David Rath

Podle informací serveru ihned.cz jsou přesné statistiky, týkající se neoprávněného držení ve vazbě, nezjistitelné. V roce 2012 bylo proplaceno za stížnosti na trestní stíhání, které obsahovaly i vazební stíhání, necelých 33 miliónů korun. Na základě těchto informací hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Podle serveru ihned.cz si Ministerstvo spravedlnosti nevede statistické záznamy o celkové velikosti odškodného za neopravné držení ve vazbě. Ministerstvo nerozlišuje stížnost na neoprávněné držení ve vazbě od ostatních žádostí, týkajících se celého trestního stíhání. Ministerstvo tedy může poskytnou pouze informace o celkovém odškodnění těch, kteří podali stížnost na trestní stíhání, která obsahovala i stížnost na držení ve vazbě a které bylo vyhověno. Tato částka by měla být vyšší než celkové odškodnění za vazební stíhání, ale v loňském roce činila jen 32 miliónů 762 tisíc.

Přikládáme vyjádření Ministerstva spravedlnosti:

„Ministerstvo bohužel nedisponuje přímo číslem, které by udávalo počet nezákonně vazebně stíhaných. Disponuje pouze statistikou, resp. počtem odškodněných za nezákonné trestní stíhání, což jsou většinou právě nezákonné vazby. Ani toto číslo nicméně není přesně, neboť jednak nelze zaručit, že se všichni dožadují odškodnění (byť to lze předpokládat), ale zejména se mnoho z nich domáhá odškodnění jak soudní, tak mimosoudní cestou, a následně se tak v ministerských statistikách objeví dvakrát. S jistotou lze tedy pouze konstatovat, že Ministerstvo spravedlnosti rozhodlo o odškodnění za nezákonné trestní stíhání v roce 2011 v 718 věcech, v roce 2012 v 802 věcech a letos zatím (stav k říjnu) v 817 věcech."

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť se shoduje v základních rysech předcházení i pojetí vazby s některými opatřeními Německa a Norska.

Ačkoliv totiž není možné vinou odlišných metodik srovnat státy podle míry recidivy, dá se dovozovat, že Rath mohl vycházet právě i z německého nebo norského příkladu. Na Německo se totiž Rath v pořadu opakovaně odvolává. Článek Daily Mail se zase odkazuje na výzkum, podle něhož je průměrná evropská míra recidivy 70–75 %, zatímco v Norsku dosahuje jen 20 %. Německé Ministerstvo spravedlnosti si nechalo zpracovat studii, ze které vyplývá, že recidiva v Německu dosahoval v letech 2004 až 2007 33,7 % (strana 38), novější údaje nejsou k dispozici. I tato hodnota je tedy výrazně pod uvedeným evropským průměrem.

V Německu existuje jako alternativa k vazebnímu stíhání například nařízení, že obžalovaný musí zůstat na určitém místě v určitém čase (.pdf, str. 11). Tím se Rathova novela mohla inspirovat při zavedení nové alternativy k vazbě v podobě nařízeného pobytu (.pdf, str. 16).

Pokud je vazba nařízena, věnují v Norsku pozornost na více lidského kontaktu a více aktivit pro vazebně stíhané. Stejným směrem jde nepochybně i novela Davida Ratha (str. 1–13). Toto zaměření se zároveň dá označit za základní podstatu celé novely.

Praxe v Německu s tvrzením Davida Ratha příliš nekoresponduje. Rovněž ve Švédsku byla podle dostupných informací z roku 2011 co se týče izolovanosti vazebně stíhaných situace poněkud odlišná a výrok proto musíme hodnotit jako nepravdivý.

Rathova novela (.pdf, str. 2) skutečně snižuje izolaci stíhaných od jejich blízkých zvýšením počtu i délky návštěv. Z novely také vyplývá, že návštěvy jsou skutečně bezplatné.

