Anebo chcete říct, že snad vázne obchod s Čínou? S Čínou vesele všichni obchodují a v Evropské unii není a obchod jenom kvete.
Tomio Okamura ve svém výroku navazuje na svou argumentaci, že po případném vystoupení z EU neutrpí český obchod se zbývajícími členskými státy. Argumentuje, že Čína jako nečlenský stát nemá v oblasti obchodu s Unií žádný problém.
Čína není členem Evropské unie a opravdu se významně podílí na mezinárodním obchodu. Evropská komise uvádí, že Čína je druhým největším obchodním partnerem Evropské unie hned za Spojenými státy a EU je pro Čínu zcela největším obchodním partnerem.Takovýto obchod však vyžaduje mnohé politické dohody a vzájemné smlouvy jakou je například " EU-China Strategic 2020 Agenda "(.pdf).
Česká republika v současnosti těží z toho, že je součástí jednotného trhu EU, zatímco obchod s Čínou je postaven zejména na její schopnosti levnější produkce nejrůznějších artiklů. Případné vystoupení ČR z EU a tedy v jistém smyslu srovnání postavení ČR a Číny by ovšem vedlo k tomu, že by Česko ztratilo možnost být součástí jednotného trhu, mohlo by vést k uvalení cel na české výrobky a tedy k jisté ztrátě konkurenceschopnosti. Z tohoto pohledu je výrok hodnocen jako zavádějící, neboť případnou neúčastí na evropském projektu by ČR zhoršila svou obchodní pozici, zatímco Čína tento problém kompenzuje jinak.
Ale to, co jste nám zapomněl říct, co znamená členství v Evropském hospodářském prostoru, v zásadě musíte držet veškerou evropskou legislativu, máte 4 svobody, volný pohyb osob, kapitálu, zboží a služeb, to je pravda. To je vysoce ceněné, ale za to se platí, takže Norsko je vysoký přispěvatel, a nic se nedostává. Takže jediná věc, kde neplatí acquis, je zemědělství a rybolov. A v tom, to je, opravdu Česká republika nějak moc nevyniká.
Pro členství v Evropském hospodářském prostoru (EHP) je nutné přijmout legislativu EU v oblasti vnitřního trhu do vlastního práva. O tom, které právní předpisy EU se začleňují do EHP, přitom rozhoduje Smíšený výbor (zástupci EU, Norska, Islandu a Lichtenštejnska). Tvrzení, že členové EHP musí dodržovat veškerou evropskou legislativu, tak není korektní.
Další část výroku Miroslava Zámečníka je pravdivá. Členství v EHP zahrnuje čtyři svobody vnitřního trhu (zboží, osob, služeb a kapitálu).
Prostřednictvím EHP také Norsko skutečně přispívá (.pdf) společně s Islandem a Lichtenštejnskem ke snižování ekonomických a sociálních rozdílů v EHP a k posilování spolupráce a kontaktů se státy střední, východní a jižní Evropy.
Pravdou je i fakt, že dohodě samotné stojí, že na zemědělství a rybolov se nevztahuje. Nicméně ve skutečnosti opomíjí i jiné segmenty právního řádu EU (acquis) - jde o celní unii, společnou obchodní politiku, společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, oblast spravedlnosti a vnitřních věcí a hospodářskou a měnovou unii.
Z tohoto důvodu a dále z důvodu, že státy EHS nemusí „držet veškerou evropskou legislativu,“ (rozhodují o tom, kterou přijmou a kterou nikoli) hodnotíme výrok jako nepravdivý.
A řekněme si, že je jedna země, která má vztah k Evropské unii a v rámci Evropského hospodářského prostoru, aniž by jím přímo byla, a to je Švýcarsko. Víte, kolik smluv s Evropskou unií má uzavřeno Švýcarsko, které se týkají právě volného pohybu? No něco kolem 250.
Vztah Evropské unie a Švýcarska v rámci Evropského hospodářského prostoru (EHP) je skutečně ojedinělý. EHP tvoří země EU a Evropského sdružení volného obchodu (Island, Lichtenštejnsko, Norsko a Švýcarsko), nicméně Švýcarsko se do struktur EHP na základě výsledku referenda nezapojilo.
Miroslav Zámečník však uvádí chybný počet uzavřených smluv mezi EU a Švýcarskem. Celkem je jich uzavřeno 197. Jsou mezi nimi jistě i smlouvy týkající se volného pohybu. Jde například o dohodu o volném pohybu osob, související protokol či například dohodu o podmínkách účasti na programu Mládež v akci nebo dohodu o obchodování se zemědělskými produkty.
Z důvodu zásadní nepřesnosti v uvedeném čísle uzavřených smluv je výrok vyhodnocen jako nepravdivý.
