Zemní plyn a Okamurova kritika vlády

Předseda hnutí SPD Tomio Okamura reaguje na slova moderátorky, která ohledně srpnového volebního modelu agentury STEM řekla (video, 5:19): „Pane předsedo Okamuro, SPD na 12 %. V průzkumech jste zhruba na svém (…).“ Tomio Okamura tvrdí, že jeho hnutí od sněmovních voleb posílilo, jelikož průzkumy SPD přisuzují větší počet hlasů, než který hnutí získalo ve volbách.

Hnutí SPD obdrželo ve volbách do Poslanecké sněmovny, které se konaly v říjnu 2021, necelých 10 % hlasů (konkrétně 9,56 %). Podle aktuálního průzkumu agentury STEM, jehož výsledky zveřejnila CNN Prima News 21. srpna a o němž moderátorka s Tomiem Okamurou mluvila, by nyní SPD ve volbách získalo 12 % hlasů (přesněji 11,9 %).

Poslední průzkum agentury STEM před sněmovními volbami z konce září 2021 říká, že hnutí SPD by volilo 12,3 % voličů, tedy o 0,4 p. b. více, než ukazuje nejnovější model. Podle průzkumu agentury Kantar CZ ze září 2021 by se hnutí SPD dostalo do Poslanecké sněmovny s 11,5 %. Poslední model, jehož výsledky však byly publikovány již v červnu, dává hnutí 11 %.

Agentura MEDIAN pak SPD přiznává výraznější posílení. Poslední průzkum před sněmovními volbami z konce září uvádí, že by hnutí SPD získalo 10,1 % hlasů. Podle aktuálního volebního modelu agentury MEDIAN by SPD v červenci dostalo 12,5 % hlasů (.pdf, str. 7). Dodejme, že agentury CVVM, Ipsos a Data Collect, které před podzimní volbami vydaly své vlastní průzkumy, nezveřejnily od konce voleb žádné modely. Do našeho srovnání jsme je tedy nemohli zařadit.

Předseda SPD porovnává reálné výsledky s průzkumy agentur a dovozuje tak, že hnutí od voleb posílilo. Byť je srovnání volebních výsledků s výsledky průzkumů problematické, trend posílení voličské podpory o cca 2 p. b. lze pozorovat i v datech modelu agentury MEDIAN. Proto hodnotíme výrok Tomia Okamury jako pravdivý.

Jaroslav Bašta, dnes poslanec za SPD, byl na počátku 70. let skutečně ve vězení kvůli své účasti v Hnutí revoluční mládeže. Bašta se narodil v roce 1948 a od roku 1967 studoval historickou archeologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Po srpnové invazi roku 1968 vzniklo studentské Hnutí revoluční mládeže, které se vymezovalo proti nastupující normalizaci a omezování svobod získaných během pražského jara. V Hnutí se angažoval také Jaroslav Bašta, který byl poté v roce 1970 společně s ostatními studenty (např. Petrem Uhlem, Petruškou Šustrovou) zatčen a v roce 1971 odsouzen za „podvracení republiky“ na dva a půl roku vězení.

Po propuštění Jaroslav Bašta pracoval jako kvalifikovaný dělník a aktivně se podílel na práci v disentu, mj. již v prosinci 1976 podepsal Chartu 77. Po roce 1989 se stal náměstkem ředitele tajné služby, později předsedou tzv. lustrační komise. Ve sněmovních volbách v roce 1996 a 1998 byl zvolen do Poslanecké sněmovny za ČSSD a necelé dva roky byl ministrem bez portfeje ve vládě Miloše Zemana.

V současné Poslanecké sněmovně je Jaroslav Bašta skutečně jediným poslancem, který byl za minulého režimu uvězněn z politických důvodů.

Hnutí SPD představilo 17. srpna 2022 na svém webu deset bodů, které podle nich „povedou ke snížení Fialovy drahoty a našim občanům a firmám zásadně pomohou“. SPD zde navrhuje převážně opatření v oblasti energetiky:

1. Odstoupení od Green Dealu Evropské unie.
2. Odstoupení od systému emisních povolenek EU, který zdražuje energie a suroviny.
3. Vystoupení z Evropské energetické burzy a prodej levné české elektřiny napřímo českým občanům a firmám.
4. Obnovení národního importéra plynu a nákup levného plynu přímo od producentů, nikoliv přes německé překupníky jako je tomu v současnosti.
5. Obnovení národního zpracovatele ropy.
6. Zrušení solární daně a veškerých dotací, které zdražují elektrickou energii pro spotřebitele.
7. Zajištění potravinové bezpečnosti. Podpora českých zemědělců a potravinářů.
8. Přechodné snížení DPH u energií (sociální tarif), pohonných hmot, základních potravin a léků a snížení ceny těchto komodit.
9. Snížení neúčelných výdajů státu.
10. Srovnání podmínek tuzemských a zahraničních firem působících v ČR.

Poslední průzkum Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) ukazuje, že se nedůvěra v ústavní činitele zvyšuje. V případě současné vlády Petra Fialy dosahovala míra nedůvěry ještě na jaře letošního roku 62 %, podle červencové tiskové zprávy CVVM (.pdf, str. 2) už vystoupala na 68 %. Pro srovnání doplňme, že předchozí vládě Andreje Babiše v závěru jejího funkčního období nedůvěřovalo podle dat z přelomu září a října 2021 (.pdf, str. 2) 65 % dotázaných občanů.

