Bohuslav Sobotka

Pokud budeme vycházet z údajů ČSÚ, tak je počet zaměstnaných osob v ČR ke čtvrtému čtvrtletí 2016 5,186 tisíc.

Na základě údajů Českého rozhlasu, který vycházel z dat MPSV (z roku 2015), má cca 58,58 % zaměstnanců mzdu méně než 27 tisíc korun. To je asi 3,038 tisíc osob. Podíl zaměstnanců s platem do 50 tisíc korun by podle těchto dat měl být 89,9 %, tedy cca 4,663 tisíc osob.

Dle zadaných údajů jsou čísla lidí spadajících do kategorií s příjmem do 27 tisíc a 50 tisíc korun vyšší. V prvním případě více než o milion a ve druhém o cca 663 tisíc. Jen pro srovnání, samotné MPSV (. xslx, záložka CR-M6p) řeší situaci pouze u zaměstnanců v roce 2015. Těch bylo 3,567 tisíc, z toho 93,4 % nedosáhlo na mzdu nad 50 tisíc korun.

Aktuálnější data bohužel nejsou dostupná a vzhledem k tomu, že v posledních letech mzdy rostou, počty lidí vydělávajících v různých relacích se mění. Výrok tedy hodnotíme jako neověřitelný především z důvodu nedostupnosti čerstvých dat. Pokusili jsme se rovněž oslovit autory daných sociálnědemokratických návrhů s prosbou o poskytnutí jejich analýz a vstupních dat k danému výroku.

Výrok hodnotíme na základě údajů ČSÚ o hrubých měsíčních mzdách v jednotlivých zaměstnáních. Ty spolu s daňovou kalkulačkou potvrzují slova premiéra Sobotky.

Podle zatím posledních dostupných dat statistického úřadu za rok 2015 byl medián mezd u všeobecných sester se specializací 31 233 Kč, u učitelů na středních školách 28 215 Kč a u policistů 30 792 Kč.

Zadáme-li tyto hodnoty do kalkulačky ČSSD, zjistíme, že navrhované progresivní zdanění by skutečně znamenalo úsporu několika set korun měsíčně.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože medián hrubé mzdy zaměstnanců pošty je vyšší, než uvádí Bohuslav Sobotka.

Jakkoliv je možno z výroční zprávy (.pdf, str. 27) České pošty z roku 2015 zjistit, že průměrná mzda činila 21 184 Kč, Bohuslav Sobotka o tomto číslu nehovoří. Ze záznamu Otázek Václava Moravce je patrné, že mluví o mediánu, tedy střední hodnotě hrubé mzdy, viz obrázek.

Na obrázku lze vidět, že je zde jako zdroj uveden Český statistický úřad. Z dokumentu ČSÚ pro rok 2016, který uvádí statistiky mezd včetně mediánů podle profesí, je však možno zjistit, že medián mzdy pracovníků poštovního provozu kromě úředníků na přepážkách je 18 466 Kč a pokladníků na poštách, finančních institucích a příbuzných oborech 22 395 Kč. V těchto dvou položkách nejsou uvedeny řídící pozice. Ty mají však mzdy vyšší a je tedy logické, že kdyby byly připočítány, medián by ještě vzrostl.

I přesto, že v dokumentu není uvedeno přímo „pošťák“ tak, jak má Bohuslav Sobotka ve své tabulce, je zřejmé, že se jedná o stejný zdroj. Medián mezd praktického lékaře je podle dokumentu ČSÚ skutečně zaokrouhleně 40 tisíc Kč a u policie 31 tisíc Kč. Medián učitelů, tedy profese na dalším řádku Sobotkovy tabulky, kolísá mezi 27 a 28 tisíci Kč podle toho, jakému stupni vzdělávání se učitel věnuje.

Z uvedeného je však jasné, že medián mzdy pošťáků je podsazen, a výrok je tedy hodnocen jako nepravdivý.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože Bohuslav Sobotka byl jako ministr financí skutečně předkladatelem zákona o daních z příjmů, který zavedl daňový bonus.