Situace například ve Finsku velmi liberální. „Vězňovo právo na návštěvy a venkovní pohyb může být omezeno pouze pokud by ohrožovaly bezpečnost vězňů nebo dalších.“ „Vězni mají právo přijmout návštěvy […] tak často, jak to je možné, aniž by byl poškozen pořádek a provoz vězení. […] Avšak jedna návštěva trvá většinou jednu hodinu,“ vysvětluje studie Criminal Sanctions Agency (.pdf, str. 336, 326).

Ve Švédsku pak dle zprávy z r. 2011 mohly být vazebně stíhané osoby zcela izolovány a mohly být navštěvovány pouze právníkem či knězem. V r. 2009 bylo také Švédsko za podmínky vazebního stíhání (.pdf, s. 25-33) kritizováno Radou Evropy. Aktuálnější informace se nám bohužel nepodařilo dohledat.

Příručka pro Brity uvězněné v Německu naproti tomu uvádí, že „pravidla pro návštěvy záleží na umístění vězení v Německu,“neboť za podmínky ve vězeních jsou odpovědné jednotlivé spolkové státy. „Některé věznice umožňují jednu hodinu návštěv za měsíc, některé více. […] Některá vězení umožňují návštěvy jenom v určité dny v týdnu. […] Ačkoliv je většinou povolená jedna hodina návštěv za měsíc, je někdy možné získat delší návštěvu […]. Toto rozhodnutí je však závislé na dostupnosti místnosti pro návštěvy a na vězení samotném“ (.pdf, str. 12–13). Jedna hodina měsíčně je přitom i pod úrovní současné české legislativy, která umožňuje návštěvu jednou za dva týdny v trvání devadesáti minut (.pdf, str. 2).

Co se týče bezplatnosti návštěv v Německu či skandinávských zemích, nepodařilo se nám bohužel dohledat relevantní data. V Německu je navíc vězeňství řešeno v každé spolkové zemi odlišně.

Na základě vyjádření Vězeňské služby ČR hodnotíme výrok jako zavádějící.

David Rath v novele zákona o výkonu vazby skutečně navrhuje zpoplatnění televizních a radiových přijímačů, respektive zde (.pdf, strana 4) uvádí, že:&

"Ředitel věznice může za připojení do elektrické sítě stanovit denní poplatek odpovídající denní spotřebě elektrické energie."

V současném zákoně (§ 17) je pak uvedeno toto:

"Pokud jsou pro to ve věznici podmínky, může ředitel věznice povolit připojení radiopřijímačů a televizorů na elektrickou síť."

Nevohoří se zde tedy o zpoplatnění, ale pouze o tom, že ředitel může a nemusí připojení na elektrickou síť povolit.

Vyjádření Vězeňské služby ČR zní takto:
„Ve věznicích se umožňuje používat vlastní radiopřijímač napájený z vlastního zdroje po provedení kontroly technických parametrů ke zjištění, zda nebylo instalováno nežádoucí zařízení. O ponechání jiných věcí rozhoduje ředitel věznice nebo jím pověřený zaměstnanec vězeňské služby. Jedná-li se o elektrospotřebiče s příkonem vyšším než 100 W, ředitel věznice uzavře s odsouzeným písemnou dohodu o úhradě paušální náhrady za spotřebu elektřiny."

Z vyjádření vyplývá, že rozhodování o elektrických spotřebičích je výrazně v rukou jednotlivých věznic. Běžnou praxí je používání rádia, rozhodování o dalších spotřebičích je pak na řediteli, či jiném zaměstnanci věznice. Poplatky jsou zavedeny povinně pouze za odběr energie u spotřebičů nad 100 W a výrok tedy hodnotíme jako zavádějící.

Na základě znění zákona o výkonu vazby a vyjádření Vězeňské služby ČR hodnotíme výrok jako zavádějící.

