Helena Langšádlová

Data (.pdf) Ministerstva zdravotnictví ukazují, že k 6. prosinci 2021 leželo na jednotkách intenzivní péče celkem 928 pacientů (str. 5). Z toho 27,4 % mělo dokončené očkování. Dalších 69,2 % hospitalizovaných tvořili neočkování a zbytek, tedy 3,4 %, pacienti s nedokončeným očkováním nebo těsně po něm.

Absolutně je tedy na JIP hospitalizováno více neočkovaných než očkovaných lidí. Tato statistika je nicméně ovlivněna procentem proočkovanosti populace, respektive jednotlivých věkových skupin. Při přepočtu na stejně velké skupiny očkovaných a neočkovaných je pak efekt vakcinace ještě výraznější. Jak nám ukazuje následující graf, počet hospitalizovaných na JIP, kteří nejsou plně očkovaní, je při přepočtu na 100 tisíc obyvatel v dané skupině vyšší u všech věkových kategorií nad 18 let. Například neočkovaných pacientů s covidem-19 ve věku 40 až 49 let je na JIP při tomto přepočtu 33,5× více než očkovaných. Dodejme, že data v následujícím grafu vychází z týdne od 29. listopadu do 5. prosince.

Za zmiňovaný týden bylo na JIP hospitalizováno 106 neočkovaných a 94 plně očkovaných ve věku 70 až 79 let. Počet neočkovaných pacientů byl tedy jen o trochu vyšší než počet očkovaných. Nicméně vzhledem k vysoké proočkovanosti této věkové skupiny je pravděpodobnost, že neočkovaný člověk v tomto věku skončí na JIP, 7,9× vyšší než u očkovaného člověka.

Průměrný věk očkovaných, kteří museli být během listopadu hospitalizováni na JIP s onemocněním covid-19, dosahoval (.xlsx) 71 let, zatímco u neočkovaných činil 61 let. Je tedy zřejmé, že očkovaní se dostávají na jednotku intenzivní péče ve vyšším věku než neočkovaní.

Biochemik Jan Konvalinka také pro Český rozhlas na konci listopadu uvedl, že většina očkovaných pacientů na oddělení JIP jsou „lidé s těžkými komorbiditami a drtivá většina z nich nemá třetí dávku“. Podobné informace uvádí na svém webu také ČT24 nebo Novinky.cz. Ty také zmiňují, že jedním z faktorů, který starší očkované pacienty na oddělení intenzivní péče přivádí, je fakt, že byli očkováni mezi prvními. Účinky vakcíny totiž v čase postupně klesají. Doplňme, že posilující třetí dávku dostala zatím jen menší část starších lidí.

Jako tzv. služební zákon se obvykle označuje zákon č. 234/2014 Sb., o státní službě, který se týká právních poměrů a organizace státní správy a jejích zaměstnanců. Helena Langšádlová ale dle kontextu mluví o zákoně, který upravuje konkrétně činnost (službu) hasičů a policistů. Proto i v odůvodnění se zaměříme na zákon, který se týká jich, nikoliv služební zákon v pravém slova smyslu.

Integrovaný záchranný systém je tvořený hasičským záchranným sborem ČR, zdravotnickou záchrannou službou a Policií ČR. Každou jednotlivou složku upravuje vlastní zákon, podle kterého fungují. V žádném z těchto zákonů není uvedena povinnost pracovníků IZS se očkovat.

Činnosti hasičů a policistů se týká také zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Ten příslušníkům daných sborů ukládá povinnost „podrobovat se lékařským prohlídkám, očkování, vyšetřením a diagnostickým zkouškám stanoveným zvláštními právními předpisy“. Tímto právním předpisem je zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, který stanovuje obecnou očkovací povinnost proti infekčním onemocněním. Podrobnosti pak stanovuje Ministerstvo zdravotnictví ve své vyhlášce č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem.

Ministerstvo zdravotnictví pak skutečně v souladu se zákonem o ochraně veřejného zdraví nařídilo povinnost očkování všech nově přijímaných pracovníků základních složek IZS, a to proti virové hepatitidě A („nemoc špinavých rukou”) a hepatitidě B. Pracovníci IZS jsou totiž často vystaveni potenciálnímu riziku nakažení těmito virovými onemocněními.

Povinnost očkování proti hepatitidě A a B pro hasiče a policisty tedy vyplývá z ustanovení vyhlášky Ministerstva zdravotnictví o očkování příslušníků IZS, ale také ze zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Lze tak s určitou mírou zjednodušení říci, že to hasiči a policisté mají uvedeno „ve svém služebním zákoně“.

