Markéta Pekarová Adamová

Předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová v souvislosti s debatou o přijetí eura poukazuje na to, že TOP 09 tento krok podporuje. Pozitivní postoj strany podle ní dokazuje i to, že právě TOP 09 prosadila, aby si firmy mohly v eurech účtovat.

Už ve svém programovém prohlášení se vláda Petra Fialy zavázala k tomu, že podnikatelům umožní vést účetnictví a daňovou evidenci v eurech (.pdf, str. 10). Tuto změnu následně Fialův kabinet prosadil v rámci tzv. konsolidačního balíčku. Od začátku letošního roku tak firmy mohou vést účetnictví v eurech, amerických dolarech či britských librách. Podle Ministerstva financí se na tomto opatření shodly všechny strany vládní koalice, tedy i TOP 09. Nezmínilo už ale, jaká strana za touto novinkou stojí. Obrátili jsme se proto na tiskovou mluvčí TOP 09 Markétu Volfovou, která nám ale napsala, že průběh jednání nelze doložit.

O úmyslu vlády zavést možnost vedení účetnictví a daňové evidence v eurech informoval např. ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS) už v březnu 2022: „Budeme mít jednu ekonomiku a podle typu podniku, jestli je exportér, nebo ne, bude mít šanci využít nástroj, který je pro jeho konkrétní podnikání lepší.“ 

TOP 09 účtování v eurech podporovala už před volbami do Poslanecké sněmovny. Závazek vlády zavést tuto změnu pak Pekarová Adamová připomněla např. v listopadu 2022.

Vládní koalice tedy prosadila možnost vést účetnictví v eurech. Na tomto opatření se přitom shodly všechny strany pětikoalice, včetně TOP 09, která jej dlouhodobě podporovala. Výrok Markéty Pekarové Adamové tak hodnotíme jako pravdivý.

Markéta Pekarová Adamová v rámci rozhovoru reagovala také na dotazy o fungování vlády, včetně jejího personálního složení. O ministrech za TOP 09 říká, že za nimi stojí, a že podle jejího názoru odvádějí „skvělou práci“. Právě v tomto ohledu zmínila ministryni pro vědu, výzkum a inovace Helenu Langšádlovou a na příkladu novely zákona o vědě a výzkumu ilustruje právě práci ministrů TOP 09.

Nový zákon na obzoru

Jako zákon o vědě a výzkumu se označuje zákon č. 130/2002 Sb. o podpoře výzkumu a vývoje z veřejných prostředků. Ministryně Langšádlová se už v dubnu loňského roku vyjádřila tak, že chce připravit nový zákon o vědě a výzkumu, tedy nikoliv pouze novelu. Tato nová legislativa má nahradit stávající předpis, který dle slov Langšádlové nedostatečně reaguje na dynamické prostředí vědy a výzkumu. 

Návrh zákona o výzkumu, vývoji, inovacích a transferu znalostí pak Helena Langšádlová představila v říjnu 2023. Návrh dle vlády podpoří přenos vědeckých poznatků do praxe, sníží administrativní zátěž pro jednotlivé výzkumné ústavy a posílí ochranu bezpečnostních zájmů státu ve vědě a výzkumu.

Do meziresortního připomínkového řízení byl návrh (.docx) odeslán v listopadu 2023. Ke dni vysílání námi ověřovaného rozhovoru s Markétou Pekarovou Adamovou už toto řízení skončilo, vláda jej ale ještě neprojednala, a nebyl tedy ani předložen Poslanecké sněmovně.

K návrhu zákona se vyjadřovala např. také Akademie věd. Podle její předsedkyně Evy Zažímalové je návrh v ohledu na zlepšení nedostatků tuzemského systému zpracován dobře. Na druhou stranu však zmiňuje, že některé části současné podoby by dle ní vedly k nárůstu byrokracie, ačkoliv právě zjednodušení této oblasti je jedním z cílů nového zákona (.pdf, str. 1).

