Budoucnost ukrajinského konfliktu

O konfliktech Ruska a Ukrajiny o cenu plynu se obecně ví minimálně od počátku roku 2009, kdy byla velká část Evropy ohrožena výpadkem dodávek ruského plynu, který proudí na západ přes Ukrajinu. Tento konflikt skončil podpisem nové dohody mezi Ukrajinou a Ruskem, na základě které se cena plynu zvýšila ze 179,5 dolarů v roce 2008 na přibližně 250 dolarů za 1000 metrů krychlových. Podobně vyhrocený konflikt proběhl již v roce 2006.

Rusko naopak nabídlo Ukrajině slevu na konci roku 2013, kdy ukrajinská vláda odmítla podepsat asociační dohodu s Evropskou unií. Další zdražení následovalo v dubnu 2014, kdy se vyhrotila situace mezi Kyjevem a Moskvou.

V roce 2013 Rusko dále zablokovalo ukrajinský export do Ruska. Kreml blokádu zdůvodňoval nálezem toxických látek v cukrovinkách. Už tehdy ale Ukrajina vyjádřila obavy, že Rusko takto penalizuje její sbližování s Evropskou unií.

Na základě výše uvedeného hodnotíme výrok jako pravdivý.

Argumentace Karla Schwarzenberga se nejspíš opírá o původní plán příměří navržený Vladimírem Putinem, který skutečně zahrnoval jednostranné stažení vládních jednotek. Současné příměří se však řídí podle dohody podepsané 5. září v Minsku. Tato dohoda (.pdf, RJ; neoficiální překlad dohody, AJ) v bodě 10 obsahuje požadavek na stažení všech nelegálních vojenských skupin, vojenského vybavení, bojovníků a žoldáků z území Ukrajiny.

Lubomír Zaorálek ve svém vyjádření kombinuje dvě otázky dohromady, a proto tvrzení vyznívá v neprospěch Ukrajiny.

Ve svém (jednostranném) sedmibodovém mírovém plánu Vladimir Putin ze dne 3. září 2014 skutečně požaduje (bod č. 2) " stažení prokyjevských ozbrojených složek do vzdálenosti vylučující možnost palby na osídlená území ".

Na druhou stranu multilaterální dohoda (rusky), tzv. Minská dohoda z 5. září 2014, mezi ukrajinskou vládou a zástupci separatistické Doněcké lidové republiky a Luhanské lidové republiky vůbec stažení ukrajinských vojsk nezmiňuje. Hovoří pouze o (bod č. 10) " stažení nelegálních ozbrojených skupin, vojenské výbavy a žoldáků z Ukrajiny ".

Ministr zahraničních věcí Lubomír Zaorálek má tedy sice pravdu, ale struktura jeho tvrzení je zavádějící, jelikož Putinovy požadavky, ať jsou jakékoliv, netvoří mezinárodněprávní odpovědnost pro ukrajinskou vládu v otázkách ústupu. To, že Ukrajinci neopustili pozice, neznamená, že by porušili dohodu o příměří.

Deklarace summitu ve Walesu skutečně neobsahuje žádné prohlášení o přímé hrozbě Ruské federace či agresi vůči EU. Oficiální text hovoří mimo jiné o pokračující aspirací NATO na konstruktivní partnerství s Ruskou federací založeném na kooperaci. Text rovněž uvádí, že NATO nevyhledává konfrontaci a nepředstavuje pro Rusko žádnou hrozbu. V tomto kontextu hodnotíme výrok jako pravdivý.

Bod 23 deklarace doslova uvádí následující: " The Alliance does not seek confrontation and poses no threat to Russia. But we cannot and will not compromise on the principles on which our Alliance and security in Europe and North America rest. NATO is both transparent and predictable, and we are resolved to display endurance and resilience, as we have done since the founding of our Alliance. The nature of the Alliance's relations with Russia and our aspiration for partnership will be contingent on our seeing a clear, constructive change in Russia's actions which demonstrates compliance with international law and its international obligations and responsibilities. "

Snaha o mírové řešení celé ukrajinské krize, dialog mezi znesvářenými stranami konfliktu a uzavření příměří na území Ukrajiny skutečně patří mezi dlouhodobé cíle Evropské unie. Potvrzuje to například prohlášení ze zvláštního jednání Evropské rady z letošního července (pdf., str.2).

