Jaroslav Kubera
ODS

Jaroslav Kubera

Jaroslav Kubera

Švýcaři chtěli postavit most přes Ženevské jezero, referendum řeklo ano, pak udělali projekt za mnoho milionů švýcarských franků a udělali druhé kontrolní referendum, jestli ano, a to dopadlo ne.
Senátní duel ČT24, 9. října 2018
Neověřitelné
Projekt mostu přes Ženevské jezero byl v roce 1988 voliči přijat a o několik let později odmítnut. Nepodařilo se nám ale dohledat, zdali byl vypracován tak finančně nákladný projekt, jak tvrdí Jaroslav Kubera.

Stavba mostu přes Ženevské jezero se v poslední době opět dostala do povědomí poté, co se v roce 2016 voliči vyslovili v referendu pro její realizaci. Jaroslav Kubera měl však ve svém výroku na mysli pravděpodobně referendum z roku 1988. V tomto referendu bylo taktéž rozhodnuto pro stavbu, ale o osm let později, kdy se rozhodovalo o možnosti výstavby tunelu či mostu, zavrhli voliči obě varianty. Příčinou mohlo být i to, že by stavba byla velkou zátěží pro ženevský rozpočet. Vyšla by totiž přibližně na 1,2 miliardy CHF a stát neměl v úmyslu tento projekt podpořit.

Zda byl mezi prvním a druhým hlasováním zhotoven projekt za mnoho milionů švýcarských franků, není bohužel možné dohledat.

Jaroslav Kubera

Australský systém, to je něco podobného jako to křížkování v komunálních volbách.
Senátní duel ČT24, 9. října 2018
Pravda
Australský volební systém aplikovaný na senátní volby se opravdu podobá českému komunálnímu. Voliči mají možnost hlasovat pro více kandidátů nebo stran (respektive seřadit je podle svých preferencí).

Australský volební systém je založen na preferenčním volení, kdy voliči udávají pořadí kandidátů či stran (nejde tedy pouze o křížkování jako v českých komunálních volbách). Systém pro volby do Senátu je opravdu podobný tomu českému komunálnímu, a to v udávání preferenčních hlasů.

Ještě do roku 2013 fungoval v Austrálii systém, kdy lidé mohli vybrat buďto celou kandidátku strany (pak pořadí kandidátů zůstávalo na zvolené straně, tedy pořadí zapsaném na volebních lístcích), nebo mohli dávat hlasy jednotlivým kandidátům napříč stranami. Tyto hlasy voliči rozdělovali tak, že kandidáty řadili od prvního do posledního podle svých preferencí. O tomto systému se však vedla po volbách v roce 2013 debata, která vyústila ve změnu. Současná pravidla podle zákona (.pdf) z roku 2016 určují dva možné způsoby volby (s. 6): Voliči mohou volit celé kandidátky strany, přičemž i zde udávají preference (číslují strany typicky od 1 do 6, od nejvíce po nejméně preferovanou), nebo mohou udělovat preferenční hlasy přímo kandidátům napříč stranami (stejným způsobem rozdávají většinou hlasy od 1 do 12).

V případě českých komunálních voleb lze uplatňovat tzv. panašování, tedy lze zaškrtnout kandidáty napříč politickými stranami. Volič tak v praxi disponuje tolika volebními hlasy, kolik je zastupitelů v jeho obci. Například Pražané mohou při volbě na magistrát zakřížkovat 65 kandidátů z rozličných stran a hnutí, eventuálně mohou zakroužkovat pouze jednu konkrétní stranu, a tím ji udělit všech svých 65 hlasů.

Jaroslav Kubera

Já jsem pro ten zákon (novela zákona o střetu zájmů - pozn. Demagog.cz) nehlasoval.
Otázky Václava Moravce, 5. února 2017
Pravda

Návrh novely zákona o střetu zájmů alias „lex Babiš“ byl v horní komoře projednáván 19. října 2016 . Senátor Kubera byl jedním ze tří senátorů, kteří hlasovali proti němu. Návrh zákona byl nakonec vrácen Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy.

Pro přijetí návrhu, jenž Senátu postoupila Poslanecká sněmovna v září 2016, bylo nutné 35 hlasů. V hlasování se pro přijetí vyslovilo 61 senátorů, proti 3 a 5 se zdrželo. Návrh zákona tak byl přijat, nakonec se však Senát usnesl na vrácení návrhu dolní komoře. Jaroslav Kubera mu vyčítal špatnou připravenost a poukazoval na nepřehlednost a jeho snadné obejití.