Závěr

Ministryně pro vědu, výzkum a inovace Helena Langšádlová skutečně připravila (.pdf) návrh zákona o výzkumu, vývoji, inovacích a transferu znalostí, který má nahradit zákon z roku 2002. Výrok Markéty Pekarové Adamové tak hodnotíme jako pravdivý. Upřesněme jen, že se nejedná pouze o novelu, ale o návrh nového zákona.

Markéta Pekarová Adamová mluví o vzdálenostech, které musí někteří čeští občané překonat, pokud chtějí volit ze zahraničí. Nejprve uveďme, že v současnosti mohou Češi ze zahraničí hlasovat ve volbách do Poslanecké sněmovny a prezidentských volbách. Volit přitom mohou pouze na jednom ze zastupitelských úřadů v dané zemi, přičemž volit nelze třeba na honorárních konzulátech ani u stálých misí. Volit ze zahraničí se tedy dá pouze na velvyslanectvích a generálních konzulátech, přičemž lidé musí být zapsaní na zvláštním seznamu voličů.

USA

Při prezidentských volbách v roce 2023 žilo v USA přes 300 tisíc lidí s českým občanstvím. Tito občané mají možnost v USA odvolit na jednom ze čtyř zastupitelských úřadů. Jedná se konkrétně o velvyslanectví v hlavním městě Washington DC a o generální konzuláty v Los Angeles, Chicagu a New Yorku. Tři z těchto čtyř úřadů se nacházejí ve východní části USA, přičemž Západní pobřeží Spojených států (včetně Aljašky a Havaje) spadají do působnosti konzulátu v Los Angeles. Z Aljašky, Havaje, ale třeba také ze států Washington nebo Montana, musí čeští občané cestovat více než 1000 km, aby mohli odvolit.

Austrálie

S obdobnou situací se setkávají také voliči v Austrálii. Nacházejí se tam dva zastupitelské úřady, ze kterých mohou krajané volit – velvyslanectví v Canbeře a generální konzulát v Sydney. Ten slouží jako konzulát nejenom pro Austrálii, ale také např. pro Nový Zéland, Fidži nebo Šalamounovy ostrovy. Ku příkladu volič z Perthu tedy na generální konzulát v Sydney musí cestovat přibližně 4 tisíce kilometrů.

Asie

Podívejme se také na vybrané státy ve východní Asii. Například ve Vietnamu se nachází jeden zastupitelský úřad, a to velvyslanectví v Hanoji, která leží na severu země. Cesta z Ho Či Minova města, které je na jihu, je tak přibližně 1500 km dlouhá. Češi pobývající na jihu Vietnamu by tedy měli kratší cestu na velvyslanectví v Kambodži.

České velvyslanectví v indickém hlavním městě Nové Dillí má kromě Indie působnost také v Bangladéši, Bhútánu, Maledivách, Nepálu a Srí Lance. I zde tak potenciální vzdálenosti k volební urně přesahují tisíc kilometrů.

Češi žijící v Číně mají možnost volit na třech místech. Jedním z nich je velvyslanectví v Pekingu, dalšími pak generální konzuláty v Šanghaji a Hongkongu. Stejně jako v případech USA či Austrálie jsou tyto zastupitelské úřady umístěny ve východní části země. Češi, kteří by tedy žili na západě Číny, by tak kvůli volbám museli překonat tisíce kilometrů. Obdobně jsou na tom pak například Kazachstán či Mongolsko.

Výše zmíněné země nejsou jedinými případy, kdy by čeští voliči museli cestovat více než tisíc kilometrů na nejbližší zastupitelský úřad. Takovéto vzdálenosti musí překonat například také v Kanadě, v jižní části Afriky (kde se velvyslanectví nachází pouze v Jihoafrické republice a Zambii) nebo v Jižní Americe. Tam Česko nemá velvyslanectví ani generální konzuláty v Bolívii, Paraguayi a Uruguayi, a voliči by tak museli vycestovat na zastupitelství do jednoho z okolních států.