V zákoně (§ 17) o výkonu vazby se hovoří o používání televizních nebo radiopřijímačů takto:

"Vlastní přenosný radiopřijímač a televizor, pokud jsou napájeny z vlastního zdroje, pro který je v přijímači prostor a je jeho součástí, se obviněnému umožní používat po provedení kontroly technických parametrů ke zjištění, zda nebylo instalováno nežádoucí zařízení. Provedení kontroly zajistí na náklady obviněného správa věznice. Pokud jsou pro to ve věznici podmínky, může ředitel věznice povolit připojení radiopřijímačů a televizorů na elektrickou síť."

V zákoně tedy není explicitně uvedeno, že televizi nebo rádio si mohou vězni zapojit do elektrické sítě za peníze, ale je to ponecháno na rozhodnutí konkrétního ředitele.

Pravomoc ředitele potvrzuje i vyjádření Vězeňské služby:
„Ve věznicích se umožňuje používat vlastní radiopřijímač napájený z vlastního zdroje po provedení kontroly technických parametrů ke zjištění, zda nebylo instalováno nežádoucí zařízení. O ponechání jiných věcí rozhoduje ředitel věznice nebo jím pověřený zaměstnanec vězeňské služby.Jedná-li se o elektrospotřebiče s příkonem vyšším než 100 W, ředitel věznice uzavře s odsouzeným písemnou dohodu o úhradě paušální náhrady za spotřebu elektřiny."

Je tedy možné mít televizi za poplatek, avšak teoreticky i zadarmo. Záleží na rozhodnutí ředitele a na tom, zda má televize větší příkon než 100 W.

V některých zemích západní Evropy je skutečně využívání internetu ve věznicích rozšířeno, nikoli však ve všech, a výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Asi nejdále je v tomto ohledu Norsko. Norské věznice skutečně umožňují připojení k internetu, nicméně jedná se o speciální program IFI (Internet For Inmates). Tato síť je kontrolovaná a rozhodně se nejedná o volný internet.

Dle údajů z r. 2012 ve Velké Británii existovala možnost dálkového elektronickéhovzdělávání, nikoliv však přístup k internetu jako takovému.

V Německu pak záleží na jednotlivých spolkových zemích, například v Severním Porýní-Vestfálsku není povolena žádná forma připojení k internetu.

Jiří Pospíšil strávil ve funkci ministra spravedlnosti necelých 5 let, a to v období 2006 až 2009 a následně 2010 až 2012. Porovnáme-li jej s ostatními ministry spravedlnostiod roku 1993, je suverénně nejdéle působící osobou na tomto postu. Dáváme tedy Davidu Rathovi za pravdu.

Pro zajímavost, bereme-li v potaz i starší období, nejdéle tuto funkci vykonával poslanec KSČ Jan Němec, a to v období 1969 až 1981.

Názory na nadužívanost vazby se liší a data International Centre for Prison Studies o počtu vazebně stíhaných je možné interpretovat několika způsoby, výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

V České Republice (záložka „Further information“) je vazebně stíhaných 14 % ze všech vězňů, zatímco v Německu jich je 17 %, ve Švédsku 24 %, ve Francii 25 % a v Norsku 29 %. Česko má tedy v mezinárodním srovnání nízké počty vazebně stíhaných v poměru k vězněným.

Pokud je však český počet vězňů způsoben tím, že jsou celkově nadužívány tresty odnětí svobody, je potřeba sledovat i míru vazebně stíhaných v populaci. ČR se zahraničí v počtu vazebně stíhaných výrazně nevymyká; zvláště poté, co jejich počet klesl za třináct let o více než polovinu. Na 100 000 obyvatel má nyní Česko 22 vazebně stíhaných, Německo 14, Švédsko 16, Norsko 21 a Francie 25.

V poměru na počet obyvatel je tedy sice v Česku o polovinu více zadržovaných ve vazbě než v Německu, avšak při více než dvojnásobném počtu uvězněných. Určení, zda je česká vazba proti německé nadužívaná tudíž závisí na měřítku, k němuž jsou data vztahována.

