Miloš Zeman

Výrok prezidenta Zemana je hodnocen jako nepravdivý, neboť jím uváděná míra nezaměstnanosti je o čtvrtinu vyšší, než jaká je skutečnost (ta dosahuje 8 %). V absolutních číslech jde o rozdíl cca 4 a půl milionu zaměstnaných.

Nejnovější kvartální data o nezaměstnanosti nabízí Eurostat. Zde vidíme jasně klesající trend v posledních dvou letech. Míra nezaměstnanosti se v průběhu roku mění, proto uvádíme i čtvrtletní data z předchozích dvou let. V absolutních číslech tedy v posledním čtvrtletí roku 2014 bylo nezaměstnaných 24,2 milionů občanů členských zemí EU, v prvním čtvrtletí roku 2017 tento počet klesl na cca 19,5 milionů (jde o sezónně očištěná data).

Zdroj dat: Eurostat

Zdroj dat: Eurostat

Za posledních 10 let byla nejnižší míra nezaměstnanosti v roce 2008, a to 7 %. Poté vlivem hospodářské krize stoupla na 9 % a vystoupala až na nejvyšších 10,9 % v roce 2013. Od té doby míra nezaměstnanosti klesá. Nad 10 % se nezaměstnanost pohybovala pouze v letech 2012, 2013 a 2014. V roce nejvyšší nezaměstnanosti (2013) bylo evidováno 26,3 milionů občanů členských zemích bez práce, za loňský rok 2016 to bylo 20,9 milionů obyvatel.

Miloš Zeman tento výrok vyřkl (stejně jako předchozí o platech) v reakci na otázky dámy z publika, která popisovala svou negativní zkušenost s justicí a následně položila dotaz (čas 9:30):

„Chtěla bych se zeptat, jaký máte názor na naše soudy.“

Hlava státu tak reagovala konkrétními příklady (platy a tímto výrokem) na českou justici obecně.

Ke konkrétnímu uvedenému příkladu. Prezident Zeman má pravdu v tom, že soudce Pavel Zelenka (který také označil odposlechy v kauze Davida Ratha za nezákonné, pozn. Demagog.cz) soudil případ tříletého dítěte, malé Lucie, která zemřela následkem týraní svého nevlastního otce v roce 1993. Muž opravdu nevlastní dceru nejprve zbil obojkem pro psa, topil jí ve vaně a následně nutil jíst vlastní zvratky, kterými se dívka udusila.

Miloš Zeman se mýlí v tom, že soudce Zelenka rozhodoval v první instanci a překvalifikoval trestný čin nevlastního otce tříleté Lucie. Zelenka rozhodoval v případu odvolání v této kauze a několikrát zrušil verdikt soudu nižší instance, který muže odsoudil třikrát k patnácti letům a jednou ke dvanáctiletému trestu vězení za zvláště trýznivou vraždu. Sám soudce Zelenka nakonec rozhodl o podmíněném trestu na jeden rok za neposkytnutí pomoci (tedy nikoliv jak tvrdí prezident Zeman za „ublížení z neznalosti“).

Později byl verdikt zrušen Nejvyšším soudem pro stížnost ministra spravedlnosti a po dalším právním boji dostal muž trest odnětí svobody na osm a půl roku za ublížení na zdraví, ze kterého si odseděl dvě třetiny.

Na závěr svého výroku Zeman uvedl (čas 12:10):

„Ptala jste se (Zeman se obrací k tazatelce, pozn. Demagog.cz) mě, co si myslím o naší justici. Justice není žádný abstraktní pojem. Justice jsou lidé. Justice jsou konkrétní soudci včetně soudce Zelenky. Takže tím jsem vám řekl svůj názor.“

Výrok je hodnocen jako zavádějící, protože jednak obsahuje několik nepřesností (což je v dané věci sekundární), především však Zeman na rozhodnutí jednoho soudce, jenž kritizuje (jako factcheck nehodnotíme, zda právem), popisuje vadu systému justice. Nicméně je faktem, že i přes rozhodnutí zmíněného soudce si právě justiční systém dokázal poradit tak, že daný obžalovaný skončil ve vězení, byť zmíněný soudce Zelenka rozhodl o podmíněném trestu.

