V druhé části předvolební diskuse z Ostravy kandidáti na primátorské křeslo probírali tematiku sociálně vyloučených lokalit. Mluvilo se o inkluzi ve školách, reformě legislativy, která by znevýhodněným ulehčila, a hlavním bodem byl tzv. "obchod s chudobou": neregulované příspěvky na sociální ubytovny a problémy s jejich regulací.
ČT24 ze dne 11. září 2014 (moderátor Václav Moravec, záznam)
Tahle problematika (sociálně vyloučené lokality) se týká všech velkých měst všude v Evropě, všude ve světě.
Sociální exkluze (ang.) je problémem na celém světě i v Evropské unii. O tom svědčí existence speciální politiky zaměřené na boj proti chudobě a sociální exkluzi v rámci EU nebo studie popisující problematiku v rámci USA, v rámci Latinské Ameriky nebo Asie.
Je třeba si uvědomit, že Španělé tu situaci (se sociálně vyloučenými - pozn. Demagog.cz) začali řešit před 30 lety a teprve teď mají výsledky.
O tzv. "španělském modelu", za jehož poznáním se někteří ostravští politici vydali v roce 2011 do Madridu, informoval Moravskoslezský deník, který je na této cestě doprovázel. Autorka článku potvrzuje informaci o tom, že tímto způsobem v Madridu řeší situaci se sociálním vyloučením posledních třicet let. Počátky snah o odstranění slumů se datují do 80. let i podle článku Romea.cz.
Je tedy pravdou, že tzv. "španělský model" přinesl výsledky v boji proti sociálnímu vyloučení. Statistiky (.pdf, str. 12) organizace IRIS (která se na celém projektu podílela) dokládají, že první výsledky v přestěhovávání obyvatel ze slumů jsou datovány již od roku 1999. Postupně, jak je patrné z dat IRIS, roste počet integrovaných lidí. Není tedy pravdu, že by výsledky této činnosti byly záležitostí současnosti, jde o dlouhodobý trend, který je sledovatelný od roku 1999. Z tohoto důvodu je výrok hodnocen jako zavádějící.
Tím kořenem, proč vznikají ty sociálně vyloučené lokality, je zadluženost těch obyvatel. Pokud přesáhne určitou míru, tak už nejste schopni s těmi lidmi v současném systému prakticky nic podniknout.
Výrok hodnotíme jako zavádějící, neboť zadlužení sice je důvodem sociálního vyloučení, avšak rozhodně ne jediným a často také ne primárním. Často se totiž obyvatelé začnou enormně zadlužovat až po přestěhování do této lokality.
V materiálu (.pdf), který na téma sociálního vyloučení vypracovalo občanské sdružení Společně k bezpečí, se jako důsledek procesu sociálního vyloučení uvádí chudoba, nízké příjmy, spojené s nízkým vzděláním či špatnými životními podmínkami, a stigmatizace ("onálepkování osob či skupiny osob jako problémových"). Teprve negativní návyky získané v sociálním vyloučení znemožňují těmto lidem chodit do práce a splácet dluhy. Studie uvádí, že někteří lidé se do sociálně vyloučené lokality mohou dostat kvůli vystěhování, které nastalo kvůli dluhům na nájemném v předchozím bydlišti.
Studie Člověka v tísni Černý Petr (.pdf) však poukazuje na fakt, že kauzalita může být často i opačná: "Někteří odborníci označují sociálně vyloučené lokality metaforicky jako „továrnyna neplatiče“. Jejich poznatky z terénu ukazují, že mnozí lidé se neplatiči stali až poté, co se v sociálně vyloučené lokalitě ocitli, a to v důsledku podmínek, které zde panují. (...) U mnohých lidí, kteří se do vyloučené lokality dostali pouze na základě úřední představy o jejich etnicitě, došlo k zadlužení až v důsledku zvýšení životních nákladů, způsobeného nedobrovolným přestěhováním do vyloučené lokality."
Tato studie také vyjmenovává vnější a vnitřní příčiny soc. vyloučení. Vnější příčinou může být např. sociální politika státu nebo trh práce a vnitřní příčinou např. právě zadlužení či ztráta pracovních návyků. Tyto jsou však většinou důsledkem oněch příčin vnějších.