11. července svůj průzkum veřejného mínění zveřejnila i agentura STEM. Podle jejích zjištění členům vlády v červnu nedůvěřovalo 70 % obyvatel Česka, zbývajících 30 % naopak ano. 

STEM k tomu uvádí, že je nyní míra důvěry vládě podobná jako v polovině minulého roku, tedy za vlády hnutí ANO a ČSSD. „Vzhledem k proměně obsazení Poslanecké sněmovny a především vlády se však změnil pohled sympatizantů různých politických stran. (…) Pro srovnání v květnu 2021 mělo důvěru v členy vlády 59 % stoupenců hnutí ANO a 16 % stoupenců ODS, nyní vládě důvěřuje 19 % sympatizantů ANO a 75 % sympatizantů ODS,“ zmiňuje agentura STEM.

K volbám do Poslanecké sněmovny v říjnu 2021 přišlo přes 5,4 milionu voličů, z nich 5 375 090 odevzdalo platný hlas. Pětiprocentní hranici pro vstup do Sněmovny překročily dvě hnutí (ANO, SPD) a dvě koalice (SPOLU, PirSTAN). V nynější Sněmovně je tedy celkem 7 politických stran a hnutí. Tyto subjekty získaly dohromady 4 305 731 hlasů. Zbývajícím stranám patřil více než milion hlasů, a to zejména Přísaze Roberta Šlachty, ČSSD a KSČM, tedy stranám, vůči kterým se koalice SPOLU a PirSTAN vymezovaly (1, 2). Voliči těchto stran tudíž nemají „své“ zástupce v Poslanecké sněmovně a lze říct, že jejich hlasy propadly.

V prosinci 2021 pak vznikla vláda složená ze stran a hnutí, které byly před volbami sdruženy ve dvou zmíněných předvolebních koalicích (ODS, STAN, KDU-ČSL, TOP 09, Piráti). Tyto koalice ve Sněmovně disponují většinou 108 mandátů. Zmíněné subjekty, respektive jejich předvolební koalice, nicméně získaly dohromady 2 333 681 hlasů, tedy jen cca 43 % zúčastněných voličů má „své“ zástupce ve vládě. Výrok Tomia Okamury proto hodnotíme jako pravdivý.

Přesto skutečnost, že vládní strany volilo méně než 50 procent voličů, není vůbec neobvyklá. Jak je vidět z následující tabulky, žádná česká vláda v historii nebyla složena ze stran, které by ve volbách získaly nadpoloviční většinu platných hlasů. Jedinou výjimku by mohla představovat menšinová vláda Miloše Zemana, a to pokud bychom k hlasům pro ČSSD přičetli také hlasy pro ODS, která Zemanovu vládu v rámci tzv. opoziční smlouvy podporovala. Jinak ale výsledkům voleb nejvíce odpovídalo složení druhé vlády Mirka Topolánka s téměř 49 % hlasů pro koaliční strany. Na druhou stranu nejmenší podíl hlasů (necelých 42 %) ze všech většinových vlád získaly strany první Klausovy vlády v roce 1992.

Zdroj: složení vlád (.pdf), získání důvěry v Poslanecké sněmovně, výsledky voleb 1992, 1996, 1998, 2002, 2006, 2010, 2013, 2017, 2021

Martin Kupka kritizuje Tomia Okamuru, protože se podle něj v minulosti přátelil s politiky, které podporoval ruský režim. V naší analýze se proto zaměříme na to, jestli se Tomio Okamura s takovými lidmi opravdu stýkal a obrazně řečeno „objímal“.

Političkou, jež bývá spojována s podporou z Ruska, je francouzská krajněpravicová bývalá prezidentská kandidátka Marine Le Pen. Ta dlouhodobě kritizuje Evropskou unii a je odpůrkyní Severoatlantické aliance. Le Pen podle francouzského deníku Le Monde opakovaně podporovala Putinův režim v Rusku.

V roce 2014 Národnímu sdružení (tehdy se strana jmenovala Národní fronta a její šéfkou byla právě Le Pen) ruská soukromá banka s vazbami na stát podle ČTK půjčila devět milionů eur, které měly podle Washington Post mj. dopomoci Marine Le Pen k vítězství v prezidentských volbách v roce 2017. Před volbami se v Moskvě dokonce setkala s ruským prezidentem.

Samotný Tomio Okamura mluví o Le Pen jako o své „dlouholeté přítelkyni“. Otevřeně ji podporuje dlouhodobě, v dubnu letošního roku ji pak jel do Paříže podpořit při sčítání výsledků druhého kola prezidentských voleb.

Dalším významným politikem s údajnými ruskými vazbami je italský bývalý ministr vnitra Matteo Salvini, který otevřeně obdivoval ruského prezidenta – svými názory se chlubil i tričkem s Putinovým obličejem. Salviniho strana Liga byla již v roce 2019 vyšetřována, zda nedostávala peníze z Ruska, které podle webu BuzzFeed News sloužily k financování kampaně před volbami do Evropského parlamentu.