Od 1. ledna 2005 platila novela zákona o daních z příjmů. Tato novela v sobě mimo jiné obsahovala § 35, jenž zaváděl slevy na dani, respektive daňové zvýhodnění. V článku na webu Mzdovapraxe.cz je přehledně popsáno, co se touto změnou odehrálo na výplatních páskách zaměstnanců.

Jednoduše řečeno byl touto novelou zaveden institut daňového bonusu, který dával plátcům daně z příjmů možnost nechat si vyplatit rozdíl hodnot daňového zvýhodnění na vyživované dítě a daňové povinnosti. To znamená, že pokud by daňové zvýhodnění činilo 2000 Kč a daňová povinnost 1000 Kč, měl poplatník nárok na vyplacení daňového bonusu ve výši 1000 Kč, tedy rozdílu.

Že Bohuslav Sobotka skutečně stál za touto novelou, je možno zjistit ze sněmovního tisku, dle kterého byl jejím předkladatelem jako ministr financí. Předmětnou pasáž pak obsahoval již původní návrh (.pdf, str. 47), výrok je tedy hodnocen jako pravdivý.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, protože jednak byla progresivní daň jako taková v ČR zrušena až k 1. lednu 2008 a jednak český právní řád již několik let obsahuje tzv. solidární daň, která u vysokopříjmových skupin progresi nastavuje. Slevy na dani pak u různých skupin efektivní daňovou kvótu diferencují. Sobotka má pravdu, že z Evropské unie má progresivní daň ve svém právním řádu v některé z jejích podob 21 zemí.

Progresivní daní je taková daň, jejíž percentuální sazba se zvyšuje, čím je vyšší daňový základ, tedy příjem. Tato daň byla v České republice zrušena k 1. 1. 2008, kdy byla novelou zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů zavedena rovná daň ve výši 15 % ze superhrubé mzdy.

Přehled vývoje daní z příjmů v ČR je pak přehledně znázorněn na webu Ucetnikavarna.cz.

Výjimkou z této rovné daně je tzv. solidární daň, při níž mají lidé s vyššími ročními příjmy povinnost zaplatit 7% daň, pokud byly splněny podmínky, tedy - kladný rozdíl mezi součtem příjmů a 48násobkem průměrné mzdy.

Před rokem 2008 fungovala progresivní daň tak, že bylo stanoveno několik sazeb daně podle výše příjmu. V současné době je dána jedna rovná sazba, která se navyšuje o zmíněnou solidární daň v případě překročení určité výše příjmu. Ta byla zavedena Nečasovou vládou v období ekonomické recese, a to na určitou dobu. Současná vláda dočasnost tohoto opatření zrušila a 7% daň navíc pro vysokopříjmové skupiny zůstala součástí českého právního řádu.

Není tedy přímo několik sazeb, jak tomu bývá v případě progresivní daně. Nicméně pro vysokopříjmové je progrese zajištěna solidární přirážkou. Kromě toho fungují také slevy na poplatníka, které efektivní daň u různých příjmových skupin mění. Nízkopříjmoví např. reálně daně neodvádí.

Dle dokumentu (.pdf, strany jednotlivých zemí dle obsahu na str. 8) Evropské komise z roku 2015, jenž shrnuje daně v EU, je zemí, které mají progresivní daň v některé z podob, opravdu 21. Pro úplnost je však třeba dodat, že čistě progresivní daň má 16 zemí, čtyři mají zavedené dvě sazby. U Dánska je pak situace komplikovanější. Podle dokumentu se v jeho daňovém systému projevuje jak progresivní, tak rovné zdanění.

Koaliční vláda Bohuslava Sobotky se k zavedení sektorové dani v koaliční smlouvě (. pdf, str. 9) nezavázala, vládní partneři ovšem její případné zavedení zdůvodnili potřebou získat finanční prostředky na pokrytí výdajů spojených se snížením sazby DPH na léky, knihy, dětské pleny a nenahraditelnou dětskou výživu.