Příčinami sociálního vyloučení na Ostravsku se zabývala také studie Agentury pro sociální začleňování (.pdf). Popisuje třináct sociálně vyloučených lokalit na území Ostravy. Ve třech případech je zmíněna jako příčina vzniku sestěhování neplatičů a dlužníků z jiných objektů. Zbylých deset vzniklo v důsledku své neatraktivity, zastaralosti, ztráty práce, nízkých cen a také cíleného sestěhování ze strany města.
Člověk žijící v soc. vyloučení se na tuto svou životní situaci začne adaptovat. "V důsledku adaptace na sociální vyloučení si lidé osvojují návyky a životní vzorce, které znemožňují uspět ve většinové společnosti, a zpětně tak posilují a reprodukují stav vyloučení. (...) Způsoby adaptace na podmínky sociálního vyloučení zpětně ovlivňují a utvrzují stávající příčiny sociálního vyloučení či vyvolávají příčiny nové. Sociální vytěsňování je tedy nutno chápat jako cyklický a dynamický proces. Laicky bychom sociální vyloučení mohli nazvat „začarovaným kruhem“: způsoby, kterými se vyloučené osoby snaží řešit svou neblahou situaci, tuto situaci prohlubují."
Zákon o osobním bankrotu opravdu řeší pouze určitou malou část té populace (v rámci sociálně vyloučených - pozn. Demagog.cz).
Osobní bankrot, tedy oddlužení, je jedním ze způsobů řešení finančního úpadku. Je určen pro fyzické a právnické osoby s dluhy, které nevznikly podnikatelskou činností. Prohlášení bankrotu je samozřejmě vázáno na určité podmínky:
" pokud lze se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník domáhající se osobního bankrotu sleduje podáním návrhu nepoctivý záměr, nebo
- pokud hodnota plnění, které by v případě že soud povolí osobní bankrot (oddlužení) obdrželi věřitelé, jejichž pohledávky nejsou zajištěny, bude nižší než 30% z jejich pohledávek (toto však neplatí, pokud s tím tito věřitelé vysloví souhlas), nebo
- jestliže návrh na povolení oddlužení (osobní bankrot) podala znovu osoba, o jejímž návrhu na povolení oddlužení bylo již dříve insolvenčním soudem rozhodnuto, nebo
- pokud dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v rámci insolvenčního řízení" soud neodsouhlasí osobní bankrot." Jak výrazně limituje, se jeví podmínka spolu plnění závazků nezajištěných dlužníků ve výši 30 %. V roce 2013 bylo v České republice vyhlášeno 19 165 osobních bankrotů, žádostí o prohlášení bylo podáno 26 169. Jakou část to představuje z celkového počtu sociálně vyloučených osob, se nám zjistit nepodařilo, proto hodnotíme výrok jako neověřitelný.
Ta inkluze řeší otázku bydlení, zaměstnanosti a vzdělávání těch dětí, akorát problém je ten, že se jedná o řekněme desítky lidí. A když si vezmeme, kolik lidí žije vlastně v těch vyloučených zónách, tak to jsou tisíce.
V Ostravě běží program sociální inkluze Ostrava. Program začal s komplexní pomocí čtyřem rodinám, dále se počítalo s účastí cca 50 lidí. Podle publikace (pdf. S.10) programu z roku 2012 v Ostravě žije v sociálně vyloučených lokalitách přibližně 6000 lidí. Program skutečně zahrnuje podporu bydlení, zaměstnanosti a vzdělávání, proto hodnotíme výrok jako pravdivý.
V některých zemích − Norsko, Holandsko − tam se řekněme na 100 obyvatel, tak je jedna sociální pracovnice. U nás je jedna sociální pracovnice na 350 obyvatel a někde i větší počet.
V České republice vychází průměrně jedna sociální pracovnice na zhruba 254 obyvatel − vycházeli jsme přitom z posledních dostupných údajů MPSV (str. 83) a ČSÚ. Zbyněk Pražák tedy velmi výrazně nadhodnocuje počet klientů na jednu pracovnici u nás, z toho důvodu je výrok hodnocen jako nepravdivý.
