Andrej Babiš

Před krajskými volbami v říjnu 2016 Bohuslav Sobotka opravdu naznačil obavu, že hnutí ANO bude nemocnice privatizovat. V rozhovoru pro deník Právo na otázku týkající se popularity hnutí ANO uvedl: „Vidím nebezpečí, že se do hry vrátí úvahy o privatizaci a pronájmech nemocnic, o tom, že kraje mají zbytečný majetek, funkce a měly by se jich zbavit, aby fungovaly jako firmy.”

Ve svém předvolebním programu ČSSD zdůrazňuje: „Odmítáme návrhy na privatizaci veřejných služeb v krajích. Ani kraje nejsou firma.” Tím na obavy ze zájmů hnutí ANO opět naráží.

Protože Andrej Babiš byl před krajskými volbami proti privatizaci nemocnic a předvolební program hnutí ANO toto stanovisko potvrdilo, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Visegrádská čtyřka je aliancí čtyř států střední Evropy, tedy Česka, Slovenska, Polska a Maďarska. Vznikla 15. 2. 1991 za účelem politické kooperace a koordinace společných postojů, a to 656 let po té, kdy se v maďarském městě Visegrád sešli český, polský a maďarský král.

Vládu Bohuslava Sobotky datujeme od 29. 1. 2014 do 13. 12. 2017 a v jejím rámci probíhalo i předsednictví Česka ve visegrádské čtyřce. Konkrétně Česko vystřídalo Slovensko k 1. 7. 2015 a následně předalo předsednictví Polsku 30. 6. 2016.

Předsednictví Česka do Prahy přilákalo lídry V4 mnohokrát, mezi významnější patří setkání při příležitosti oslav 25 let od založení 15. 2. 2016 na Úřadu vlády. V Černínském paláci, tedy Ministerstvu zahraničních věcí, probíhala tato setkání zejména v souvislosti s řešením migrační krize, a to konkrétně v těchto termínech: 11. 9. 2015, 12.–13. 11. 2015, 18. 2 .2016, 4. 5. 2016 a 13. 6. 2016.

Zdali se Andrej Babiš, toho času ministr financí, těchto jednání účastnil, popřípadě zda ho předseda vlády Sobotka představil, nebo nepředstavil vrcholným politikům jiných zemí, není možné nijak relevantně doložit.

Právní teorie sice nezastává shodný názor na bezvýhradnou závaznost návrhu předsedy vlády při jmenování jednotlivých členů vlády, avšak doktrína je spíše nakloněna ke konzervativnějšímu výkladu. Dle Rychetského a kol. není v pravomoci prezidenta, aby odmítl návrh, který je v souladu s ústavním pořádkem či obecnou právní úpravou (Ústava České republiky: ústavní zákon o bezpečnosti České republiky: komentář, 2015).

O rozpor s ústavním pořádkem by šlo například v případě inkompatibility činností vykonávaných navrženým ministrem dle čl. 70 Ústavy ČR. Dalšími výjimečnými důvody, které se v doktríně objevují, by pak mohla být kandidátova nezletilost či omezení jeho svéprávnosti v rozsahu, v jakém by to souviselo s výkonem jeho funkce.

Opačného názoru, tedy že prezident nemá povinnost ministra jmenovat, je například Jan Bárta z Ústavu státu a práva Akademie věd ČR, který v jednostránkovém memorandu vyjádřil tento názor: „Prezident návrh předsedy vlády buďto provede, nebo neprovede… Ona věta v ústavě je tak jednoznačná, že já ji neumím přečíst způsobem, že prezident musí okamžitě poslechnout předsedu vlády a najmenovat mu, na koho si předseda vlády ukáže.“

Co se týče Slovenska, jsou zde jisté odlišnosti, a nelze tak považovat výklad či obsah ústav obou států za totožné.

V minulosti zde došlo ke sporu mezi prezidentem Kováčem a předsedou vlády Mečiarem o povinnosti prezidenta odvolat člena vlády na návrh předsedy vlády, kdy Ústavní soud SR v usnesení ze dne 2. června 1993 I. ÚS 39/93 (.pdf) rozhodl, že prezident má pouze povinnost se návrhem zabývat, nemusí mu však vyhovět. Tehdejší soudce slovenského ústavního soudu Ján Drgonec pak v souvislosti s povinností jmenování ministra na návrh předsedy vlády napsal v komentáři k Ústavě SR následující: „Prezident SR může odmítnout jmenovat navrhnutého kandidáta, ale nemůže jmenovat za člena vlády osobu, kterou nenavrhl předseda vlády.“

Současné znění čl. 111 slovenské ústavy bylo posléze změněno, avšak panují pochybnosti (.pdf, .str 11) o tom, zdali je učiněná jazyková změna dostatečná pro zakotvení povinnosti prezidenta návrhu předsedy vlády vždy vyhovět.

