Andrej Babiš

Svatopluk Němeček působil jako ministr zdravotnictví za ČSSD ve vládě Bohuslava Sobotky. Během svého působení byl několikrát ve sporu s Andrejem Babišem. Němečka nahradil na postu ministra zdravotnictví v roce 2016 Miloslav Ludvík, který se dle zpráv z médií skutečně dohodl s Andrejem Babišem v otázce navýšení plateb za státní pojištěnce.

Babiš Němečka kritizoval například za to, že správní rada VZP v roce 2016 opětovně zvolila za ředitele pojišťovny Zdeňka Kabátka, kterého Babiš dle serveru Aktuálně.cz označil za kontroverzní osobu napojenou na největšího kmotra českého zdravotnictví, Marka Šnajdra. Babiš kritizoval urychlený způsob, jakým byl bod o volbě ředitele zařazen do programu zasedání správní rady VZP. Němečka na základě toho Babiš obvinil z podrazu a z podpory netransparentnosti a korupce v českém zdravotnictví.

Do sporu s hnutím Ano se Němeček dostal také v roce 2016 kvůli posudkům na tendr pro zajištění letecké záchranné služby. Dva nezávislé posudky na tendr se v celkové hodnotě lišily o dvě miliardy korun, uvádí tak server iDNES.cz. Babiš v tomto případě varoval před účelovým vytvářením byznysu dvěma soukromým společnostem a navrhoval svěřit leteckou záchrannou službu neziskové organizaci.

Svatopluk Němeček byl na postu ministra zdravotnictví dne 30. listopadu 2016 nahrazen Miloslavem Ludvíkem. Ten se spolu s Andrejem Babišem dle České televize 5. ledna 2017 skutečně dohodl na růstu plateb za státní pojištěnce. Navýšení plateb mělo probíhat podle jejich dohody v letech 2018 až 2020 vždy o tři a půl miliardy korun. Vláda nařízení schválila 10. dubna 2017, přičemž navýšení plynoucí z nařízení platí pouze pro rok 2018. Výrok Andreje Babiše se ale váže k jeho domluvě s ministrem Ludvíkem, a proto je hodnocen jako pravdivý.

Summit NATO se uskutečnil 11. a 12. července 2018 v Bruselu. První den summitu zastupoval Českou republiku prezident Miloš Zeman, protože současně probíhalo v Česku jednání o vyslovení důvěry vládě. Tam byli přítomni premiér Andrej Babiš a místopředseda vlády a zároveň ministr vnitra, který je pověřen i řízením ministerstva zahraničích věcí, Jan Hamáček. Druhého dne summitu se už však účastnili.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože není možné dohledat, zda tato setkání skutečně proběhla. Jan Hamáček před konáním summitu NATO uvedl pro Seznam Zprávy, že má na summitu sjednaných několik bilaterálních schůzek s ministry zahraničí jiných zemí. Na svém facebookovém profilu pak informoval, že se na summitu setkal s britským ministrem zahraničí a poté proběhlo jednání s maďarským ministrem zahraničí.

Druhý den summitu americký prezident Donald Trump během jednání NATO s prezidenty Ukrajiny a Gruzie vznesl požadavek, aby členské státy zvýšily své obranné výdaje na požadované 2 % HDP už od ledna příštího roku. Kvůli požadavku bylo přerušeno jednání s prezidenty Ukrajiny a Gruzie a generální tajemník NATO Jens Stoltenberg svolal mimořádné jednání lídrů aliančních zemí.

Visegrádská čtyřka je aliancí čtyř států střední Evropy, tedy Česka, Slovenska, Polska a Maďarska. Vznikla 15. 2. 1991 za účelem politické kooperace a koordinace společných postojů, a to 656 let po té, kdy se v maďarském městě Visegrád sešli český, polský a maďarský král.

