Jaromír Drábek

V roce 2008 byla skutečně podepsána rámcová smlouva (.zip) mezi Ministerstvem vnitra ČR a firmou Fujitsu Siemens Computers, s. r. o., na poskytování licencí a služeb pro subjekty veřejné správy. Za Ministerstvo vnitra podepisoval tuto smlouvu tehdejší ministr Ivan Langer.

V roce 2009 byl skutečně Jaromír Drábek společníkem ve firmě iDTAX, podle záznamů v obchodním rejstříku od 26.května do 2.listopadu 2009. Smlouva o převodech obchodních podílů zbyvajících podílníků byla uzavřena 16.11. 2010, tedy v době kdy už nebyl Jaromír Drábek podílníkem. Nebyl jím v té době už ani náměstek Šiška, který skončil jako jednatel firmy 27.7. 2010. Nejde tedy ani o střet zájmů, jak padlo v diskusi.

Výrok samotný můžeme považovat za pravdivý.

Tzv. sociální karta by skutečně měla nositeli umožnit bezhotovostní platbu i výběr z bankomatu. Už zvláštními podmínkami veřejné soutěže (.pdf) z června 2011 jsou jako bezplatné, standardní služby karty vymezeny mj. jeden bezhotovostní převod nebo výběr hotovosti z bankomatu na každou vyplacenou dávku a bezhotovostní platba (bezplatná bez omezení).

U vítězného návrhu České spořitelny pak hodnotící komise (.pdf) nenašla v realizaci těchto služeb rozpor. Ministrův výrok tedy souhlasí s dalšími informacemi poskytnutými jeho úřadem.

Obchodní veřejná soutěž byla vyhlášena (.pdf) 30. června 2011 - výrok je tedy pravdivý.

Všechny operace jsou skutečně uvedeny na webových stránkách MPSV v sekci Obchodní veřejná soutěž.

Antimonopolní úřad 27. září 2011 zakázal ministerstvu práce a soc. věcí uzavřít na základě veřejné soutěže na provoz sociálních karet smlouvu. Toto rozhodnutí zrušil (.pdf) 9. prosince.

Problémem bylo, že ministerstvo nepoužilo zadávací řízení podle §21 zákona o veřejných zakázkách. O veřejnou zakázku podle ministerstva nejde proto, že systém nebude provozován za úplatu.

To nakonec antimonopolní úřad uznal (.pdf) a ministr má tedy pravdu, že podle předepsaných pravidel nebylo ministerstvo povinno postupovat jinak.

Na základě srovnání nákladů (přepočtených na jednoho obyvatele), které jednotlivé jmenované země ve srovnání s Českou republikou poskytly MMF, se dá výrok ministra Drábka označit za zavádějící.

Historie české půjčky Mezinárodnímu měnovému fondu (MMF) sahá do 9. prosince 2011, kdy došlo k dohodě (pdf.) na půdě Evropské rady, která zavázala země Eurozóny i ostatní členské země EU, které nejsou v dluhové krizi, poskytnout půjčku MMF na základě bilaterálních smluv v celkové výši cca 200 mld. EUR. Dle této dohody měly země 10 dní na to nalézt zdroje ke spravedlivému podílu na této půjčce. Účelem půjčky je poskytnout MMF prostředky k řešení světové hospodářské krize (primárně dluhové krize zemí eurozóny a členských zemí EU). Následně se však některé země (např. Velká Británie) k původní dohodě nepřipojily a celková výše půjčky byla snížena na 150 mld. EUR s tím, že se do půjčky zapojí země eurozóny a některé další země, včetně České republiky. Ta se původně měla podílet na půjčce částkou 3,5 mld. EUR, kterou však následně odmítla (většina zpravodajských serverů uvádí jako zdroj těchto fakt agenturu ČTK např. Ihned, ČT24, Aktuálně.cz atd.).

Česká republika (Česká národní banka ze svých devizových rezerv) se nakonec rozhodla poskytnout MMF půjčku (garanci) ve výši 1, 5 mld. EUR, což znamená, že na 1 obyvatele ČR může být vydáno až 142 EUR (přepočet na základě údajů ČSÚ k 30. září 2011). V původní navrhované půjčce 3,5 mld EUR odpovídá přepočtená částka na jednoho obyvatele cca 332 EURům.

Slovensko pro půjčku MMF vyčlenilo 1, 53 mld. EUR, což v praxi znamená, že na jednoho obyvatele SR přichází cca 281 EUR (aktuální počet obyvatel dle slovenského statistického úřadu k 30. září 2011).

Polsko oznámilo, že půjčku poskytne (zdroj v polštině) již v prosinci a to ve výši 6, 3 mld. EUR, tedy na 1 obyvatele Polské republiky (počet obyvatel podle údajů polského statistického úřadu k 22. prosinci 2011) vychází objem prostředků zhruba 164 EUR.

Z komparace uvedených údajů vyplývá, že přepočtená výše půjčky na jednoho obyvatele je srovnatelná ("přiměřená") v případě České republiky a Polska. U Slovenska se sledovaný údaj výrazně liší.

Údaje, ze kterých ministr Drábek vychází, jsou pravděpodobně uvedeny v dokumentu číslo HC 189/10 "Zmapování a porovnání vnitrostátního systému pěstounské péče se systémy pěstounské péče ve vybraných evropských zemích ...", nicméně tento dokument není veřejně přístupný (alespoň se nám nepodařilo dohledat jeho plné znění), proto označujeme výrok za neověřitelný.

Možnost odborného poradenství, pomoci a odborného přezkušování žadatelů je přímou součástí novely, konkrétně v §48 odst. 2 písemna d) až f).

Novela je v současnosti projednávána v poslanecké sněmovně, byla zde předložena k projednání 2. února 2012. Dokument je poměrně obsáhly, ale je v něm vidět pokus o dosažení cílu, které si stanovil, to znamená i ministrem zmíněné zabraňování vytrhávání dětí z vlastních rodin. Toho je dosahováno především prostřednictvím pomoci těmto rodinám a přikročení k pěstounské péči až jako k poslední variantě.

Není ale jasné, jakým způsobem by novela zvýšila počet pěstounů. Je zde sice snaha o sjednocení odborné přípravy pěstounů a její zkvalitnění, stejně jako její hrazení příslušnými krajskými úřady, ale je už otázka, jestli to skutečně povede k nárůstu zájmu občanů o registraci do evidence pěstounů.

Součastí novely je i finanční motivace pěstounů a jejich materiální zabezpečení v přechodném období, kdy se mají starat o dítě.

Výrok můžeme označit za pravdivý