Klára Dostálová

Klára Dostalová (za ANO) mluví o situaci, kdy ústavní soudci rozhodovali o tom, zda je z pohledu ústavního práva v pořádku legislativa, která měnila platy soudců. Tento příklad Dostálová zmiňuje ve spojitosti s vládní novelou zákona o důchodovém pojištění, která snižuje mimořádnou valorizaci penzí v červnu 2023. Dané snížení je podle opozice protiústavní, jako hlavní důvod přitom opoziční strany uvádí retroaktivitu (zpětnou účinnost) novely. Podle hnutí ANO mají důchodci nárok na valorizaci v plné výši, protože ke schválení novely došlo až v době, kdy už byl spuštěn mechanismus valorizace penzí, který je navázaný na vývoj indexu spotřebitelských cen (inflace).

Na úvod také zmiňme, že platy ústavních i dalších soudců se stanovují podle platové základny, jež vychází z průměrné hrubé mzdy za předminulý kalendářní rok, kterou zveřejňuje Český statistický úřad.

Rozhodnutí Ústavního soudu z let 1999 až 2013

Přehled nálezů Ústavního soudu, které se týkaly platů soudců mezi lety 1999 až 2013, lze nalézt na webu Česká justice. „Ústavní soud opakovaně formuloval názor, že materiální zabezpečení patří ke garancím soudcovské nezávislosti, a proto vláda nemůže s platy soudců zacházet zcela volně a dle aktuálních rozpočtových potřeb. Na druhou stranu, některé zásahy do platů soud uznal jako možné a důvodné,“ vysvětluje web.

Poprvé (.pdf) se Ústavní soud zabýval stížností na platy soudců v roce 1999. Předmětem sporu byl Parlamentem schválený zákon, který měl představitelům státní moci a mj. i soudcům odejmout tzv. 14. plat za rok 1998. Podle podané stížnosti zákon kromě jiného nerespektoval zákaz retroaktivity, protože převážná část soudců údajně již splňovala zákonné podmínky pro vznik nároku na 14. plat.

Odebrání tohoto platu soudcům bylo dle rozhodnutí Ústavního soudu v rozporu s Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Ústavní soud argumentoval tím, že je ČR založena na demokratických hodnotách, tedy i na principu soudcovské nezávislosti. Tento princip má dle ÚS několik aspektů, které mohou být i materiální povahy. Ústavní soud v nálezu uvedl, že přijatý zákon „devalvuje jednu ze základních demokratických hodnot, jakou soudcovská nezávislost představuje“. Dále ÚS napsal, že tyto principy jsou „natolik dominantní, že v jejich světle zčásti ‚vybledávají‘ další otázky související se zákazem retroaktivity a ochranou nabytých práv“. Zároveň dodal, že zákon nepůsobí retroaktivně, a protože ke dni jeho účinnosti „dosud žádné osobě nevzniklo subjektivní právo na další plat, nemohl ani zasáhnout do tzv. nabytých práv“.

Retroaktivitu Ústavní soud vyloučil i v roce 2000 v případě rozhodování o ústavnosti zákona, který soudcům odebral 14. plat v roce 1997. V tomto případě Ústavní soud stížnost na zákon zamítl. „V dané věci bylo postupem zákonodárce dotčeno materiální zabezpečení celé veřejné sféry (…), a nikoli pouze soudců. Odlišné posuzování pouze jedné skupiny, i když chráněné ve zvýšené míře ústavními kautelami (opatřeními, pozn. Demagog.cz) principu nezávislosti, by znamenalo v uvedeném kontextu ztěží přijatelné zvýhodnění.“ Jinými slovy tím dal Ústavní soud najevo, že platové ohodnocení soudce může být měněno pouze za předpokladu, že se tak děje v celé veřejné sféře, a pouze za výjimečných ekonomických situací.

Tento argument soud také zmiňoval v několika dalších odůvodněních, ačkoli ne vždy stížnosti vyhověl. Zároveň upozorňoval zákonodárce, že Ústavní soud nezastává názor, že „by plat soudců měl být pohyblivým faktorem podle okamžitých představ toho či onoho vládního seskupení“.

Pro úplnost – nálezy Ústavního soudu z roku 2000, roku 2005, 2007 a dále z let 2010, 2011 a 2012, které řešily otázku platu soudců, se otázkou retroaktivity nezabývaly. Porušení zákazu retroaktivity pak ÚS neshledal např. ani v rozhodnutí z roku 2003, a to i s odkazem na svá dřívější rozhodnutí. Žádný z těchto nálezů ani neuváděl, že by v této souvislosti došlo k zásahu do principu ochrany důvěry v právo, resp. nabytých práv (.pdf, str. 37).

