Miloš Zeman

Prezident Zeman má pravdu, že pro financování studijních programů vysokých škol existuje KEN - koeficient ekonomické náročnosti. Neexistuje ovšem souhrnný údaj pro obory "technické" a "humanitní". Pokud se ovšem podíváme na data MŠMT (.xls), tak ty uvádějí např. u oborů filozofických fakult výrazně nižší koeficient než jaký je udáván např. pro obory vyučované na ČVUT. Vysoký koeficient mají např. umělecké školy - důvodem je mimo jiné to, že se v rámci učebních programů vzdělává menší počet studentů.

Obecně data naznačují, že se prezident mýlí, ovšem nejsou k dispozici souhrnná čísla pro dané skupiny oborů, navíc nelze zcela jednoduše ani vyselektovat přesně obory, které zahrnovat pod nálepku humanitní, náročnost by navíc mohla být dále komparována i podle počtu studentů a tedy reálných nákladů. Výrok tedy hodnotíme jako neověřitelný.

Je přinejmenším zavádějící říct, že časopis Přítomnost vycházel (tedy opakovaně) ve dvou vydáních. Nedělo se tak totiž pravidelně. To, jak prvorepubliková cenzura fungovala, popisuje Petr Píša, literární historik z Akademie věd ČR, v Lidových novinách z 27. února 2016.

"Od roku 1924 do poloviny září 1938 bylo zkonfiskováno jen 11 čísel týdeníku - což představuje zlomek například oproti komunistickému časopisu pro ženy Rozsevačka, u které za 13 let vydávání registrujeme na dvě stovky cenzurních zákazů," píše Píša a dodává, že důvody těchto zásahů u Přítomnosti byly poměrně rozmanité, ať už kvůli karikaturám, které byly údajně rouháním se vůči bohu či kvůli článku kritizujícímu ostrý postup vlády vůči slovenským autonomistům.

Kvůli Peroutkovým článkům zasahovala podle Píši prvorepubliková cenzura třikrát - na podzim roku 1933, kdy Peroutka kritizoval zostřený cenzurní kurs úřadů, a 16. března 1938 kvůli Peroutkově článku "Anschluss - ce n'est pas la guerre", ve kterém podle cenzury hanobí národ. Třetí zásah cenzruy se týkal článku "Československo není Rakousko" z května 1938.

Pokud se zaměříme přímo na zmíněnou citaci, Ústav pro českou literaturu AV se vyjádřil i k tomuto. Vyhledal verzi vydanou před cenzurou, ve které je podobně znějící pasáž obsažena. Pro srovnání tuto stránku předkládáme, jde o zmíněné vydání z 16. března 1938 a autorem článku je Ferdinand Peroutka.

Ani v této necenzurované verzi však nenajdeme větu: „Hitler má geniální politické schopnosti.“ Relevantní pasáž zní takto: „I když Hitlerovo nadání jest pro nás zlověstné, varujme se toho, abychom je neuznali. Dívejme se na věci tak, jak jsou: máme odpůrce, v jehož charakteru je několik zřejmých rysů politické geniality. Ani toho se ovšem ještě nelekejme: žádnému ani úplnému ani částečnému geniovi se nepodařilo vyvrátit svět z jeho přirozené základny, kterou je v našem případě touha národů a lidí po svobodě a důstojnosti.“

Zásah cenzury byl přiznána časopisem Přítomnost tak, že vydání vyšlo znovu, tentokrát v následující podobě. Jde o stejnou stranu stejného vydání ze stejného data, obsaženou mj. v internetovém archivu časopisu přítomnost (str. 162.)

Výrok hodnotíme jako nepravdivý. Jednak není pravdou, že časopis by cíleně vycházel ve dvou vydáních, ač se to během 14 let několikrát stalo. Stěžejním ovšem je, že neřekl, že „Hitler má geniální politické schopnosti.“ Prezident ve svém vyjádření používá citaci, která je ve skutečnosti ovšem dezinterpretací Peroutkových slov a samostatně ani v kontextu článku není pravdivá.