Počty neoprávněně držených ve vazbě se v tuzemsku bohužel neevidují. V roce 2012 zůstávalo ve vazbě déle než půl roku 300 lidí, do jednoho roku 156 a do dvou let 204 osob. Déle než dva roky ve vazbě žilo 33 obviněných.

Helsinský výbor spolu s dalšími organizacemi přitom vyjádřil své „znepokojení nad nedostatkem konkrétních aktivit směřujících k reformě evropského systému vazby“ a žádal, aby se stanovily „společné minimální standardy pro užívání vazby. Systém vazby v členských státech EU se musí neodkladně reformovat, aby se ukončil tento neopodstatněný a často svévolný postih a zásadní porušení práv, které způsobuje.“

Po roce 2000 a velkém poklesu počtu vazeb však Výbor nezdůrazňoval nadužívání vazby jako specifického základního problému české justice. Varoval naopak před nadužíváním trestů odnětí svobody a upozorňoval na špatné podmínky ve vazebních věznicích.

Výzkum Fair Trials International (.pdf, str. 3) za hlavní problémy české vazby považuje její délku a přeplněnost věznic; o nadužívání se nezmiňuje.

Debata o vazbě se otevřela už v roce 2005 po sedmiměsíčním zadržováním Bohumila Kulínského. Tehdejší ministr spravedlnosti Pavel Němec i někteří další politici považovali používání vazby v české justici za excesivní. Nejvyšší státní zastupitelství na to reagovalo poukazem na to, že počet vazebně stíhaných klesl za pět let na polovinu.

Na základě vyhlášky č. 109/1994 Sb., zákona č. 293/1993 Sb. a informací zveřejněných v médiích hodnotíme výrok David Ratha jako pravdivý. V litoměřické věznici Davida Ratha dle zákona jako lékaře ani zaměstnat nemohli.

V deníku Právo byla v červenci 2012 zveřejněna informace z dopisu Davida Ratha, kde hovoří o svém zájmu pracovat jako vězeňský lékař.

"Já se nabízím k nějaké práci, třeba na zdravotním oddělení, ale nejde to. Lékaře tu přitom denně nemají, ale byl bych ochoten pomoci i jinak."

Ve vyhlášce 109/1994 Sb. paragraf § 59 odst. 1 je určeno, že obviněný může být zaměstnán, ale jen v případě, že tak není porušeno ustanovení § 7 odst. 1 písm b) zákona č. 293/1993 Sb.

Podle § 7 odst. 1 písm b) zákona č. 293/1993 Sb. se obvinění, u kterých je důvodem vazby obava, že budou mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, umisťují odděleně od ostatních (jde například o ovlivňování svědků, blíže specifikováno v § 67 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb.).

Novela mění zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, a zákon č. č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby. Vycházejme z předpokladu, že pojmem "bez peněz" míní David Rath bezplatnost.

Pravdou je, že většina služeb, které věznice poskytují, nebyla a není zpoplatněna. Výjimkami jsou nově v zákoně č. 293/1993 Sb. například speciální strava (§ 11 odst. 2,) nadstandardní počet sprchování (§ 18 odst. 4 věta druhá) nebo fakultativně zpoplatněné využití elektrické energie a mobilních telefonů (§ 13a odst. 2 věta druhá). Stejně tak ale získali vazební vězni bezplatný přístup k internetu (§ 17 odst. 3) či možnost sportovního vyžití (§ 17 odst. 4).

Nevazební vězni mohou pak podle novely zákona č. 169/1999 Sb. častěji přijímat balíčky (§ 24) či soukromě se setkat s blízkou osobou (§ 19 odst. 3). Vše pochopitelně bezplatně.

Další služby jsou zmíněny v novele vězeňského a vazebního zákona (.pdf).

Zmiňovaný vyšší styk s blízkými (§ 14; více osob, častěji než 1x týdně nebo po dobu delší než 120 minut) je rovněž bezplatný, podléhá ale schválení ředitele věznice. David Rath tedy mluví zasvěceně a zcela pravdivě.