Alexandra Udženija

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, a to i přesto, že některé z částí jsou popisovány korektně. Jednu z částí tvořících podstatu výroku nejsme schopni ověřit, a proto je tímto hodnocením označen i výrok jako celek.

Alexandra Udženija porovnává rozdíly aktuálního stavebního zákona a navrhované novely (.pdf).

Co se týče možnosti odvolání, novela v tomto směru nic nemění. O odvolání hovoří pouze v souvislosti s nemožností jej u některých úkonů podat či u zapovídání odkladného účinku odvolání. Stejně tak není v novele správního řádu (.pdf, str. 226), jímž by se odvolání řídilo, měněno nic s tímto souvisejícího.

Za jakých podmínek se mohou spolky účastnit stavebních a souvisejících řízení shrnuje přehledně článek na webu Frank Bold. Obecně platí, že je potřeba splnit určité podmínky – cíl spolku ve stanovách (ochrana přírody a krajiny, atd.) a přisouzení postavení účastníka řízení. Ani v tomto směru se v předkládané novele nic zásadního oproti současnému znění nemění.

Počet dotčených orgánů ve stavebním řízení zpracovává dokument (.pdf) ministerstva pro místní rozvoj. Jednotlivé dotčené orgány se však v dokumentu prolínají a není tedy možno zjistit, zda Alexandra Udženija počítá všechny zde (v jakýchkoli obměnách) uvedené či nikoli. Stejně tak je mimo naše kapacitní možnosti překontrolovat, zda jsou tyto orgány v celé novele stejné jako v aktuálním znění.

Ke zdroji aktuálního a budoucího počtu dotčených orgánů jsme požádali o vyjádření jak Alexandru Udženiju, tak ministerstvo pro místní rozvoj. Do současnosti nám však nebylo odpovězeno. Z těchto důvodů je výrok hodnocen jako neověřitelný.

Dostupné informace naznačují, že pravidla pro výstavbu se v jednotlivých zemích EU výrazně neliší. Dohledané zdroje jsou však příliš obecné a staršího data, takže pro nás výrok zůstává neověřitelný.

Ve studiiComparison of building permits procedures in European Union countries (2011) autoři shrnují, že „organizace a regulace procedur stavebních povolení je podobná v evropských zemích“ (str. 415). Od ostatních se liší hlavně Velká Británie. Studie také konstatuje, že v zemích najdeme rozdělení na povolení plánovat stavbu a poté samotné stavební povolení (str. 421).

Agentura Czechinvest ve svém dokumentu (.pdf) z roku 2011 o výstavbě na území ČR pro potenciální investory ze zahraničí také uvádí, že proces plánování a výstavby je v ČR podobný jako v jiných evropských zemích (str. 1).

Novela stavebního zákona, která již prošla druhým čtením v Poslanecké sněmovně, by měla mimo jiné zavádět tzv. koordinované řízení, jež spojí územní a stavební řízení a bude vydávat jedno koordinované povolení jak pro jednotlivé stavby, tak i pro soubory staveb.

Pro obecné stavby bude příslušnou institucí obecný stavební úřad, pro vybrané speciální stavby (například stavby silničních komunikací) to bude silniční správní úřad (obecní úřad obce s rozšířenou působností, krajský úřad či ministerstvo dopravy).

Některé stavby tedy budou nově posuzovány úřadem obce s rozšířenou působností.

Jaká bude administrativní zátěž této změny konkrétně ve Středočeském kraji, se z dostupných zdrojů nedá zjistit. O počtu 15 tisíc papírů a razítek v případě přesunutí posuzování staveb na úřady obcí s rozšířenou působností ale hovoří v komentáři místopředseda ODS Martin Kupka. Vyjádření však nedokládá žádnými konkrétnějšími vysvětleními a podobnou informaci přímo od Krajského úřadu Středočeského kraje se nám nepodařilo najít. Výrok tedy zůstává neověřitelný.

Náročnost povolovacích procesů, které předcházejí realizaci investice (například územní nebo stavební řízení apod.), hodnotí Světová banka. Nejnovější data pochází z léta roku 2016 a hodnotí 189 států.

Při kombinaci kritérií délky povolovacích procesů na dny (time) a množství administrativních procedur (procedures) se Česká republika nachází na 183. místě. Čad je na 170. místě, Zimbabwe na 179 místě a Tádžikistán na 180. místě. Výrok Alexandry Udženiji je proto hodnocen jako pravdivý, neboť správně vyjádřila umístění České republiky i dalších zmíněných států.

Je-li kritériem pouze počet dní, které celkově zabere povolovací řízení, je ČR na 127. místě.