Tomio Okamura označuje Salviniho za svého přítele a v posledních letech se několikrát setkali.

Marine Le Pen i Matteo Salvini skutečně čelí důvodným obviněním z toho, že jejich politické aktivity podporovaly ruský režim. Zároveň je pravda, že se s nimi Tomio Okamura opakovaně stýká a označuje je za své přátele. Výrok Martina Kupky proto hodnotíme jako pravdivý.

Výroku předcházela slova ministra dopravy Martina Kupky (video, 8:31), který Tomia Okamuru obvinil z toho, že se přátelí s politiky údajně podporovanými Ruskem. Okamura tedy svým výrokem reaguje na Kupku a upozorňuje na to, že právě jeho stranický kolega Petr Nečas z ODS se sešel přímo s Vladimirem Putinem.

Bývalý předseda ODS Petr Nečas stál v čele vlády mezi lety 2010 až 2013. V květnu roku 2013 se premiér Nečas spolu se svým spolustraníkem a tehdejším ministrem průmyslu a obchodu Martinem Kubou skutečně sešel v Soči s Vladimirem Putinem – prezidentem Ruska. Podle Petra Nečase byla řeč zejména o ekonomické spolupráci obou zemí.

Bývalý premiér Nečas nicméně nebyl posledním českým politikem, který jednal s ruským prezidentem. S Vladimirem Putinem se sešel v roce 2015, tedy již po ruské anexi Krymu, i prezident Zeman, a to při příležitosti oslav 70 let od konce druhé světové války. O dva roky později spolu oba dva státníci měli na konferenci v Číně zhruba hodinové jednání a v listopadu téhož roku pak Miloše Zemana přivítal prezident Putin v Soči.

Setkání obou státních představitelů se uskutečnila i v dubnu roku 2019, konkrétně opět na pekingské konferenci. Podle hradního mluvčího Jiřího Ovčáčka ale schůzka trvala krátce a „ve své podstatě to bylo jenom přátelské pozdravení“.

Doplňme, že s Vladimirem Putinem se potkal také tehdejší premiér Babiš v roce 2018 při příležitosti oslav 100. výročí konce první světové války. Podle Babiše se ale jen potkali na obědě státníků a kromě představení spolu ani nemluvili. Kromě prezidenta Zemana a premiéra Babiše se další čeští politici dle dostupných informací s Vladimirem Putinem od roku 2013 nesešli.

Tomio Okamura tedy správně poukazuje na to, že Petr Nečas v době, kdy byl premiérem, jednal s Vladimirem Putinem. Nejednalo se ale o poslední oficiální jednání českého politika s ruským prezidentem. Miloš Zeman s ním jednal opakovaně i později. Výrok Tomia Okamury proto hodnotíme jako nepravdivý. 

Tomio Okamura svým výrokem poukazuje na to, že by Česká republika podle něj měla uzavřít kontrakt na dodávky plynu přímo s ruskými dodavateli a tím si zajistit jeho dostatek pro české spotřebitele. Poukazuje na situaci v okolních státech a dává je české vládě za příklad. V následujících odstavcích se proto zaměříme na to, jestli zmíněné státy skutečně kupují plyn přímo z Ruska a zda je situace v Česku jiná.

Největším dodavatelem plynu na Slovensku jsou slovenské státní plynárny SPP, které v letošním květnu uzavřely nový kontrakt na nákup plynu pocházejícího z Norska. Nákupy by podle ministra hospodářství Richarda Sulíka měly pokrýt třetinu roční spotřeby. Ačkoli Slovensko novými smlouvami snížilo svou závislost na ruském plynu, podle slovenské vlády ho bude stále nakupovat, aby se naplnily zásobníky. Dodejme, že SPP s ruskou společností Gazprom Export uzavřelo smlouvu na dodávky zemního plynu v roce 2008. Podle dostupných informací SPP od tohoto kontraktu, který má platit až do roku 2028, neodstoupilo.

Maďarsko nakupuje velkou část plynu přímo z Ruské federace. Gazprom navíc 12. srpna začal do Maďarska dodávat větší množství plynu, než ke kterému je smluvně zavázán.

Přímo s ruským Gazpromem má uzavřené smlouvy také rakouská ropná a plynárenská skupina OMV. Podobně je tomu i v Německu, kde mají kontrakty s Gazpromem uzavřené velcí dodavatelé plynu jako RWE či Uniper. Doplňme, že Německo odebírá zemní plyn také přímo z Norska.

Uveďme, že firma Gazprom má největší zásoby zemního plynu na světě a je klíčovým dodavatelem mnoha zemí v Evropě. Největším akcionářem Gazpromu je ruský stát a fakticky tak firmu ovládá.

Pro kontext dodejme, že Česká republika skrze polostátní ČEZ také nakupovala malý podíl plynu přímo od ruského Gazpromu, nicméně kontrakt mezi zmíněnými firmami letos kvůli nízkému odběru plynu končí.