Výsledkem schůzky Porošenka a Putina v Minsku bylo skutečně jednání obou prezidentů mezi čtyřma očima. Stalo se tak poprvé v historii.

Ruský a ukrajinský národ považuje Putin za „sesterské“. „Ať už Ukrajina směřuje kamkoliv, jednou se potkáme. Proč? Protože jsme jeden národ,“vyjádřil se loni. Tím navázal i na starší poznámku adresovanou Georgi Bushovi, ve které podle agentury Kommersant řekl, že Ukrajina není ani stát. Co je Ukrajina? Část jejích území je východní Evropa, ale větší část je dárkem od nás.

V poslední době se objevila tvrzení prezidenta republiky Miloše Zemana, že věří ruskému ministrovi zahraničí Lavrovovi v otázce nepůsobení ruských vojáků ve východní části Ukrajiny. Prezident považuje konflikt za občanskou válku. Tento názor vyvolal v zemi různé reakce. Zeman samotný ovšem na summitu NATO ve Walesu následně svá slova popřel, když prohlásil, že "na východě Ukrajiny se vede hybridní válka a takzvaní 'dobrovolníci' na straně separatistů jsou ruští vojáci."

Článek k tématu vydal například server ihned.cz pátého září. Avšak přestože se objevují protichůdná tvrzení, přítomnost ruských vojáků na Krymu potvrdil sám Vladimir Putin. Ten podle agentury Reuters (článek v angličtině) oznámil v ruské stání televizní stanici Rossija státní vyznamenání některých ruských vojáků, kteří se na obsazení Krymu podíleli. Informaci převzal ze zpravodajských agentur například server Eurozpravy.cz.

Putin ve svém projevu již 19. března mluvil o posilování ruského kontingentu na území Krymu.

Co se týče příměří na Ukrajině, to je zatím velmi křehké a na trvalý mír to skutečně prozatím nevypadá.

Na základě tiskových zpráv nejvyšších orgánů Evropské unie hodnotíme výrok Lubomíra Zaorálka jako pravdivý.

Evropská rada na svém zvláštním zasedání 30. srpna 2014 vyzvala (.pdf, ang., bod 12) Evropskou komisi, aby připravila návrh dalších sankcí proti Rusku v reakci na pokračující boje na Ukrajině. Evropská komise návrh připravila (ang.) k projednání 3. září a postoupila jej k jednání členským státům. (Informace o podobě navrhovaných sankcí např. agentura Reuters nebo idnes.cz.)

Předseda Evropské rady Herman van Rompuy a předseda Evropské komise José Manuel Barroso ve společném dopise (.pdf, ang.) na téma chystaných sankcí uvádějí, že přijetí bude projednáno v pondělí 8. září, a to formální písemnou procedurou.

Výrok hodnotíme jako pravdivý na základě zpravodajství agentury Reuters.

Podle agentury Reuters (ang.) prohlásila německá kancléřka Merkelová po summitu NATO, že pokud bude dodrženo příměří a Rusko stáhne své vojáky z Ukrajiny, mohlo by být od další vlny sankcí upuštěno. Zprávu přejal i server Novinky.

Ve svém sobotním vyjádření pro novináře skutečně premiér Bohuslav Sobotka uvedl, že se v případě dodržování příměří na Ukrajině nemusí nové sankce začít hned uplatňovat. Pravdivé je pak i konstatování, že kancléřka Angela Merkelová patří mezi politiky, kteří zastávají stanovisko, že Rusko se novým sankcím může vyhnout, pokud se viditelně zapojí do řešení krize na východní Ukrajině.

Ačkoliv se v poslední době média věnovala především východní Ukrajině, na Krym se rozhodně nezapomnělo − jednaly o něm například hlavy členských států na zářijovém summitu NATO ve Walesu. Výrok Karla Schwarzenberga proto hodnotíme jako nepravdivý.

Krize na Ukrajině a vztah Severoatlantické aliance k Rusku byly jedněmi z priorit jednání na summitu NATO ve Walesu, který se konal ve dnech 4.-5. září 2014. Jedním z výstupů tohoto summitu je tzv. Deklaracez Walesu. Hlavy členských států v ní mj. odsuzují ilegální okupaci Krymu a požadují, aby se z něj Rusko stáhlo (viz bod 16). Dále jsou znepokojeni diskriminací krymských Tatarů a dalších etnik žijících na Krymském poloostrově (viz bod 17).