V dané kauze skutečně došlo ke změně výpovědí. Jeden svěděk výpověď odvolal, což soud neakceptoval, druhý ze svědků měl údajně svou výpověď učinit pod nátlakem. Obecně lze tedy konstatovat, že k tomuto jevu zde došlo, výrok je tedy hodnocen jako pravdivý. V rámci výroku ovšem nehodnotíme obsah výpovědí či obsah celé kauzy.

Jaroslav Ďurči původně vypověděl, že Jiřího Kajínka na místo vraždy Štefana Jandy u plzeňské věznice Bory 30. května 1993 odvezl a že jeli pouze dva. Později svou výpověď odvolal, podle jeho slov byla vynucená policií. Soud později odmítl jako lživou Ďurčiho změněnou výpověď.

I svědek Alexander Hegedüs se svěřil bývalé zaměstnankyni prezidentské kanceláře Janě Chalupové, že v případu Jiřího Kajínka „nemá čisté svědomí“ a svou výpověď údajně učinil pod nátlakem. Sám se řízení o obnově procesu neúčastnil, svou výpověď by údajně uvedl na pravou míru, pokud by směl vypovídat s vyloučením veřejnosti. Soudem byl opakovaně označen za nevěrohodného svědka, i proto nebyla pro soud podstatná informace o jeho možné změně výpovědi.

Prezident republiky má dle čl. 64 odst. 2 Ústavy České republiky právo účastnit se schůzí vlády, vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti. Miloš Zeman se s odcházející ministryní Kateřinou Valachovou setkal 29. května v Brně v rámci návštěvy Jihomoravské kraje.

Evropská unie zavedla systém kvót, který by měl přerozdělovat osoby, které požádají o azyl v Itálii a Řecku. Jestli tito lidé chtějí v těchto státech zůstat nebo míří do Německa se reálně dokázat nedá. Podle počtu žádostí o azyl ve Francii je však zřejmé, že velký počet uprchlíků míří i do tohoto státu, i když se jedná o významně menší počet žádostí než v Německu. Dalším důvodem je i to, že z počtu 89 přijatých uprchlíků v České republice z Iráku, do Německa odešlo 25 z nich, 36 zůstalo v České republice. Toto číslo ukazuje, že ne všichni uprchlíci míří a chtějí do Německa.

Prezident Miloš Zeman ve svém výroku naráží na proces přerozdělování uprchlíků pomocí kvót. Česká republika má na základně dobrovolných kvót (přijatých jednomyslně českou vládou) a kvót, které odhlasovali ministři vnitra států Evropské unie, přijmout 2 691 uprchlíků, kteří si požádali o azyl v Řecku a Itálii, tedy většinou v prvních bezpečných zemích svého příchodu. Dalších 400 má Česká republika přijmout na základě dobrovolnosti z třetích zemí. Celkový počet přijatých uprchlíků v České republice se tedy měl pohybovat okolo tří tisíc. Reálně ovšem proces přesídlování ani neprobíhá.

Německo je opravdu nejvyhledávanější zemí Evropské unie pro migranty. V roce 2016 v něm podalo svou první žádost o azyl 722 265 osob. Neznamená to však, že by všichni migranti chtěli do Německa, protože státy EU, do kterých se většinou uprchlíci dostanou jako první (tedy Itálie, respektive Řecko), se v tomto seznamu umístily na druhém, respektive čtvrtém místě. V Itálii požádalo o azyl 121 185 osob, v Řecku 49 875 osob. Na čtvrtém místě byla Francie s 75 990 podanými žádostmi.

Podle statistik za poslední čtvrtletí roku 2016 si v Německu svou první žádost o azyl nejčastěji podali občané Sýrie (44 % z celkového počtu podaných syrských žádostí v zemích Evropské unie), Afghánistánu (48 %), Iráku (47 %), Eritree (57 %), Íránu (58 %), Somálska (55 %), Alžírska (26 %), Maroka (31 %), Indie (46 %) a Etiopie (56 %). Nejčastěji z daného národa o svůj první azyl žádali v Itálii Nigerijci (71 %), Pákistánci (31 %), občané Bangladéše (56 %), Guinejčané (46 %), Gambijčané (65 %), Senegalci (87 %), Ghaňané (73 %), občané Mali (77 %) a Pobřeží Slonoviny (65 %). Francii si nejčastěji vybírali Súdánci (59 % z nich).