Všechny čtyři zmíněné země, respektive tamní plynárenské společnosti, mají uzavřenou smlouvu přímo s ruskou polostátní firmou Gazprom a výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Předseda senátu Miloš Vystrčil (ODS) mluvil o problému vysokých cen energií v rozhovoru, který v neděli 21. srpna zveřejnil server Novinky.cz. Vystrčil zmiňoval tzv. úsporný tarif, který by měl domácnostem pomoci snížit účty za elektřinu a plyn. Podle Vystrčila by měl začít platit od konce října či od listopadu, přičemž záleží na vládě, kdy přesně tuto pomoc spustí. Doplňme, že podle pozdějšího rozhodnutí vlády by měl být tarif spuštěn od října.

Na otázku, zda to lidé musí zatím zvládnout sami, Miloš Vystrčil v rozhovoru odpověděl (video, čas 14:49): „Teď to musí nějakou dobu zvládnout sami. Samozřejmě jsou tady jiné možnosti, příspěvek na bydlení, je tady ta pětitisícová pomoc atd. Není to tak, že by byli ti lidé úplně bez příspěvků a bez pomoci. Jsou tady další dávky hmotné nouze, které lze využívat.“

Nejprve uveďme, že předseda hnutí SPD nezmiňuje konkrétní období, ve kterém mělo k takovému nárůstu exekucí dojít. Z kontextu rozhovoru nicméně vyplývá, že hovoří o době, kdy vládne současný kabinet Petra Fialy. Ten do Strakovy akademie nastoupil 17. prosince loňského roku. 

„Nárůst exekucí“ lze vyjádřit dvěma způsoby: počtem nově zahájených exekucí (o nichž rozhodl soud) a počtem zahájených exekučních řízení (tj. podaných žádostí o nařízení exekuce). V rámci našeho odůvodnění se proto postupně zaměříme na obě zmíněné statistiky.

Počty zahájených exekucí

Data o exekucích zveřejňuje Exekutorská komora ČR. Jako zdroj informací přitom uvádí (.pdf, str. 1) neveřejný Rejstřík zahájených exekucí (RZE) spravovaný Ministerstvem spravedlnosti. Upřesněme, že RZE ani žádný veřejně dostupný rejstřík neeviduje tzv. správní exekuce, vedené např. ze strany krajských či stavebních úřadů apod., a daňové exekuce, kdy je věřitelem finanční úřad. Data Exekutorské komory se tak týkají jen počtu exekucí nařízených soudy (.pdf).

Pokud se podíváme na tuto statistiku, počet zahájených exekucí se v roce 2021 oproti roku 2020 zvýšil o 12 %. Uvedené údaje se přitom netýkají pouze občanů, tedy fyzických osob, ale i právnických osob (tj. firem, například společností s ručením omezeným apod.).

Exekutorská komora vydává (.pdf) statistiky i za jednotlivá čtvrtletí. Počet zahájených exekucí a procentní změnu oproti předchozímu čtvrtletí i předchozímu roku ukazuje následující tabulka. Jak v prvním a druhém čtvrtletí letošního roku, tak ani ve všech kvartálech minulého roku nelze pozorovat nárůst kolem 40 %.

Počty zahájených exekučních řízení

Některé organizace, jako je např. Institut prevence a řešení předlužení, v souvislosti s exekucemi často hovoří i o počtu zahájených exekučních řízení a v textech tento pojem zkracují jen na „exekuce“. Exekuční řízení se nicméně považuje za zahájené už v den, kdy návrh na exekuci od věřitele dojde soudnímu exekutorovi. Ten poté danému soudu podává žádost o pověření a nařízení exekuce. K zahájení samotné exekuce je přitom nutné, aby o ní v dalším kroku rozhodl soud. 

Pro úplnost se proto podívejme i na počty zahájených exekučních řízení, které je také možné najít ve výkazech okresních soudů (výkazy o pohybu agendy rejstříku EXE, položka V(MS)-163 v sumáři výkazů). Přesněji se jedná o položku „celkem nový nápad“, jež popisuje počet nových žádostí o pověření, které exekutoři podali na soudy. Vyjdeme-li z těchto čísel, dostaneme tabulku níže. Jediný měsíc, kdy můžeme hovořit o 40% meziročním nárůstu, je letošní leden. Všechny ostatní měsíce za poslední rok se ke 40% navýšení nepřibližují, a to ani v meziměsíčním srovnání.

40% nárůst se poté nevyskytuje ani v případě, že srovnáme počty zahájených exekučních řízení v jednotlivých čtvrtletích či celých letech.

Doplňme, že na exekuce se můžeme dívat i z hlediska počtu osob, které se alespoň v jedné exekuci nacházejí. Průměrný počet exekucí na jednoho člověka se totiž pohybuje (.pdf) okolo šesti. Z údajů Exekutorské komory ČR také vyplývá (.pdf), že v roce 2021 se v exekuci nacházelo celkem 698 028 lidí. O rok dříve se přitom jednalo o 732 916 obyvatel. Za minulý rok se tedy počet lidí v exekucích snížil, a to o necelých 5 %. Dle posledních dostupných dat za první polovinu roku 2022 je lidí v exekuci 683 239.