K případům, kdy prezident mluvil do sestavování vlády na Slovensku, opravdu došlo. Aktuálně lze kupříkladu zmínit odmítnutí návrhu jmenování vlády Petra Pellegriniho prezidentem Andrejem Kiskou. I tento krok se však neobešel bez kritiky. Svůj nesouhlas vyjádřil bývalý soudce slovenského ústavního soudu a poradce Roberta Fica Eduard Bárány, který v rozhovoru pro deník Pravda o tomto odmítnutí řekl: „Keď sa mierne vyjadrím, tak sa týmto svojím krokom nachádza už mimo ústavy.“

V Itálii se také objevily jisté neshody při jmenování členů některých vlád. Z konkrétních případů lze zmínit například odmítnutí prezidenta Scalfara jmenovat ministrem spravedlnosti osobního advokáta tehdejšího předsedy vlády Silvia Berlusconiho v roce 1994. Aktuálnějšího data je pak odmítnutí kandidáta na ministra financí Paola Savona, euroskeptika, který je známý kontroverzním postojem k EU. Jeho jmenování ministrem financí by podle současného prezidenta Sergia Mattarella vedlo k závažným finančním rizikům, které by silně poškodily Itálii a její zájmy.

Odlišný názor týkající se povinnosti prezidenta kandidáty na ministry jmenovat opravdu existuje a k případům, které jsou zmíněny ve výroku Andreje Babiše, také skutečně došlo. Avšak příklady dotčených zemí nejsou zrovna nejvhodnějšími k porovnání se situací v České republice. A i tyto případy nebyly vždy jednoznačně přijaty mezi odbornou veřejností jednotlivých států.

Tento výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť zmíněná čísla vychází z připravovaného státního rozpočtu na rok 2019.

Ministerstvo financí předložilo vládě materiál Příprava státního rozpočtu České republiky na rok 2019, který obsahuje předběžný návrh příjmů a výdajů a vytváří prostor pro realizaci klíčových vládních priorit.

Na výdajové straně dochází k podstatnému zvýšení výdajů na důchody (+37,8 mld. Kč), výdajů na školství (+25,7 mld. Kč), prioritou je zvýšení objemu prostředků na platy učitelů a zajištění postupného náběhu reformy regionálního školství, navýšení se dočkají i vysoké školy. Výdaje na podporu sportu mají činit 8,4 mld. Kč (při započtení kofinancování činí výdaje na sport celkem cca 10,8 mld. Kč).

Stejná čísla používá ministryně financí v demisi Alena Schillerová. Tedy 38 miliard na důchody, 10,8 miliardy na kofinancování sportu.

Česká republika skutečně patří v rámci EU k zemím s nejnižším dluhem. Nejnižší dluh má Estonsko, na druhém konci žebříčku se pohybuje Řecko. K vyjádření se nejčastěji pro mezinárodní srovnání používá ukazatele podílu dluhu na HDP.

Andrej Babiš zde správně poukazuje na vlastnosti poměrového ukazatele měření státního dluhu ve vztahu ku HDP. Jelikož se jedná o podílový ukazatel, pak pokud HDP roste vyšším tempem než státní dluh, pak se dluh ve vyjádření ku HDP snižuje. Nicméně to nemusí nutné znamenat, že by se dluh snižoval v absolutních číslech.

Výrok je hodnocen jako zavádějící. Andrej Babiš totiž uvádí dané příklady v odpovědi na otázku, která naznačuje, že přivádí komunisty k moci tím, že podporují Babišovu vládu. Ani jeden z dalších příkladů reálně komunistům nedal podíl či vliv na exekutivě.

U nepřímé volby prezidenta hlasující nemá žádný podíl na vládní moci už jen proto, že vrcholným orgánem výkonné moci je vláda, nikoli prezident. Příklad Kalouskova nápadu z roku 2006 není zcela přesný, protože byl takřka v okamžiku odmítnut a sám Kalousek z čela strany odešel. Naopak KSČM a hnutí ANO uzavřely v červenci 2018 dohodu, která konkrétně uvádí, jaký prospěch komunisté z tolerance Babišovy vlády budou mít. Jedná se především o včasné předkládání návrhů zákonů, které „jsou součástí dohodnutých priorit“.

Václav Havel byl poprvé zvolen prezidentem 29. prosince 1989 členy Federálního shromáždění, a to jednomyslně. Jak popisuje portál Moderní dějiny: „... Federální shromáždění, jež mělo nového prezidenta volit, sestávalo z komunistických poslanců či z poslanců do té doby plně loajálních starému režimu.“ Havel nakonec profitoval z dohody s premiérem Mariánem Čalfou o ustavení Alexandera Dubčeka do čela Federálního shromáždění výměnou za podporu komunistů pro Havla.