Aktuálně platné Pražské stavební předpisy byly schváleny radou města v květnu 2016. Tedy přijímaly se skutečně během funkčního období Adriany Krnáčové. Matěj Stropnický v době jejich přijímání byl zastupitelem, pozici radního opustil již dříve. Na stavebních předpisech Stropnický z pozice radního pracoval, po odvolání však již nikoli. Výsledná podoba tedy nejde za ním, dokonce předpisy kritizoval z toho pohledu, že málo regulují možné jednání developerů. Výrok je tedy hodnocen jako zavádějící, neboť Stropnický na předpisech sice také pracoval, konečná podoba však již vznikla bez něj a on sám, soudě podle veřejně dostupných prohlášení, s nimi není zcela srozuměn. Samotné schvalování provázel spor Krnáčové právě se Stropnickým.

Alexandra Udženija nejprve diváky informovala, že v Praze trvá osm let, než začne investor na svém vlastním pozemku stavět. Karla Šlechtová jí odvětila, že má hlavní město vlastní „slavné“ stavební předpisy (myslela patrně předpisy (.pdf) z pera primátora Hudečka), na což reagovala nynější pražská zastupitelka tímto výrokem.

Kromě sociální demokracie nebyla ani jedna ze současných stran koalice dříve součástí výkonného orgánu hlavního města, nemůže tedy za nestandardně dlouhou dobu stavebního řízení. Současné pražské stavební předpisy (.pdf) navazují na podobné dokumenty vydávané podle stavebního zákona minimálně od roku 2007, podle paragrafu 194 e) totiž: „Hlavní město Praha stanoví nařízením vydaným v přenesené působnosti obecné technické požadavky na výstavbu v hlavním městě Praze.“

V září roku 2016 ministr dopravy Ťok oznámil, že vláda pravděpodobně nebude schopná do konce svého volebního období přijmout zákon (zákon o liniových stavbách), který by urychlil stavbu důležitých dopravních staveb (např. dálnice).

Na plánu přijmout uvedený zákon se podíleli ministři Ťok a Brabec (ministerstvo životního prostředí). Podle jejich názoru je klíčem k významnému urychlení výstavby dopravních staveb v Česku snížení počtu ministerstev, která mají právo do stavebního řízení vstupovat. Nutná je proto podle nich mimo jiné změna kompetenčního zákona.

Schválení tohoto zákona přitom bylo jednou z priorit vlády, a to proto, že v České republice existuje značný problém s délkou a administrativní náročností povolovacích řízení. Například podle hodnocení Světové banky, která se zabývá tím, jak dlouho povolovací řízení trvá a jak je byrokraticky náročné, obsadila Česká republika na základě dat z léta 2016 127. místo ze 189 hodnocených ekonomik.

Při kombinaci kritérií délky povolovacích procesů na dny (time) a množství administrativních procedur (procedures) se Česká republika nachází dokonce na 183. místě.

Pro úplnost je třeba dodat, že současná vláda jednu novelizaci původního zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury provedla, a to zákonem č. 49/2016 Sb. Tato novelizace se však týkala problematiky výkupních cen pozemků potřebných pro dopravní stavby.

Výrok plynule navazuje na předchozí vyjádření poslance Volného. Že nejde o klasické registrační poklady již bylo osvětleno výše.

Co se týče nákladů pro podnikatele, ty popisuje důvodová zpráva (.zip) návrhu na straně 24. Konkrétně uvádí:

"Na straně povinných subjektů lze očekávat vznik zejména jednorázového nákladu na pořízení softwaru podporujícího funkci evidence tržeb, který se podle chorvatské zkušenosti může pohybovat okolo částky 500 Kč; u některých složitějších systémů může být částka vyšší, v některých případech však může být úprava software poskytnuta zdarma v rámci každoročního poplatku za aktualizaci software. (...)Dále lze případně očekávat náklady na pořízení technického zařízení podporujícího funkce k založení elektronického spojení se správcem daně, kde výše bude individuální v závislosti na typu a funkcích daného přístroje (notebook, tablet…).Opakované náklady budou na straně povinných subjektů v souvislosti s úhradou služeb internetového připojení, v některých případech lze rovněž očekávat jednorázové náklady spojené se zřízením tohoto připojení. "

Nakolik bude elektronická evidence reálně finančně podnikatele zatěžovat, je otázkou, ovšem sám návrh s nějakou zátěží počítá, což korektně Udženija popisuje. Tento výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Zpráva o vývoji malého a středního podnikání a jeho podpoře v roce 2013 Ministerstva průmyslu a obchodu tento údaj dokládá. Konkrétně uvádí, že " Celkový počet zaměstnanců malých a středních podniků v roce 2013 činil 1 782 tis. zaměstnanců. Podíl zaměstnanců malých a středních podniků na celkovém počtu zaměstnanců podnikatelské sféry v ČR v roce 2013 činil 60 %. "

Výrok Aleksandry Udženiji tedy hodnotíme jako pravdivý s odkazem na tuto zprávu.

Co se týče šedé ekonomiky, dají se dohledat jednak data za rok 2012 (data EU - .pdf) a také za rok 2013 (studie ATKearney - .pdf). Lze konstatovat, že čísla pro oba roky jsou velmi podobná.