Pro úplnost dodáváme, že konkrétní data za Norsko a Nizozemsko se nám nepodařilo dohledat. Oceníme, pokud nás naši čtenáři odkáží na příslušné zdroje, výrok následně rádi doplníme.
Sociální pracovníci, kteří řešili dávky hmotné nouze, tak to bylo odebráno obcím a přešlo to na úřad práce. Někteří ti lidé přešli na úřad práce.
Výrok Zbyňka Pražáka je hodnocen jako pravdivý, neboť v roce 2011 skutečně došlo ke schválení legislativních změn, které znamenaly přechod řešení dávek hmotné nouze od obcí na úřady práce, a to včetně pracovníků.
Dávky v hmotné nouzi jsou legislativně upraveny zákonem č.111/2006 Sb., o hmotné hnouzi. Ten popisuje v § 6 orgány, které mají činnost spojenou s touto dávkou na starosti. Původní znění zákona dávalo pravomoc následovně:
"Orgány pomoci v hmotné nouzi jsou
a) pověřené obecní úřady,
b) obecní úřady obcí s rozšířenou působností,
c) krajské úřady,
d) Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen "ministerstvo"). " Sociální reforma z pera Jaromíra Drábka z roku 2011 však novelizovala také tento zákon a změnila tento paragraf. Nově přešly kompetence skutečně pod jednotlivé úřady práce:
"Orgány pomoci v hmotné nouzi jsou
a) Úřad práce České republiky - krajské pobočky a pobočka pro hlavní město Prahu (dále jen „krajská pobočka Úřadu práce“),
b) Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen „ministerstvo“). " V souvislosti s takto zavedenou změnou (v rámci změn výplat dávek v celé sociální reformě) přešlo z obcí na úřady práce, jak informuje Ministerstvo práce a sociálních věcí, zhruba 1600 pracovníků. Co se týče samotných dávek hmotné nouze, úřad uvádí, že úřady práce přebraly po obcích stávající zaměstanance. " V případě dávek hmotné nouze, příspěvku na péči a dávek osobám se zdravotním postižením jsou tyto dávky vypláceny v řadě případů také na stejném místě, neboť ÚP převzal pracovníky obce a bude platit obci nájem. "
Když si vezmeme ty ubytovny, tak zhruba 2000 lidí na ubytovnách pobírá doplatek na bydlení. Ne všichni. Je třeba říct, že na ubytovnách bydlí i lidé, kteří ten doplatek nepobírají, a je jich víc, protože dneska máme v Ostravě asi 8000 míst na ubytovnách, obsazených je asi 6000.
Podle "ANALÝZY A ŘEŠENÍ PROBLEMATIKY UBYTOVEN NA ÚZEMÍ SMO V KRÁTKODOBÉM A DLOUHODOBÉM HORIZONTU" (.pdf, str. 29 a dále) bylo v září minulého roku (poslední dostupná data) obsazeno 5 417 míst z celkové kapacity ostravských ubytoven v počtu 8 212 míst. Vzhledem ke skutečnosti, že příspěvek na bydlení každoročně roste (.pdf, str. 18), je důvodné předpokládat, že roste i počet lidí pobírající tento příspěvek a zároveň žijící na ubytovnách.
Tato studie dále (str. 34) také uvádí, že počet osob s doplatkem na bydlení činil ve zmiňovaném období 1 996 osob. Z celkového počtu 5 417 ubytovaných jde přibližně o 37 % a je tedy zjevné, že většina obyvatel ostravských ubytoven tento příspěvek skutečně nepobírá.
My jsme se tady bavili o těch financích, ty nevyplácí (v doplatcích za bydlení) město Ostrava, ale stát.
Doplatek na bydlení, jak uvádí portál Ministerstva práce, je skutečně dávkou, která je poskytována ze systému státní sociální podpory.
Město opravdu nemá ty ubytovny pod kontrolou, protože se nikde nemusí hlásit. Ty zákony jsou v tom tak benevolentní a tak volné, že si můžete dneska zřídit ubytovnu a nepotřebujete souhlas obce.