Na závěr shrňme, že téměř 40% nárůst u exekucí, o kterém mluví předseda hnutí SPD, nastal jen v letošním lednu, přičemž se jednalo o počet nových zahájených exekučních řízení. Tento 40% nárůst byl pouze mimořádným výkyvem. Během ostatních měsíců, kdy stála v čele země Fialova vláda (na kterou v této souvislosti Tomio Okamura poukazuje), se dle dostupných dat žádný takto velký nárůst nevyskytl a v žádné ze sledovaných statistik nepřekročil 27 %. Z těchto důvodů tak výrok Tomia Okamury hodnotíme jako zavádějící.

Ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela na svém Twitteru v červnu napsal, že se státu ve spolupráci se skupinou ČEZ podařilo zajistit kapacitu v nizozemském terminálu na zkapalněný zemní plyn (LNG). Bližší podrobnosti tehdy Síkela neuvedl. Na začátku července pak nizozemský velvyslanec v České republice oznámil, že Česko by mělo získat přibližně tři miliardy metrů krychlových zemního plynu, což představuje přibližně třetinu naší roční spotřeby.

Na tiskové konferenci 19. července 2022 ministr průmyslu a obchodu oznámil detaily uzavřené dohody. Plovoucí terminál u nizozemského Eemshavenu by měl začít fungovat v září a ČEZ v něm má podle Síkely a generálního ředitele ČEZu Daniela Beneše pronajatou kapacitu na zpětné zplynování LNG ze 30 tankerů. ČEZ také údajně zajistil kapacitu v přepravních trasách do Česka.

Jozef Síkela také řekl, že stát, respektive ČEZ zatím nemá zajištěné samotné dodávky LNG do nizozemského terminálu. O těch ČEZ zatím vyjednává, Ministerstvo průmyslu a obchodu k tomu na svém webu uvedlo: „Pracujeme také na tom, abychom do tohoto terminálu zajistili dostatek dodávek LNG. Ministr Síkela v červnu navštívil Katar, kde spolu s dalšími českými ministry jednal o dodávkách LNG i s tamním emírem. MPO také zprostředkovalo českým obchodníkům jednání se zástupci Ománu či Ázerbájdžánu“.

Tomio Okamura svým výrokem reaguje na slova ministra dopravy Martina Kupky z ODS, který řekl, že plynové zásobníky jsou v Česku aktuálně naplněné z 82 % (video, 10:48). Podle šéfa hnutí SPD nicméně odborníci varují před tím, že tento plyn nepatří českému státu, nýbrž zahraničím firmám. V odůvodnění se zaměříme na to, zda je to pravda a kteří odborníci na energetiku na tento stav upozorňují.

Vyjádření některých odborníků

Web oenergetice.cz uvádí, že hlavním účelem podzemních plynových zásobníků je umožnit nákup v létě levnějšího plynu a pokrýt jím vyšší dodávky v zimě. Země EU se v souvislosti se současnou energetickou krizí dohodly, že do začátku letošní zimy své zásobníky naplní na alespoň 80 %.

O tom, že zásobníky na našem území nepatří českému státu na začátku července mluvil Vladimír Štěpán, který v českých médiích bývá prezentován jako energetický expert. V srpnovém rozhovoru pro Parlamentní listy pak Štěpán například upozorňoval na to, že „česká vláda svými prohlášeními, že máme naplněné zásobníky pro potřeby naší země, uvádí nepřesné informace“, protože s majiteli plynu neuzavřela žádné dohody. Podle Štěpána by se tak zahraniční obchodníci v případě krize mohli jednoduše rozhodnout, že plyn pošlou svým odběratelům mimo Českou republiku. Stát by dle něj plyn ze zásobníků mohl využít pro potřeby ČR jen v případě vyhlášení nouzového stavu, pak by ale zase musel obchodníkům uhradit vzniklé škody.

Podobně jako Štěpán se v červnu vyjadřoval (video, čas 3:47) i Ivan Noveský – bývalý místopředseda (.pdf) Energetického regulačního úřadu, kterého do funkce jmenovala někdejší předsedkyně Alena Vitásková. Zároveň tehdy o zásobnících uvedl: „My vůbec netušíme, kolik v tom je českého plynu. My víme pouze o tom, že ministr Síkela koupil nějakých asi 230 milionů kubíků.“ 

Pracovní skupina Energie není luxusní zboží, jejímiž členy jsou Alena Vitásková, Vladimír Štěpán či Ivan Noveský, také 7. března zveřejnila výzvu „k záchraně české energetiky“. V ní vládu upozorňovala, že z množství plynu v zásobnících „patří pouze velmi malá část českým obchodníkům s plynem“. Většinu tohoto plynu podle výzvy tvoří zahraniční zásoby. Upřesněme, že počátkem března (kdy ještě neplatil unijní plán na alespoň 80% naplnění zásobníků) byly v ČR zásobníky naplněné zhruba z 25 %. Nyní jsou naplněné na více než 80 %. 

Někteří odborníci na energetiku tedy skutečně poukazovali na to, že české zásobníky a plyn v nich nejsou ve vlastnictví státu, jak uvedl šéf hnutí SPD Okamura. Pojďme se nyní detailněji podívat na to, jak to tedy se zásobníky na českém území skutečně je.