Stát, ve kterém migrant podá svou žádost o azyl, si dotyčný žadatel může vybrat na základě jeho životní úrovně, ale také například podle rodinných příslušníků v daném státu, na základě svých jazykových schopností či na základě pocitu bezpečí. Nelze však jednoznačně říct, že by všichni uprchlíci chtěli do Německa.

Příkladem může být skupina 89 křesťanských uprchlíků z Iráku, kteří byli přemístěni do České republiky. Většina těchto uprchlíků neměla statut uprchlíka, pouze vnitřního uprchlíka, a tak se jejich přesídlení nezapočítávalo do kvót Evropské unie. Na jejich příkladu však lze vidět, že ne všichni uprchlíci míří do Německa. Z této skupiny 89 uprchlíků zůstalo v České republice pouze 36 z nich, 25 uteklo do Německa, zbytek se vrátil do Iráku. Podle Firase Kamise, který patří mezi 36 iráckých uprchlíků, kteří v České republice zůstali, bylo pro jeho rodinu nejdůležitější, aby v zemi, kde požádají o azyl, byl mír. Sám rozdíl mezi životem v Česku či Německu nevidí.

Odvolací soud v rozsudku skutečně připustil, že z některých Peroutkových textů lze vyvodit kritický závěr, že jejich autor byl fascinován nacismem, respektive Hitlerem. Podle soudu je taková interpretace možná a má reálný základ v textech, ovšem již nehodnotí, zda je to interpretace správná a zda články opravdu takové selhání dokládají (což není předmětem ani našeho hodnocení).

Miloš Zeman se vyjadřuje ke kauze s údajným textem Ferdinanda Peroutky, který měl Adolfa Hitlera označit za gentlemana. O žalobě Peroutkovy vnučky Terezie Kaslové proti Kanceláři prezidenta republiky rozhodoval v březnu 2016 Obvodní soud pro Prahu, který nařídil Kanceláři omluvu. Hned na místě však bylo proti rozsudku podáno odvolání.

Odvolací soud pravomocně rozhodl na začátku září 2016, kdy potvrdil omluvu za autorství tohoto článku Hitler je gentleman, ale zrušil povinnost omluvit se za to, že měl Peroutka podle Zemana na svědomí větu „nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky“. Obsahově podobná vyjádření měl totiž Peroutka podle názoru soudu opravdu publikovat. Jak Kancelář prezidenta republiky, tak Terezie Kaslová podali dovoláni k Nejvyššímu soudu.

Na základě tohoto rozsudku, který je k dispozici na Lidovky.cz, můžeme potvrdit, že soud v odůvodnění používá přirovnání (.jpg, s. 13) fascinace něčím záporným k fascinaci králíka pohledem kobry, když říká:

„Prezident kriticky zmínil tehdejší fascinaci intelektuálů naprosto zrůdným učením (rozuměno nacismu či přímo Adolfa Hitlera, který byl prve v Projevu zmíněn). Nejprve je třeba uvést, že fascinace nemusí být vyvolána jen něčím kladným (tedy fascinace něčím pozitivním, následováníhodným), avšak též něčím záporným (ve smyslu uhranutí, jako je králík fascinován pohledem kobry, vydáme-li se do říše zvířat).“ Z této citace je však možno zjistit, že přirovnání není mířeno na Ferdinanda Peroutku, ale je vyřčeno pouze v obecné rovině, kdy je negativní fascinace ukazována na příkladu.

Rozsudek zdůrazňuje, že prezidentův závěr je hodnotícím soudem, který má reálný základ v Peroutkových textech. „Onen pravdivý základ představuje v prvé řadě Peroutkův článek s názvem Dynamický život, v němž se nachází mnoho výroků a slovních obratů (...), na základě nichž lze předmětný skutkový soud o fascinaci učinit. (...) Mohou být i jiné názory na tento článek, na to, jak to tehdy Peroutka myslel, jak jeho obsah souvisí s dobou, v níž byl napsán, co může být v článku ironií, ovšem vzhledem k danému obsahu tohoto článku nelze názor Prezidentům zavrhnout a postihnout jako neoprávněný, nedovolený.“ (s. 14) Tyto závěry mají hledat historici, ale kdokoliv může činit kritické závěry o protagonistech a době, pokud mají nějaký reálný základ.