Závěr

Pokud se tedy český občan rozhodne volit ze zahraničí, může tak momentálně učinit pouze na českém velvyslanectví či generálním konzulátu. V některých zemích, jako jsou třeba Spojené státy americké, Austrálie, Indie nebo Čína, je skutečně možné, že tito voliči budou muset cestovat několik tisíc kilometrů. Výrok Markéty Pekarové Adamové tak hodnotíme jako pravdivý.

Markéta Pekarová Adamová v rozhovoru reaguje na otázku, proč chce vládní koalice prosadit novelu zákona o správě voleb, kterým by došlo k zavedení korespondenčního hlasování ze zahraničí (.pdf, str. 14 ze 46). Předsedkyně Sněmovny tuto změnu odůvodňuje například tím, že zjednoduší českým občanům v cizině účast ve volbách, protože tito voliči nyní musí cestovat na zastupitelské úřady, vzdálené i tisíce kilometrů daleko. Jako jeden z dalších argumentů, proč korespondenční volbu ze zahraničí zavést, pak používá právě tvrzení, že „drtivá většina“ evropských států už tuto možnost zavedla. Česká republika je dle ní „jedna z posledních“ zemí Evropy a EU, které k tomuto kroku ještě nepřistoupily.

Na začátek je vhodné upřesnit, že podle návrhu (.pdf) by poštovní hlasování mohli využít jen voliči s bydlištěm v zahraničí, a to ve sněmovních a prezidentských volbách a ve volbách do Evropského parlamentu (.pdf, str. 14 ze 46). Protože se tedy návrh týká volby představitelů, kteří rozhodují o chodu země, zaměříme se v našem odůvodnění především na to, které státy umožňují korespondenční hlasování ze zahraničí v parlamentních či alespoň v prezidentských volbách.

Korespondenční volba v Evropě a v EU

V různých podobách je korespondenční volba v současnosti dostupná ve většině evropských států. Jak ale ukazuje přehled níže, skupina zemí, ve které hlasování poštou ze zahraničí zavedeno není, je stále poměrně početná.

Ze členských států EU tento způsob hlasování v parlamentních ani prezidentských volbách neumožňuje kromě Česka dalších osm z celkových 27 členských států. Mezi ně se řadí Chorvatsko, Bulharsko, Kypr, Malta, Dánsko, Polsko a Řecko. Posledním, osmým státem, je Irsko, které nezavedlo možnost korespondenčně hlasovat ze zahraničí pro všechny občany, ale jen pro omezený okruh lidí, jmenovitě zaměstnance diplomatických misí, jejich partnery a příslušníky ozbrojených sil.

Ve zmíněném Dánsku sice funguje tzv. hlasování v předstihu, při kterém hlasovací obálka může putovat poštou, samotné dánské úřady ovšem upozorňují, že se nejedná o korespondenční volbu. Volič totiž musí dát svůj hlas do obálky přímo v přítomnosti úředníka a tento úředník pak hlasovací lístek odešle do okrsku, ze kterého volič původně pochází (.pdf, str. 24–26).

Polsko umožňuje poštovní hlasování jen uvnitř státu, a to zdravotně postiženým, lidem v karanténě či izolaci a starším 60 let. Ani tato skupina lidí ale nemůže volit korespondenčně ze zahraničí (.pdf, str. 44–45).

Řečtí poslanci na konci ledna (po odvysílání námi ověřovaného rozhovoru) odsouhlasili návrh na zavedení poštovního hlasování pro volby do Evropského parlamentu, návrh na jeho uzákonění i v případě národních parlamentních voleb tehdy ale neprošel.

Pokud se zaměříme na celou Evropu, je skupina států bez možnosti korespondenčního hlasování ze zahraničí ještě větší. Čítá totiž 20 zemí. Kdybychom nepočítali Bělorusko a Turecko, které mezinárodní organizace Freedom House označuje jako nesvobodné státy, jednalo by se o 18 zemí, což je zhruba 40 % ze 43 zemí.

Hlasovat poštou ze zahraničí není možné například v případě Srbska, Černé Hory nebo Severní Makedonie. Klasická korespondenční volba není zavedena ani na Islandu, kde funguje „předčasné hlasování“ podobně jako v Dánsku, i zde tak musí být při samotném hlasování přítomný úředník z volební komise (.pdf, str. 22–23).