Osm zásobníků na našem území

Data organizace Gas Infrastructure Europe ukazují, že se v Česku nachází celkem devět zásobníků na plyn. Jeden z nich je nicméně napojen pouze na slovenskou infrastrukturu (.pdf, str. 25), fakticky tedy Česko disponuje osmi zásobníky:

• Šest z nich s celkovým objemem přes 2,7 mld. kubíků provozuje společnost RWE Gas Storage CZ, která má německého vlastníka (.pdf, str. 2).
• Jeden zásobník o objemu 0,3 mld. kubíků vlastní MND Energy Storage, spadající pod investiční skupinu KKCG českého podnikatele Karla Komárka, která sídlí ve Švýcarsku.
• Jeden zásobník s kapacitou 0,4 mld. kubíků se nachází pod správou Moravia Gas Storage a vlastní jej z poloviny ruský Gazprom a z druhé poloviny skupina KKCG.

Více než 77 % kapacity českých zásobníků tedy zprostředkovaně vlastní německá společnost. Zbývajících 23 % připadá na ruský Gazprom a KKCG, jejímž koncovým vlastníkem je Karel Komárek (.pdf, str. 8). Sama KKCG se nicméně označuje za mezinárodní skupinu. Uveďme, že skutečnost, že český stát nevlastní žádný ze zásobníků, potvrzuje na svém webu i Ministerstvo průmyslu a obchodu. 

Skladovaný plyn pak také automaticky nepatří vlastníkům zásobníků, jejich volné kapacity si totiž běžně pronajímají jednotliví obchodníci s plynem z různých států (.pdf, str. 11). V souvislosti s tím dodejme, že novela energetického zákona, kterou v červnu podepsal prezident Zeman, zavádí nový princip zvaný „use it or lose it“. Ten spočívá v tom, že obchodníci, kteří nevyužijí svou rezervovanou kapacitu v zásobnících na zemní plyn, mohou o její část přijít. Provozovatelé zásobníků poté musí tyto volné kapacity nabízet v aukci.

V Česku působí mnoho dodavatelů zemního plynu, kteří si prostory v zásobnících mohou pronajímat. Ekonomický deník např. v dubnu zveřejnil statistiku všech společností, které měly v minulém roce alespoň 1% podíl na dodávkách zemního plynu koncovým zákazníkům. Z obchodního rejstříku, případně z webu hlidacstatu.cz jsme zjistili, že 14 ze všech 17 zmíněných dodavatelů plynu nepatří státu či samosprávě. 

Mezi výjimky patří ČEZ, který stát vlastní ze 70 % a který v roce 2021 spolu se svou dceřinou firmou ČEZ Prodej ovládal v tuzemsku zhruba 12,5 % trhu. Pražská plynárenská, která ve stejném roce ovládala přes 13,5 % trhu, zase 100% patří do vlastnictví hlavního města.

Z žádných veřejně dostupných zdrojů jsme nicméně nezjistili, které společnosti si části zásobníků na zemní plyn pronajímají. Dodavatelé plynu koncovým zákazníkům přitom také nemusí být jediní, kteří by si mohli do zásobníků uložit plyn. Například ruský exportér plynu Gazprom měl v zásobníku Moravia Gas Storage v Dambořicích, jejž z poloviny vlastní, rezervovanou podstatnou část kapacity.

I kdybychom předpokládali, že podstatnou část zásobníků naplnil svým plynem ČEZ či Pražská plynárenská, nelze z toho vyvozovat, že by byl ve vlastnictví státu. Jak jsme uvedli výše, ČEZ je pouze polostátní a Pražská plynárenská nepatří státu, ale hlavnímu městu Praze. Česko přitom nemá žádného státního obchodníka s plynem, ačkoliv se o jeho zřízení poslední dobou uvažuje.

Vliv státu

Pro úplnost dodejme, že stát nicméně část plynu do zásobníků nedávno sám aktivně koupil. Na pokyn vlády se o to postarala Správa státních hmotných rezerv. Jde přibližně o 230 milionů kubíků, tedy o necelých 7 % z celkové kapacity 3,5 mld. metrů krychlových, kterou disponuje uváděných osm zásobníků na našem území.

Ministerstvo průmyslu a obchodu v půlce července zároveň uvedlo, že na dalších zhruba 435 milionů kubíků plynu si zajistilo přímý vliv, a to prostřednictvím aukcí na uskladnění plynu, což stát finančně dotuje (.pdf, str. 5–6). Za finanční příspěvek se tak tito obchodníci zavázali k tomu, že v průběhu dalších měsíců neodtěží ze zásobníků více než určité stanovené množství plynu. Ministerstvo rovněž uvádí, že mu novela energetického zákona v případě stavu nouze umožní zakázat vývoz plynu na jiný trh, než je trh tuzemský.

Závěr

Někteří energetici skutečně v médiích hovořili o tom, že Česku nepatří zásobníky plynu ani plyn v nich. Z veřejně dostupných dat přitom víme, že žádný z osmi tuzemských zásobníků nepatří českým firmám. Skupina KKCG, která sídlí ve Švýcarsku a patří českému podnikateli Karlu Komárkovi, se přitom sama označuje za mezinárodní skupinu.

Kteří obchodníci konkrétně a v jakém množství do zásobníků svůj plyn ukládají, se už ale z veřejně přístupných informací nedozvíme. Samotné Ministerstvo průmyslu a obchodu přitom přiznává, že prostřednictvím Správy státních hmotných rezerv nakoupilo jen malou část plynu z celkové kapacity všech zásobníků.