Město skutečně nemůže po splnění všech formálních a technických náležitostí zakázat vznik soukromé ubytovny, nicméně díky kolaudačnímu řízení či ohlašovací povinnosti by mělo být vždy o vzniku ubytovny informováno. Rovněž disponuje i jistými kontrolními prostředky, a výrok proto hodnotíme jako zavádějící.
V českém právním řádu neexistuje zákon, který by se věnoval specificky pouze statutu ubytoven. Legislativa upravující podmínky v ubytovnách je součástí hned několika zákonů, např. ve vyhlášce o obecných požadavcích na využívání území (§2), vyhlášce o technických požadavcích na stavby (§43) a další. Pro zřízení ubytovny je také třeba disponovat živnostenským listem v oblasti ubytovacích služeb.
Při výstavbě nové ubytovny je nutné projít kolaudačním řízením. Pokud ubytovna vznikne změnou využití stávajícího objektu, pak platí oznamovací povinnost (§127). Není tedy pravda, že by se vznik ubytovny nemusel hlásit.
Město tedy ze zákona nedisponuje pravomocí zakázat ubytovnu, pokud splnila všechny formální a technické požadavky. Disponuje však prostřednictvím svého stavebního či živnostenského úřadu řadou pravomocí, jak dohlížet na to, zda ubytovna a její provozovatel splňuje nároky dané zákonem.
Vedle toho existuje řada nástrojů, jak může obec fungování soukromých ubytoven regulovat (.pdf). Nelze tedy říci, že by město nemělo ubytovny alespoň do jisté míry pod kontrolou.
Ty doplatky jsou obrovské. Je to zhruba na osobu někde 3300−3500 na jednu osobu, nikoliv na rodinu. Je velmi výhodné ubytovávat velmi početné rodiny a velký počet lidí na malém prostoru.
Navzdory tomu, že se nám část výroku nepovedlo ověřit, hodnotíme ho jako pravdivý. Doplatek na bydlení skutečně může pobírat více osob obývajících stejný byt. Zda jsou doplatky „obrovské“, nehodnotíme z důvodu subjektivnosti takového výroku.
Tehdejší ministr práce a sociálních věcí František Koníček se v souvislosti s chystanou změnou legislativy vyjádřil takto: „Chceme tak docílit toho, aby se na jeden byt či jiný než bytový prostor v součtu poskytoval pouze jeden doplatek na bydlení“. V prohlášení MPSV se dále píše: „Novela by dále měla upřesnit výši odůvodněných nákladů na bydlení podílem všech osob, které užívají jeden byt nebo jiný než bytový prostor, i když tito lidé společně nehospodaří a nemají k sobě vyživovací povinnost." Z dohledaných údajů tedy vyplývá, že bylo skutečně možné přidělit doplatek na bydlení i více osobám v jednom bytě. V průběhu letošního roku pak byly v jednání dokonce 2 novely zákona, které by měly situaci změnit - senátní a vládní.
V tomto případě je také třeba rozlišovat příspěvek na bydlení a tzv. doplatek na bydlení. Martin Štěpánek pravděpodobně hovoří o doplatku na bydlení, který se vyplácí pouze ve specifických podmínkách, kdy se lidé nacházejí v hmotné nouzi nebo nejsou schopni ani s příspěvkem na živobytí pokrýt výdaje na bydlení. Doplatek na bydlení je často vyplácen právě v případě lidí žijících v ubytovnách, protože není navázán na trvalý pobyt. Výše příspěvku však může být různá, záleží na příjmech jednotlivce či rodiny a na dalších dávkách, které pobírá.
Průměrná výše (.pdf, str. 24) doplatku na bydlení v Moravskoslezském kraji byla v roce 2012 3192 Kč. V roce 2013 pak činila průměrná výše tohoto doplatku na území České republiky 3608 Kč. Průměrnou výši doplatku v Moravskoslezském kraji v roce 2013 se nám bohužel ani po kontaktování Úřadu práce v Ostravě nepodařilo zjistit.
Výše obou námi dohledaných typů příspěvků na bydlení je závislá na mnoha dalších parametrech a nelze tedy říci, že by se obecně pohybovala mezi 3300−3500 Kč, jak tvrdí Martin Štěpánek. Není však vyloučeno, že v určitých případech tohoto rozpětí dosahovat může.
