Andrej Babiš

V kontextu výroku se Andrej Babiš zaměřuje hlavně na platy lékařů, kteří působí v organizacích, které přímo spadají pod ministra zdravotnictví.

Průměrné platy lékařů v některých nemocnicích v přímé působnosti ministerstva zdravotnictví pro rok 2017 činily:

76 330 Kč - FN Brno (.pdf, str. 12),

94 510 Kč - Nemocnice Na Homolce (.pdf, str. 8),

86 653 Kč - Institut Klinické a Experimentální Medicíny (.pdf, str. 82)

100 256 Kč - Centrum kardiovaskulární a transplantační chirurgie Brno (.pdf, str. 9),

71 135 Kč - FN u sv. Anny v Brně (.pdf, str. 18),

91 077 Kč - FN Hradec Králové (.pdf, str. 45),

85 944 Kč - FN Olomouc (.pdf, str. 82),

72 325 Kč - Všeobecná FN v Praze (.pdf, str. 86),

85 387 Kč - Masarykův onkologický ústav (.pdf, str. 41).

Z ostatních subjektů můžeme pak pro lepší přehled uvést kupříkladu:

79 259 Kč - Nemocnice Písek, a.s. (.pdf, str. 21),

83 022 Kč - Krajská nemocnice Liberec a.s. (.pdf, str. 40).

Z veřejně dostupných údajů z loňského roku je tedy možné zjistit, že zařízení, u kterého průměrné platy lékařů překročily hranici sto tisíc korun bylo jedno. Musíme ale také podotknout, že některé organizace tyto údaje neuváděly či je dosud nezveřejnily.

S ohledem na meziroční zvýšení platů lékařů v průměru alespoň o 5-7 % ve zde vyjmenovaných organizacích oproti roku 2016, je možné, že v současné době překročily tuto hranici i další organizace.

Spor o vedení Andreje Babiše jako agenta někdejší československé tajné policie StB se táhne více než 6 let. Archivní dokumenty uvádějí, že Babiš se v roce 1980 stal důvěrníkem StB a že o dva roky později ho k údajné spolupráci s tajnou policií coby agenta s krycím jménem Bureš získal nadporučík StB Július Šuman. Babiš vědomou spolupráci s StB dlouhodobě popírá. Andrej Babiš se u slovenských soudů domáhal očištění svého jména ve sporu proti Ústavu paměti národa (ÚPN), který je obdobou českého Ústavu pro studium totalitních režimů.

Byť Babiš se žalobami původně uspěl u všech instancí, zvrat v případu nastal rozhodnutím slovenského Ústavního soudu v roce 2017. Ten zrušil původní rozhodnutí Krajského soudu v Bratislavě i Nejvyššího soudu, které daly Babišovi za pravdu.

• rozsudek Okresního soudu
• rozsudek Krajského soudu
• rozsudek Nejvyššího soudu

Ústavní soud konstatoval, že slovenské soudy v Babišově kauze rozsudky chybně založily na svědectví bývalých příslušníků StB, kteří při výpovědích před okresním a krajským soudem nebyli zproštěni mlčenlivosti. Ústavní soud také zpochybnil věrohodnost těchto svědků, kteří vypovídali ve prospěch Babiše a jejichž výpovědi byly klíčové v původním líčení. Další překážkou bylo, že žalovanou stranou neměl být Ústav paměti národa, který svazky StB na Slovensku spravuje.

Bratislavský krajský soud v obnoveném líčení zamítl Babišovu žalobu, že je v archivních svazcích někdejší československé tajné policie veden jako agent neoprávněně. Proti tomuto rozhodnutí podal dovolání k Nejvyššímu soudu Slovenské republiky, který ho také zamítl.

Andrej Babiš řekl, že je připraven se soudit celý život. Hodlá připravit novou žalobu, ve které si tentokrát místo na Ústav paměti národa bude stěžovat na slovenské ministerstvo vnitra nebo na slovenský stát. V červnu 2018 Andrej Babiš žaluje Slovensko u Evropského soudu pro lidská práva. Rozhodnutí tohoto soudu nemůže zvrátit rozhodnutí justice v dané zemi. Soud může pouze konstatovat, že daný stát porušil při posuzování dané kauzy konkrétní lidská práva, a nařídit mu zaplacení odškodnění stěžovateli a soudní výlohy. Poté ovšem otevírá cestu k novému soudnímu líčení, které by bylo vázáno rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva.