Jaroslav Kubera

Ten zákon (o střetu zájmů - pozn. Demagog.cz) neobsahuje jen ‚lex Babiš', on obsahuje spoustu věcí z pera předchůdce pana ministra (Chvojky - pozn. Demagog.cz) Jiřího Dienstbiera.
Otázky Václava Moravce, 5. února 2017
Pravda

Původní vládní návrh zákona, kterým by se změnil zákon o střetu zájmů, předložil Poslanecké sněmovně 31. 7. 2015 tehdejší ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu Dienstbier. I přes přijetí několika pozměňovacích návrhů finální podoba novely obsahuje několik změn navržených Jiřím Dienstbierem.

Jedná se například o zavedení centrální správy majetkových přiznání, která tak nahradí dosavadních více než 6 tisíc evidenčních míst. Vedení se ujme ministerstvo spravedlnosti a bude mít elektronickou podobu.

Stěžejní novinkou je taktéž povinnost přiznat majetek již při nástupu do své funkce. Cílem je především rozpoznat, zda během výkonu funkce nedošlo k jejímu zneužití k osobnímu majetkovému prospěchu.

Novela také vytvořila nový systém sankcí podle závažnosti protiprávního jednání.

Během projednávání došlo k doplnění části pozměňovacího návrhu zmíněného Jana Chvojky. Ten členům vlády zakazuje vlastnit společnost, která provozuje rozhlasové a televizní vysílání, a také vydavatele periodického tisku. Jiná část Chvojkova návrhu týkající se obchodních korporací však neprošla.

K dalšímu rozšíření vládní předlohy přispěl i návrh poslance Plíška, který neumožňuje firmám vlastněným členy vlády dostávat nenárokové dotace, investiční pobídky a získávat veřejné zakázky.

Jaroslav Kubera

Bez ohledu na to, jak dopadne ústavní stížnost, ministr financí převede do svěřeneckého fondu (sic), což mu zákon umožňuje.
Otázky Václava Moravce, 5. února 2017
Pravda

Novela zákona o střetu zájmů v mnohém omezuje práva veřejných funkcionářů. Ministra Babiše se dotknou zejména § 4a až 4c o omezení vlastnictví periodik, účasti ve veřejných zakázkách a přijímání dotací a investičních pobídek.

V případě periodik nesmí být sám vydavatelem ani společníkem, členem či osobou ovládající právnickou osobu-vydavatele. V případě dotací a veřejných zakázek pak nesmí být čtvrtinovým společníkem on, ani jím ovládaná právnická osoba. Ovládanou osobou je myšlena obchodní společnost, kde rozhodující vliv uplatňuje jiná, tzv. ovládající osoba.

Ministr Babiš se proto rozhodl založit tzv. svěřenský fond. Svěřenský fond se vytvoří vyčleněním (části) majetku zakladatele a jeho svěřením správci. Takový majetek pak nadále není ani vlastnictvím správce, ani zakladatele, ani osoby, které má být ze svěřenského fondu plněno. Není-li pak vlastnictvím Andreje Babiše ani právnické osoby, na které se podílí (členstvím, společnictvím nebo ovládáním), nevztahuje se na tento majetek omezení zákona o střetu zájmů. Po uplynutí doby či splnění účelu se pak vlastnictví navrátí (nebude-li určena jiná osoba) zpátky do vlastnictví zakladatele, tedy v tomto případě Andreje Babiše. Do té doby nad ní vykonává dohled.

Kubera má tedy pravdu, Babiš může takto legálně vyvést majetek ze svého vlastnictví, zákon tuto kličku umožňuje.

Jaroslav Kubera

Téměř 60 senátorů podepíše ústavní stížnost k zákonu o rozpočtové odpovědnosti (...) To je nevídané, ještě nikdy se to nestalo.
Otázky Václava Moravce, 5. února 2017
Pravda

U tohoto výroku neověřujeme, zda někdy v budoucnosti zmiňovaný počet senátorů podepíše ústavní stížnost, ale zabýváme se tím, zda se již stalo, že by podobný počet senátorů v minulosti ústavní stížnost podepsal.