Ke Krymu se v nedávné době vyjádřil při jednání s krymskými Tatary také litevský ministr zahraničí Edgars Rinkēvičs. Zopakoval zde litevské stanovisko, že Litva ruskou anexi Krymu neuzná. Otázku Krymu připomněl také José Manuel Barroso ve svém telefonickém hovoru s ukrajinským premiérem Petrem Porošenkem z 11. srpna.

Lubomír Zaorálek zde reaguje na Karla Schwarzenberga a jeho poznámku, že se na otázku Krymu zapomnělo. Ačkoliv se média v poslední době věnovala spíše východní Ukrajině, Krym se z mezinárodní politiky úplně nevytratil − i o něm jednaly hlavy členských států na summitu NATO ve Walesu.

Krize na Ukrajině a vztah Severoatlantické aliance k Rusku byly jedněmi z priorit jednání na summitu NATO ve Walesu, který se konal ve dnech 4.-5. září 2014. Jedním z výstupů tohoto summitu je tzv. Deklaracez Walesu. Hlavy členských států v ní mj. odsuzují ilegální okupaci Krymu a požadují, aby se z něj Rusko stáhlo (viz bod 16). Dále jsou znepokojeni diskriminací krymských Tatarů a dalších etnik žijících na Krymském poloostrově (viz bod 17).

Ke Krymu se v nedávné době vyjádřil při jednání s krymskými Tatary také litevský ministr zahraničí Edgars Rinkēvičs. Zopakoval zde litevské stanovisko, že Litva ruskou anexi Krymu neuzná. Otázku Krymu připomněl také José Manuel Barroso ve svém telefonickém hovoru s ukrajinským premiérem Petrem Porošenkem z 11. srpna.

V Íránském případě byly sankce skutečně uvalovány postupně, první byly uvaleny již v roce 2006, jak informovala ČTK prostřednictvím české televize. Jednotlivé vlny sankcí ze strany EU pak popisuje Ministerstvo financí na svých stránkách.

Výchozím dokumentem co se sankcí týče je společný postoj (.pdf) Rady (EU) z února 2007, navazující na rezoluci Rady bezpečnosti č. 1737 (2006). Základním podnětem byly tehdy jaderné aktivity Íránu. V první vlně šlo zejména o zákaz dodávání Íránu takového materiálu, který by mohl použít k výrobě jaderných zbraní. Dále také zákaz poskytování služeb a financí, které by takovou výrobu mohly podpořit, a rovněž pořízení takového materiálu z Íráku.

Tento postoj byl změněn dalším společným postojem (.pdf) roku 2008, který nabádá obecně k větší obezřetnosti při obchodních vztazích, finančních transakcích a letištních kontrolách v souvislosti s Íránem.

Prvním skutečně závazným aktem bylo rozhodnutí Rady (.pdf) z července 2010, kterým Rada zakazuje všem členským státům mimo jiné poskytnout Íránu veškerý hmotný i nehmotný materiál (např. know-how), který by mohl být využit v rámci jaderného programu. Dále jde samozřejmě také o zbraně, vojenské vybavení či technologii. Nově však hovoří i o postižení íránského ropného průmyslu (článek 4), omezení investic (článek 5) nebo obchodních a finančních záležitostí (články 7-9.). Došlo rovněž k zmrazení finančních a hospodářských zdrojů některých fyzických osob a organizací (seznam viz str. 12 a dále). Téhož roku následovalo rozsáhlé nařízení (.pdf) vymezující definice a rozšiřující sankce v oblasti finančnictví a obchodu.

Další rozhodnutí (.pdf) z roku 2011 zavazuje členské země odepřít vstup na svá území osobám odpovědným za porušování lidských práv v Íránu. Posílilo se rovněž zmrazení finančních prostředků.

Nařízení (.pdf) Rady EU z téhož roku pak opět rozšiřuje okruh zmrazených aktiv íránského původu (článek 2), posiluje informační a kooperační povinnost států a rozpracovává seznam osob, na něž některé z individuálních sankcí dopadají. V roce 2012 následovalo rozsáhlé nařízení č. 267/2012 (.pdf) zakazující dovoz íránské ropy do Evropy. Začátkem roku pak díky jednáním se zástupci Íránu EU z některých sankcí upustila, což se projevilo nařízením 2014/42 (pdf.).

Vedle EU uvaluje sankce na Írán také USA, což monitoruje například Ministerstvo zahraničních věcí (viz bod 10.2).