Strategická komunikace je multidisciplinární obor spojený mimo jiné s PR, masovou komunikací a reklamou. Má za úkol prosazovat cíle a hodnoty organizace pomocí komunikačních strategií.

Ve Velké Británii existuje speciální orgán veřejné správy Government Communication Service s více než 7 000 zaměstnanci, kteří pomáhají s komunikací veřejné správě. Na svých webových stránkách uvádí, že mezi jejich obory činnosti patří právě i strategická komunikace, pro kterou mají k dispozici volně ke stažení příručku. Podle odhadu vlády zachránil britský komunikační plán od dubna roku 2020 do prosince téhož roku až 27 658 lidských životů.

Historie vládní komunikace sáhá až do první světové války a má tedy více než stoletou tradici. V únoru roku 1918 dokonce vzniklo (.pdf str. 23) na několik měsíců ministerstvo informací. Ačkoliv se slovo strategická komunikace v literatuře začalo objevovat výrazněji až od 90. let minulého století, označuje analytik z Asociace pro mezinárodní otázky Dominik Presl tehdejší vládní komunikaci právě pojmem strategická komunikace.

77. brigáda britské armády vznikla v roce 2015, aby čelila novým výzvám v éře informací. Během pandemie covidu posílila (.pdf str. 9) 77. brigáda tzv. Rapid Response Unit, což je tým vytvořený vládou v roce 2018, který se stará o monitorování dezinformací. Tato spolupráce však již skončila.

77. brigáda na svých webových stránkách uvádí, že se zaměřuje na „nepřátelské síly a protivníky“ a plánuje a integruje informační činnosti a dosah. Můžeme tedy říci, že i 77. brigáda se částečně strategickou komunikací zabývá. Nicméně hlavním orgánem pro komunikaci vlády a dalších orgánů státní správy v souvislosti s pandemií covidu-19 je Government Communication Service.

Audit (.pdf) národní bezpečnosti Ministerstva vnitra z roku 2016 zmiňuje strategickou komunikaci hned několikrát. Tento audit měl za cíl ověřit dvě hlavní schopnosti státu – schopnost identifikovat hrozbu a přijmout vůči ní preventivní opatření a schopnost reagovat na nastalou krizi (str. 8). Ministerstvo vnitra se zaměřilo také na hrozbu epidemie infekčního onemocnění (str. 77).

Strategická komunikace znamená předat prostřednictvím správných kanálů nejvhodnější sdělení, které je měřitelné podle dobře definovaných organizačních a komunikačně specifických cílů. Do strategické komunikace patří do jisté míry také public relations, řízení komunikace, reklama a marketing. Podrobnější popis nabízí článek Ministerstva vnitra.

Strategická komunikace vlády má podle Ministerstva vnitra za úkol (.pdf, str. 132) demonstrovat připravenost, schopnost a odhodlání bránit sebe i spojence, a odstrašit tak protivníka od jeho agresivních záměrů. To znamená, že stát musí navenek působit schopně a důvěryhodně při odrážení vnějších hrozeb. K tomu je potřeba nejen správné využití komunikačních kanálů vůči veřejnosti, ale hlavně také jednotná komunikace mezi jednotlivými vládními subjekty. Z příslušných kapitol Auditu vyplynul (str. 4) „požadavek na vytvoření koncepčního přístupu (…) ke strategické komunikaci státu jak dovnitř ČR, tak vně“.

Ministerstvo vnitra zmiňovalo komunikaci také v rámci doporučení pro posílení odolnosti (mj.) proti epidemii infekčního onemocnění. Toho se mělo docílit (.pdf, str. 85) zabýváním se „problematikou PR, prezentování událostí v médiích, komunikací s veřejností“, ale také tím, že se bude věnovat zvýšená pozornost „bezpečnostnímu výzkumu včetně systému sdílení informací mezi aktéry a uživateli výsledků“.

Audit tedy už v roce 2016 počítal se zajištěním nějaké formy strategické komunikace státu, a to včetně komunikace týkající se epidemie, ale do reálné podoby se promítnul až v rámci Národní strategie kybernetické bezpečnosti (.pdf) pro roky 2021 až 2025. Ta byla schválena vládou na konci roku 2020 a počítá již s konkrétními kroky, mezi které zahrnuje účinnou strategickou komunikaci. Ta by měla spočívat v pravidelné komunikaci s širokou veřejností a všemi národními partnery.

