Daňové změny podle ČSSD

Ze zveřejněného návrhu ČSSD není jasné, zda by se změna týkala i OSVČ. Pokud by to tak bylo (i podle současné úpravy je sazba daně z příjmů společná pro zaměstnance i pro příjmy z podnikání), pak si podle odhadů skutečně polepší více než čtyři miliony osob. Z toho důvodu výrok hodnotíme jako pravdivý.

Jak vyplývá z kalkulačky zveřejněné ČSSD i z našeho grafu, podle reformy navrhované sociální demokracií by si polepšili ti, kdo mají hrubou mzdu pod 48 955, tedy více než 90 % zaměstnanců (podle ČSÚ je hranice desátého decilu, tedy deseti procent lidí s nejvyšší mzdou, částka 43 349 Kč).

Podle statistiky počtu zaměstnanců (ČSÚ) to bylo v třetím čtvrtletí 2016 celkem 4,066 milionů osob. Budeme-li pro zjednodušení počítat s 90 % zaměstnanců, kterým změna pomůže, jedná se přibližně o 3,660 milionů osob.

Stejným zákonem se řídí i výpočet daně z příjmů osob samostatně výdělečně činných (OSVČ), kterých je podle České správy sociálního zabezpečení necelý milion. Není bohužel veřejně k dispozici podrobnější statistika o rozvrstvení jejich příjmů. Pokud by to bylo podobně jako u zaměstnanců, polepšilo by si po daňové změně asi 900 tisíc osob. Dohromady by tedy změna skutečně pomohla více než čtyřem milionům lidí.

Graf založený na vlastním výpočtu za předpokladu, že poplatník uplatňuje pouze základní slevu na dani.

Ve výroku Petra Gazdíka je hned několik nepřesností, kvůli kterým jej hodnotíme jako nepravdivý. Předně zveřejněný návrh ČSSD Gazdíkem popisovanou problematiku nijak neupravuje, nenaznačuje žádnou změnu proti současnému stavu. Dále není správná uvedená částka limitu pro uplatnění daňového bonusu, aktuálně se jedná o 60 300, nikoliv o 68 tisíc korun. A především není pravda, že by takovýto daňový poplatník v popisované situaci vyčerpal bonus na začátku roku a pak nedostával nic. Daný limit funguje i pro měsíční zálohy na dani, kdy je možné uplatnit daňový bonus pouze do výše 1/12 uvedeného ročního limitu.

Podle zákona o daních z příjmů smí poplatník uplatnit daňový bonus (rozdíl mezi daňovou povinností a daňovým zvýhodněním na vyživované děti) do výše 60 300 korun ročně. Podle daňové kalkulačky ČSSD by takovýto poplatník s uvedenou hrubou mzdou 17 tisíc korun měl měsíčně získával daňový bonus 5 025 korun (sleva na manžela či manželku bez vlastních příjmů se uplatňuje až při ročním zúčtování, nikoliv při výpočtu měsíčních záloh).

To ale není úplně přesné. Spočteme-li si daň sami, dojdeme k následujícím číslům:

- daň před uplatněním bonusů: 666 Kč,
- daňové zvýhodnění na čtyři děti: 6 768 Kč (1 117 Kč měsíčně na první dítě, 1 617 Kč na druhé dítě, 2 017 na třetí a další děti),
- daňový bonus: 6 102 Kč.

Jak však dále stanoví zákon, měsíčně je možné uplatnit daňový bonus maximálně do výše 5 025 Kč, tedy 1/12 z uvedeného ročního limitu 60 300 Kč. Poplatník by tak v našem případě ročně přicházel o více než tisíc korun.

Je ale nutné připomenout, že toto je již ve stávající úpravě a návrh ČSSD žádné změny v této oblasti nenaznačuje.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť princip fungování volebního systému popisuje Gazdík korektně. Pouze dodáváme, že jím uvedená čísla a přepočty bereme spíše ilustrativně.

Volební systém pro volby do Poslanecké sněmovny skutečně zvýhodňuje strany s vyššími volebními zisky. Důvodem je nastavení systému, d'Hondtova metoda přepočítávání hlasů na mandáty a také velikost některých volebních obvodů.

Česká republika je rozdělena do 14 volebních obvodů, které kopírují jednotlivé kraje. Kraje nejméně lidnaté (Karlovarský) mají ve Sněmovně nejmenší zastoupení. Karlovarské voliče zastupuje 5 poslanců, naopak Středočeský kraj 25.

Pro to, aby se stranám přidělovaly poslanecké mandáty, musí získat alespoň 5 % hlasů celostátně. Následně se v jednotlivých volebních obvodech přepočítávají hlasy na mandáty podle již zmíněné d'Hondtovy metody. Ta je popsána zde. Ve zkratce jde o to, že zisk hlasů u stran se dělí řadou čísel (1,2,3,4... - podle počtu rozdělovaných křesel) a výsledky se zařadí za sebou. Mandáty jsou pak distribuovány těm stranám, které se v tomto pořadí umístí výše, tedy v případě zmíněného Karlovarského kraje na prvních 5 místech.

Tento model může vést k tomu, že strany, které dosáhnou v některých krajích i 10 %, nemají v daném obvodu svého poslance. Jednoduše kvůli tomu, že se nerozděluje dost křesel. Na již uvedeném příkladu můžeme ukázat, že v posledních volbách v Karlovarském kraji mandát nezískalo hnutí Úsvit se ziskem přes 8 % nebo TOP 09 s 10% podporou. Naopak KSČM, která zde získala 16 %, mandát získala. Obecně lze Karlovarský kraj nabídnout jako ukázkový příklad nerovnosti, o níž Gazdík mluví.

Menší strany získávají své poslance především ve velkých volebních obvodech (Středočeský, Jihomoravský, Moravskoslezský kraj, Praha...) a v těch menších mandáty až tolik nezískávají. Záleží pochopitelně i na regionální síle stran (KDU-ČSL např. bude spíše získávat mandáty v některých moravských krajích než na Ústecku, byť jde o větší kraj).