Pro úplnost doplňme, že pravidla korespondenčního hlasování pro občany žijící v zahraničí se v jednotlivých zemích liší. Státy se totiž různě staví k tomu, kde má mít volič trvalé bydliště či dočasný pobyt. Maďarsko dovoluje korespondenčně volit jen občanům s trvalým bydlištěm mimo zemi. Lidem, kteří v zahraničí pobývají jenom dočasně, volit poštou dovoluje Nizozemsko, Estonsko nebo Španělsko. V Německu a v Rakousku funguje korespondenční volba bez omezení místa pobytu, a využít ji lze i přímo na území domovského státu.

Záleží ale také na typu voleb. Ve Francii mohou občané volit poštou ze zahraničí pouze v případě parlamentních voleb, nikoli ale v těch prezidentských. Stejně je to také na Slovensku.

Závěrečné hodnocení

Korespondenční volba ze zahraničí, kterou chce prosadit návrh pětikoalice, je sice dostupná ve většině států Evropy, Česko ale není „jednou z posledních zemí“, která ji nemá. Pokud bychom se zaměřili na pravidla platná v EU, funguje poštovní hlasování ze zahraničí ve zhruba 70 % zemí. Zbylých přibližně 30 % tuto možnost nezavedlo, a to ani v parlamentních, ani v prezidentských volbách.

V případě celé Evropy tento podíl dosahuje 40 %, protože korespondenční volbu ze zahraničí neumožňuje celkem 18 zemí ze 43 (pokud nepočítáme Bělorusko a Turecko, které lze podle organizace Freedom House zařadit mezi nesvobodné či „nedemokratické“ státy). Z těchto důvodů výrok Markéty Pekarové Adamové hodnotíme jako nepravdivý.

Předsedkyně Sněmovny Markéta Pekarová Adamová zde reaguje na poznámku moderátorky, která se odvolávala na její dřívější tvrzení o tom, že zavedení korespondenčního hlasování bude mít nízký efekt na celkovou volební účast. Pekarová Adamová v rozhovoru argumentuje tím, že korespondenční volba, kterou zavedly ostatní státy, nezvýšila účast nikterak dramaticky a uvádí příklad Slovenska. Ani tam se dle ní účast v prvních volbách po zavedení změny „radikálně“ nezvýšila.

Volební účast na Slovensku

Možnost korespondenční volby ze zahraničí pro slovenské občany funguje už od roku 2006. V zákoně o volbách do Národní rady stojí, že „prostřednictvím pošty může volit volič, který nemá trvalý pobyt na území Slovenské republiky (…), a volič, který má trvalý pobyt na území Slovenské republiky a v době voleb se nachází mimo její území“. Pro odhlasování je nutné mít platný cestovní pas nebo občanský průkaz a zájemci musí o volbu poštou požádat, čímž se pro ni rovnou zaregistrují.

Posledních voleb do Národní rady (tedy slovenského parlamentu), ve kterých ještě neexistovala možnost hlasovat korespondenčně, se účastnilo přibližně 70 % oprávněných voličů. V roce 2006, kdy už Slováci mohli volit ze zahraničí, byla účast výrazně nižší – dosáhla zhruba 55 %. Zavedení korespondenční volby tedy volební účast nezvýšilo a podíl poštou odevzdaných hlasů na celkovém počtu byl navíc zanedbatelný.

Jak ukazuje tabulka níže, v následujících letech celková volební účast rostla, stejně jako podíl hlasů ze zahraničí. Avšak ani v roce 2023, kdy se pro volbu poštou zaregistrovalo rekordní množství lidí, nedosáhl podíl hlasů ze zahraničí ani dvou procent.

Závěr

Hlasy ze zahraničí ve slovenských parlamentních volbách tvořily malý podíl na celkové volební účasti jak bezprostředně po zavedení korespondenční volby, tak i v následujících letech. Výrok Markéty Pekarové Adamové tak hodnotíme jako pravdivý.