Institut pro ekonomiku a mír zveřejnil v tomto roce výsledky tzv. Světového indexu míru (Global Peace Index). Česká republika se v roce 2017 umístila (s. 10) na 6. příčce ze 163 zemí. Tento index bývá často jak politiky, tak médii brán jako žebříček nejbezpečnějších zemí světa. Nicméně tento index neměří přímo míru bezpečí v zemi (i když některé sledované faktory tímto směrem ukazují), což jsme také rozebírali v komentáři. Proto výrok hodnotíme jako neověřitelný, neexistují prokazatelná data popisující to, jak si země vedou ohledně jejich vnitřní bezpečnosti.

Tato analýza mapuje především faktory společnosti a bezpečnosti, výskyt zahraničních a domácích konfliktů a míru militarizace. Hodnocení je stanoveno na základě 23 kritérií (GPI indicators). Samotný index však jednoznačně neprokazuje míru bezpečnosti, ale spíše mírové prvky. Kategorie, která se orientuje na vnímání bezpečnosti, hodnotí Českou republiku dvěma body z pěti, přičemž pět značí nejhorší stav. Obdobně je na tom většina zemí střední Evropy. Od roku 2012 je tento stav neměnný.

Mezi další zkoumané faktory patří například politická nestabilita, kriminalita, vnitřní a vnější bezpečnost, dodržování lidských práv atd. Dodejme, že v roce 2016 se Česká republika umístila opět na 6. příčce ze 163 zemí a o rok dříve obsadila Česká republika 12. místo. V roce 2014 si držela tuto pozici, na kterou postoupila ze 13. místa z roku 2013.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, jelikož nebyla nalezena informace či pramen potvrzující či vyvracející tvrzení předsedy vlády Andreje Babiše.

Kauza firmy H-System se táhne od konce minulého století, teprve v červenci 2018 však padl konečný rozsudek ve sporu konkurzního správce Josefa Monsporta a Stavebního bytového družstva Svatopluk.

Společnost H-System měla přibližně 1100 klientům za cca 980 milionů postavit do tří let rodinné domy v okolí Prahy. H-System však po čtyřech letech, v roce 1997, zkrachoval a část poškozených vytvořila stavební družstvo Svatopluk a společně své domy dobudovali. Nový správce konkurzní podstaty H-Systemu Josef Monsport následně vyzval obyvatele nemovitostí k jejich vyklizení za účelem jejich prodeje, aby mohly být uspokojeny pohledávky všech věřitelů H-Systemu, tedy nejen členů Svatopluku.

Městský soud v Praze a posléze Vrchní soud v Praze rozhodl, že klienti H-Systemu nemovitosti vyklízet nemusí, po dovolání k Nejvyššímu soudu však padl verdikt opačný a členové družstva Svatopluk mají dle něj opustit nemovitosti do jednoho měsíce. K tomu však dle senátora Jiřího Čunka nedojde, jelikož správce konkurzní podstaty slíbil vyčkat na vyhotovení znaleckého posudku na ocenění nemovitostí. "Před panem premiérem pan Monsport řekl, že do vyřešení případu nebude nikoho z Horoměřic stěhovat. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, že se mají do měsíce stěhovat, nebude uplatňovat."

Co se týče samotného Babišova výroku, nebyl námi nalezen žádný další pramen, který by potvrzoval slova předsedy vlády. Je možné, že prezentované informace získal Andrej Babiš jako mediátor diskuze mezi Josefem Monsportem a družstvem Svatopluk. Protože jsme se však této schůzky neúčastnili a nebyl nalezen žádný záznam, nemůžeme slova předsedy vlády potvrdit ani vyvrátit.