Jelikož Helena Langšádlová mluví o zavedení strategické komunikace v kontextu dnešní pandemické situace a nedůvěry části lidí v očkování, hodnotíme její výrok jako pravdivý. Zavedení strategické komunikace již sice vláda schválila, ne však před příchodem pandemie covidu-19, na což poslankyně Langšádlová poukazuje.

Graf níže, který vychází z údajů Ministerstva zdravotnictví, zobrazuje denní přírůstky nových případů za poslední tři týdny před dnem rozhovoru. Z těchto dat pak můžeme vyčíst, že počet nově nakažených v porovnání se stavem před 7 dny poprvé zaznamenal pokles již 26. a 27. listopadu. V následujících několika dnech opět došlo k nárůstu, od 2. prosince však klesající trend pokračuje nepřetržitě. Uveďme, že například právě ve čtvrtek 2. prosince 2021 zjistilo Ministerstvo zdravotnictví 18 597 nově nakažených, zatímco ve čtvrtek 25. listopadu to bylo 27 925. 

Podobnou informaci pak ukazuje i graf týdenní incidence v přepočtu na 100 tisíc obyvatel. Zatímco v listopadu byl trend počtu nově nakažených stoupající, od 2. prosince začínají čísla soustavně klesat. Výrok Heleny Langšádlové proto hodnotíme jako pravdivý.

Předně uveďme, že tzv. strategickou komunikaci využívají soukromé firmy, politické subjekty nebo i státní útvary, aby dosáhly svých strategických cílů. V rámci státu se jedná o plánované a koordinované komunikační aktivity pomáhající k dosažení cílů, jež jsou pro stát např. ekonomicky či bezpečnostně prospěšné. Strategická komunikace se přitom nezaměřuje pouze na komunikaci jako takovou, ale kombinuje v sobě několik oblastí, jako jsou public relations, marketing, reklama a řízení.

Audit (.pdf) národní bezpečnosti Ministerstva vnitra z roku 2016, o němž ve výroku mluví Helena Langšádlová, strategickou komunikaci zmiňuje na několika místech. Jeho autoři tehdy upozorňovali například na to, že neexistují systematický přístup a efektivní nástroje „pro realizaci strategické komunikace vlády a dalších institucí veřejné správy“ (str. 137). Audit pak ve spojitosti se strategickou komunikací zmiňuje také budoucí rozdělení působnosti mezi orgány státu (str. 132): „Strategickou komunikaci vlády musí podporovat i další relevantní orgány/úřady podle povahy ohrožení – Ministerstvo zahraničních věcí, vnitra, obrany, průmyslu atd.“ Audit také popisuje potřebu navýšit kapacity osob, které se jednotlivými hrozbami na příslušných úřadech zabývají (str. 3). 

Ačkoli se tedy nejedná o příliš podrobný popis, určitý plán na rozdělení pravomocí či „kapacit“ mezi jednotlivá ministerstva audit skutečně obsahuje. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako pravdivý.

Nejdříve uveďme, že tzv. strategickou komunikaci využívají soukromé firmy, politické subjekty nebo i státní útvary, aby dosáhly svých strategických cílů. V rámci státu se jedná o plánované a koordinované komunikační aktivity pomáhající k dosažení cílů, jež jsou pro stát ekonomicky či bezpečnostně prospěšné – jedním z těchto cílů je například právě vyvracení dezinformací. Zmiňme, že strategická komunikace se nezaměřuje pouze na komunikaci jako takovou, ale kombinuje v sobě několik oblastí, jako jsou public relations, marketing, reklama a řízení.

Helena Langšádlová v rozhovoru zmiňuje strategickou komunikaci ve spojitosti se snahou státu přesvědčit neočkovanou část obyvatel k očkování proti covidu-19 (video, 08:33). Podle analytika Asociace pro mezinárodní otázky Dominika Presla je v tomto případě důležité použít takový způsob komunikace, „který lidi přesvědčí o výhodách tohoto kroku a zároveň vyvrátí dezinformace, které celý proces vakcinace zpomalují“. Stát by také podle něj měl v rámci strategické komunikace občanům předávat informace „v jasné a konzistentní podobě“.

Strategické komunikaci, především v oblasti kyberprostoru, se pak skutečně věnuje i část Armády České republiky. Konkrétně se jedná o Velitelství informačních a kybernetických sil, které spolupracuje s dalšími prvky kybernetické bezpečnosti a obrany České republiky. Součástí tohoto útvaru je i Skupina podpory strategické komunikace (StratCom), která má kromě jiného za úkol „provádět sekundární analýzy – hodnocení cílových skupin – na bázi dostupných sociologických a mediálních studií“ a „navrhovat vhodné metody přesvědčování“.