Vít JEDLIČKA: Samozřejmě, že to bude proces, proces vystoupení z EU, nebude to něco, co se stane přes prázdniny, bude to něco, co bude trvat 3, 4 roky. Můžeme se připojit k tomu procesu ze stejného důvodu jako Velká Británie. Já bych tady jenom... Michaela JÍLKOVÁ: Tak ta se k tomu ještě nepřipojuje. Tam bude teprve referendum, ano.
Výrok Víta Jedličky hodnotíme samostatně. Pravdou je replika Michaely Jílkové o tom, že Velká Británie ještě není v procesu vystoupení z EU, pouze prozatím chystá referendum.
Vystoupení z EU explicitně povoluje článek 50 Smlouvy o Evropské unii (.pdf). Členský stát musí oznámit svůj záměr Evropské radě. Následují dvě alternativy. Buďto Unie sjedná s tímto státem dohodu upravující vystoupení a budoucí vztahy, následně kvalifikovanou většinou rozhodne Rada se souhlasem Evropského parlamentu. Smlouvy zavazující EU pak pro tento stát přestávají být použitelnými dnem platnosti dohody. Pokud je Rada nečinná a dohoda sjednána není, což je druhá varianta, smlouvy zavazující EU přestávají být pro stát použitelné uplynutím dvou let od oznámení úmyslu vystoupit.
Doposud žádný stát této možnosti nevyužil. Jak ale správně uvádí moderátorka Michaela Jílková, Velká Británie rozhodla o vyhlášení referenda, jehož výsledek bude směrodatný pro vystoupení či setrvání v EU. Datum doposud nebylo určeno, je však stanoveno, že k referendu dojde nejpozději 31. prosince 2017.
Michaela Jílková tedy říká pravdu, když tvrdí, že Velká Británie zatím není v procesu vystoupení z EU a teprve plánuje referendum. Oproti tomu Vít Jedlička se plete, když tvrdí, že vystoupení z EU může trvat 3 nebo 4 roky.
Evropská unie vyprodukovala nějakých 200 000 stránek legislativy.
Evropský právní řád (acquis communautaire) je souhrn všech právních pravidel v jakékoliv formě (obecně závazných i individuálně závazných aktů) a dokonce i právně nezávazných dokumentů (deklarace, prohlášení, Bílé knihy, strategie atd.), které se vztahují k činnosti Evropské unie.
V roce 2001 odhadovala Evropská komise, že sekundární legislativa, která je součástí Evropského právního řádu, má rozsah asi 80 tisíc stran, s tím, že ročně se vytvoří zhruba 5 tisíc stran legislativy.
Podle materiálu britského parlamentu (.pdf str. 8) vyprodukovala Evropská unie do roku 2005 na 170 tisíc stránek aktivní legislativy. Ten samý materiál (How much legislation comes fromEurope? říjen 2010) předvídá, že v roce 2020 bude počet stránek více než dvojnásobný. Vítu Jedličkovi tedy dáváme zapravdu.
Není pravda, že státy EHP musejí všechnu tuto legislativu přijmout. Dokonce je tam možnost, Norsko může některé ty věci nepřijmout, může je vetovat a skoro jednu třetinu, jednu třetinu jich nepřijala, vlastně o jednu třetinu je ten balík těch regulací menší.
Evropský hospodářský prostor (EHP) rozšiřuje ustanovení EU na vnitřní trh i do zemí, které nejsou součástí EU. Pro členství v EHP je nutné přijmout právní předpisy EU v oblasti vnitřního trhu do vlastního práva, Vít Jedlička má však pravdu v tom, že nemusí přijmout všechnu legislativu. O tom, které právní předpisy EU se začleňují do EHP, rozhoduje Smíšený výbor (zástupci EU, Norska, Islandu a Lichtenštejnska).
Není pravdou, že Norsko může některá rozhodnutí vetovat . Norsko nemá v tomto směru aktivní normotvorné pravomoci, neboť není členem EU. Předpokládáme však, že šlo o záměnu pojmů a Vít Jedlička chtěl pouze zdůraznit, že Norsko může legislativu odmítnout, což je pravda.
V závěru uvádíme, že sice není ověřitelné, jakou část legislativy Norsko přijalo a jakou nikoli. Není to však nijak argumentačně významné, neboť samotné nepřijetí může znamenat i to, že Norsko již potřebnou úpravou disponuje a nemá tedy co implementovat.
Výrok jako celek je tedy pravdivý s výhradou k terminologické nepřesnosti stran nepřijímání a vetování.
Sama Evropské komise říká, je, že tyhlety regulace zpomalují hospodářský růst o 3,5 % ročně. Samozřejmě to způsobuje nezaměstnanost.