Do španělské enklávy Ceuta proniklo ze zhruba 800 migrantů 602 běženců. Média nepracují s žádnými konkrétními čísly týkající se počtu útočících migrantů. K množství útočníků se nevyjadřuje ani oficiální zpráva španělského ministerstva vnitra. Ve zprávě se pouze dočteme, že 15 španělských policistů bylo zraněno, z čehož 5 skončilo v nemocnici a že z celkového počtu 602 proniknuvších běženců bylo 16 hospitalizováno.

Nelze tedy tvrdit, že konkrétně 600 migrantů útočilo na španělskou guardia civil. Přesná čísla, ani odhady, počtu útočníků totiž nejsou k dispozici.

Data týkající se pohlaví a věku 602 běženců proniknuvších do španělské enklávy Ceuta nejsou dostupná. Nicméně pokud se podíváme na obecné statistiky pohlaví a věku žadatelů o azyl v zemích EU, tak zjistíme, že zhruba 2/3 všech žadatelů o azyl jsou muži. Ze žadatelů o azyl ve věkové skupině 14–34 let představují muži zhruba 75 % z celkového počtu žadatelů.

„There was a greater degree of gender inequality for asylum applicants who were 14–17 or 18–34 years old, where around three quarters of first-time applicants were male…“

Vzhledem k nedostupným datům o běžencích z Ceuty a obecné statistice nelze tvrdit, že všichni migranti jsou mladí muži.

Předsedovi vlády Andreji Babišovi připisujeme neověřitelný výrok. Přestože některá jím zmiňovaná čísla sedí, jiná však jsou skutečně velmi orientační a nejsme schopni je z více důvodů vyvrátit či potvrdit.

Nelze se spolehlivostí tvrdit, zda Babiš myslel 2 miliardy korun investic pouze v poskytnutých darech postiženým zemím, anebo i ve vlastních rozpočtech České republiky například do MEDIVACu. Dosud také nejsou zveřejněny oficiální statistiky, například výše finančních prostředků poskytnutých státům v roce 2017, které jsou pro zjištění pravdivosti Babišova výroku klíčové.

Pokud mluvíme o premiérem jmenovaných balkánských státech, je pravdou, že se od České republiky, konkrétně od ministerstva vnitra, dočkaly v poslední době finanční podpory pro řešení migrační krize. Jmenovitě Bosna a Hercegovina obdržela ve druhé polovině července dar 25 milionů korun, stejnou sumu o měsíc dříve poslalo Česko do Makedonie a v listopadu 2017 získalo od tuzemské vlády příspěvek na migrační politiku i Srbsko.

Co se týká MEDEVACu, tedy vládního programu na poskytování lékařské péče v regionech zasažených humanitární krizí či přírodní katastrofou, Andrej Babiš taktéž hovoří prokazatelnou pravdu. Od roku 2015 dosud bylo v rámci tohoto programu dle webových stránek ministerstva vnitra během necelých čtyř let odoperováno celkem 2321 pacientů.

Dále však již není možné sloužit přesnými statistikami. Dle oficiálních dat poskytla Česká republika za roky 2015 a 2016 dohromady cca 250 milionů korun na asistenci uprchlíkům například v Iráku, Srbsku nebo Jordánsku. Z tiskové zprávy ministerstva vnitra z října 2017 implicitně vyplývá, že Česká republika v minulém roce vydala na řešení migrační krize postiženějším státům alespoň 178 milionů korun. Na konci března 2018 pak ministerstvo vnitra uvolnilo dalších 75 milionů korun.

Dohromady tak od roku 2015 vydala ČR podle zpráv ministerstva vnitra něco málo přes půl miliardy korun na zahraniční pomoc řešení migrační krize. Oficiální zprávy o celkové výši poskytnutých prostředků se však netýkají let 2017 a 2018. Nelze proto s přesností ověřit Babišovo tvrzení o dvou miliardách.

Podobně neúplné informace se týkají počtů policistů. Ze zprávy ministerstva vnitra o aktivitách ČR při řešení migrační krize v nejvíce postižených státech plyne, že mezi roky 2015 a 2017 působilo v rámci bilaterálních smluv a Evropské agentury pro pohraniční a pobřežní stráž v potřebných zemích 759 českých policistů. Rovněž však jejich počet pravděpodobně nebude kompletní.