Markéta Pekarová Adamová v kontextu výroku uvádí, že zavedení korespondenční volby na Slovensku volební účast nikterak dramaticky nezvýšilo. Dále zmiňuje, že čím déle tato možnost hlasování funguje, tím znatelněji se účast zvyšuje. Na příkladu Velké Británie ilustruje, že korespondenční volba je v řadě států zavedena dlouhodobě.

Korespondenční hlasování ve světě

Korespondenční volba má ve světě dlouhou historii. Například v USA fungovala na některých místech již v průběhu občanské války v 19. století, kdy mnoho vojáků sloužilo daleko od domova. Během prvních let 20. století byla v určitých státech umožněna také civilistům, kteří měli k takovému způsobu hlasování důvod (např. práce v jiném státě nebo nemoc). Od roku 1978 pak státy postupně povolovaly korespondenční hlasování bez upřesnění důvodu.

Velká Británie, kterou Markéta Pekarová Adamová zmiňuje, umožnila volit poštou ihned po první světová válce v roce 1918 – nejdříve pouze vojákům a dalším příslušníkům armády, kteří se po skončených bojích stále nacházeli v zahraničí a nemohli se vrátit domů (.pdf, str. 3). Na některé skupiny civilistů se začalo toto právo vztahovat v roce 1948. Od roku 1985 se mohou všichni Britové žijící v zahraničí zapsat do speciálního registru pro korespondenční hlasování (.pdf, str. 9). 

V omezené míře funguje korespondenční hlasování funguje už přes sto let také v Irsku, kde bylo zavedeno v roce 1923 pro zaměstnance diplomatických misí a příslušníky ozbrojených sil (.pdf, str. 9). Na všechny občany žijící v zahraničí nebylo toto právo rozšířeno. V Německu byla korespondenční volba zavedena již v roce 1957, a to bez omezení místa pobytu (.pdf, str. 9), ovšem s podmínkou uvádět důvod žádosti o korespondenční lístky. Od té bylo upuštěno v roce 2008. Korespondenční hlasování dlouhodobě funguje například také v Rakousku, Lichtenštejnsku, Lucembursku, Nizozemsku, Norsku nebo Švédsku (.pdf, str. 9).

Zajímavým případem je Francie, kde bylo hlasování poštou určitým skupinám obyvatel umožněno od roku 1924 do roku 1975 (.pdf, str. 42, 44). Kvůli četnosti volebních podvodů ale Francie v roce 1975 korespondenční volbu zakázala a zavedla osobní hlasování na zastupitelských úřadech (.pdf, str. 44). V současnosti mají ovšem Francouzi možnost hlasovat v některých volbách korespondenčně nebo také přes internet.

Závěr

Korespondenční volba ze zahraničí v nějaké podobě funguje v některých státech i desítky let. Velká Británie k tomuto kroku přistoupila před více než stoletím, po první světové válce v roce 1918, kdy umožnila korespondenční hlasování příslušníkům armády. Hlasovat poštou lze dlouhodobě také např. v Rakousku nebo Německu. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok Markéty Pekarové Adamové jako pravdivý. Dodáváme ovšem, že na všechny britské občany se možnost volit korespondenčně vztahuje až od roku 1985.

Markéta Pekarová Adamová v souvislosti s korespondenční volbou mluvila o tom, kolik českých občanů s volebním právem žije v zahraničí. Dle jejího vyjádření je takových lidí přibližně 600 tisíc.

Korespondenční volba má Čechům, kteří v zahraničí pobývají trvale nebo tam v době voleb pracují či studují, umožnit hlasovat poštou. Odhady vládních politiků o tom, kolika lidí v cizině by se to týkalo, jsou různé. Např. v důvodové zprávě k návrhu, který by možnost korespondenčního hlasování zavedl, stojí, že „českých občanů v zahraničí žije několik stovek tisíc a jejich zájem o korespondenční hlasování nelze předem odhadnout“ (.pdf, str. 16). Ministerstvo zahraničních věcí (MZV) dokonce už dříve podotklo, že nemá možnost vést přesnou statistiku počtu českých občanů v zahraničí.