V českých prezidentských volbách, ve kterých Václav Havel zvítězil, podporu komunistických poslanců s jistotou potvrdit nelze, neboť hlasování probíhalo tajně. Nicméně lze předpokládat, že k ní ani v jednom případě nedošlo. V roce 1993 stála proti Havlovi kromě republikána Sládka kandidátka za Levý blok Marie Stiborová, o pět let později opět kromě Miroslava Sládka komunista Stanislav Fischer. Stiborovou i Fischera komunisté navrhli a můžeme se domnívat, že i ve volbě podpořili.

Co se týče Václava Klause ve volbě proti Janu Sokolovi v roce 2003, byl podpořen i hlasy komunistů, což v projevu implicitně vyjádřil i komunista Grebeníček: „Česká republika a její občané rozhodně nepotřebují na Hradě osobu nevýraznou, o které se teprve dozvíme, co vlastně chce. Český stát v hektické době potřebuje, třeba i ne všemi bez výhrad přijímanou, ale veřejně profilovanou, do určité míry vypočitatelnou autoritu...“

Klause pak v jeho druhé prezidentské volbě v roce 2008 komunisté pravděpodobně nepodpořili, což potvrdil bezprostředně po vyhlášení výsledku v rozhovoru pro ČT Mirek Topolánek (čas: 8:58:17). „Prezident má přirozené volitele, přirozenou podporu. Cením si, že kandidáti byli nejlepší z celé volby. Že koalice je přirozená, není vytvářena uměle, není korupční a je bez komunistů.“

Pokud jde o návrh vlády sociálních demokratů spolu s lidovci za tolerance KSČM, jedná se o podobný koncept jako aktuální druhá Babišova vláda, nicméně z jiných pohnutek. Tehdejší předseda lidovců Kalousek připustil 24. srpna 2006 vznik menšinové vlády ČSSD a KDU-ČSL, tolerované komunisty, aby „z abránil dohodě ČSSD a ODS na změně volebního systému, který by nově omezil politickou pluralitu a omezil menší strany“. Tuto myšlenku však o den později odmítlo širší předsednictvo lidovců a Kalousek na funkci předsedy strany rezignoval.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný. Došlo sice k tomu, že tuniský premiér zbavil svého ministra vnitra výkonu funkce několik dní po avizované nehodě, ale nikdo oficiálně neuvedl žádný důvod. Odůvodnění, že byl odvolán kvůli nehodě lodí s migranty, jsou v současnosti jen oficiálně nikým nepotvrzené dohady.

Dne 3. června 2018 v brzkých ranních hodinách došlo k potopení přetížené rybářské lodi přepravující 180 migrantů na trase z Tuniska do Itálie. Dle informací Mezinárodní organizace pro uprchlíky (IOM) byla většina migrantů tuniského původu a dle zprávy z 5. června 2018 bylo potvrzeno již 60 mrtvých.

Dle aktuálních informací agentury Reuters z 6. června 2018 narostl počet potvrzených obětí na 68. V této zprávě se zmiňují i o tom, že dle anonymního zdroje by tato námořní katastrofa mohla být důvodem odvolání tuniského ministra vnitra z funkce.

Andrej Babiš po schůzce s prezidentem Zemanem 6. června 2018 sdělil médiím, že podá žalobu na Slovensko k Evropskému soudu pro lidská práva, a to v souvislosti s údajnou spoluprací Andreje Babiše se Státní bezpečností.

Na základě veřejně dostupných zdrojů nebylo možné toto tvrzení potvrdit, či vyvrátit.

Peter Pellegrini a Andrej Babiš se společně setkali při příležitosti zahájení festivalu Re:publika 26. května 2018 v Brně. Během dne se zúčastnili několika veřejných diskuzí, například debaty České televize nebo debaty s veřejností v rámci občanských konzultací o EU.

Avšak ze záznamů dostupných z těchto a jiných veřejných setkání není možné tvrzení hodnotit jinak než jako neověřitelné.

Pro úplnost také dodáváme, že Andrej Babiš 13. února 2018 sdělil webu Novinky.cz: „Moji právníci říkají, že budou žalovat ministerstvo vnitra, SISku a možná půjdeme na Evropský dvůr pro lidská práva. Tak neříkejte, že jsem definitivně prohrál. Neprohrál jsem, budu se soudit celý život.“

Výrok je hodnocen jako nepravdivý vzhledem ke skutečnosti, že v současné době došlo ke snížení počtu migrantů na všech hlavních trasách do Evropy (přes Řecko a Itálii). Dá se tedy říci, že alespoň částečně jsou snahy EU a členských států úspěšné. Z pozice Řecka je opravdu podstatné fungování dohody o migraci mezi Tureckem a EU, přesto dochází na základě snah států EU k omezení migrace i jinde.