Vládu Bohuslava Sobotky datujeme od 29. 1. 2014 do 13. 12. 2017 a v jejím rámci probíhalo i předsednictví Česka ve visegrádské čtyřce. Konkrétně Česko vystřídalo Slovensko k 1. 7. 2015 a následně předalo předsednictví Polsku 30. 6. 2016.

Předsednictví Česka do Prahy přilákalo lídry V4 mnohokrát, mezi významnější patří setkání při příležitosti oslav 25 let od založení 15. 2. 2016 na Úřadu vlády. V Černínském paláci, tedy Ministerstvu zahraničních věcí, probíhala tato setkání zejména v souvislosti s řešením migrační krize, a to konkrétně v těchto termínech: 11. 9. 2015, 12.–13. 11. 2015, 18. 2 .2016, 4. 5. 2016 a 13. 6. 2016.

Zdali se Andrej Babiš, toho času ministr financí, těchto jednání účastnil, popřípadě zda ho předseda vlády Sobotka představil, nebo nepředstavil vrcholným politikům jiných zemí, není možné nijak relevantně doložit.

V rozhovoru pro server Novinky.cz ze 3. června 2018 Milan Chovanec uvedl: „Pokud sociální demokraté podpoří vstup, tak se nebudu bránit vůli členské základny a vládu podpořím.“

Při vyslovování důvěry vládě dne 12. července 2018 byl ale Milan Chovanec z hlasování omluven, a druhou vládu Andreje Babiše tak nepodpořil, jak ukazuje přepis hlasování.

V den hlasování Chovanec veřejně prohlásil, že vyslovení důvěry této vládě je v rozporu s jeho poslaneckým slibem, který ho zavazuje vykonávat mandát dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Podle České televize vadí Chovancovi také to, že druhá vláda Andreje Babiše je závislá na toleranci KSČM, což je v rozporu s bohumínským usnesením. Tímto usnesením ČSSD v roce 1995 vyjádřila nepřípustnost spolupráce s jakoukoli extremistickou politickou stranou.

Před krajskými volbami v říjnu 2016 Bohuslav Sobotka opravdu naznačil obavu, že hnutí ANO bude nemocnice privatizovat. V rozhovoru pro deník Právo na otázku týkající se popularity hnutí ANO uvedl: „Vidím nebezpečí, že se do hry vrátí úvahy o privatizaci a pronájmech nemocnic, o tom, že kraje mají zbytečný majetek, funkce a měly by se jich zbavit, aby fungovaly jako firmy.”

Ve svém předvolebním programu ČSSD zdůrazňuje: „Odmítáme návrhy na privatizaci veřejných služeb v krajích. Ani kraje nejsou firma.” Tím na obavy ze zájmů hnutí ANO opět naráží.

Protože Andrej Babiš byl před krajskými volbami proti privatizaci nemocnic a předvolební program hnutí ANO toto stanovisko potvrdilo, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Právní teorie sice nezastává shodný názor na bezvýhradnou závaznost návrhu předsedy vlády při jmenování jednotlivých členů vlády, avšak doktrína je spíše nakloněna ke konzervativnějšímu výkladu. Dle Rychetského a kol. není v pravomoci prezidenta, aby odmítl návrh, který je v souladu s ústavním pořádkem či obecnou právní úpravou (Ústava České republiky: ústavní zákon o bezpečnosti České republiky: komentář, 2015).

O rozpor s ústavním pořádkem by šlo například v případě inkompatibility činností vykonávaných navrženým ministrem dle čl. 70 Ústavy ČR. Dalšími výjimečnými důvody, které se v doktríně objevují, by pak mohla být kandidátova nezletilost či omezení jeho svéprávnosti v rozsahu, v jakém by to souviselo s výkonem jeho funkce.

Opačného názoru, tedy že prezident nemá povinnost ministra jmenovat, je například Jan Bárta z Ústavu státu a práva Akademie věd ČR, který v jednostránkovém memorandu vyjádřil tento názor: „Prezident návrh předsedy vlády buďto provede, nebo neprovede… Ona věta v ústavě je tak jednoznačná, že já ji neumím přečíst způsobem, že prezident musí okamžitě poslechnout předsedu vlády a najmenovat mu, na koho si předseda vlády ukáže.“

Co se týče Slovenska, jsou zde jisté odlišnosti, a nelze tak považovat výklad či obsah ústav obou států za totožné.