Podobně soudce Tomáš Novosad rozsudek senátu odvolacího soudu komentoval v DVTV (5:20), když mimo jiné uvedl: „...aniž bychom my sami kritizovali, to zase musím znovu zdůraznit, tak my říkáme ano, jsou zde jisté články, které byly v té době napsány panem Ferdinandem Peroutkou a na základě těch článku lze připustit, aby někdo vynesl kritický soud.“
Na základě výše uvedeného odůvodnění tedy konstatujeme, že soud nerozhodl, zda Peroutka podlehl fascinací nacismem, ale uznává, že Zemanův hodnotící pohled je vzhledem k existujícím podkladům (a jejich různým výkladům) legitimní.

Co se týká citovaných textů, článek Hitler je gentleman Jiří Ovčáček nenašel, jelikož neexistuje. V dalších dvou textech, které Zeman zmiňuje, se skutečně objevují zmíněné pasáže. Viz archiv časopisu Přítomnost a texty Dynamický život a Češi, Němci a židé.

V závěru rozsudku soudce Novosad skutečně uvádí Zemanem popsanou sportovní analogii. Píše:

„Tedy se v souvislosti s nákladovým výrokem sděluje – opět v zájmu vyloučení možných desinterpretací, že chtěl-li by snad někdo použít terminologii sportovní, dopadl spor remízou.“

Výrok je hodnocen jako pravdivý, prezident Zeman v rámci milosti odsouzenému Kajínkovi udělil podmínku sedmi let, což je maximální možná výše v českém právním řádu.

Prezident prominul odsouzenému trest pod podmínkou, že se omilostněný do 7 let od udělení milosti nedopustí trestného činu, jak referoval tiskový mluvčí prezidenta republiky.

Udělení milosti prezidentem republiky upravuje ust. čl. 62, písm. g) Ústavy České republiky a ust. § 366, § 367 a § 369 trestního řádu a ust. § 68 vnitřního a kancelářského řádu pro okresní, krajské a vrchní soudy (částka 1/2002 SIS; .pdf, str. 19).

Odsouzený může být podmínečně propuštěn z výkonu trestu. V případě odsouzení za spáchání zločinu může být odsouzený propuštěn až na 7 let, dle ust. § 89 trestního zákoníku.

Odst. 1 tohoto paragrafu přímo uvádí:

„Při podmíněném propuštění stanoví soud zkušební dobu u odsouzených za přečin až na tři roky a u odsouzených za zločin na jeden rok až sedm let; zkušební doba počíná podmíněným propuštěním odsouzeného na svobodu.“

Žádný z těchto předpisů nijak nereguluje povahu podmínek, kterými může být milost podmíněna. Prezident stanovil podmínku omilostnění na sedm let, což je maximální zkušební doba, kterou by mohl odsouzenému v případě podmínečného propuštění uložit soud.

Miloš Zeman má pravdu, že manželka zavražděného Štefana Jandy napsala knihu s titulem Mého manžela nezastřelil Kajínek. To pochopitelně neznamená, že se to ve skutečnosti nestalo, nicméně je faktem, že kniha byla napsána.

Přání možných budoucích uprchlíků je poměrně komplikované na ověřování, nicméně je faktem, že v některých afrických zemích žijí v ohrožení miliony lidí. Další jsou vnitřně vysídleni a je možné, že by svou domovinu potenciálně opustili.

Do Evropy přicházejí migranti z Afriky většinou tzv. středomořskou cestou a západní středomořskou cestou. Podle statistických údajů agentury Frontex vstoupilo do Evropy střední středomořskou cestou za roky 2014–2016 cca 150–180 tisíc migrantů ročně. V období let 2008–2013 se jednalo celkem o 175 tisíc migrantů.

Tzv. západní středomořská cesta je méně používaná, v období let 2008–2015 skrze ni vstoupilo do Evropy cca 5–8 tisíc migrantů ročně, v roce 2016 pak 10 tisíc migrantů.

Frontex, agentura koordinující spolupráci na vnějších hranicích EU, eviduje pouze zachycené nelegální přechody vnější hranice a zároveň uvádí, že není v jejích možnostech uvést přesný počet nelegálních přechodů.