Už během projednávání návrhu o korespondenční volbě ale média přinášela informaci, že by se tento způsob hlasování mohl týkat až 600 tisíc českých občanů žijících v zahraničí. Po odvysílání námi ověřovaného rozhovoru zvláštní zmocněnec pro krajanské záležitosti Jiří Krátký uvedl, že v zahraničí pobývá asi 400 až 600 tisíc Čechů. Upozornil ale, že se jedná pouze o kvalifikovaný odhad MZV. Zástupce MZV také upřesnil, že v evropských státech žije přes 300 000 českých občanů a mimo Evropu jich pobývá asi 280 tisíc.

Přesné statistické údaje o Češích v zahraničí tedy nejsou k dispozici. Podle odhadu MZV pobývá v zahraničí přibližně 600 tisíc českých občanů s volebním právem. Výrok Markéty Pekarové Adamové proto hodnotíme jako pravdivý.

V českém mediálním prostoru bylo v minulosti několikrát opakováno tvrzení ekonoma Lukáše Kovandy o Tchaj-wanu jako o 14krát významnějším investorovi v ČR oproti Číně – vždy však s upřesněním, že se jedná o investice v českém zpracovatelském průmyslu. Dodejme, že například server HlídacíPes.org poněkud nešťastně zvolil zjednodušující titulek: „Tchaj-wan: v ČR 14krát větší investor než Čína“. I v tomto textu se nicméně psalo o tom, že se jedná o stav „přímých investic v českém zpracovatelském průmyslu“.

Nejednalo se tedy o data vztahující se k celkovým investicím Číny a Tchaj-wanu v ČR. Popisovaná čísla byla také navíc uváděna pouze za období, které končilo 31. prosincem 2017.

O tom, že Tchaj-wan u nás investoval výrazně více než Čína, mluvil v září roku 2020 i ekonom investiční skupiny Natland Petr Bartoň: „Tchaj-wan, ač je nesrovnatelně menší, u nás investuje nesrovnatelně více než Čína. Tchaj-wan je třetí největší asijský investor u nás – po Japonsku a Jižní Koreji, a v posledních letech investoval více než desetkrát více než Čína.“

Je nicméně otázkou, z jakých dat přesně Petr Bartoň vycházel a k jakým odvětvím se vztahovala. Z informací o stavu „přímých zahraničních investic v ČR podle zemí“, které lze nalézt na stránkách České národní banky (ČNB) za roky 2014 až 2020, totiž naopak vyplývá, že situace byla spíše opačná. Tedy že celkový stav přímých investic do ČR byl vyšší u Číny než u Tchaj-wanu. Jediným rokem, ve kterém Tchaj-wan investoval v České republice více než Čína, byl dle těchto dat rok 2020. Ani tehdy to ovšem nebylo na úrovni desetinásobku, ale jen 1,2násobku. Data za roky 2021 a 2022 zatím k dispozici nejsou.

Podle metodiky ČNB se výpočet přímých zahraničních investic stanovuje jako součet základního kapitálu, reinvestovaného zisku a ostatního kapitálu (.pdf, str. 2–3).

Doplňme, že podle dat ČNB o přímých investicích za zpracovatelský průmysl po konci roku 2017, ke kterému se vztahovalo vyjádření Lukáše Kovandy o Tchaj-wanu jako „14krát významnějším investorovi“, se situace významně změnila. V letech 2018 a 2019 byly čínské investice ve zpracovatelském průmyslu vyšší než ty tchajwanské. V roce 2020 (nejnovější data ČNB) dosahovaly čínské investice ve zpracovatelském průmyslu 1,4 miliardy korun, zatímco investice tchajwanské 4,7 miliardy korun, v daném roce byly tedy pouze cca třikrát vyšší.