Karel Schwarzenberg tedy hovoří pravdu, když říká, že íránské sankce se vyznačují stupňujícím se charakterem a vznikly díky podezření na bující jaderný program v Íránu.

Že by se další kolo zvažovaných sankcí EU vůči Rusku nemělo týkat obráběcích strojů, potvrdil premiér Sobotka. Informoval o tom například Český rozhlas.

Dle ruské zpravodajské služby ITAR-TASS (rus.) bylo v roce 2013 Německo největším importérem obráběcích strojů do Ruska s obratem 766 mil. USD, následováno bylo Itálií a Čínou.

Sankce Evropské unie vůči Rusku jsou zaváděny postupně již od 5. března, kdy EU reagovala na dění na Krymu. Přehled dosud zavedených sankcí je k dispozici například na stránkách Ministerstva financí.

K dispozici jsou různé mapy, znázorňující, jak velká část ukrajiského území je pod kontrolou proruských jednotek, napříkad tato mapa stanice ABC, která porovnává stavy z června a srpna.

Porovnat situaci z března a srpna je možné také na blogu Geographic Travels.

Podle NATO na Ukrajině operují ruské jednotky. V posledních dnech také přinesl server LostArmour.info evidenci o tom (dostupné na Idnes.cz), že povstalci disponují tankovou technikou, kterou má ve výzbroji pouze armáda Ruské federace.

Autorů článků a studií o způsobu vedení hybridní války ze stran Ruska je možné nalézt od několika relevantních autorů. O novém typu války píše v jednom ze svých komentářů americká novinářka Anne Applebaum, zde. Další článek o novém typu války vydal online deník Echo24.

O hybridním způsobu války mluví rovněž americký generál a velitel spojeneckých sil NATO Philip M. Breedlove v článku zveřejněném na Military.com (článek v angličtině) 5. září a o tématu napsal také Washington Post(článek v angličtině).

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, protože není možné odvodit, co Zaorálek myslí pojmem "síly naprosto nesrovnatelnými s Aliancí," tj. zda má na mysli síly nesrovnatelně lepší či horší. Zbytek faktů ve výroku je popisován korektně.

Rusko je stálým členem Rady bezpečnosti OSN. Vzhledem k tomu, že je Rusko rozlohou suverénně největším státem světa, lze ho označit jako obrovské.

Ruská federace v posledních letech skutečně zvýšila investice do modernizace armády, která patří mezi nejpočetnější na světě. Investice NATO do armády zůstávají ale navzdory škrtům stále nejvyšší. Silnější armádu než Rusko mají podle různých statistik (zde či zde) i samotné Spojené státy americké. Jedinou „šancí“ Ruska v případné válce tak mohou být jaderné zbraně.

Rusko, potažmo jeho předchůdce Svaz sovětských socialistických republik, je stálým členem Rady bezpečnosti OSN již od jejího založení v roce 1945 (viz Charta OSN, článek 23 [.pdf]). Je tedy pravdou, že se ve vrcholných institucích podílelo na výstavbě bezpečnostní architektury světa.

Z důvodu, že zmíněná jednání, jichž se účastnil prezident Miloš Zeman, byla neveřejná, není možné potvrdit ani vyvrátit tvrzení, že prezident zde vystupoval v intencích domluvené české pozice. Z tohoto důvodu je výrok hodnocen jako neověřitelný.

Výrok hodnotíme jako pravdivý s odkazem na informace NATO.

Podle stránek zpravodajství NATO (JISR, angl.) mají všechny státy Aliance vlastní zdroje a metody získávání zpravodajských informací.

Na schématu reakce na hrozby (pdf. angl. str. 30) lze pozorovat, že jako primární jsou zpravodajská pozorování jednotlivých národů, na které navazuje zhodnocení států Aliance. NATO tak vlastní zpravodajskou službu nemá, ale využívá zdrojů členských států.

Výbor, který je zodpovědný mimo jiné i za zpravodajské informace, je vojenský výbor (Military Committee), který zasedá každý týden. Jeho součástí je zpravodajský výbor (Intelligence Committee, pdf. angl. str. 31).

Neschází se tedy tak často, jak uvádí ministr zahraničí Zaorálek.

I přes tento drobný omyl považujeme výrok jako pravdivý.

Současný ministr zahraničních věcí je v roce 2014 ve vládní funkci skutečně poprvé. Doposud bylo jeho nejvyšší funkcí předsednictví v Poslanecké sněmovně v letech 2002−2006.