Orientační výši příspěvku na bydlení a doplatku na bydlení lze dopočítat v online kalkulačce. Pro ilustraci uvádíme také příklad výpočtu příspěvku na bydlení (avšak dle tabulkových hodnot z r. 2013).
My ty lidi, které máme v tom našem programu sociální inkluze, uzavírají tzv. sociální smlouvu, kde máme přesně práva a povinnosti, to znamená, že město jim pomáhá, ale chce po nich aktivitu. Třeba povinnosti přijmout legální zaměstnání, které v určitém rozsahu třeba při spolupráci s úřadem práce jim umíme sehnat. Pakliže ji někdo nevezme, je bez milosti vyloučen z toho programu.
Výrok Martina Štěpánka je hodnocen jako pravdivý, neboť korektně popisuje nastavení programu sociální inkluze včetně tzv. sociální smlouvy a povinností, jež z ní vyplývají.
Principy zmíněné sociální smlouvy uvádí město Ostrava na svém webu.
" Vybraným rodinám, které mají trvalé bydliště ve vyloučené lokalitě v jednom z těchto obvodů (Moravská Ostrava a Přívoz, Mariánské Hory a Hulváky, Vítkovice, Radvanice a Bartovice), bude nabídnut podpis tzv. sociální smlouvy, která klientovi zajistí podporu města při řešení jeho pracovního uplatnění, získání dostatečné kvalifikace pro výkon povolání a řešení bytové problematiky. Principy sociální smlouvy, resp. povinnosti klienta lze shrnout v bodech následovně:1) Dodržení všech podmínek uvedených ve Smlouvě o podnájmu (poskytnutí bytu třetí osobě, dodržování veřejného pořádku, neohrožování veřejného zdraví, péče o společné prostory v místě bydliště a veřejná prostranství v bezprostřední blízkosti místa bydliště, apod.);
2) Intenzivní spolupráce s neziskovými organizacemi, které působí v rámci programu a účast na všech aktivitách směřujících k integraci a zlepšení kvality života;
3) Participace na aktivitách směřujících ke zlepšení pozice klienta i osob žijících s ním ve společné domácnosti na trhu práce, aktivní hledání pracovního uplatnění a svědomité plnění pracovních povinností v případě získání zaměstnání;
4) Zajištění pravidelné školní docházky dětí, participace rodičů na procesu vzdělávání jejich dětí (spolupráce rodičů se vzdělávacími institucemi, domácí příprava, apod.);
5) Dodržování harmonogramu povinných očkování u svých nezletilých dětí.
Nedodržení výše uvedeného je podnětem ke zrušení přidělení bytu a k zániku podnájmu. " Média již v minulosti informovala o tom, že byly z programu inkluze škrtnuty některé rodiny (resp. jednotlivci - přišli o byt), a to právě z důvodu, že v rozporu se smlouvou odmítly přijmout práci, která jim byla nabízena. Informovaly o tom jednak Novinky.cz (listopad 2013), jednak Moravskoslezský deník (červenec 2013).
Pokud jsou hygienické zákony nastavené tím způsobem, že opravdu je možné, aby na ploše průměrného dvoupokojového bytu žilo 11 lidí, tak opět ta místní samospráva s tím může dělat jenom vemi málo.
V současné době stále neexistuje samostatný zákon o sociálním bydlení, je však mezi prioritami MPSV. Jeho potřebu zdůrazňovala a vznik iniciovala již vláda Mirka Topolánka, jak prohlášení MPSV zdůrazňuje. Je třeba proto vycházet z obecných zákonů, vztahujících se na byty a ubytovací zařízení.
Počet osob na určité ploše však neupravuje ani zákon o ochraně veřejného zdraví, ani vyhláška o hygienických limitech chemických, fyzikálních a biologických ukazatelů pro vnitřní prostředí pobytových místností některých staveb (včetně ubytovacích zařízení) a vyhláška o technických požadavcích na stavby, ani zákon o sociálních službách.
(Nejen) o "bezzubosti" obce v případě sociálních ubytoven pak obsáhle pojednává analýza ing. Lubora Hrušky a kol. z roku 2013 (.pdf, str. 10-15).