Porovnávání čínských a tchajwanských investic u nás je nicméně problematické. Zpravodajský server Deník.cz, který se tématem rovněž zabýval, ve svém článku uvedl, že „vyznat se v číslech, která vycházejí z různých databází a často hovoří protichůdně, je složité i pro ekonomy. Navíc je velmi ošidná struktura těchto investic. Platí to především pro ty čínské, které často nejsou investicemi v pravém smyslu, ale spíše skupováním majetku a různými akvizicemi (například pražské Slavie).“

Na závěr shrňme, že podle dostupných dat České národní banky za roky 2014 až 2020, která popisují celkovou výši přímých investic, byla v posledních letech v Česku větším investorem Čína, nikoli Tchaj-wan. Ve sledovaném období Tchaj-wan Čínu v objemu investic předstihl jen v roce 2020, i tehdy se ale v porovnání s Čínou jednalo jen přibližně o 1,2násobek. Výrok Markéty Pekarové Adamové tak z těchto důvodů hodnotíme jako nepravdivý.

Co do počtu vytvořených pracovních míst je Tchaj‑wan v Česku skutečně označován za většího investora, než je Čína. Markéta Pekarová Adamová zjevně vychází z čísel státní agentury CzechInvest, která vede statistiky k zahraničním investicím od roku 1993.

Jak v roce 2021 informoval např. server iRozhlas.cz, podle dostupných dat CzechInvestu tato agentura do roku 2020 zprostředkovala celkem 32 investic z Tchaj‑wanu za přibližně 18,8 miliardy korun, díky kterým vzniklo přibližně 24 tisíc pracovních pozic. Investic z Číny se jí ve stejném období podařilo dojednat 26 za přibližně 12 miliard korun. Pracovních míst díky nim mělo vzniknout cca 4 200. Je nicméně potřeba zmínit, že CzechInvest sleduje pouze investice ve zpracovatelském průmyslu, technologických centrech, centrech strategických služeb a centrech vědy a výzkumu, přičemž investice v obchodu či jiných odvětvích pomíjí. 

V českých zdrojích se nám přesné statistiky o souhrnném počtu pracovních míst, která celkově vznikla díky investicím Číny a Tchaj‑wanu, dohledat nepodařilo. V únoru 2020 nicméně server Taiwan News zveřejnil vyjádření tchajwanského ministerstva zahraničí, které uvedlo, že „tchajwanské firmy v České republice vytvořily přibližně 23 000 pracovních míst.” Dne 31. prosince 2019, tedy o necelé dva měsíce dříve, naopak čínské velvyslanectví v ČR v jednom ze svých prohlášení zmínilo, že Čína díky svým investicím v Česku „vytvořila více než 6 000 pracovních míst.”

Markéta Pekarová Adamová tak ve svém výroku správně poukazuje na rozdíl v počtu pracovních míst, která v České republice vznikla díky tchajwanským a čínským investicím. Jelikož o tom, že v Česku vzniklo ve spojitosti s investicemi z Tchaj‑wanu přibližně 23 tisíc pracovních míst, zatímco ve spojitosti s těmi čínskými jen zhruba 6 tisíc míst, mluvili i přímo zástupci těchto zemí, hodnotíme výrok Markéty Pekarové Adamové jako pravdivý. Je však třeba zmínit i to, že celkový objem čínských investic do Česka v posledních letech převyšoval výši investic z Tchaj-wanu.

Předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová (TOP 09) zmiňuje milosti udělené prezidentem Milošem Zemanem v souvislosti s kontroverzemi, týkajícími se fungování Hradu. Milost udělenou Miloši Balákovi pak uvádí jako jeden z problémových kroků současné hlavy státu.

Udělení milosti

Miloš Balák působil na pozici ředitele Lesní správy Lány, což je příspěvková organizace Kanceláře prezidenta republiky. V květnu roku 2021 byl nepravomocně odsouzen kladenským soudem na tři roky odnětí svobody za zmanipulování zakázky v hodnotě více než 200 milionů korun na zajištění a také za odvodnění svahů vodní nádrže v Lánech. Zároveň obdržel pokutu ve výši 1,8 milionu korun a dostal zákaz činnosti ve státní správě na čtyři roky (počítající se od propuštění z vězení). Trest mu následně 24. března 2022 pravomocně potvrdil Krajský soud v Praze. O dva dny později prezident Zeman ale Balákovi udělil milost.