Informacemi o chemických zbraních v rukou Saddáma Husajna údajně disponovaly Spojené státy americké. Oznámil to v roce 2003 tehdejší ministr zahraničních věcí Colin Powell ve svém známém projevu (přepis v angličtině zde) v návaznosti na své inspektorské mise. Ohlasy na toto téma se objevily i v českém tisku.

Co se týče akcí proti Iráku, NATO samo se v roce 2012 zprostilo odpovědnosti za akci v roce 2003. Připouští, že se jí účastnily některé členské státy, ne však organizace jako subjekt. Nevyhodnocovaly se tedy zprávy jednotlivých členů, jak je tomu v případě jednotného postupu celé Severoatlantické aliance. Obecně se invaze přisuzuje právě takzvané koalici ochotných (seznam viz odkaz dole) , tedy třiceti státům, které invazi podpořily. Je mezi nimi i Česká republika.

Lubomír Zaorálek tedy mluvil pravdu ve všech bodech výroku.

O plánované reformě zpravodajských služeb informoval již v roce 2007 web ePrávo.cz a v březnu následujícího roku se reformou zabývaly také týdeníky Respekt a Týden.

Výrok je hodnocen jako zavádějící. Jisté kroky k nastartování reformy zpravodajských služeb skutečně proběhly, jednalo se ovšem o dílčí změny a žádná komplexní reforma jako taková prozatím neproběhla.

Bezpečnostní rada státu 5. března 2008 schválila koncepci reformy tajných služeb, která měla mít za následek vznik rozvědky a kontrarozvědky namísto dosavadního Vojenského zpravodajství, Bezpečnostnía informační služby („kontrarozvědka“) a Úřadu pro zahraniční styky a informace („rozvědka“). ÚZSI je podřízen ministerstvu vnitra, VZ ministerstvu obrany. Po reformě by však všechny zpravodajské služby spadaly pod vládu a došlo by tak k propojení civilních a vojenských tajných služeb.

V dubnu 2008 jednání o reformě přerušili poslanci z bezpečnostního výboru Poslanecké sněmovny. Své výhrady vyslovila také armáda. Ministr vnitra Ivan Langer se tehdy rozhodl reformu odložit. Jako problematické bylo také hodnoceno to, že na rozdíl od BIS a VZ není ÚZSI nikým kontrolován. Od roku 2008 proběhlo 9 dílčích novel zákona o zpravodajských službách České republiky, žádná ale neměla charakter reformy.

O reformě se začalo znovu hovořit v červenci 2010, tedy nedlouho poté, co byla jmenována vláda Petra Nečase. Premiér Nečas změny v tajných službách podpořil, ale řekl také, že nepatří mezi priority jeho vlády. K reformě za jeho vlády nedošlo.

Situace se změnila po nástupu Sobotkovy vlády, která mezi svými prioritami v programovém prohlášení uvádí následující: „Posílení parlamentní kontroly zpravodajských služeb České republiky.“ Po půl roce jejího fungování se však začínají ozývat hlasy z koaličních lavic proti reformě.

Bavorsko jako nejvýznamnějšího obchodního partnera České republiky označuje například server Euroskop. Česko v roce 2012 vyexportovalo do Bavorska komodity v hodnotě 9,6 mld. eur (přesněji 9 584 mil. eur), zatímco do Ruské federace (.xls) ve stejném období putovalo pouze 4 696 mil. eur.

Kompletní údaje pro rok 2013 bohužel nejsou k dispozici. Pro doplnění dodáváme, že v roce 2013 činila hodnota do Ruska vyvezených produktů 116,2 mld. Kč.

Výrok Karla Schwarzenberga je tedy pravdivý.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, neboť se nepodařilo dohledat, jaké množství reexportovaného zboží míří z ČR do Ruska. Nemůžeme tak určit rozsah zboží exportovaného do Německa, které končí v Rusku.

Export ČR vůči ostatním zemím v letech 2011−12 podle informací Českého statistického úřadu naleznete v přiložené tabulce (xls.). Export do Ruska tvoří pouze malý zlomek celkového exportu (3,9 % v roce 2012). V tomtéž roce však export do Neměcka tvořil necelou třetinu celkového exportu ČR (31,4 %). Nelze však dohledat, zda a kolik z tohoto exportu bylo znovu vyvezeno do Ruska. Výrok tak hodnotíme jako neověřitelný.