Hnutí ANO bylo dlouho proti této dani, nakonec však sociálním demokratům v této věci nepřímo ustoupilo. Předseda ANO Andrej Babiš celé koaliční vyjednávání zhodnotil jako dlouhé, úmorné ale konstruktivní. Podle Babiše hnutí sehrálo historickou úlohu už tím, že vzniklo a také zabránilo vzniku levicové vlády. Zamezilo se tím tak například vzniku sektorové daně nebo zvyšování DPH.

Podle dat Eurostatu za rok 2014 činí podíl pracovní chudoby v České republice 18,7 %. Definice pracující chudoby od premiéra Sobotky není úplně přesná, neboť zahrnuje i osoby pobírající minimální mzdu, výrok však i přesto hodnotíme jako pravdivý.

Eurostat vydává statistiky o výdělcích občanů Evropské unie každé čtyři roky, nejnovější data jsou dostupná z roku 2014. Ve svých šetřeních se Eurostat zaměřuje na několik údajů, mezi které patří i procentuální vyjádření zaměstnanců s nízkým výdělkem v dané zemi neboli podíl pracující chudoby.

Data pokrývají podniky s deseti a více zaměstnanci ze všech sektorů ekonomiky kromě zemědělství, rybářství, lesnictví, veřejné správy a obrany. Prahová hodnota pracující chudoby je stanovena jako mzda menší než dvě třetiny mzdového mediánu v dané zemi, neboť jsou mzdové úrovně v jednotlivých zemích rozdílné. Celkový průměr zaměstnanců nacházejících se v rámci pracující chudoby v rámci EU činí 17,2 %, v České republice pak 18,7 %.

Zdroj: Eurostat

V porovnání s údaji (.pdf, str. 1, tabulka č. 1) z let 2006 a 2010 se unijní i český průměr průběžně zhoršují, unijní každé čtyři roky o 0,2 %, český pak v roce 2010 o 1,1 % a v roce 2014 o 0,5 %.

Premiér Sobotka popírá, že by ČR byla jednou z nejvíce rovnostářských společností v Evropě, což ale není pravda. Dokazují to data Eurostatu i Českého statistického úřadu.

Co se týká důchodů, tak podle ČSÚ se vysoce rovnostářské příjmy dají najít mezi důchodci, naopak například osoby samostatně výdělečně činné mají rozpětí příjmů široké. Sociální politika je sice jedním z činitelů, které ovlivňují příjmovou nerovnost, ale je zde také řada dalších faktorů. Například aktuální rozdělení bohatství, fiskální politika (zejména daňový systém) nebo také míra zohlednění úspor ze společného hospodaření domácností či struktury domácností.

Otázka velikosti parlamentů je velmi ošemetná vzhledem k tomu, že není lehké určit, jaká čísla ještě můžeme považovat za podobná a jaká již nikoliv. Co se však týče uvedených zemí, ty skutečně dosahují v porovnání s většími státy podobných počtů členů dolních komor jako Česká republika. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Bez ohledu na to, zda je v uvedených zemích zakotven unikameralismus (tedy jedna komora), nebo bikameralismus (dvě komory), jsou počty poslanců následující: v Česku tvoří dolní komoru 200 poslanců (Čl. 16), slovenská Národní rada má 150 poslanců (Čl. 73), nizozemská dolní komora taktéž 150 poslanců (Čl. 51) a Rakousko 183 poslanců. Maďarsko v roce 2014 snížilo počet svých zákonodárců z 386 na 199.

Rozdíl 50 poslanců není nikterak radikální v porovnání jinými evropskými zeměmi o větší rozloze. Například v německém Bundestagu zasedá více než 600 zákonodárců (počet není pevný), ve Francii 577 poslanců (Čl. 24), v polském Sejmu 460 (Čl. 96) a v Itálii dokonce 630 (Čl. 56 ).