Na toto téma byla v roce 2018 publikována studie v časopisu Science, která mapovala šíření pravdivých a nepravdivých informací na Twitteru od roku 2006 do roku 2017. Z této studie vyplývá, že lidé retweetovali nepravdivé informace o 70 % častěji než pravdivé zprávy. Nepravdivému příspěvku pak trvalo dostat se k 1 500 uživatelům šestkrát kratší dobu než příspěvku pravdivému. O tom, že se nepravdivé zprávy šíří šestkrát rychleji než zprávy pravdivé, se zmiňují také autoři dokudramatu The Social Dilemma (video, čas 1:27).

Přestože se zmínky o sedminásobné rychlosti šíření nepravdivých informací objevují, jde v těchto případech pravděpodobně o nepřesný popis výsledků zmiňované studie či filmu The Social Dilemma.

Sinan Aral, jeden z autorů studie, nicméně v rozhovoru na zmínku o tom, že se nepravdivé zprávy šíří „šestkrát, sedmkrát rychleji než fakta“ odpověděl: „Ano, v průměru. To je správně.“ Proti nepřesnosti se tedy neohradil, a tak je pochopitelné, že se objevují další zmínky o sedminásobné rychlosti. Vzhledem k malé odchylce a tomu, že ani autor studie nelpí na přesné hodnotě, i my hodnotíme výrok Heleny Langšádlové jako pravdivý s výhradou.

Lidovecký předseda Marian Jurečka v Otázkách Václava Moravce (video, čas 32:54) 5. prosince 2021 uvedl, že pokud prezident Zeman nejmenuje navrženou vládu jako celek, dojde k porušení Ústavy a bude nutné podat kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu: „Já věřím, že pan prezident tak, jak se se všemi setkává, tak si ty věci, pokud má k někomu nějaké výhrady, vydiskutuje, vyříká, a nakonec tomu návrhu pana premiéra (Fialy, pozn. Demagog.cz) vyhoví. Pokud by se tak nestalo, tak by to bylo opravdu porušení Ústavy a v ten okamžik jednoznačně musí následovat, byť je nám to nepříjemné, já jsem si neuměl představit, že ta situace tady v České republice někdy bude nastávat, ale pak nebude jiného zbytí než odeslat kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu.“

Doplňme, že čl. 68 odst. 2 Ústavy, říká: „Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“ Ústavní formulace zdánlivě prezidentu nedává možnost návrhu premiéra na jmenování člena vlády nevyhovět, praxe však přinesla vícero případů, kdy prezident odmítal jmenovat určitého kandidáta na ministra.

Jedním z možných řešení takového sporu je pak tzv. kompetenční žaloba, se kterou se může premiér obrátit na Ústavní soud. O oprávněnosti podání kompetenční žaloby ale panují i pochybnosti. V případě jmenování vlády se totiž nejedná o klasický kompetenční spor. Prezidentova kompetence jmenovat ministra je totiž jasná. Kontroverzní je podle právníků pouze lhůta, ve které tak musí učinit, což běžně není podstatou kompetenčního sporu.

Petr Fiala v důsledku odmítavého postoje Miloše Zemana ke kandidátu na ministra zahraničí Janu Lipavskému naznačil, že kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu skutečně podá. Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský pro Deník N již dříve odhadl, že kompetenční žalobu by soud řešil dva až pět měsíců.

Již 11. listopadu 2021 podala stávající vláda Andrej Babiše demisi. 28. listopadu pak prezident Zeman na zámku v Lánech jmenoval nového premiéra Petra Fialu z ODS. Téhož dne se Andrej Babiš vyjádřil pro ČTK: „Dobrá zpráva je i to, že pan prezident do 13. prosince ukončí rozhovory s ministry, takže věřím, že ve stejném týdnu bude jmenována nová vláda.” To samé pak uvedl i na svém Twitteru.

Pro úplnost dodejme, že prezident Zeman po svém návratu z Ústřední vojenské nemocnice a po jmenování Petra Fialy novým předsedou vlády započal sérii schůzek se všemi kandidáty na ministry, která má skončit 10. prosince. Doplňme také, že Helena Langšádlová, která se s Milošem Zemanem setkala 6. prosince, je za koalici Spolu nominována na ministryni pro vědu a výzkum.