Martin Piperek má tedy pravdu, když říká, že zákony umožňují soužití např. 11 lidí na ploše dvoupokojového pokoje.
Ta sociální reforma, kdy přešly sociální pracovnice pod úřad práce a říkalo se, jak se ušetří, byla za ministra Drábka, abychom si to ujasnili.
Výrok Zbyňka Pražáka je hodnocen jako pravdivý, neboť v roce 2011 skutečně došlo ke schválení legislativních změn, které znamenaly přechod řešení dávek hmotné nouze od obcí na úřady práce, a to včetně pracovníků.
Dávky v hmotné nouzi jsou legislativně upraveny zákonem č.111/2006 Sb., o hmotné nouzi. Ten popisuje v § 6 orgány, které mají činnost spojenou s touto dávkou na starosti. Původní znění zákona dávalo pravomoc následovně:
" Orgány pomoci v hmotné nouzi jsou
a) pověřené obecní úřady,
b) obecní úřady obcí s rozšířenou působností,
c) krajské úřady,
d) Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen "ministerstvo")."Sociální reforma z pera Jaromíra Drábka z roku 2011 (byla realizována v roce 2012 a 2013) však novelizovala také tento zákon a změnila tento paragraf. Nově přešly kompetence skutečně pod jednotlivé úřady práce:
" Orgány pomoci v hmotné nouzi jsou
a) Úřad práce České republiky - krajské pobočky a pobočka pro hlavní město Prahu (dále jen „krajská pobočka Úřadu práce“),
b) Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen „ministerstvo“)." V souvislosti s takto zavedenou změnou (v rámci změn výplat dávek v celé sociální reformě) přešlo z obcí na úřady práce, jak informuje Ministerstvo práce a sociálních věcí, zhruba 1600 pracovníků. Co se týče samotných dávek hmotné nouze, úřad uvádí, že úřady práce přebraly po obcích stávající zaměstanance. " V případě dávek hmotné nouze, příspěvku na péči a dávek osobám se zdravotním postižením jsou tyto dávky vypláceny v řadě případů také na stejném místě, neboť ÚP převzal pracovníky obce a bude platit obci nájem. " Co se týče úspor, Ministerstvo práce si od reformy slibovalo následující: "V souvislosti s plánovanými změnami v sociálním systému vypracovalo ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) tzv. SOCIÁLNÍ REFORMU, která nabývá účinnosti v letech 2012 a 2013. Cílem sociální reformy je vytvořit efektivní systém správy veřejných prostředků určených pro sociální oblast a pomoc v samotném procesu administrace a vyplácení dávek. Nedochází ke snížení celkového objemu vyplácených prostředků na úkor příjemců dávek sociální ochrany, ale úspory bude dosaženo zjednodušením systému, jeho zlevněním a celkovým zefektivněním." Nakolik sociální reforma změnila náklady na správu vyplácení konkrétní dávky, o které byla v celé diskuzi řeč, nejsme schopni přesně kvantifikovat.
Systém veřejných zakázek přece nejde ovlivňovat tím, že tam bude někdo (jako příjemce), kdo tu pomoc zrovna potřebuje. To je konkurenční prostředí a my ani nemůžeme vybrat někoho s nějakými podmínkami, že tam bude subdodavatel takový a takový.
Systém zadávání veřejných zakázek se řídí zákonem o veřejných zakázkách. Ten v § 101 počítá s možností přednostního výběru dodavatele zaměstnávajícího osoby se zdravotním postižením, což jako výjimka prolamuje obecnou zásadu rovnosti dodavatelů při výběru, vyjádřenou v § 6.
Zvýhodnění osob se zdravotním postižením při výběru (sub)dodavatele je tedy v zákoně explicitně dovoleno.
Preference ostatních sociálně znevýhodněných by bylo třeba konfrontovat právě s § 6 odst. 1, tedy čelit podmínce rovnosti a zákazu diskriminace (v tomto případě by se jednalo o diskriminaci pozitivní). Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý, neboť nejméně v jednom konkrétním případě lze nastavit podmínky tak, že se zvýhodní jistý dodavatel, a to plně v souladu s platnou legislativou.