Gazdík tak princip fungování popisuje správně. Podívejme se ještě na uvedený případ Strany zelených. Ta v roce 2006 získala přes 6 % hlasů celostátně, ale stačilo jí to na pouhých 6 mandátů (2 v Praze, 1 ve Středočeském kraji, 1 v Jihomoravském kraji, 1 v Moravskoslezském kraji a 1 na Ústecku). Např. v Libereckém kraji získali zelení 9 a půl procenta hlasů, mandát ale nezískali a to právě z výše uvedených důvodů.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, neboť Babiš sice skutečně nepopisuje ve své odpovědi premiérovi vše, o čem Sobotka v Otázkách mluvil, je třeba však uvést, že na všechny své v pořadu položené otázky se Babiše ani neptal. Tvrzení, že Babišovo stanovisko některé aspekty neřeší, tedy není korektní.

Sobotka se v dopise určeném Babišovi ptá ministra financí, zda se Finanční správa zabývala emisemi a nákupem korunových dluhopisů. Dále se Sobotka zajímá, jaký má Babiš názor na situaci, kdy firma vydá korunové dluhopisy a sám majitel firmy je zpětně nakoupí.

Konkrétně Sobotka píše:

„Zabývala se již finanční správa ČR případy emise a nákupu korunových dluhopisů? Pokud ano, k jakým závěrům došla a jaká další opatření navrhuje? Došlo už v některých případech k doměření daně, případně kdy k němu dojde?(...)Chtěl bych Vás jako ministra financí rovněž požádat o Vaše stanovisko k situaci, kdy právnická osoba vydá takovéto dluhopisy, a jediným, kdo je nakoupí, je právě majitel. Nejedná se o podezřelé jednání s cílem obejít placení daně? Nejde o situaci, která si žádá prověření ze strany Finanční správy ČR v zájmu státního rozpočtu a občanů České republiky? Jaké je stanovisko Finanční správy v této věci?“

Andrej Babiš na to odpověděl následovně: „... předmětná zákonná úprava byla již v době svého vzniku daňovou správou podrobena podrobné analýze a diskutována opakovaně i na veřejném fóru. Finanční správa dospěla k závěru, že vydání korunových dluhopisů nikdy žádný právní předpis nelimitoval ani nezakazoval a nezdanění úrokového výnosu ve vazbě na výše uvedenou legalizaci zaokrouhlování ze strany ministra financí Kalouska nelze bez dalších aspektů hodnotit jako nezákonné.“

Fakticky v celém dopise Babiš Sobotkovi neodpovídá na dané otázky, popisuje celou kauzu ze svého pohledu a využívá instrument otevřeného dopisu (stejně jako premiér) k útoku na Sobotku prostřednictvím kauzy OKD.

Stanovisko Babiše tak skutečně neobsahuje konkrétní odpovědi na to, co předseda vlády popisuje. Nicméně na některé věci se Sobotka v dopise vůbec neptal. Proto je jeho výrok hodnocen jako zavádějící.

Přestože Petr Gazdík se lehce zmýlil v částce, kde se láme výhodnost, či nevýhodnost navrhované daňové reformy, je pravda, že lidé, kteří leží za uvedenou hranicí, by zaplatili v důsledku daňové reformy výrazně více. Proto hodnotíme celý výrok jako pravdivý.

Jak je patrné z kalkulačky zveřejněné ČSSD i z našeho grafu, polepší si lidé, jejichž hrubá mzda činí méně než 50 tisíc korun (bod zlomu je u částky 48 955 Kč), a to o několik stovek korun měsíčně.

Lidé s vyššími příjmy si pak pohorší řádově více, rozdíl může činit až několik desítek tisíc korun. Jedná se však o méně než 10 % zaměstnanců - podle ČSÚ je hranicí desátého decilu platů částka 43 349 Kč (poslední dostupná data za třetí čtvrtletí 2016).

Graf založený na vlastním výpočtu za předpokladu, že poplatník uplatňuje pouze základní slevu na dani.

Je pravdou, že v případě výše daňových odvodů z celkové ceny práce se ČR umísťuje na předních příčkách ve statistikách obou sledovaných organizací, a to z velké části především kvůli vysokým odvodům zaměstnavatele za zaměstnance. Přesto je třeba připomenout, že ČR má i tak poměrně nízkou hodnotu ceny práce ve srovnání s ostatními zeměmi OECD a EU.

Hodnocení ceny práce a její porovnávání je značně komplexní záležitost vzhledem k tomu, že EU i OECD používají trochu jiné hodnoty při jejím popisování. Obě organizace ale do porovnávání počítají s tím kolik % z ceny práce zabírají daňové odvody či náklady.

Statistiky OECD počítají cenu práce jako celkovou roční sumu v dolarech přepočtenou na kupní sílu dané země. OECD ukazuje, že v porovnání s ostatními zeměmi má ČR vysoký podíl zdanění, který platí za zaměstnance zaměstnavatel. Jak ukazuje následující graf poměru odvodů z celkové ceny práce, je ČR na vysokém osmém místě.

Graf 1: Podíl odvodů na ceně práce v %.

Zdroj: OECD (str. 20)

Pokud se ale podíváme na cenu práce jako celek, v pravidelném výstupu Zdanění příjmů 2016 ji v ČR OECD odhaduje sumou 32 825 dolarů za rok, což zdaleka není nejvyšší cena práce v zemích dané organizace, ba právě naopak, je osmá nejnižší.

V případě evropské organizace Eurostat je cena práce počítána v množství eur za jednu hodinu. Zde vychází průměrná cena práce v ČR v roce 2015 na 9,9 eur. Průměrná mzda v EU je ve výši 25,03 eur.

Pokud jde o daňové odvody Eurostat jen v hodnocení zmiňuje, že ČR má šesté nejvyšší nepříjmové náklady (daně, sociální a zdravotní pojištění) hned za Francií, Švédskem, Itálií, Belgií a Litvou. V následujícím grafu jsou odvody zahrnuty do oranžové části sloupců, vidíme tedy proporcionální srovnání s modrou částí (platy, mzdy). I zde je vidět, že v porovnání se mzdami tvoří další náklady velkou sumu.