Na základě výstupu datových žurnalistů Českého rozhlasu je výrok hodnocen jako nepravdivý. Absolventi vysoké školy ŠKODA AUTO mají skutečně velmi vysokou uplatnitelnost, ta ovšem jednak nedosahuje 99 % a pak nejde také o zcela vyjímečný fakt i v porovnání s veřejnými vysokými školami s jiným zaměřením.

Studenti VŠ ŠKODA AUTO mají podle dat týmu datových žurnalistů ČRO z července 2015 uplatnitelnost 95 % (jde o čísla za rok 2014). Na webu vysokeskoly.cz pak lze dohledat informaci, že v letech 2009-2014 se nezaměstnanost mezi absolventy této školy pohybovala na škále 0 - 6,1 %.

Při dalším zkoumání dat zjistíme, že uplatnitelnost pouze 60 % u žádné české vysoké školy není reálným číslem. Uveďme, že tým datových žurnalistů zkoumal školy alespoň s 50 absolventy, " u menších škol je číslo nestabilní, meziročně se počty absolventů dané školy i jejich množství na úřadu práce může výrazně lišit", jak uvádí na webu ČRo. Upozorňujeme tedy, že u škol s malým počtem absolventů se mohou čísla v procentuálním vyjádření mezi jednotlivými roky značně lišit, byť v absolutním počtu se počet nezaměstnaných absolventů bude měnit pouze v jednotlivcích.

Nejnižší uplatnitnelnosti dosáhla Západomoravská vysoká škola Třebíč a Akademie výtvarných umění v Praze, kde ale shodně na úřadech práce bylo 16 % jejich absolventů a ne 40, jak tvrdí prezident Zeman.

Vzhledem k neveřejnému formátu jednání, na němž se měl prezident Zeman s ministrem zahraničí shodnout nad obsahem připravované mezinárodní smlouvy, je výrok hodnocen jako neověřitelný.

V dalším výroku uvádíme další fakta stran příprav daného dokumentu, pro hodnocení tohoto výroku však tyto informace nemají vliv. Nejsme navíc ani schopni korektně v tomto případě popsat samotný obsah připravovaných smluv, nebyly ani Hradem ani Černínským palácem zveřejněny.

Zeman má patrně na mysli rozhovor profesora Jana Rataje, zveřejněný na serveru Parlamentní listy. Vybrali jsme několik ukázek, na kterých lze demonstrovat příklady příkonu k nacismu (či spíše okupační moci), na které profesor Rataj a zprostředkovaně nyní i prezident poukazují.

(Dynamický život), v tom článku je Peroutka až příliš k Hitlerovi a nacistům empatický, když ztotožňuje obdivně s nacistickým vůdcem a nacismem Hitlerem celý německý národ. Hitler prý přinesl německému národu „pronikavé úspěchy“ a proto není větší hrdina v německé síni slávy než Hitler. Německý diktátor se stává vůdcem nejen Němců, ale i ostatních národů – tato slova Peroutka adresuje české veřejnosti 26. dubna 1939

Zajímavá je další Peroutkova argumentace, proč nemůžeme převzít nacistické národní hodnoty a hrdiny. Nikoli protože jsme demokraté a odmítáme nacistický totalitarismus, ale protože jsme slabí jako národ a postrádáme německou sílu. Na důkaz svého tvrzení použil Peroutka krásný literární obrat: „Jest pravděpodobno, že meč, jímž by jiný tak zamával, bychom ani neuzdvihli.“ My podle něj na německou nacistickou velikost prostě nemáme.

Po celou dobu se u Peroutky projevuje větší empatie k Němcům a někdy mi to připadá, že nepreferuje německé demokraty před vládnoucí nacistickou mocí v Německu. Neměl ani zábrany navštěvovat německého nacistického vyslance Ernsta Eisenlohra, prostřednictvím kterého Hitler úkoloval Konráda Heinleina, a to docela přátelsky v soukromí.A po vzniku protektorátu Peroutka posvětil svou autoritou totalitní politický systém protektorátu v rámci Velkoněmecké říše. V Lidových novinách 23. 7. 1939 píše aktivisticky, že chceme-li vycházet s Německem, které je svým systémem totalitní, my také musíme být totalitní.Když třeba ve svých článcích říká, že nacisté nám zachovají národní bytí a prostor pro národní rozvoj a dokonce v článku Lidových novin z 30. 7. 1939 nabádá protektorátní vládu k aktivismu a tvrdí, že nesmí být rozporu mezi Německem a námi a vláda sama musí předem iniciativně vystupovat v rámci říšské politiky, být aktivní a budovat dobré vztahy