Tomio Okamura se ve svém výroku pouze odkazuje na vyjádření odborníků. Navíc popisuje stav věci a nevyvozuje z toho důsledky, které by byly nějakým způsobem zavádějící. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Společnost RWE Gas Storage CZ je největším provozovatelem podzemních zásobníků plynu v České republice s celkovým provozním objemem přes 2,7 mld. metrů krychlových. Provozní ředitel této společnosti Tomáš Diósi pro MF Dnes 2. srpna o státních zásobách zemního plynu konkrétně uvedl, že „stát letos koupil do svých hmotných rezerv 240 milionů kubíků plynu“. Zároveň také dodal, že „v třesknutých mrazech je spotřeba Česka 55 milionů kubíků denně, takže to je stejné, jako byste měl doma pytlík rýže a mluvil o zásobách na zimu”. Z jeho slov tedy vyplývá, že by toto množství plynu vystačilo pouze na necelých 5 dnů.

Pro úplnost dodejme, že Správa státních hmotných rezerv (SSHR) dříve informovala, že nakoupila 2,4 TWh zemního plynu, což v přepočtu odpovídá zhruba 230 milionům metrů krychlových. Ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela pak toto množství plynu, o jehož nákupu rozhodla vláda Petra Fialy v dubnu, popisoval jako „necelých 240 milionů metrů krychlových“.

Podívejme se nyní i na data Energetického regulačního úřadu (ERÚ). V roce 2021, kdy byla spotřeba (.pdf, str. 29) plynu v ČR nejvyšší za posledních 10 let, se v nejchladnějším měsíci, konkrétně v lednu, spotřebovalo 1,27 mld. metrů krychlových zemního plynu. Průměrná denní spotřeba tedy odpovídala zhruba 41 milionům metrů krychlových plynu. Pokud bychom vycházeli z těchto dat, výše zmiňovaných 240 milionů kubíků plynu ze státních hmotných rezerv by vystačilo na přibližně 6 dní, tedy necelý týden. Podobný výsledek dostaneme, i kdybychom vycházeli z dat ERÚ za leden 2022 (.pdf, str. 9), kdy se v Česku spotřebovalo 1,13 miliardy kubíků zemního plynu. Upřesněme, že v lednu minulého roku byla průměrná teplota ovzduší −0,9 °C (.pdf, str. 29), letos v lednu +0,8 °C (.pdf, str. 9).

V roce 2006, kdy průměrná teplota v lednu byla −6 °C, měsíční spotřeba plynu dosáhla k 1,64 mld. metrů krychlových (.pdf, str. 2). V případě, že by nastaly stejné „vysoké mrazy“ jako tehdy, by tak zásoby státních hmotných rezerv vystačily jen na necelých pět dnů, jak uvádí zástupce RWE.

Pro kontext zmiňme, že v Česku existuje k uskladnění plynu kapacita cca 3,5 mld. metrů krychlových, které nepatří státu, ale soukromým společnostem. Stát si navíc pronajal zásobník v Nizozemsku skoro na další tři miliardy kubíků. 

Co se týče privatizace českého plynárenství, k té došlo ve dvou fázích, přičemž první z nich řídila první vláda Václava Klause, tvořená ze zástupců ODS (a KDS), KDU-ČSL a ODA. Tzv. první privatizace probíhala od roku 1992 a byla provedena k 1. lednu 1994 (.pdf, str. 14) v podobě restrukturalizace a redukce tehdejšího státního podniku ČPP (Český plynárenský podnik). Došlo tak k převedení osmi regionálních distribučních společností na akciové společnosti a zřízení odštěpného závodu Transgas (.pdf, str. 14) s klíčovým státním podílem. ODS, jejímž zástupcem je i Martin Kupka, ke kterému Tomio Okamura v rozhovoru mluví, má tedy svůj podíl na zprivatizování plynárenství v ČR.

Pro úplnost nicméně uveďme, že tzv. druhá privatizace českého plynárenství proběhla v červnu 2001, kdy vládla menšinová vláda ČSSD vedená Milošem Zemanem. Tehdy byl státní podnik Transgas převeden na akciovou společnost, vlastněnou státem (.pdf, str. 14). V této fázi se jednalo především o privatizaci tranzitního plynovodu a zásobníků plynu, které byly na základě privatizačního projektu vloženy Fondem národního majetku ČR (FNM) do základního kapitálu nově založené společnosti Transgas, a. s.

Tomio Okamura se tedy ve svém výroku zásadně nemýlí: Provozní ředitel RWE Tomáš Diósi skutečně řekl, že stát letos nakoupil 240 milionů metrů krychlových plynu, které by vystačily na necelých 5 dnů. Pokud bychom vycházeli z dat Energetického regulačního úřadu z ledna 2021 či ledna 2022, vystačil by plyn ze státních hmotných rezerv na cca 6 dnů. V případě tuhých mrazů, jako tomu bylo v roce 2006, pak na méně než 5 dnů. Dodejme nicméně, že další zásoby plynu mají soukromé společnosti. Zásobníky společnosti RWE byly například k 20. srpnu plné z 90 % a bylo v nich přibližně 26 TWh zemního plynu.