Graf 2: Cena práce v eurech za hodinu (EU)

Zdroj: Eurostat

Dle údajů ČSÚ je sice pravdou, že do zahraničí odejde více než 400 miliard korun, přesto je toto tvrzení zavádějící. Gazdík totiž nedodává, že ze zahraničí do ČR naopak přiteklo přibližně 164 miliard. Částka po započtení tohoto rozdílu je ve skutečnosti nižší, jen 285 miliard.

Otázka odlivu investovaných zisků z České ekonomiky je tedy poněkud komplikovaná. Jedná se tu o tzv. hrubý disponibilní důchod, což je soubor finančních prostředků, kterými ekonomika disponuje. Jedním z prvků, jenž ho ovlivňuje, je i poměr mezi odlivem a přílivem financí mezi zahraničím a českou ekonomikou. V současné době česká ekonomika v tomto bodě tratí.

Jak uvádí měsíčník ČSÚ ve svém únorovém čísle z roku 2016, tento rozdíl činil za rok 2015 celkem 285 miliard korun, když do zahraničí odteklo 449 miliard korun a vrátilo se jen 164 miliard korun. Ještě vloni to podle údajů ČSÚ bylo „jen“ 214 miliard korun za rok 2014.

Pokud si vezmeme jako příklad jen zisky z přímých investic zahraničních investorů, pak za rok 2015 odešlo do zahraničí 319 miliard korun. Otázka nepoměrného rozložení přímých investic, kdy české firmy investují v cizině minimálně (oproti zahraničním u nás), je pak jedním z důvodů poměrně špatné pozice ČR ve srovnání se státy v Evropě.

Za rok 2014 je odliv financí roven 8,7 % HDP a za rok 2015 7,7 %, jak je vidět v následujícím grafu porovnávajícím evropské země:

Zdroj: Analýza odlivu zisků, str. 23.

Graf 2: Rozdělování důchodů společnostmi (za rok 2014)

Zdroj: ČSÚ

Jak ukazuje i další graf, přibližně od roku 1998 můžeme sledovat rostoucí rozdíl mezi zisky z investic mateřských firem posílanými do zahraničí nad těmi českými získanými ze zahraničí. Ani jednou však částka nedosáhla 400 miliard korun. Daný stav odkazuje na situaci, kdy zahraniční přímé investice doposud mnohonásobně překonávají ty české a zároveň jsou ve stádiu zralosti, kdy dochází k jejich kapitalizaci.

Je nutné poznamenat, že tomuto tématu se věnovala i kritizovaná analýza Úřadu vlády z roku 2016 (. pdf, str. 22–36), která předeslané uznává a jako řešení vidí změnu sektorového zdanění. Tuto analýzu ale následně kritizoval Svaz průmyslu a obchodu ČR, i když uznal částku cca 200 miliard vyplacených ze zisku do zahraničí za rok 2014 (. pdf, str. 10). Podle zprávy je důvodem to, že investice do ČR začaly proudit více až po roce 2000, takže zatímco okolní země už větším odlivem prošly, ČR má kulminaci ještě před sebou. Navíc je to způsobeno tím, že je republika malou a otevřenou ekonomikou. V závěru svaz odmítl vládní sektorovou analýzu a závěry ohledně navyšování daní (tamtéž, str. 17).

Pokud budeme vycházet z údajů ČSÚ, tak je počet zaměstnaných osob v ČR ke čtvrtému čtvrtletí 2016 5,186 tisíc.

Na základě údajů Českého rozhlasu, který vycházel z dat MPSV (z roku 2015), má cca 58,58 % zaměstnanců mzdu méně než 27 tisíc korun. To je asi 3,038 tisíc osob. Podíl zaměstnanců s platem do 50 tisíc korun by podle těchto dat měl být 89,9 %, tedy cca 4,663 tisíc osob.

Dle zadaných údajů jsou čísla lidí spadajících do kategorií s příjmem do 27 tisíc a 50 tisíc korun vyšší. V prvním případě více než o milion a ve druhém o cca 663 tisíc. Jen pro srovnání, samotné MPSV (. xslx, záložka CR-M6p) řeší situaci pouze u zaměstnanců v roce 2015. Těch bylo 3,567 tisíc, z toho 93,4 % nedosáhlo na mzdu nad 50 tisíc korun.

Aktuálnější data bohužel nejsou dostupná a vzhledem k tomu, že v posledních letech mzdy rostou, počty lidí vydělávajících v různých relacích se mění. Výrok tedy hodnotíme jako neověřitelný především z důvodu nedostupnosti čerstvých dat. Pokusili jsme se rovněž oslovit autory daných sociálnědemokratických návrhů s prosbou o poskytnutí jejich analýz a vstupních dat k danému výroku.

Výrok hodnotíme na základě údajů ČSÚ o hrubých měsíčních mzdách v jednotlivých zaměstnáních. Ty spolu s daňovou kalkulačkou potvrzují slova premiéra Sobotky.

Podle zatím posledních dostupných dat statistického úřadu za rok 2015 byl medián mezd u všeobecných sester se specializací 31 233 Kč, u učitelů na středních školách 28 215 Kč a u policistů 30 792 Kč.

Zadáme-li tyto hodnoty do kalkulačky ČSSD, zjistíme, že navrhované progresivní zdanění by skutečně znamenalo úsporu několika set korun měsíčně.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože medián hrubé mzdy zaměstnanců pošty je vyšší, než uvádí Bohuslav Sobotka.

Jakkoliv je možno z výroční zprávy (.pdf, str. 27) České pošty z roku 2015 zjistit, že průměrná mzda činila 21 184 Kč, Bohuslav Sobotka o tomto číslu nehovoří. Ze záznamu Otázek Václava Moravce je patrné, že mluví o mediánu, tedy střední hodnotě hrubé mzdy, viz obrázek.