Beranova vláda se chtěla podsunout do přízně nacistického Německa a vnášela cíleně do české veřejnosti kladný obraz říšského Němce-nacisty, který prý bude vůči zbytkovému Česko-Slovensku korektní. (...) Na tuto pochybnou tóninu jsou skutečně naladěny i Peroutkovy politické komentáře z druhé republiky i z prvních měsíců protektorátu. Na závěr však prof. Rataj také dodává: „Peroutka měl své chyby, slabosti a občas špatný odhad. Je to lepší memento, než z něj dělat někoho, kým vůbec nebyl. Choval se jako někdo, kdo se chtěl udržet ve své profesi a postavení a nedokázal říci dost.“ Profesor Rataj ale napsal také hned několik knih zabývajících se daným obdobím a není v našich silách v tuto chvíli přečíst a vyhodnotit všechny tyto zdroje. Nebudeme se tedy dopouštět hodnocení Peroutkovy činnosti či údajné inklinaci k nacismu z dnešního pohledu a výrok hodnotíme jako neověřitelný.

V časopisu Přítomnost v čísle ze dne 22. února 1939 opravdu vyšel Peroutkův článek Češi, Němci a Židé. Relevantní část vám zde přikládáme. Objasňuje v ní odlišný přístup k Židům v Česku a Německu a vše vysvětluje na otravě organismu cizí látkou.

Zde však toto přirovnání končí a zbytek článku je pragmatickým zhodnocením odlišného působení Židů v Česku a Německu. Druhý zmiňovaný článek vyšel ne dne 20. dubna, ale 26. dubna 1939. Citát "Hitler je největší z Němců" tam doslovně nepadl, lze tak ale interpretovat následující větu: „Jak dnes věci stojí, nemají Němci nikoho, koho by ve své Wallhalle, ve své galerii národních hrdin postavili výše.“ Svým obsahem je skutečně oslavou narozenin Adolfa Hitlera.

Je otázkou, zda je možné vytrhnout z kontextu doby a textu 1 větu a na jejím základě vyvodit závěr nad celkovými postoji osoby v daném čase. Miloš Zeman těmito citacemi hodnotí právě Peroutku jako osobu v období let 1938-1938, nejsme schopni ovšem postihnout komplexně jeho postoje, činy a publikační aktivitu v dané době a je problematické toto uvažování zúžit na 2 citáty, z nichž jeden je navíc nepřesný. Výrok tak hodnotíme jako neověřitelný.

Pavel Dostál se v této souvislosti vyjádřil (video pořadu Newsroom ČT24) pro pořad Naostro na ČT v roce 2002. Jeho výrok však zněl takto:

„Dokonce jsem se dozvěděl nebo dočetl jsem se, že veliký český novinář Peroutka o Hitlerovi v třicátých letech řekl: "Vždyť je to gentleman, určitě se domluvíme.“

Přestože uplynulo 14 let, hodnotíme výrok jako nepravdivý. Zatímco totiž Pavel Dostál tvrdí, že se dozvěděl nebo dočetl, že Peroutka určitý výrok pronesl, Zeman Peroutkovi přisoudil článek s konkrétním titulkem. Zeman tak vkládá do úst bývalému ministru kultury výrok, který nepronesl.

Hlasování Senátu o návrhu usnesení k jednání a výrokům prezidenta se zúčastnilo 35 senátorů, z toho 18 z nich hlasovalo pro. Vzhledem k tomu, že Senát ČR se skládá z 81 členů, jedná se o necelou čtvrtinu Senátu.

K přijetí návrhu je třeba souhlas nadpoloviční většiny přítomných senátorů, v tomto případě tedy 18. O přijetí návrhu tedy skutečně rozhodl jeden hlas.