V minulosti zde došlo ke sporu mezi prezidentem Kováčem a předsedou vlády Mečiarem o povinnosti prezidenta odvolat člena vlády na návrh předsedy vlády, kdy Ústavní soud SR v usnesení ze dne 2. června 1993 I. ÚS 39/93 (.pdf) rozhodl, že prezident má pouze povinnost se návrhem zabývat, nemusí mu však vyhovět. Tehdejší soudce slovenského ústavního soudu Ján Drgonec pak v souvislosti s povinností jmenování ministra na návrh předsedy vlády napsal v komentáři k Ústavě SR následující: „Prezident SR může odmítnout jmenovat navrhnutého kandidáta, ale nemůže jmenovat za člena vlády osobu, kterou nenavrhl předseda vlády.“

Současné znění čl. 111 slovenské ústavy bylo posléze změněno, avšak panují pochybnosti (.pdf, .str 11) o tom, zdali je učiněná jazyková změna dostatečná pro zakotvení povinnosti prezidenta návrhu předsedy vlády vždy vyhovět.

K případům, kdy prezident mluvil do sestavování vlády na Slovensku, opravdu došlo. Aktuálně lze kupříkladu zmínit odmítnutí návrhu jmenování vlády Petra Pellegriniho prezidentem Andrejem Kiskou. I tento krok se však neobešel bez kritiky. Svůj nesouhlas vyjádřil bývalý soudce slovenského ústavního soudu a poradce Roberta Fica Eduard Bárány, který v rozhovoru pro deník Pravda o tomto odmítnutí řekl: „Keď sa mierne vyjadrím, tak sa týmto svojím krokom nachádza už mimo ústavy.“

V Itálii se také objevily jisté neshody při jmenování členů některých vlád. Z konkrétních případů lze zmínit například odmítnutí prezidenta Scalfara jmenovat ministrem spravedlnosti osobního advokáta tehdejšího předsedy vlády Silvia Berlusconiho v roce 1994. Aktuálnějšího data je pak odmítnutí kandidáta na ministra financí Paola Savona, euroskeptika, který je známý kontroverzním postojem k EU. Jeho jmenování ministrem financí by podle současného prezidenta Sergia Mattarella vedlo k závažným finančním rizikům, které by silně poškodily Itálii a její zájmy.

Odlišný názor týkající se povinnosti prezidenta kandidáty na ministry jmenovat opravdu existuje a k případům, které jsou zmíněny ve výroku Andreje Babiše, také skutečně došlo. Avšak příklady dotčených zemí nejsou zrovna nejvhodnějšími k porovnání se situací v České republice. A i tyto případy nebyly vždy jednoznačně přijaty mezi odbornou veřejností jednotlivých států.

Výrok je hodnocen jako zavádějící. Andrej Babiš totiž uvádí dané příklady v odpovědi na otázku, která naznačuje, že přivádí komunisty k moci tím, že podporují Babišovu vládu. Ani jeden z dalších příkladů reálně komunistům nedal podíl či vliv na exekutivě.

U nepřímé volby prezidenta hlasující nemá žádný podíl na vládní moci už jen proto, že vrcholným orgánem výkonné moci je vláda, nikoli prezident. Příklad Kalouskova nápadu z roku 2006 není zcela přesný, protože byl takřka v okamžiku odmítnut a sám Kalousek z čela strany odešel. Naopak KSČM a hnutí ANO uzavřely v červenci 2018 dohodu, která konkrétně uvádí, jaký prospěch komunisté z tolerance Babišovy vlády budou mít. Jedná se především o včasné předkládání návrhů zákonů, které „jsou součástí dohodnutých priorit“.