Na obrázku lze vidět, že je zde jako zdroj uveden Český statistický úřad. Z dokumentu ČSÚ pro rok 2016, který uvádí statistiky mezd včetně mediánů podle profesí, je však možno zjistit, že medián mzdy pracovníků poštovního provozu kromě úředníků na přepážkách je 18 466 Kč a pokladníků na poštách, finančních institucích a příbuzných oborech 22 395 Kč. V těchto dvou položkách nejsou uvedeny řídící pozice. Ty mají však mzdy vyšší a je tedy logické, že kdyby byly připočítány, medián by ještě vzrostl.

I přesto, že v dokumentu není uvedeno přímo „pošťák“ tak, jak má Bohuslav Sobotka ve své tabulce, je zřejmé, že se jedná o stejný zdroj. Medián mezd praktického lékaře je podle dokumentu ČSÚ skutečně zaokrouhleně 40 tisíc Kč a u policie 31 tisíc Kč. Medián učitelů, tedy profese na dalším řádku Sobotkovy tabulky, kolísá mezi 27 a 28 tisíci Kč podle toho, jakému stupni vzdělávání se učitel věnuje.

Z uvedeného je však jasné, že medián mzdy pošťáků je podsazen, a výrok je tedy hodnocen jako nepravdivý.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože Bohuslav Sobotka byl jako ministr financí skutečně předkladatelem zákona o daních z příjmů, který zavedl daňový bonus.

Od 1. ledna 2005 platila novela zákona o daních z příjmů. Tato novela v sobě mimo jiné obsahovala § 35, jenž zaváděl slevy na dani, respektive daňové zvýhodnění. V článku na webu Mzdovapraxe.cz je přehledně popsáno, co se touto změnou odehrálo na výplatních páskách zaměstnanců.

Jednoduše řečeno byl touto novelou zaveden institut daňového bonusu, který dával plátcům daně z příjmů možnost nechat si vyplatit rozdíl hodnot daňového zvýhodnění na vyživované dítě a daňové povinnosti. To znamená, že pokud by daňové zvýhodnění činilo 2000 Kč a daňová povinnost 1000 Kč, měl poplatník nárok na vyplacení daňového bonusu ve výši 1000 Kč, tedy rozdílu.

Že Bohuslav Sobotka skutečně stál za touto novelou, je možno zjistit ze sněmovního tisku, dle kterého byl jejím předkladatelem jako ministr financí. Předmětnou pasáž pak obsahoval již původní návrh (.pdf, str. 47), výrok je tedy hodnocen jako pravdivý.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, protože jednak byla progresivní daň jako taková v ČR zrušena až k 1. lednu 2008 a jednak český právní řád již několik let obsahuje tzv. solidární daň, která u vysokopříjmových skupin progresi nastavuje. Slevy na dani pak u různých skupin efektivní daňovou kvótu diferencují. Sobotka má pravdu, že z Evropské unie má progresivní daň ve svém právním řádu v některé z jejích podob 21 zemí.

Progresivní daní je taková daň, jejíž percentuální sazba se zvyšuje, čím je vyšší daňový základ, tedy příjem. Tato daň byla v České republice zrušena k 1. 1. 2008, kdy byla novelou zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů zavedena rovná daň ve výši 15 % ze superhrubé mzdy.

Přehled vývoje daní z příjmů v ČR je pak přehledně znázorněn na webu Ucetnikavarna.cz.

Výjimkou z této rovné daně je tzv. solidární daň, při níž mají lidé s vyššími ročními příjmy povinnost zaplatit 7% daň, pokud byly splněny podmínky, tedy - kladný rozdíl mezi součtem příjmů a 48násobkem průměrné mzdy.

Před rokem 2008 fungovala progresivní daň tak, že bylo stanoveno několik sazeb daně podle výše příjmu. V současné době je dána jedna rovná sazba, která se navyšuje o zmíněnou solidární daň v případě překročení určité výše příjmu. Ta byla zavedena Nečasovou vládou v období ekonomické recese, a to na určitou dobu. Současná vláda dočasnost tohoto opatření zrušila a 7% daň navíc pro vysokopříjmové skupiny zůstala součástí českého právního řádu.

Není tedy přímo několik sazeb, jak tomu bývá v případě progresivní daně. Nicméně pro vysokopříjmové je progrese zajištěna solidární přirážkou. Kromě toho fungují také slevy na poplatníka, které efektivní daň u různých příjmových skupin mění. Nízkopříjmoví např. reálně daně neodvádí.

Dle dokumentu (.pdf, strany jednotlivých zemí dle obsahu na str. 8) Evropské komise z roku 2015, jenž shrnuje daně v EU, je zemí, které mají progresivní daň v některé z podob, opravdu 21. Pro úplnost je však třeba dodat, že čistě progresivní daň má 16 zemí, čtyři mají zavedené dvě sazby. U Dánska je pak situace komplikovanější. Podle dokumentu se v jeho daňovém systému projevuje jak progresivní, tak rovné zdanění.

Koaliční vláda Bohuslava Sobotky se k zavedení sektorové dani v koaliční smlouvě (. pdf, str. 9) nezavázala, vládní partneři ovšem její případné zavedení zdůvodnili potřebou získat finanční prostředky na pokrytí výdajů spojených se snížením sazby DPH na léky, knihy, dětské pleny a nenahraditelnou dětskou výživu.

Hnutí ANO bylo dlouho proti této dani, nakonec však sociálním demokratům v této věci nepřímo ustoupilo. Předseda ANO Andrej Babiš celé koaliční vyjednávání zhodnotil jako dlouhé, úmorné ale konstruktivní. Podle Babiše hnutí sehrálo historickou úlohu už tím, že vzniklo a také zabránilo vzniku levicové vlády. Zamezilo se tím tak například vzniku sektorové daně nebo zvyšování DPH.