V návrhu usnesení s pozměňovacími úpravami senátorky Wagnerové Senát:

"I. Připomíná, že prezident republiky není podle ústavního článku 54 odst. 3 z výkonu své funkce odpovědný, avšak jeho činy a výroky jsou ve smyslu mezinárodního práva ČR přičitatelné přesto, že ústavně vrcholným orgánem výkonné moci je vláda. Prezident republiky by měl být ve svých vyjádřeních natolik zdrženlivý, aby nemohla vzniknout žádná pochybnost ohledně ohrožení spojeneckých závazků ČR a její ústavně deklarované hodnotové orientace.
b) Princip vzájemné loajality ústavních orgánů podle kterého při výkonu svých kompetencí jsou ústavní orgány povinny harmonicky spolupůsobit a zdržet se všeho, co poškozuje vážnost funkce a oprávněné zájmy jiných ústavních orgánů, či je dokonce ohrožuje.

II. Konstatuje, že prezident republiky jako hlava státu má být garantem řádu s posláním společnost sjednocovat a zmírňovat v ní konflikty. A proto by neměl z této své ústavní funkce vystupovat a svými projevy a činy společnost rozdělovat.

Důvěra v Senát a prezidenta ČR je jedním z témat průzkumu (.pdf) Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) z února 2016. Podle šetření zaměřeného na ústavní činitele ČR důvěřuje Senátu 30 % občanů. Důvěru v prezidenta republiky vyjádřilo 59 % dotazovaných. Jeho výsledky v uplynulých letech můžete porovnat v následujícím grafu.

CVVM vedle důvěry v ústavní činitele zkoumá také důvěru ve vrcholné české politiky. Ve výzkumu (.pdf, str. 1) z ledna 2016 udává, že Zemanovi důvěřuje 56 % českých občanů.

Důvěru v Miloše Zemana šetří také agentura STEM, která ji v prosinci 2015 vyčíslila na 53 %.

Další agenturou, která se věnuje Miloši Zemanovi, je SANEP. Tato agentura se však věnovala hodnocení prezidenta, nikoli důvěře. Její průzkum (.ppt, str. 5) z února 2016 uvádí, že Zemana kladně hodnotí 70 % občanů. To také dokládá přiložený graf.

Miloš Zeman tedy korektně uvádí, že podle různých průzkumů je důvěra v jej jako osobu/instituci podle posledních měření má důvěru zhruba 60-70 % občanů ČR. Výrok je hodnocen jako pravdivý.

Ve zprávě odborového svazu zdravotnictví a sociální péče "Petice za záchranu českého lázeňství slavila v Senátu úspěch" se píše: "Lázeňství kromě nepopiratelného pozitivního vlivu na zdravotní stav tak zaměstnává cca 11 tisíc zaměstnanců přímo v lázeňských zařízeních a dalších až 40 tisíc zaměstnanců v navázaných oborech." V tomto případě jde však o celorepubliková čísla, zatímco Miloš Zeman vztáhl toto číslo na diskuzi o Karlovarském kraji.

V Karlovarském kraji probíhá zhruba polovina celorepublikové lázeňské péče tj. 129 668 pacientů z celkových 336 682 se léčí právě v tomto kraji (Lázeňská péče 2014 .pdf str. 12). Odtud lze směřovat úvahy k tomu, kolik osob v Karlovarském kraji je napojeno na lázeňství, pokud celorepublikově je to až 51 tisíc osob.

Na stránkách Českého statistického úřadu se můžete podívat na kolik lidí bylo zaměstnáno v jakém odvětví v Karlovarském kraji v roce 2014 (.xlsx). K tomu také připojujeme analýzu (.pdf) zaměstnanosti Karlovarského kraje, ze které plyne, že v roce 2013 bylo v odvětvích spojených s lázeňstvím (ubytování, stravování, pohostinství, zdravotní a sociální péče) zaměstnáno přibližně 17 000 osob.

Z tohoto důvodu můžeme říci, že pravděpodobnost, že v Karlovarském kraji je na lázeňství napojeno minimálně 40 tisíc osob, se limitně blíží nule a výrok tedy vyhodnotit jako nepravdivý.