Karla Šlechtová

Ministerstvo hospodářství fungovalo v České republice (resp. v české vládě v rámci federace) v letech 1992–1997. Vedle něj v této vládě působilo také ministerstvo průmyslu a obchodu. V roce 1996 byl přijat zákon (272/1996 Sb.), který ruší ministerstvo hospodářství a jeho kompetence přecházejí na řadu různých resortů (MPO, doprava, školství a místní rozvoj).

Stejný zákon pak zřídil ministerstvo pro místní rozvoj - to tedy vzniklo až v roce 1996. Například zmíněné ministerstvo životního prostředí fungovalo od roku 1990 (myšleno v rámci české vlády pod premiérem Pithartem).

Ministerstvo průmyslu pod různými názvy působí na české politické scéně minimálně od vzniku první republiky, zatímco ministra životního prostředí vídáme (čl. 2, odst. 7) ve vládě až od 1. ledna 1990.

Reálně to tedy bylo přesně naopak, než jak Šlechtová uvádí. Z již fungujícího ministerstva hospodářství část kompetencí přešla na nový resort - MMR. MŽP i MPO fungovaly dříve, než zmíněné ministerstvo hospodářství zaniklo.

Služební zákon č. 218/2002 Sb. byl schválen 26. 4. 2002 během vlády Miloše Zemana, účinnosti však nikdy nenabyl a byl opakovaně odkládán. V roce 2014 byl dokonce zrušen. ODS měla během tohoto období dvakrát svého premiéra. V roce 2008 tehdejší ministr vnitra za ODS Ivan Langer navrhl odklad tohoto zákona o tři roky, s čímž souhlasil i tehdejší premiér za ODS Mirek Topolánek. Ten věřil, že služební zákon v tehdejší podobě účinnost nenabude a vláda připravovala jeho novou verzi.

V roce 2010 se vláda Petra Nečase rozhodla zrušit tento zákon a nahradit ho svým. Ani jedno se vládě však nepodařilo prosadit. Prošel až třetí návrh nového zákona, který byl v Poslanecké sněmovně předložen 13. 6. 2013. O necelý měsíc později padla Nečasova vláda a s ní i tento zákon. Reálně tedy návrh nevstoupil za celou dobu v účinnost.

Česká republika byla ve své době jediným státem EU, který neměl v účinnosti takový zákon. EU vydala body, jež musí být splněny, aby Česká republika mohla mezi lety 2014–2020 čerpat dotace z EU. Mezi těmito body byl i služební zákon. Proto se ho snažila schválit už Nečasova vláda a pokoušela se o to také Rusnokova vláda, aby Česká republika mohla dál čerpat dotace. Vytvořila a schválila jej ale až vláda Bohuslava Sobotky v roce 2015.

Byť se poměrně komplikovaně fakticky potvrzuje „vykašlání se“ na zákon, je pravdou, že za vlády ODS (již reprezentovala ve studiu první místopředsedkyně) byl zákon v podstatě odsouván a schválen byl (a také nabyl účinnosti) až za vlády, ve které je Šlechtová ministryní.

Plat ministrů upravuje zákon 236/1995 Sb. Podle § 11 odst. a) náleží ministru plat určený příslušným koeficientem z platové základny. Výše platové základny byla podle § 3a pro rok 2016 rovna 2,35násobku průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok. Pro rok 2017 se platová základna zvyšuje na 2,45násobek. Do celkových příjmů člena vlády patří podle § 12 ještě náhrady výdajů.

Pro rok 2017 se počítá s platovou základnou 65 733,50 Kč, vynásobením příslušným koeficientem tak získáme plat přibližně 161 tisíc Kč. Např. náměstci na ministerstvu financí si přijdou na měsíční plat kolem 100 tisíc Kč a na odměnách 392 tisíc Kč.

Platy náměstků podléhají zákoníku práce a vedle toho i nařízení 564/2006 Sb. Státní zaměstnanec je zařazen do určité platové třídy a platového tarifu a zvažuje se i délka jeho pracovní praxe (platový stupeň). Součástí příjmu jsou ale i odměny. Výše odměn se u jednotlivých náměstků liší a může se tak stát, že celkové příjmy náměstků jsou vyšší než celkové příjmy ministrů.

Přehled Českého rozhlasu ukazuje, že nejštědřejší odměny vyplácí ministerstvo dopravy, naopak nejnižší odměny mají úředníci ministerstva obrany.

Nelze obecně říci, že náměstci mají vyšší příjmy než ministři, protože tyto příjmy nejsou závislé pouze na platu, ale i na velikosti odměn a náhrad, které se liší dle konkrétního pracovníka.

Veškerou odpovědnost za fungování ministerstva a jeho rozhodnutí nese příslušný ministr.

Novela stavebního zákona v Poslanecké sněmovně čeká na projednání ve třetím čtení. Jde o čtení závěrečné. Prošla tedy i všemi příslušnými výbory a nyní, až se návrh dostane na pořad jednání, se bude hlasovat o pozměňovacích návrzích a pak o návrhu zákona jako celku.

Nicméně není pravda, že se zákonem se nedá nic dělat, pokud by koalice nebo někteří z poslanců naznali, že je třeba jej přepracovat. Návrh je možné podle zákona o jednacím řádu vrátit do druhého čtení a opakovat jej. Tedy vrátit zákon do jednání příslušných výborů, které mohou navrhnout další úpravy. Nehodnotíme obsah novely ani obsah pozměňovacích návrhů, zabýváme se toliko možnostmi, které se nabízejí podle zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny.

Konkrétně § 95 odst. 2 uvádí:

„Ve třetím čtení se koná rozprava, ve které lze navrhnout pouze opravu legislativně technických chyb, gramatických chyb, chyb písemných nebo tiskových, úpravy, které logicky vyplývají z přednesených pozměňovacích návrhů, popřípadě podat návrh na opakování druhého čtení.“