Šedá ekonomika v České republice tvoří podle obou studií 16 % (podle odhadu Eurostatu na rok 2013 ve druhé studii by mělo jít o uvedených 15,5 % - str.23.). Z těchto 16 % pak podle odhadů EU tvořila práce načerno 9-10 % (.pdf - str 6). Poměr mezi těmito údaji tedy v podstatě odpovídá výroku Udženiji.

Srovnáme-li nyní šíři šedé ekonomiky, tak průměr EU se odhaduje na 18,4 % pro rok 2013, což je skutečně více než v České republice. Ze zemí bývalého východního bloku (.pdf - str. 4) pak patří ČR společně se Slovenskem k "nejlepším", všechny ostatní země mají svou šedou ekonomiku znatelně rozsáhlejší.

Výrok je nepravdivý, jelikož zmiňovaný pokles podnikatelů v Chorvatsku proběhl ještě před zavedením elektronické evidence tržeb. Navíc Udženija vytrhává informace ze článku, ze kterého cituje, z kontextu.

Aleksandra Udženija, jak je patrno z obrázku níže, identický výrok již dříve (27. února) pronesla na svém Facebookovém profilu, kdy čerpala z článku tištěné verze deníku Echo s názvem Velký bratr zlikviduje živnostníky, který vyšel 19. 2. 2015. Autorem je Petr Holub . Ten má Demagog.CZ k dispozici, uvádí se zde konkrétně:

"Některé živnostníky držela do té doby nad vodou šedá ekonomika, a když najednou ztratili možnost skrýt před finančními úředníky část tržeb, raději podnik zavřeli. Nechat se registrovat na pracovním úřadě a přitom pracovat úplně načerno považovali za jednodušší alternativu (...) Tvrdost chorvatského zásahu ilustruje fakt, že skončil každý pátý živnostník a každý desátý majitel firmy se zaměstnanci. V Česku by to mělo ještě drsnější dopad, protože má vedle Itálie a Řecka v přepočtu na obyvatele nejvíc živnostníků. Kdyby zavedení pokladen probíhalo stejně jako v Chorvatsku, skončí s podnikáním přes 150 tisíc lidí. "

Jak je tedy patrné z celé citace, Udženija vytrhává z kontextu pouze část článku. Pokles počtu podnikatelů je v originálním textu spojován s nemožností ukrývat své zisky v rámci "šedé ekonomiky". Sama Udženija v rámci pořadu přiznává, že tato oblast je v České republice podprůměrná v rámci států Unie. Přenášení chorvatské situace do českého prostředí je tak přinejmenším problematické.

Co se týče konkrétních cifer, podle informací redaktora deníku Echo je článek postaven na datech Eurostatu. " Ty údaje jsou z Eurostatu, z hlavní database.V každém případě tam je propad chorvatských self-employed bez zaměstnanců v letech 2010-2012 o 32 tisíc, se zaměstnanci o 6 tisíc," informoval konkrétně deník Echo redakci Demagog.CZ.

Jak vidíme v tabulce níže, tento pokles je skutečně patrný. Chorvatsko ovšem zavedlo systém elektronické evidence tržeb až v roce 2013. Jednotlivé subjekty se připojovaly postupně podle rozsahu podnikání, od 1. července 2013 pak bylo povinné pro všechny (článek 37). Nelze tedy brát za bernou minci propad v předchozích letech, na které nemohlo mít zavedení elektronické evidence tržeb vliv. Propad navíc mezi lety 2012 a 2013, kdy by měl být podle logiky výroku nejznatelnější, nepokračuje, naopak dochází k nárůstu.

Vývoj počtu podnikatelů bez zaměstnanců (v tis., zdroj Eurostat)

Vývoj počtu podnikatelů se zaměstnanci (v tis., zdroj Eurostat)

Co se týče České republiky, podle Zprávy o vývoji malého a středního podnikání v ČR (.pdf, str. 7 a 8) k 31. 12. 2013 v České republice celkem 1 124 910 právnických a fyzických osob (s počtem zaměstnanců 0-249), fyzických osob (s počtem zaměstnanců 0-249) bylo 869 279 a právnických osob (s počtem zaměstnanců 0-249) bylo 255 631.

Pokud by tedy nastal domnělý chorvatský scénář, v případě živnostníků (podnikající fyzické osoby) bychom mluvili o 173 856 lidech a v případě právnických osob o 25 563 případech, celkově tedy 199 419 podnikatelů.

Pokud bychom brali v potaz opět údaje Eurostatu (níže), který využívá rozdílnou metodiku než ČSÚ, v České republice v roce 2013 působilo 800 700 samostatně podnikajících osob, z toho 158 800 se zaměstnanci a 642 000 bez zaměstnanců. Celkem by tedy "ohroženo" elektronickou evidencí mělo být 144 280 lidí, což přibližně odpovídá výroku zastupitelky.

Výrok ale z důvodu výše popsaných skutečností přesto hodnotíme jako nepravdivý.

Vývoj počtu podnikatelů bez zaměstnanců v ČR (v tis., zdroj Eurostat)

Vývoj počtu podnikatelů se zaměstnanci v ČR (v tis., zdroj Eurostat)