Výrok v tomto případě hodnotíme jako pravdivý, protože podle vydaných rozhodnutí (pozn.: pro vyhledání je nutné v kolonce „navrhovatel" zadat „skupina senátorů") i projednávaných plenárních věcí, zatím nedošlo k tomu, že by stížnost k Ústavnímu soudu podalo více než 60 senátorů. Velmi blízko tomuto počtu však byl návrh skupiny 53 senátorů na zrušení tzv. volebního zákona z roku 2005. Nejčastěji skupiny senátorů, které se obrací na Ústavní soud, čítají kolem 23 senátorů.

Jaroslav Kubera

Já jsem hlasoval proti Lisabonské smlouvě jako 1 z 19 (senátorů - pozn. Demagog.cz).
Otázky Václava Moravce, 5. února 2017
Pravda

Jaroslav Kubera patřil k hlasitým odpůrcům Lisabonské smlouvy a během hlasování hlasoval proti ratifikaci. Stejné stanovisko zaujalo 20 senátorů včetně něj, nikoliv 19. Celkově však senát návrh přijal a dal tak souhlas k ratifikaci.

Hlasování o vládním návrhu, který se předkládá Parlamentu ČR k vyslovení souhlasu s ratifikací Lisabonské smlouvy, proběhlo 6. května 2009. Pro ratifikaci se vyjádřilo 54 senátorů, k přijetí bylo zapotřebí 49 hlasů. Proti pak bylo 20 senátorů a 5 přítomných se hlasování zdrželo. Projednávání smlouvy v Senátu začalo už v dubnu 2008. Přes poměrně silnou kritiku řady senátorů argumentujících její nevýhodností však nakonec došlo k udělení souhlasu s její ratifikací.

Jaroslav Kubera

Začínáme opouštět hlavní princip, který se jmenuje presumpce neviny. Začalo to antidiskriminačním zákonem, kde musí někdo dokazovat, že něco neudělal (...) Čím dál víc se tomu blížíme.
Otázky Václava Moravce, 5. února 2017
Nepravda

Presumpce neviny je princip ovládající trestní řízení, neboť tam se rozhoduje o vině a nevině. V trestním řízení se od principu presumpce nijak neupouští. Rasový nebo jinak diskriminační podtext se může projevit ve výměře a typu trestu, samostatným trestným činem ovšem diskriminace není a na antidiskriminační zákon není trestní zákoník nijak zvlášť vázán.

V souvislosti s antidiskriminačním zákonem měl místopředseda Kubera patrně na mysli povinnost unést tzv. důkazní břemeno, tedy povinnost nejen tvrdit, ale i dokázat oprávněnost svého nároku. Právě tato povinnost je otočena v případě, že žalobce uvede skutečnosti svědčící o tom, že byl diskriminován. V takovém případě je pak povinen dokazovat nikoli on, ale žalovaný (např. zaměstnavatel, lékař, pronajímatel,...).

Antidiskriminační zákon pak zakotvuje primární ochranu čistě proti diskriminaci v § 10, pokud nebyly naplněny např. znaky přestupku nebo trestného činu. Nároky však mohou vzejít i z jiných zákonů nezávisle na antidiskriminačním zákoně. V této rovině jde však o občanskoprávní nároky, tedy bez presumování viny či neviny. Otázkou je jen to, kdo bude primárně dokazovat a kdo naopak „pouze“ vyvracet důkazy.

Ve výjimečných situacích, kdy lze očekávat nepřiměřené obtíže při získávání důkazů jedné strany, zákon předpokládá zavinění jedné ze stran - ta druhá pak musí zavinění popřít. Děje se tak například u škody způsobené továrnou, která v případě zjištění, že z jejích zařízení unikly chemikálie a způsobily škodu, musí prokazovat, že podnikla veškeré rozumné kroky, aby úniku chemikálií zabránila.

Takových výjimek najdeme napříč zákony vícero, jsou ale vždy odůvodněny obtížnou důkazní situací na straně, jež by zpravidla měla dokazovat. Dalším příkladem může být povinnost uvést ty údaje o své činnosti, které jsou klíčové pro daňové řízení.

Předně, presumpce neviny je pojem trestního práva, kde rozhodně neztrácí na důležitosti. Co se dokazování týče, je přirozené, že výjimky z pravidla poutají pozornost zákonodárců a přibývá jich úměrně narůstání počtu zákonů. Nicméně jde stále o výjimky a nedá se říci, že by šlo o jakýkoli trend přesouvání důkazního břemene tak, aby bylo třeba prokazovat „nečinnost“ či „nepáchání“. Ani ve volném výkladu tedy presumpci neviny česká legislativa neopouští.