K zmražení civilně-vojenské spolupráce NATO a Ruské federace došlo 1. dubna v souvislosti s odmítnutím anexe Krymu a dalšího narušování státní suverenity Ukrajiny. V daném prohlášení se rovněž uvádí: "politický dialog v Radě NATO - Rusko může dále pokračovat, jak je to nutné na úrovni velvyslanců a výše, který nam umožní výměnu pohledů, především na tuto krizi." Tento postoj NATO opětovně deklarovalo i v oficiální deklaraci ze summitu ve Walesu (bod 22. a 23).

Výrok hodnotíme jako pravdivý s odkazem na tiskovou zprávu Ministerstva zahraničí ČR. Podle ní se ministr zahraničí Zaorálek společně s ministrem průmyslu a obchodu Mládkem skutečně setkali s českými podnikateli a diskutovali dopady ruských sankcí.

Na této schůzi se probírala následující strategie: „Naší snahou není se od ruského trhu odvrátit, ale musíme počítat se všemi scénáři. Aktivně proto hledáme alternativní trhy pro obory a výrobky, na které sankce dopadnou. Zároveň jsme vybraným zastupitelským úřadům dali pokyn, aby podpořily české firmy při pronikání na nové trhy. Pomoc firmám při zvládnutí této výzvy je zásadní prioritou.“

Kurdové (a nejen oni) skutečně používají zbraně, které jsou nazývány "Brno". Zmínku o nich lze nalézt v různých článcích. Pušky Brno např. kurdské Lidové obranné jednotky zabavily minulý rok při útoku na jednu z vesnic. Zmiňuje je však již novinový článek z roku 1980, ve kterém o kurdských bojovnících hovoří LeRoy Woodson, novinář National Geographic, který s Kurdy strávil devět týdnů. A říká: "Jsou to skvělí střelci. Jejich nejoblíbenější zbraní je puška Brno s dostřelem 800 yardů, což je v horách mnohem lepší než AK 47 s dostřelem 300 yardů, kterou používají Iráčané."

Kurdský filmový režisér Huner Saleem dokonce napsal knihu nazvanou "Otcova puška", ve které vzpomíná na své dětství v Kurdistánu, kdy jeho otec opakovaně odcházel do hor se starou "brněnskou puškou" a říkal: „Příští rok bude Kurdistán svobodný.“

Výrok Karla Schwarzenberga tedy hodnotíme jako pravdivý, neboť je to skutečně u kurdských bojovníků obvyklá a oblíbená zbraň.

Není pravdou, že by organizace označované jako teroristické nebyly součástí vládních struktur s vlastním územím. Jmenujme hnutí Hizballáh, které je jednou z dvou hlavních šíitských politických stran v Libanonu, aktuálně má zastoupení ve vládě i parlamentu a − jak ukazuje mapka níže − kontroloval rozsáhlá území především jižního a severovýchodního Libanonu. Hizballáh je na seznamu teroristických organizací USA, Izraele, Egypta i EU.

Rovněž Tygři osvobození tamilského Ílamu, kteří byli považování za teroristickou organizaci Indií, USA i EU, ovládali během konfliktu na Srí Lance různé části území na severu země, jak shrnuje mapka níže. V roce 2007 měli Tamilští tygři pod svou vládou cca. 15 000 kilometrů čtverečních (podrobně o konfliktu čtěte zde).

Co se týče finančních zdrojů a technické vybavenosti tzv. Islámského státu, měl ISIS v polovině letošního roku aktiva v přibližné výši 2 miliardy dolarů, což z něj činí nejbohatší džihádistickou skupinu na světě, a disponuje řadou pokročilého vojenského vybavení včetně např. vrtulníků UH-60 Blackhawk. I přesto musíme jako celek hodnotit Zaorálkův výrok jako nepravdivý.

Vláda České republiky skutečně schválila návrh na darování vojenského materiálu vládě Irácké republiky prostřednictvím Kurdské regionální vlády dne 27. srpna 2014. Usnesení vlády naleznete zde. Česká televize uvedla 7. září následující: „Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek (ČSSD) má v polovině září odletět do Iráku, aby jednal o dodávce munice, kterou schválila česká vláda jako pomoc kurdským milicím v boji s islamisty. ….. Zaorálek proto zamíří jak do hlavního města Bagdádu, tak do metropole iráckého Kurdistánu Irbílu".