Podíl na privatizaci opravu měla i vláda ODS, jejímž členem je ministr dopravy Martin Kupka. Druhou fázi privatizace českého plynárenství nicméně dokončila vláda ČSSD. Z výše uvedených důvodů hodnotíme výrok jako pravdivý s výhradou.

V České republice existují čtyři společnosti, které provozují (.pdf, str. 19) podzemní zásobníky plynu: největší z nich je RWE Gas Storage CZ se šesti podzemními zásobníky o objemu přes 2,7 miliardy metrů krychlových. Dalšími jsou MND Energy Storage vlastnící dvě skladovací struktury o objemu 320 milionů metrů krychlových a Moravia Gas Storage s jedním zásobníkem o objemu 448 milionů metrů krychlových.

Na českém území – v Dolních Bojanovicích (.pdf, str. 58) v těsné blízkosti slovenských hranic – se také nachází jeden zásobník společnosti SPP Storage. Ten však slouží (.pdf, str. 9) primárně pro potřeby Slovenska a není připojený k české plynárenské soustavě (.pdf, str. 19), do výpočtů v našem hodnocení ho proto nezahrnujeme. Dohromady má tedy Česká republika k dispozici kolem 3,468 miliardy metrů krychlových na uskladnění plynu.

Než začneme uvádět konkrétní množství uloženého plynu, je třeba zmínit, že zdroje, na které odkazujeme, plyn uvádí v jednotkách využitelné energie, tedy kilowatthodinách (kWh), respektive v MWh či TWh. Základní koeficient pro přepočet z metrů krychlových na kilowatthodiny je 10,62; 1 metr krychlový se tedy rovná přibližně 10,62 killowatthodiny.

RWE Gas Storage CZ mělo k 21. srpnu 2022 ve svých zásobnících uloženo 2,458 miliardy metrů krychlových plynu. MND Energy Storage mělo ke stejnému datu uskladněno 280 milionů metrů krychlových plynu a Moravia Gas Storage mělo uskladněno 152 milionů m³. V den rozhovoru bylo tedy v zásobnících dohromady uloženo 2,89 miliardy metrů krychlových plynu, což je zhruba 83 % celkové kapacity. Jelikož odchylka činí v konečném důsledku přibližně jedno procento, je výrok hodnocen jako pravdivý.

Správa státních hmotných rezerv (SSHR) je ústředním orgánem státní správy v oblastech hospodářských opatření pro krizové stavy a státních hmotných rezerv. SSHR dle zákona o nouzových zásobách ropy vytváří a udržuje hmotné rezervy ropy a ropných produktů „ve výši odpovídající nejméně 90 dnům průměrného denního čistého dovozu referenčního roku“. Další skupiny hmotných rezerv tvoří také průmyslové suroviny nebo zemědělské a potravinářské komodity.

Vláda Petra Fialy v utajeném režimu již v dubnu 2022 rozhodla, že stát vůbec poprvé nakoupí zemní plyn do státních hmotných rezerv, přestože zemní plyn (Příloha A, bod 3.2) nepatří mezi položky, které SSHR standardně nakupuje (Příloha A, bod 3.4). SSHR tak nakoupila 2,4 TWh plynu, což v přepočtu odpovídá zhruba 230 milionům metrů krychlových, ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela pak množství nakoupeného plynu popisoval jako „necelých 240 milionů metrů krychlových“.

Dodávka plynu, kterou zajišťovala společnost ČEZ, už byla podle SSHR dokončena. „Tím došlo k naplnění úkolu od vlády pořídit do nouzových zásob novou komoditu a zvýšit energetickou bezpečnost ČR,“ řekl k tomu na začátku července předseda SSHR Pavel Švagr.

Pro kontext dodejme, že přidáním plynu do státních hmotných rezerv se vláda připravuje na případné zastavení dodávek ruského plynu, na kterém je Česká republika závislá.

K přerušení dodávek ruského plynu do ČR v minulosti došlo v lednu roku 2009, kdy Ukrajina odmítla splatit dluh za plyn ruské společnosti Gazprom. Spor trval necelých 14 dní, poté se zástupci ruské a ukrajinské strany dohodli na nových cenách plynu.

Na podzim téhož roku se ve veřejném prostoru řešilo, zda je Česká republika připravena na další případný výpadek dodávek plynu. Tehdejší ministr průmyslu a obchodu Vladimír Tošovský (v úřednické vládě Jana Fischera) v pořadu České televize zmínil (video, čas 54:45), že zařazení plynu do státních hmotných rezerv je pouze jedno dlouhodobé opatření, které se však netýká roku 2009 nebo 2010. Zemní plyn v roce 2009 do státních hmotných rezerv zařazen nebyl a tehdejší vláda k jeho nákupu nepřistoupila.

Na závěr uveďme, že vláda skutečně rozhodla o nákupu přibližně 230 milionů metrů krychlových zemního plynu. Dle květnového vyjádření předsedy SSHR Pavla Švagra je plyn „nově přidanou položkou“ státních hmotných rezerv. O zařazení plynu do těchto rezerv se uvažovalo již v roce 2009, nicméně k tomu tehdy nedošlo. Výrok z těchto důvodů hodnotíme jako pravdivý.