Dle posledních dat Českého statistického úřadu z třetího čtvrtletí loňského roku činila průměrná měsíční mzda ve Zlínském kraji 24 087 Kč.

Podle dat Eurostatu za rok 2014 činí podíl pracovní chudoby v České republice 18,7 %. Definice pracující chudoby od premiéra Sobotky není úplně přesná, neboť zahrnuje i osoby pobírající minimální mzdu, výrok však i přesto hodnotíme jako pravdivý.

Eurostat vydává statistiky o výdělcích občanů Evropské unie každé čtyři roky, nejnovější data jsou dostupná z roku 2014. Ve svých šetřeních se Eurostat zaměřuje na několik údajů, mezi které patří i procentuální vyjádření zaměstnanců s nízkým výdělkem v dané zemi neboli podíl pracující chudoby.

Data pokrývají podniky s deseti a více zaměstnanci ze všech sektorů ekonomiky kromě zemědělství, rybářství, lesnictví, veřejné správy a obrany. Prahová hodnota pracující chudoby je stanovena jako mzda menší než dvě třetiny mzdového mediánu v dané zemi, neboť jsou mzdové úrovně v jednotlivých zemích rozdílné. Celkový průměr zaměstnanců nacházejících se v rámci pracující chudoby v rámci EU činí 17,2 %, v České republice pak 18,7 %.

Zdroj: Eurostat

V porovnání s údaji (.pdf, str. 1, tabulka č. 1) z let 2006 a 2010 se unijní i český průměr průběžně zhoršují, unijní každé čtyři roky o 0,2 %, český pak v roce 2010 o 1,1 % a v roce 2014 o 0,5 %.

Předseda STAN Petr Gazdík hovořil o rovnostářství ve smyslu příjmů obyvatelstva. Nerovnost v příjmech se sleduje podle různých indikátorů. Jedním z nich je porovnání procenta nejbohatších a nejchudších. Často se pak udává poměr S80/S20, který je známý jako koeficient nerovnosti příjmů.

Podle dat Eurostatu v roce 2014 existovala značná nerovnost příjmového rozdělení. V České republice se koeficient nerovnosti příjmů rovnal 3,5, což znamená, že horních 20 % obyvatel s nejvyššími disponibilními příjmy mělo 3,5 krát vyšší příjmy než dolních 20 % s nejnižšími disponibilními příjmy. V roce 2014 měla podle Eurostatu Česká republika nejnižší míru tohoto koeficientu ze států EU.

Zdroj: Eurostat: Graf nerovnosti příjmů za rok 2014

Podle Českého statistického úřadu se v roce 2015 tento koeficient pro ČR neměnil. Jeho hodnota se v České republice za posledních deset let drží v rozmezí 3,4 až 3,6. Průměrná hodnota koeficientu za země EU se dlouhodobě pohybuje kolem čísla 5,0.

Premiér Sobotka popírá, že by ČR byla jednou z nejvíce rovnostářských společností v Evropě, což ale není pravda. Dokazují to data Eurostatu i Českého statistického úřadu.

Co se týká důchodů, tak podle ČSÚ se vysoce rovnostářské příjmy dají najít mezi důchodci, naopak například osoby samostatně výdělečně činné mají rozpětí příjmů široké. Sociální politika je sice jedním z činitelů, které ovlivňují příjmovou nerovnost, ale je zde také řada dalších faktorů. Například aktuální rozdělení bohatství, fiskální politika (zejména daňový systém) nebo také míra zohlednění úspor ze společného hospodaření domácností či struktury domácností.

Rok 2015 byl nadlouho posledním, ve kterém žádné volby neproběhly. V období do roku 2027 vždy alespoň jednou ročně volby proběhnou. Tedy za předpokladu, že se všechny uskuteční v řádném termínu a nebude například rozpuštěna Poslanecká sněmovna jako v minulém období. Přehled konaných voleb najdete na webu Volby.cz, pro stanovení dalších termínů je třeba přihlížet k funkčním obdobím jednotlivých institucí.

Poslanci jsou voleni na čtyři roky, stejně tak zastupitelé krajů a obcí, třetina Senátu se mění každé dva roky, prezident a poslanci Evropského parlamentu mají svůj mandát na pět let.

• 2017 - Volby do Poslanecké sněmovny
• 2018 - Volby prezidenta, komunální a do 1/3 Senátu
• 2019 - Volby do Evropského parlamentu
• 2020 - Volby krajské a senátní
• 2021 - Volby do Poslanecké sněmovny
• 2022 - Volby komunální, senátní
• 2023 - Volby prezidentské
• 2024 - Volby krajské a senátní, volby do Evropského parlamentu
• 2025 - Volby do Poslanecké sněmovny
• 2026 - Volby komunální a senátní
• 2027 - nic
• 2028 - Volby prezidentské, krajské a senátní

Včetně letoška jde tedy o deset volebních let, rozdíl jednoho roku ve výroku Gazdíka je v podstatě marginálním omylem. Výrok tedy i tak hodnotíme jako pravdivý.

Otázka velikosti parlamentů je velmi ošemetná vzhledem k tomu, že není lehké určit, jaká čísla ještě můžeme považovat za podobná a jaká již nikoliv. Co se však týče uvedených zemí, ty skutečně dosahují v porovnání s většími státy podobných počtů členů dolních komor jako Česká republika. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Bez ohledu na to, zda je v uvedených zemích zakotven unikameralismus (tedy jedna komora), nebo bikameralismus (dvě komory), jsou počty poslanců následující: v Česku tvoří dolní komoru 200 poslanců (Čl. 16), slovenská Národní rada má 150 poslanců (Čl. 73), nizozemská dolní komora taktéž 150 poslanců (Čl. 51) a Rakousko 183 poslanců. Maďarsko v roce 2014 snížilo počet svých zákonodárců z 386 na 199.

Rozdíl 50 poslanců není nikterak radikální v porovnání jinými evropskými zeměmi o větší rozloze. Například v německém Bundestagu zasedá více než 600 zákonodárců (počet není pevný), ve Francii 577 poslanců (Čl. 24), v polském Sejmu 460 (Čl. 96) a v Itálii dokonce 630 (Čl. 56 ).