Jaroslav Kubera

K té zprávě Transparency, to není žádný empirický výzkum, to je jednoduchý dotazník, kde se lidí ptají, co si myslíte...
Otázky Václava Moravce, 5. února 2017
Zavádějící

Transparency International (TI) nedělá dotazníkové šetření, ale souhrnnou analýzu z průzkumů, které provedlo 13 světových expertních organizací (.pdf) zabývajících se korupcí. Kubera má pravdu v tom, že část těchto dat vznikla jako dotazníky pro experty, kteří měli posuzovat míru korupce v dané zemi, další část dat však z dotazníků nepochází. Tato analýza je navíc empirickým výzkumem, jelikož pracuje s daty (nic na tom nemění fakt, že nepocházejí z výzkumu provedeného samotnou TI). Jelikož si Kubera z metodologie tohoto výzkumu bere jenom část pravdivých informací a zbytek zamlčuje, hodnotíme výrok jako zavádějící.

Každá z institucí zahrnutých do výzkumu má vlastní metodologii, která spočívá v odborném vyhodnocení několika tematických otázek pro každou zemi, a to vlastními experty a odborníky. Transparency International pak sbírá všechna získaná data, standardizuje je kvůli srovnatelnosti a vytvoří Index vnímání korupce (CPI), nicméně pouze u zemí, kterými se zabývaly alespoň tři (.pdf) organizace.

Metodologie (.pdf) výzkumu TI ošetřuje takové problémy, jako je porovnatelnost dat jednotlivých organizací (rozdílné výsledky výzkumů jednotlivých organizací je nutno převést do jednotné podoby, aby pak mohlo být provedeno porovnání). Výsledná data analýzy jsou navíc statisticky otestována, takže výtka Kubery ohledně neempirické podstaty výzkumu neobstojí.

Není současně podmínkou, že všechny organizace (.pdf) provádí dotazníkové šetření mezi veřejností (jako např. World Justice Project Rule of Law Index). Některé analyzují veřejně dostupné informace ( Political Risk Services International Country Risk Guide), na jejichž základě pak stanoví rating pro danou zemi.

Jaroslav Kubera

Všiml jste si, že skoro vždycky jsou to bývalí zaměstnanci (myšleno whistlebloweři - pozn. Demagog.cz)?
Otázky Václava Moravce, 5. února 2017
Nepravda

Ze studií na téma whistleblowingu (tedy upozorňování na porušování pravidel v organizaci) vyplývá, že oznamovatelé většinou v prvé řadě řeší problém interně, tedy snaží se na něj poukazovat v rámci organizace. Až po neúspěchu se menší část z nich obrací na externí orgány. Zaměstnanci jsou navíc často v důsledku svých oznámení propuštěni, jde tedy o opačný mechanismus, než jaký Kubera popisuje.

Studie (.pdf) University of Greenwich a Public Concern at Work, založená na vyprávěních tisícovky whistleblowerů, přichází se zjištěním, že 82 % z nich nejdříve řešilo problém v rámci organizace, pouze 15 % externě (str. 4). 24 % respondentů z této studie bylo propuštěno po prvním vznesení požadavku na řešení problému, 29 % po druhém oznámení a 39 % po třetím oznámení. Z toho vyplývá, že většina lidí se snažila řešit porušení pravidel uvnitř společnosti, ale byla za to sankcionována.

S podobnými výsledky přichází studie O nás s námi (.pdf), na které se podílely organizace Bez korupce a Oživení. Zahrnuje poznatky o této oblasti z pěti zemí (Visegrádské čtyřky a Estonska). Také dochází k závěru, že whistlebloweři se typicky nejdříve snaží vznést poznatek o porušení pravidel dovnitř organizace, a to v 90 % případů (str. 17). Často jde ovšem o pochybení ze strany nadřízených, takže tento způsob bývá neefektivní. Tři čtvrtiny oznamovatelů proto opakují oznámení u veřejné instituce (str. 20).

Pouze pro představu pak dodejme, že některé konkrétní případy popisuje web organizace Oživení. Z poslední doby je znám případ, kdy dva zaměstnanci ministerstva financí upozornili na to, že jejich nadřízený vyzvídal v Bruselu, jak je prověřována kauza Čapí hnízdo OLAFem, a také na to, že se měly ve stejné věci nezákonně využívat rovněž interní systémy tohoto úřadu. V minulosti pak např. upozornil zaměstnanec ministerstva zahraničních věcí (2008) na podezřelé zakázky.