Vít Jedlička odkazuje na dokumentEvropské komise z roku 2007 adresovaný ostatním unijním institucím. Ve zprávě nazvané „Akční program pro snižování administrativní zátěže v Evropské unii“ stojí, že administrativní náklady stojí firmy napříč EU zhruba 3,5 % HDP EU (str. 4). Komise konstatuje, že snížením této zátěže, například eliminací zbytečného podávání zpráv, budou zaměstnanci společností věnovat více času na hlavní činnosti podniku, které mohou snížit výrobní náklady a umožnit realizaci dodatečných investic a inovačních činností, což může zase zvýšit produktivitu a celkovou konkurenceschopnost. Jedná se však o administrativní náklady obecně, tyto náklady tedy zahrnují i administrativu vyplývající z národní legislativy nebo reporty v rámci firmy.
Zároveň není přesná Jedličkova interpretace toho, že tyto náklady zpomalují růst. Evropská komise konstatuje, že tyto náklady tvoří 3,5 % HDP, nikoliv tedy, že takto každoročně zpomalují růst HDP.
Když si spočítáte, kolik, jaký jsou skutečný náklady našeho členství v Evropský unii, tak dojdete k nějakýmu číslu asi 200 miliard, jenom dotace solárním elektrárnám a biopaliva jsou víc jak 45 miliard.
Vít Jedlička patrně naráží na analýzu předsedy Strany svobodných občanů Petra Macha. Ten v roce 2012 na svém blogu vyčíslil náklady členství v EU na 200 miliard ročně. Do těch kromě 41 miliard, které posílá ČR jako příspěvek do rozpočtu EU zahrnuje dále například zmíněné dotace na solární a větrné elektrárny (podle Macha 40 miliard), dotace na biopaliva (10 miliard), náklady na kofinancování evropských projektů (19 miliard) nebo cla, která se odvádějí do rozpočtu EU (6 miliard). Nezohledňuje však peníze, které naopak ČR dostává z rozpočtu EU v rámci přerozdělování, přičemž v roce 2011, o kterém Mach píše, to bylo 72 miliard.
Je ovšem nutné dodat, že ne všechny tyto náklady vyplývají z členství v EU. Například zavedení dotací na fotovoltaiku sice navazuje na evropský klimaticko-energetický balíček, podle kterého se má do roku 2020 snížit podíl skleníkových plynů a zvýšit podíl obnovitelných zdrojů (OZE) o 20 % (oproti stavu z roku 1990). Výši dotací a jejich pravidla už si pak ale nastavovala Česká republika sama a právě chyby při tvorbě národní legislativy mají velký vliv na částku, která se ročně vyplácí jako podpora OZE.
Oproti výpočtům Petra Macha je pak možné postavit například analýzu vlády u příležitostí výročí 10 let členství v EU. „Členství České republiky mimo jednotný trh EU by vedlo k nižšímu HDP v roce 2013 o 2,5 % a nižší zaměstnanosti o 1,5 %. V absolutních číslech se jedná o zhruba 100 miliard korun, což v přepočtu na jednoho obyvatele představuje zhruba 9 200 korun,“ píše se v analýze. Dále zmiňuje, že ČR coby nečlen EU by ročně dosahovala růstu HDP zhruba o 1,1 procentního bodu nižší, než jako člen Unie. To by mělo další ekonomické dopady.
Toto téma je široké a skutečné zhodnocení přínosů či nákladů členství v EU přesahuje možnosti tohoto textu. O nákladech a přínosech členství se debatuje například i ve Velké Británii v souvislosti s možným odchodem z EU a ani tady se ekonomové zdaleka neshodnou. I my tedy hodnotíme tento výrok jako neověřitelný.
Vít JEDLIČKA: Já bych šel cestou Švýcarska. Ale poslouchejte, ale my tam taky spoustu peněz posíláme. Michaela JÍLKOVÁ: Ale víc dostáváme.
Při pohledu na čistou pozici ČR vůči rozpočtu EU do roku 2014 (údaje za r. 2015 zatím nejsou k dispozici) je jednoznačně patrné, že Česko je zatím v pozici čistého příjemce, tedy „více dostává, než kolik dává.“ V letech 2004-2014 získala ČR z evropského rozpočtu více než 410 miliard korun.
A jenom když už jste to tady nastínil, tak podle NKÚ jsme dostali navíc (z EU - pozn. Demagog.cz), než jsme zaplatili 410 miliard korun. Řeklo NKÚ, ano?
V tiskové zprávě ministerstva financí o čisté pozici České republiky vůči rozpočtu EU za rok 2014 se píše, že: „Celkově ČR od svého vstupu do EU 1. května 2004 do 31. prosince 2014 zaplatila do rozpočtu EU 387,3 mld. Kč a získala 797,5 mld. Kč. Kladné saldo čisté pozice České republiky ve vztahu k rozpočtu EU tak souhrnně dosáhlo 410,2 mld. Kč.“
O stejné částce hovoří také NKÚ (Nejvyšší kontrolní úřad) ve své Zprávě (.pdf) o finančním řízení prostředků Evropské unie v ČR (EU report 2015).
„Čistá pozice ČR vůči rozpočtu EU tak dosáhla v úhrnu 15,7 mld. €, tj. v přepočtu 410,2 mld. Kč.“ (str. 17)