Dne 18. března 2018 došlo ke vzájemné dohodě mezi EU a Tureckem týkající se zastavení nelegální migrace z Turecka do EU. Mezi významné body je možné zařadit dohodu na procesu vracení nelegálních migrantů zpět do Turecka a přijímání legálních syrských imigrantů z Turecka (bod 1 a 2). V rámci této dohody byla přislíbena suma 3 miliard euro v letech 2016–2017 a následována stejnou sumou do konce roku 2018. Finance procházejí skrze organizaci zřízenou EU - Zařízení pro uprchlíky v Turecku. Množství nelegálních migrantů do Řecka z Turecka se dle EU snížilo o 97 % v roce 2017.

Příkladu dohody Turecka a EU se pokusila využít za podpory EU i Itálie, která v únoru 2017 podepsala s představiteli Libye Memorandum o porozumění, jehož hlavním cílem mělo být zastavení migračních cest přes Libyi z ní. Následující lokální dohody vedly opravdu ke snížení množství migrantů směřujících do Itálie. Oproti dohodě s Tureckem je tato dohoda kritizována nejen OSN, ale i dalšími aktéry, a to především za svůj laxní postoj k lidským právům, nejasnostem ohledně financování a také obviněním ze spolupráce s kriminálními živly.

Jak dokazují grafy (. pdf, str. 6) Mezinárodní organizace pro uprchlíky (IOM), je zde patrný trend snižování počtu migrantů do EU v období po březnu 2016. Markantní je především pro Řecko a od října 2017 i pro Itálii.

Vzhledem ke skutečnosti, že problematika migrace do EU je vysoce komplikovaný a dlouhodobý proces, nedokážeme zcela předvídat, jak úspěšné současné snahy budou z dlouhodobého hlediska. Stejně tak je potřeba připomenout, že mnohé migrační politiky členských států EU jsou často kritizovány jak ze strany OSN, tak neziskových organizací s ohledem na problematiku základních lidských práv.

Slovenský Ústavní soud v nálezu (.pdf) ze dne 12. října 2017 sp. zn. II. ÚS 285/2017 rozhodoval o ústavní stížnosti podané Ústavem pamäti národa, který vede přepis evidence Státní bezpečnosti na základě zákona č. 553/2002 Z.z., o pamäti národa.

Ústav ve stížnosti namítal, že mu bylo postupem v jednání, a i následným rozhodnutím slovenského nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017 sp. zn. 2 Cdo 984/2015, stejně tak jako postupem v jednání, a i následným rozhodnutím sp. zn. 5 Co 635/2014 Krajského súdu v Bratislavě ze dne 30. června 2015, zasaženo do jeho základních práv a svobod.

Slovenský Ústavní soud shledal porušení základních práv a svobod Ústavu, a na základě toho zrušil obě zmíněná rozhodnutí Krajského i Nejvyššího soudu a vrátil je Krajskému soudu v Bratislavě k dalšímu jednání.

V těchto zrušených rozhodnutích soudy potvrdily rozsudek soudu prvního stupně, který určoval, že Andrej Babiš je neoprávněně v registračních protokolech bývalé Státní bezpečnosti jako agent. To však po nálezu slovenského Ústavního soudu již neplatí, a tak nelze opomíjet vazbu nálezu na osobu Andreje Babiše.

Ústavem namítaná porušení byla spatřována zejména v nesprávném postupu při dokazování výpovědí (.pdf, str. 55) bývalých příslušníků Státní bezpečnosti a také ohledně otázky pasivní věcné legitimace na straně Ústavu, který podle nálezu(.pdf, str. 73) není odpovědný za neoprávněné zveřejnění v evidenci Státní bezpečnosti nebo vůbec za samotné zveřejnění této evidence.

Ačkoli lze tomuto rozhodnutí slovenského Ústavního soudu přičítat dalekosáhlejší dopady než jen na osobu Andreje Babiše, zejména v části o výpovědi bývalých příslušníků Státní bezpečnosti nebo o pasivní věcné legitimaci ústavu. Nelze však pravdivě tvrdit, že soud o Andreji Babišovi nerozhodoval, neboť z rozhodnutí, která byla předmětem nálezu slovenského Ústavního soudu, jasně vyplývá, že Andrej Babiš byl účastníkem řízení u slovenského jak Nejvyššího soudu, tak i u Krajského soudu. Stejně tak lze dohledat, že byl účastníkem řízení u soudu prvního stupně.

Co se týče otce Adely Banášové, je pravdou, že i on se potýká s tím, že je evidován jako vědomý spolupracovník komunistické Státní bezpečnosti. Jeho kauzou jsme se zabývali ve výroku předsedy vlády již dříve.