Václav Havel byl poprvé zvolen prezidentem 29. prosince 1989 členy Federálního shromáždění, a to jednomyslně. Jak popisuje portál Moderní dějiny: „... Federální shromáždění, jež mělo nového prezidenta volit, sestávalo z komunistických poslanců či z poslanců do té doby plně loajálních starému režimu.“ Havel nakonec profitoval z dohody s premiérem Mariánem Čalfou o ustavení Alexandera Dubčeka do čela Federálního shromáždění výměnou za podporu komunistů pro Havla.

V českých prezidentských volbách, ve kterých Václav Havel zvítězil, podporu komunistických poslanců s jistotou potvrdit nelze, neboť hlasování probíhalo tajně. Nicméně lze předpokládat, že k ní ani v jednom případě nedošlo. V roce 1993 stála proti Havlovi kromě republikána Sládka kandidátka za Levý blok Marie Stiborová, o pět let později opět kromě Miroslava Sládka komunista Stanislav Fischer. Stiborovou i Fischera komunisté navrhli a můžeme se domnívat, že i ve volbě podpořili.

Co se týče Václava Klause ve volbě proti Janu Sokolovi v roce 2003, byl podpořen i hlasy komunistů, což v projevu implicitně vyjádřil i komunista Grebeníček: „Česká republika a její občané rozhodně nepotřebují na Hradě osobu nevýraznou, o které se teprve dozvíme, co vlastně chce. Český stát v hektické době potřebuje, třeba i ne všemi bez výhrad přijímanou, ale veřejně profilovanou, do určité míry vypočitatelnou autoritu...“

Klause pak v jeho druhé prezidentské volbě v roce 2008 komunisté pravděpodobně nepodpořili, což potvrdil bezprostředně po vyhlášení výsledku v rozhovoru pro ČT Mirek Topolánek (čas: 8:58:17). „Prezident má přirozené volitele, přirozenou podporu. Cením si, že kandidáti byli nejlepší z celé volby. Že koalice je přirozená, není vytvářena uměle, není korupční a je bez komunistů.“

Pokud jde o návrh vlády sociálních demokratů spolu s lidovci za tolerance KSČM, jedná se o podobný koncept jako aktuální druhá Babišova vláda, nicméně z jiných pohnutek. Tehdejší předseda lidovců Kalousek připustil 24. srpna 2006 vznik menšinové vlády ČSSD a KDU-ČSL, tolerované komunisty, aby „z abránil dohodě ČSSD a ODS na změně volebního systému, který by nově omezil politickou pluralitu a omezil menší strany“. Tuto myšlenku však o den později odmítlo širší předsednictvo lidovců a Kalousek na funkci předsedy strany rezignoval.

Výrok premiéra se točí kolem situace, která nastala během jednání Poslanecké sněmovny o důvěře vládě Andreje Babiše. Před budovou dolní komory českého parlamentu demonstrovali lidé a Babiš byl vyzván, aby mezi ně vyšel ven. Konkrétně jej k tomu vyzval předseda KDU-ČSL Bělobrádek.

Babiš se odvolal na znění usnesení Poslanecké sněmovny (na to upozornil během jednání místopředseda PSP Pikal), které ukládá členům vlády, aby při jednání o důvěře zůstali v jednacím sále. Následovala dvě hlasování, která inicioval Zbyněk Stanjura z ODS. Ta měla přerušit jednání na 15 (resp. 14) minut tak, aby se Babiš mohl s demonstranty setkat.

Obě hlasování byla ovšem zamítnuta (především hlasy poslanců Babišova hnutí ANO). ODS si tedy vzala přestávku na jednání svého klubu, a Babiš tak mohl vyjít mezi demonstranty ven. To skutečně učinil. Vyšel před budovu Poslanecké sněmovny, kde ovšem zcela objektivně nebyla možná diskuze mezi ním a davem, neboť ten na něj bučel, pískal a z davu na něj letěly i předměty. To dokládají svědectví novinářů i videa médií (za všechny DVTV). Babiš se tedy vrátil do budovy.