Po parlamentních volbách v roce 1998 došlo k ustavení menšinové vlády Miloše Zemana podporované ODS. Tato podoba vlády vešla ve známost jako vláda tzv. opoziční smlouvy - název je odvozen od kontroverzního dokumentu, který mezi sebou dvě jmenované strany uzavřely, a který nese název Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice uzavřená mezi Českou stranou sociálně demokratickou a Občanskou demokratickou stranou. V jednom z dodatků této tzv. opoziční smlouvy se ČSSD a ODS dohodly na významné změně volebního systému.

Jak ve svém odborném článku v Politologickém časopise (.pdf, str. 90) uvádí Zdeněk Koudelka, politickým cílem zamýšlené změny bylo, aby nový volební systém umožňoval vznik většinové vlády složené z jedné velké (v té době ODS či ČSSD) a jedné menší politické strany.

Strany opoziční smlouvy plánovaly významně změnit volební systém pro volby do Poslanecké sněmovny ve třech aspektech: změnit metodu přepočtu hlasů na mandáty z do té doby používané Hagenbach-Bischoffovy metody volební kvóty na modifikovanou d'Hondtovu metodu volebního dělitele. Tento volební dělitel byl modifikován tak, aby byl posílen jeho většinový účinek znevýhodňující malé strany (.pdf, str. 91). Další plánovanou změnou mělo být rozdělení země na velké množství volebních obvodů - 35 - i tento prvek vede ke znevýhodnění malých stran.

Třetí změna (Politologický časopis, Michal Klíma,.pdf, str. 338). se týkala zavedení sčítací uzavírací klauzule - tedy: aby se mohla přepočtu hlasu na mandáty účastnit jedna politická strana, musí překročit 5% klauzuli, volební koalice složená ze dvou politických stran musí překročit 10% klauzuli, tříčlenná volební koalice 15% klauzuli a čtyřčlenná či vícečlenná volební koalice 20% klauzuli.

O vládou navrhovaných změnách s však prezident Václav Havel domníval, že jsou neústavní. V článku 18 odst. 1 Ústavy ČR se totiž lze dočíst, že se volby do Poslanecké sněmovny konají dle zásad poměrného zastoupení.

Havel proto tento zákon nepodepsal a poslal ho k Ústavnímu soudu. Za problematické považoval tři výše zmíněné prvky navrhovaného volebního systému a také stanovení minimálního přídělu mandátů pro volební obvod na 4.

Ústavní soud pak dal svým nálezem č. 16/2001 Sbírky nálezů z ledna 2001 pak dal z velké části prezidentu Havlovi za pravdu: kromě jiného zrušil tři ze čtyř kritizovaných aspektů navrženého volebního systému. V platnosti ponechal zavedení sčítací klauzule.

Vzhledem k zásahu Ústavního soudu přistoupil v roce 2001 Parlament k novelizaci volebního zákona č. 204/2000 Sb., a to novelou č. 37/2002, která platí od 22. ledna 2002 dosud. Novela zavedla klasickou - tedy nikoliv ve prospěch velkých stran modifikovanou - d´Hondtovu metodu volebního dělitele.

Určité snahy o oslabení či ovlivnění České televize (ČT) lze podle některých komentátorů, novinářů či tehdejších aktérů sledovat v období vlády stran tzv. opoziční smlouvy, tedy menšinové vlády ČSSD podporované ODS. V době této vlády došlo ke krizi v ČT, která měla být podle některých názorů politizována.

Spolupráce stran opoziční smlouvy byla utužena uzavřením dodatků k ní. Václav Havel tyto dodatky nazýval„toleranční patent“. V tomto dokumentu se strany dohodly například na změně volebního systému nebo umožnění schválení státního rozpočtu na rok 2000, v čemž ODS Sociální demokracii do té doby bránila. Tato dohoda vzbudila velkou vlnu kritiku a z funkce místopředsedkyně ČSSD odstoupila na protest Petra Buzková, což byl krok doprovázený značným zájmem médií.

Podle novináře Petra Holuba bylo v této době rozhodnuto o svázání České televize ze strany mocenského kartelu ČSSD - ODS, a to proto, že veřejnoprávní televize informovala o kauzách spojených s oběma velkými stranami (bakalářská práce, F. Zajíček, .pdf, str. 31–32).

Ve veřejných zdrojích nelze dohledat konkrétní důkazy, jak konkrétně jednotliví politici bojovali proti ČT, jak však uvádí Filip Zajíček (.pdf, str. 32), lze vysledovat snahy o politizaci krize v ČT.

Po odstoupení generálního ředitele ČT Jana Puchalského vybrala ČT jako jeho nástupce Dušana Chmelíčka. Po jeho nástupu do funkce však rezignovali tři členové Rady ČT a také její předseda Jan Jirák, který byl nahrazen Vladislavem Kučíkem.

V březnu 2000 pak Poslanecká sněmovna odvolala zbylých šest členů Rady ČT. Poslanecká sněmovna pak dvakrát během jedné schůze konstatovala, že ČT neplní své poslání uložené zákonem. Zajíček ve své bakalářské práci (.pdf, str. 33) odkazuje na kritická slova Jiřího Grygara, předsedy předchozí Rady ČT.

Ten označil výše popsané kroky PS PČR za nelegální, protože správně má ČT dostat po prvním usnesením PS PČR půlroční lhůtu na nápravu situace, a Rada ČT má být odvolána až po dané lhůtě druhým rozhodujícím usnesením. Grygar se domníval, že skutečnou motivací poslanců bylo to, že na post generálního ředitele ČT preferovali jiného kandidáta, než byl Chmelíček.