V Iráku vzniká nová vláda, jejíž většina členů byla jmenována v pondělí 8. září. Z českých médií o tom informoval například Český rozhlas. Podle serveru arabské televizní stanice Aljazeera (anglicky) si parlamentem nově jmenovaný irácký premiér Hajdar Abádí vyžádal další týden na jmenování hlav dvou ministerstev, a to obrany a vnitra. Zaorálek by tak měl jednat již s nově vzniklým politickým vedením Irácké republiky.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť vláda skutečně rozhodla o dodání munice a nikoli zbraní. Kromě toho také probíhá humanitární pomoc Iráku, jak Zaorálek uvádí.

Vláda České republiky přijala na svém jednání 27. srpna usnesení (.pdf), v němž souhlasí s věnováním vojenského materiálu vládě Irácké republiky prostřednictvím Kurdské regionální vlády.

Konkrétní dodávky pak specifikuje na svém webu Ministerstvo obrany ČR. " Konkrétně se jedná o 10 milionů nábojů pro pušky Kalašnikov, 8 milionů kusů munice pro kulomety, 5 tisíc nábojů pro pancéřovky a 5 tisíc ručních granátů, to vše v souhrnné účetní hodnotě 41 milionů korun."

O možnosti darování přímo zbraní se neuvažovalo. Podle vyjádření ministra obrany Stropnického pro ČT24 by armáda zřejmě nějaké zbraně našla, nicméně politické reálie v Iráku tyto dodávky znemožňují (kvůli potenciálnímu odmítání dodávek Kurdům ze strany centrální vlády). Svým způsobem má tedy Zaorálek pravdu i v tomto bodě.

Co se týká zmíněné humanitární pomoci Iráku, je pravdou, že ji Česká republika poskytuje, a s dodávkami munice nesouvisí, je dlouhodobá. Ministerstvo zahraničí na svých stránkách uvádí k Iráku následující (jedná se o souhrnné informace o humanitární pomoci za loňský rok): "V rámci pomoci uprchlíkům ze Sýrie v sousedních zemích byl částkou 3 mil. Kč podpořen projekt Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) v Iráku, který se zaměřuje jak na provoz největšího uprchlického tábora Domiz, tak na podporu udržitelných zdrojů obživy pro irácké navrátilce ze Sýrie i nově příchozí uprchlíky v místních komunitách."

S pomocí v regionu i v samotném Iráku pak počítá také Operační strategie humanitární pomoci ČR na rok 2014, která je dostupná také na webu Ministerstva zahraničí.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, protože na osvobození Jezídů a boji proti jednotkám Islámského státu se vedle kurdských bojovníků podílí i irácká armáda a americké letectvo.

Podle České televize Kurdové zaútočili po boku irácké armády na město Amirlí, které je obléháno radikály z hnutí Islámský stát, kteří již v červnu vyhlásili tzv. chalífát nazvaný Islámský stát.

Kurdským jednotkám se také podle zpráv podařilo osvobodit jezídy, kteří byli islamisty obklíčeni v pohoří Džabal Sindžár, za vzdušné pomoci amerických jednotek. O zásahu informoval například britský Guardian.

Možnost vytvoření samostatného Kurdistánu byla po skončení první světové války garantována dohodou ze Sèvres. V článku 64 této smlouvy bylo stanoveno, že po uplynutí jednoho roku její platnosti může být konán plebiscit o nezávislosti oblastí obývaných Kurdy. Tato podoba smlouvy však nakonec nebyla ratifikována a byla nahrazena smlouvou z Laussane, která ale práva Kurdů nijak nezohledňovala. Tento rozdíl je jasně patrný z dobových map zde a zde.

V současnosti je velikost kurdské populace odhadována v rozmezí 25 až 35 milionů osob. Určení přesnějšího počtu je vzhledem k vnitřní heterogenitě tohoto etnika a teritoriálnímu rozdělení jeho příslušníků do několika nezávislých států velmi problematické. Kurdskou menšinu (AJ) lze tedy nalézt zejména na východě Turecka, v Iráku, Íránu, Sýrii a Arménii.

Jelikož Kurdům bylo vytvoření nezávislého státu skutečně přislíbeno, hodnotíme daný výrok jako pravdivý. Drobnou nepřesností v argumentaci je pouze zmínka o tom, že by si úředníci evropských velmocí nebyli této problematiky vědomi, což lze při bližším pohledu na citované mírové smlouvy vyvrátit.