Zmiňme, že Miloš Zeman v dřívější době učinil závazek, že bude milosti udělovat jen v případech, „kdy se omilostněný nedopustil závažného trestného činu, v případě, že jeho nemoc ho ohrožuje na životě a že má domácí zázemí, které ho může přijmout.“ Miloš Balák přitom neměl život ohrožující onemocnění. Žádost o milost rovněž nešla přes Ministerstvo spravedlnosti, kam musí být, dle samotného rozhodnutí prezidenta Miloše Zemana podávána. Podle Hradu byla pouze ústní a neexistoval o ní žádný doklad. Samotné rozhodnutí o prominutí trestu pak mělo jedinou stránku a neobsahovalo ani žádné zdůvodnění.

První kauza Miloše Baláka

Dle rozsudku soudu Miloš Balák zhotovitele zmíněné zakázky určil dopředu – firmě Energie - stavební a báňská (ESB) umožnil podílet se na přípravě projektu a zpřístupnil společnosti neveřejné informace, které podnik využil k výhře ve výběrovém řízení. Manažer firmy Libor Tkadlec, který byl ve stejné kauze rovněž nepravomocně odsouzen, pak v odposleších zmínil, že některé položky zakázky plánuje nadhodnotit.

Policie si nechala vypracovat znalecký posudek, aby vypočetla zisk z neoprávněného získání zakázky. Zisk ESB měl činit téměř 9 milionů korun, vzhledem k zahájení trestního řízení k tomu však nedošlo. „Je to minimalistická varianta. Mohlo to být klidně i více, vzhledem k tomu, jak to obžalovaní chystali,“ komentoval částku soudce, který v květnu roku 2021 vynesl nad celou kauzou nepravomocný rozsudek.

Podle policejních odposlechů plánoval Libor Tkadlec z rozpočtu Kanceláře prezidenta republiky získat desítky milionů korun. Kvůli aktivitě policistů ale kancléř Mynář nechal část probíhajících prací zastavit, a tak byla konečná cena tendru 191 milionů korun. Původně však měla být hodnota zakázky 230 milionů.

Druhá Balákova kauza

Miloše Baláka se týkala i jiná kauza, v rámci které měl bez patřičného povolení proměnit Lánskou oboru v kamenolom, vytěžit celkem 40 tisíc tun kamene a část pak pod cenou prodat firmě ESB, která figurovala i v kauze úprav svahů vodní nádrže.

Soud Baláka 23. srpna 2022 nepravomocně odsoudil a uložil mu pokutu 870 tisíc korun a dvouletý zákaz činnosti v organizacích, které spravují státní majetek. Trest mohl být přísnější, Zemanem dříve udělená milost Balákovi však zajistila mírnější trest, neboť na něj soud musel pohlížet jako na bezúhonného.

Proti rozhodnutí soudu v této kauze se Miloš Balák odvolal a svou vinu odmítl. Proti rozsudku se odvolala také žalobkyně, podle které je trest „nepřiměřeně mírný". Kauzu nyní projedná krajský soud v Praze. Miloš Balák na funkci ředitele Lesní správy Lány rezignoval ke konci minulého roku a jeho nástupcem se stal Pavel Rus.

Další Zemanovy milosti

Prezident Zeman během svého působení v úřadu udělil řadu dalších milostí. Kritiku sklidil například za omilostnění Jiřího Kajínka z května 2017. Dále je také dobré zmínit, že Miloš Zeman v lednu 2023 rozhodl o zkrácení trestu pro Janu Nečasovou, k čemuž podle mluvčího Jiřího Ovčáčka přistoupil s přihlédnutím k tomu, „že od spáchání skutků uplynulo již téměř deset let a tomu, že omilostněná od té doby žije řádným životem.“

Závěr

Současný prezident Miloš Zeman tedy v úřadě udělil několik milostí. Jednou z nich byla milost pro tehdejšího ředitele Lesní správy Lány Miloše Baláka, který byl opravdu pravomocně odsouzen. Výrok Markéty Pekarové Adamové proto hodnotíme jako pravdivý.