Dále Grygar píše: „...do III. rady ČT zvolila nejméně 7 osobností dle opoziční smlouvy, tj. byla porušena i litera stávajícího zákona, která zakazuje, aby členové Rady působili během výkonu funkce ve prospěch politické strany či hnutí. To je klíčový problém. Kdyby to byla tehdy veřejnost zaregistrovala, mohly přijít masové protesty právem již o 8 měsíců dříve, neboť to je pravá příčina následných chybných kroku Rady ČT.“

Kriticky se k návrhu usnesení Poslanecké sněmovny k ČT vyjádřil na 22. schůzi PS PČR dne 10. 3. 2000 tehdejší poslanec Unie svobody VladimírMlynář: „... budu proti němu(pozn. usnesení ) hlasovat, protože odvolávat Radu České televize, resp. spustit mechanismus jejího odvolání znamená do budoucna ohrozit její nezávislost. Znamená to závažný precedens. Znamená to, že příští rada, kterou snad Poslanecká sněmovna zvolí lépe než minulou, se bude ve svém příštím rozhodování ohlížet na aktuální většinový politický názor v této sněmovně“.

Jak konstatuje Zajíček ve své bakalářské práci (.pdf, str. 34), Rada ČT se stala dalším kontrolním orgánem, ve kterém se strany ODS a ČSSD, tedy strany opoziční smlouvy, rozdělily křesla.

Jan Mládek neřekl, že by kvůli neúspěchu v senátních volbách odstoupil, ale že by dal svůj post ministra průmyslu a obchodu k dispozici. „Pokud neuspěji dnes nebo za týden, napíšu dopis předsedovi strany a dám svoji vládní funkci k dispozici. On rozhodne, jestli mám setrvat, nebo nikoliv. Nechci přidělávat problémy ani straně, ani předsedovi, bude to na něm,“ řekl ČTK před druhým kolem senátních voleb.

Co prohlašoval, to po neúspěchu také udělal. Premiér Sobotka však rozhodl, že ministra Mládka z vlády odvolávat nebude. Rozhodující je podle něj práce ve vládě, nikoliv nezvolení do Senátu.

Předseda vlády Bohuslav Sobotka v rozhovoru pro Hospodářské noviny 17. února uvedl: „Mládka odvolávat nebudu, své ode mě slyšel.“ O tři dny později byl však premiérem odvolán.

V květnu 2013 Jan Husák (TOP 09) předložil Sněmovně novelu zákona o elektronických komunikacích (Zk. 258/2014 Sb.), kde v § 63 písm. p (.pdf, str.6) upravuje podmínky pro spotřebitele při ukončení smlouvy s operátorem. Tím skutečně došlo k posílení pozice spotřebitelů.

p) výše úhrady v případě ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou je smlouva uzavřena, výpovědí ze strany účastníka nebo podnikatele nebo dohodou obou smluvních stran, přičemž výše úhrady nesmí být vyšší než jedna pětina součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy, nebo jedna pětina součtu minimálního sjednaného měsíčního plnění zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy, a výše úhrady nákladů spojených s telekomunikačním koncovým zařízením, které bylo účastníkovi poskytnuto za zvýhodněných podmínek,

Tento pozměňovací návrh podpořilo 114 ze 155 přítomných poslanců a byl tedy přijat.

Nově se tak skutečně snížila hrazená částka za předčasné ukončení smlouvy, a to na 1/5, tedy 20 % z celé zbývající částky. Tehdy platný zákon obsahoval § 63, odst. 1 písm. p) (.pdf, str. 10) v následujícím znění: „... výše úhrady v případě ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou je smlouva uzavřena, včetně výše úhrady nákladů spojených s telekomunikačním koncovým zařízením, které bylo uživateli k využívání služby poskytnuto.“

V tomto volebním období došlo ovšem k velké změně. Prošla novela stejného zákona, která postavení spotřebitele vrátila do bodu před schválením výše popsaného návrhu. Ve zkratce - návrh ztížil přenos čísla mezi operátory a zkomplikoval rovněž odstoupení od smlouvy. Nicméně v hlasování Petr Gazdík osobně podpořil jak pozměňovací návrhy (hlasování o kritizovaném pozměňováku), které v Otázkách Václava Moravce kritizoval, tak i celý zákon. To dokládá záznam z hlasování (pro celý návrh). Pro návrh hlasovali všichni napříč politickým spektrem, vina tedy neleží pouze na koalici, jak místopředseda sněmovny uvádí.

Pozměňovací návrh, který se dá považovat za „protispotřebitelský“ skutečně načetl poslanec ANO. Nicméně hlasovali pro něj zástupci všech stran (nejméně např. zástupci koaličních lidovců) a hlasoval pro něj i sám Petr Gazdík. Připsáním viny pouze vládní koalici se tedy dopouští předseda STAN zavádění.

Poslanec Pfléger z hnutí ANO je jedním z členů hospodářského výboru Poslanecké sněmovny, který se novelou zákona o elektronických komunikacích zabýval. Hospodářský výbor projednával návrh novely dvakrát, poprvé (.pdf, str. 21–22) 22. května 2014 a podruhé (.pdf, str. 5–6) 3. září 2014.

Poslanec Pfléger předložil svůj pozměňovací návrh na druhé schůzi, jeho podstatou je podle zápisu (.pdf, str. 5) „... taková úprava,kdy by podnikatel byl povinen informovat účastníka o možnosti ukončení smlouvy bez postihu a možnosti ukončení této smlouvy pouze v případě změny podstatných náležitostí smlouvyvedoucích ke zhoršení postavení účastníka. "

Konkrétně se jedná o změnu (.pdf, str. 3, pozměňovací návrh A3) § 63 odstavce 6, který oproti předchozímu stavu omezil mj. povinnost operátorů informovat druhou stranu smlouvy o její změně. Nově musí operátoři informovat o změně smlouvy jen ty účastníky, kteří mají ve smlouvě sankci za její předčasné ukončení, a to pouze o podstatných změnách smlouvy (předchozí znění obsahovalo pojem podstatné náležitosti, jejichž výčet byl novelou také zrušen).