Určité snahy o oslabení či ovlivnění České televize (ČT) lze podle některých komentátorů, novinářů či tehdejších aktérů sledovat v období vlády stran tzv. opoziční smlouvy, tedy menšinové vlády ČSSD podporované ODS. V době této vlády došlo ke krizi v ČT, která měla být podle některých názorů politizována.

Spolupráce stran opoziční smlouvy byla utužena uzavřením dodatků k ní. Václav Havel tyto dodatky nazýval„toleranční patent“. V tomto dokumentu se strany dohodly například na změně volebního systému nebo umožnění schválení státního rozpočtu na rok 2000, v čemž ODS Sociální demokracii do té doby bránila. Tato dohoda vzbudila velkou vlnu kritiku a z funkce místopředsedkyně ČSSD odstoupila na protest Petra Buzková, což byl krok doprovázený značným zájmem médií.

Podle novináře Petra Holuba bylo v této době rozhodnuto o svázání České televize ze strany mocenského kartelu ČSSD - ODS, a to proto, že veřejnoprávní televize informovala o kauzách spojených s oběma velkými stranami (bakalářská práce, F. Zajíček, .pdf, str. 31–32).

Ve veřejných zdrojích nelze dohledat konkrétní důkazy, jak konkrétně jednotliví politici bojovali proti ČT, jak však uvádí Filip Zajíček (.pdf, str. 32), lze vysledovat snahy o politizaci krize v ČT.

Po odstoupení generálního ředitele ČT Jana Puchalského vybrala ČT jako jeho nástupce Dušana Chmelíčka. Po jeho nástupu do funkce však rezignovali tři členové Rady ČT a také její předseda Jan Jirák, který byl nahrazen Vladislavem Kučíkem.

V březnu 2000 pak Poslanecká sněmovna odvolala zbylých šest členů Rady ČT. Poslanecká sněmovna pak dvakrát během jedné schůze konstatovala, že ČT neplní své poslání uložené zákonem. Zajíček ve své bakalářské práci (.pdf, str. 33) odkazuje na kritická slova Jiřího Grygara, předsedy předchozí Rady ČT.

Ten označil výše popsané kroky PS PČR za nelegální, protože správně má ČT dostat po prvním usnesením PS PČR půlroční lhůtu na nápravu situace, a Rada ČT má být odvolána až po dané lhůtě druhým rozhodujícím usnesením. Grygar se domníval, že skutečnou motivací poslanců bylo to, že na post generálního ředitele ČT preferovali jiného kandidáta, než byl Chmelíček.

Dále Grygar píše: „...do III. rady ČT zvolila nejméně 7 osobností dle opoziční smlouvy, tj. byla porušena i litera stávajícího zákona, která zakazuje, aby členové Rady působili během výkonu funkce ve prospěch politické strany či hnutí. To je klíčový problém. Kdyby to byla tehdy veřejnost zaregistrovala, mohly přijít masové protesty právem již o 8 měsíců dříve, neboť to je pravá příčina následných chybných kroku Rady ČT.“

Kriticky se k návrhu usnesení Poslanecké sněmovny k ČT vyjádřil na 22. schůzi PS PČR dne 10. 3. 2000 tehdejší poslanec Unie svobody VladimírMlynář: „... budu proti němu(pozn. usnesení ) hlasovat, protože odvolávat Radu České televize, resp. spustit mechanismus jejího odvolání znamená do budoucna ohrozit její nezávislost. Znamená to závažný precedens. Znamená to, že příští rada, kterou snad Poslanecká sněmovna zvolí lépe než minulou, se bude ve svém příštím rozhodování ohlížet na aktuální většinový politický názor v této sněmovně“.

Jak konstatuje Zajíček ve své bakalářské práci (.pdf, str. 34), Rada ČT se stala dalším kontrolním orgánem, ve kterém se strany ODS a ČSSD, tedy strany opoziční smlouvy, rozdělily křesla.