Podle Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky využilo středomořské cesty v roce 2014 cca 200 tisíc běženců, v roce 2015 cca 1 milion, v roce 2016 cca 362 tisíc migrantů a v letošním roce cca 72 tisíc. Vysoký stav z roku 2015 se jeví jako ojedinělý výkyv.

Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (.pdf, str. 2) dále zjistil, že v roce 2015 bylo po celém světě vysídleno 65 milionů lidí, z toho 40 milionů v rámci své země a zbylých 25 milionů jsou uprchlíci. Oproti roku 2016 narostl celkový počet vysídlených o 5 milionů. Stejná data potvrzuje i Mezinárodní organizace pro migraci (.pdf, str. 4). Velký počet z těchto lidí žije právě v afrických zemích.

Mezinárodní organizace pro migraci zaznamenala v roce 2016 cca 190 tisíc migrantů původem z Afriky, v roce 2017 cca 65 tisíc. Tito migranti vstoupili do Evropy nejčastěji skrze Itálii a Španělsko. Stejná organizace zaznamenala v Řecku v roce 2016 cca 176 tisíc migrantů a v roce 2017 cca 8 tisíc migrantů. Do Řecka však míří převážně migranti z Asie, a to východní středomořskou cestou.

Ze statistických údajů Frontexu, UNHCR a ION vyplývá, že největší množství migrantů vstoupilo do Evropy v roce 2015. Trend počtu migrantů je od té doby klesající.

O fenoménu rostoucí populace v Africe a možném pohybu osob ze zemí jejich původu pojednává také text Světového ekonomického fóra, tématem se zabývají také média jako agentura Reuters nebo magazín Economist.

Oprava (27. ledna 2018): Hodnocení bylo změněno na neověřitelné a to v souvislosti s opětovným prověřováním podobného prohlášení. Za původní hodnocení se omlouváme.

Jiří Kajínek byl ve vězení od února 1994 do 23. května 2017, kdy mu prezident Zeman udělil milost, s výjimkou 40 dní v roce 2000, kdy byl na útěku. Ve vězení tedy opravdu strávil přes 23 let.

Prezident Zeman dále tvrdí, že v Kajínkově případu bylo více posudků psychologů, které dokazovaly, že je Jiří Kajínek schopný resocializace.

Že je Jiří Kajínek schopen resocializace, dokazoval Kajínkův advokát v roce 2015 novým znaleckým posudkem z oboru psychologie. Logika posudku spočívala v tom, že byl-li Kajínek umístěn do věznice s nižší ostrahou, již se resocializuje. To nejsme schopni odborně posoudit, navíc o jednotlivých posudcích existují pouze mediální zprávy. Kajínkův advokát chtěl i díky tomuto posudku znovuotevřít Kajínkův proces, kdy nežádal zproštění viny, ale překvalifikování trestu na trest výjimečný se sazbou 15–25 let.

Soud rozhodl o zamítnutí žádosti o obnovení procesu, podle jeho vyjádření nový posudek nemá ambice revidovat posudky předchozí.

Před lety dělali v Kajínkově případě znalecké posudky např. MUDr. Čákora a JUDr. Hlaváčková v oboru psychiatrie a z oboru psychologie PhDr. Jelen. Sám doktor Jelen se ve svém znaleckém posudku neshodl s předchozími dvěma na nemožnosti resocializace s odůvodněním, že u nikoho není zcela vyloučena. Soud si proto již v roce 1998 nechal zpracovat revizní znalecký posudek speciální komise pod vedením prof. Zvolského, který mluvil jednoznačně o nemožnosti resocializace a s jehož závěry se soud ztotožnil.

Další posudek byl předložen při snaze o znovuotevření případu v roce 2004. Ten předložila Kajínkova obhajoba a měl dokazovat, že je odsouzený schopen se znovu začlenit do společnosti.

Je faktem, že v případu byly předloženy posudky, které mají zjednodušeně řečeno podporovat Kajínkovu resocializaci. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, byť upozorňujeme na to, že oba tyto posudky byly předkládány Kajínkovou obhajobou a v rámci výroku neřešíme, zda Kajínek skutečně je schopen resocializace.