Tento pozměňovací návrh prošel jak hlasováním (.pdf, str. 5) hospodářského výboru, tak hlasováním Poslanecké sněmovny a zákon ve znění poslance Pflégera nakonec nabyl i účinnosti.

Co se týče spolupráce poslance Pflégera při přípravě pozměňovacího návrhu s Asociací provozovatelů mobilních sítí (mezi jejíž zakládací a řádné členy patří tři hlavní operátoři působící v České republice), sám poslanec Pfléger se v pořadu 168 hodin (čas 15:20) 18. září 2016 vyjádřil následovně:

„Bylo to na popud Asociace provozovatelů telekomunikačních služeb, který měli v tý době výhrady k současnému zákonu a připravili tenhleten pozměňovací návrh."

Potíže jsou i v otázce vysokorychlostních dat. Po opakovaném předkládání neúspěšných návrhů Národního plánu rozvoje sítí nové generace, jenž byl nutnou podmínkou pro možnost čerpání finanční injekce z Bruselu ve výši 14 miliard korun, se objevují i další problémy. Přestože byl plán schválen v říjnu 2016 vládou, vynořují se nové otázky, přičemž na reakci už může být pozdě.

Cílem je podle dokumentu budování přístupových sítí nové generace, které zvýší míru dostupnosti kvalitního vysokorychlostního připojení k internetu, a zároveň i naplnění předběžné podmínky dle nařízení evropských institucí týkající se zlepšení dostupnosti, využití a kvality informačních a komunikačních technologií.

Přesto je však možné, že se internet k části lidí nedostane. Nyní v březnu se blíží první výzvy, do nichž se mají operátoři zapojit. Jejich sliby pokrýt různá území však nemusí být naplněny a MPO pak bude muset adekvátně reagovat a nabídnout oblast k dotacím, na což však už může být pozdě. Je totiž možné, že žádná výzva k předkládání už nepřijde.

Celou záležitost doprovázely mimo jiné i spory mezi ministerstvem průmyslu a ministerstvem vnitra. Ministr Chovanec vyčítal Janu Mládkovi odklon od společně dohodnutých závěrů týkajících se spolupráce na projektu rozvoje vysokorychlostního internetu a požadoval, aby byly na jeho resort převedeny kompetence MPO. Tuto neshodu řešil premiér Sobotka, který odpovědnost a rozvoj sítí nových generací ponechal MPO.

Novela zákona o elektronických komunikacích předložená v únoru 2017 (.doc, str. 3) skutečně upravuje sankce za jednotlivé správní delikty. Jde o úpravu § 118 odst. 22 zákona. Aktuální rozdělení sankcí za různá porušení mohou být pokutována až do výše 20 milionů.

Nově se tyto částky zvyšují podle pochybení z 10 na 15 milionů a z 20 na 50 milionů, návrh ovšem také zavádí možnost udělení pokuty z % obratu firmy. Konkrétně uvádí návrh 5, resp. 10 %. Použije se pro sankci buď částka do 50 milionů, nebo % z obratu tak, aby pokuta byla vyšší.

Návrh uvádí:

„... nebo do výše 10 % z čistého obratu pachatele přestupku dosaženého za poslední ukončené účetní období, podle toho, která z těchto hodnot je vyšší.“

Čeští spotřebitelé skutečně v rámci zemí EU mají jedny z nejméně výhodných cen za mobilní služby a výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Následující graf ukazuje počet GB dat, který lze v různých zemích světa získat k neomezenému tarifu za 30 eur.

Zdroj: Digital Fuel Monitor

V roce 2016 byly podle zprávy Evropské komise (Final Report, .pdf, str. 35) ceny za mobilní služby v České republice o 60 % vyšší ve srovnání s průměrem EU. Česká republika se tak společně s Řeckem, Maltou, Bulharskem a Maďarskem zařadila mezi nejdražší země celé Evropské unie. Organizace dTest provedla porovnání neomezených tarifů u nás a v zahraničí. Podle tohoto porovnání lze v zásadě říct, že ceny jsou za tyto služby v České republice dvojnásobné, popřípadě za stejné peníze lze v zahraničí získat nesrovnatelně lepší služby. Například v Rakousku lze kromě neomezeného datového tarifu na volání a SMS získat i jedenáctkrát větší objem dat než u nás. Navíc za polovinu české ceny.

Následující tabulka ukazuje příklady srovnání cen a služeb v některých zemích.

Zdroj: dTest

Generální ředitel Janeček se 20. února pro Českou televizi vyjádřil, že Finanční správa neodhalila žádný daňový únik. To samé potvrdil i ministr financí Babiš, výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Finanční správa České republiky se skládá z Generálního finančního ředitelství, Odvolacího finančního ředitelství a finančních úřadů. Generální ředitel Janeček, představitel orgánu Finanční správy ČR, se k situaci vyjádřil 20. února 2017, přičemž podle něj Finanční správa neodhalila žádný daňový únik. Pro Českou televizi uvedl: „Různé glosy v médiích na téma, že máme řešit korunové dluhopisy jako takové… Tak zde si neuvědomuji, podle jakých nástrojů, zákonných norem bychom měli postupovat.“

Co se týče kompetencí Finanční správy, finanční úřady vykonávají mj. správu daní a finanční kontrolu. Jako správce daně disponuje příslušný finanční úřad kompetencemi vyzvat konkrétní osobu k prokázání příjmů či k podání prohlášení o majetku, pokud má důvodné pochybnosti o jejich původu. V případě nesrovnalostí v daňovém přiznání pak může daň dodatečně doměřit. Omezen je však uplynutím lhůty pro stanovení daně, která standardně činí tři roky ode dne uplynutí lhůty pro podání řádného daňového tvrzení.

Finanční správa tedy kompetencemi v oblasti daňové kontroly disponuje, podle ministra financí Babiše však „Finanční správa už v minulosti dospěla k závěru, že vydání korunových dluhopisů nikdy žádný právní předpis nezakazoval a nezdanění úrokového výnosu nelze bez dalších aspektů hodnotit jako nezákonné.“