Nálezy od roku 2014

Dále se platy soudců zabýval Ústavní soud v roce 2014, tehdejší nález byl již v pořadí patnáctým takovým případem. V něm ÚS uvedl, že část zákona z roku 2013, která od ledna 2013 upravovala platovou základnu soudců, „nese znaky pravé retroaktivity a v okolnostech jeho přijetí nelze shledat důvod pro připuštění některé z výjimek dříve Ústavním soudem vymezených pro průlom do zákazu pravé retroaktivity“. Zároveň ale ÚS dodal, že i když ustanovení považuje za protiústavní, „jeho absence v důsledku derogace (zrušení normy, pozn. Demagog.cz) by vedla k ještě většímu zásahu do ústavním pořádkem chráněné hodnoty nezávislosti soudce, totiž k absenci právního základu pro materiální zabezpečení soudců v období měsíce ledna 2013“. Danou část zákona tak zrušit odmítl.

Zatím poslední, šestnáctý nález, Ústavní soud zveřejnil v roce 2016, v něm nicméně neshledal, že by došlo k porušení zákazu retroaktivity. Další stížností se začal Ústavní soud zabývat v červnu minulého roku. Doplňme, že poslednímu zmrazování platů soudců a státních zástupců jsme se věnovali například v tomto výroku.

Závěr

Z argumentace v nálezech vyplývá, že Ústavní soud vymezuje podmínky, kdy může zákonodárce upravovat platy soudců, např. když jsou stejným způsobem upravovány platy v celé veřejné sféře, například kvůli nepříznivým ekonomickým podmínkám. Ústavní soud vydal celkem 16 nálezů, které se týkaly platů soudců. V patnácti z nich se retroaktivitou buď nezabýval, nebo neuvedl, že by došlo k porušení jejího zákazu. V roce 2014 Ústavní soud napsal, že znaky retroaktivity nese ustanovení zákona z roku 2013, který upravoval výši platové základny soudců. Zároveň v tomto případě ale dané ustanovení nezrušil s vysvětlením, že jeho zrušení by nevedlo k „ústavně konformnímu stavu“.

V žádném z nálezů tak Ústavní soud nerozhodl, že jakmile vznikne právo na plat v určité výši, „nikdo nemůže jednostranně toto právo zase odebrat“, jak uvádí Klára Dostálová. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Místopředsedkyně Poslanecké sněmovny Klára Dostálová (za ANO) v debatě kritizuje ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečku (KDU-ČSL) za to, jak přistupuje k jednání s opozicí ohledně návrhu na úpravu valorizace penzí. Podle Dostálové se ministr Jurečka se zástupci opozice nejdříve dohodl, že s nimi bude návrh probírat 4. dubna. Vzápětí ale dle jejích slov uvedl, že již v dubnu návrh novely předloží vládě, přičemž počítá s platností od 1. července. Svým výrokem tak Dostálová v debatě poukazuje na to, že opozice nebude mít dostatek prostoru na vyjednávání s vládou.

Schůzka 4. dubna

Informace o tom, že se ministr Jurečka dohodl s hnutím ANO na schůzce v termínu 4. dubna, se v médiích poprvé objevila 18. března. Server Novinky.cz tehdy v článku, který byl zveřejněn přibližně v 6 hodin ráno, citovaly vyjádření poslance za ANO Aleše Juchelky. Ten tak informaci redakci sdělil zřejmě 17. března či dříve. Že má hnutí ANO s Jurečkou domluvenou schůzku na 4. dubna poté ve svém článku zopakoval i deník Právo (Právo, 21. března 2023, str. 1, 3).

Dodejme, že první schůzka zástupců hnutí ANO s Marianem Jurečkou, jejímž tématem byly změny mechanismu valorizace důchodů, proběhla ve středu 15. března. Její průběh ovšem kritizovala např. předsedkyně poslaneckého klubu ANO Alena Schillerová, podle níž členové hnutí nedostali podrobnější podklady, ale jen dotazník, jak by dle nich změny důchodového systému měly vypadat.

Vyjádření Mariana Jurečky o předložení návrhu

O tom, kdy ministr Jurečka plánuje předložit vládě návrh na úpravu valorizace penzí, dostávala veřejnost od různých zástupců Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV) různé informace.

Mluvčí resortu Eva Davidová nejdříve v pátek 17. března pro ČTK řekla, že vláda by novelu zákona o důchodovém pojištění mohla projednávat již v týdnu od 20. do 26. března. Podobně se vyjádřila i ve vysílání televize CNN Prima News (video, 13:54–15:00). Zde mimo jiné uvedla, že předpokládá, že návrh bude vládou „schválen v průběhu příštího týdne“ (video, 14:54). To však ještě 17. března ministr Jurečka popřel a oznámil, že kabinet Petra Fialy o návrhu ve zmíněném týdnu jednat nebude.

Už tehdy nicméně začalo být poměrně složité se vyznat v jednotlivých vyjádřeních zástupců MPSV. Server Seznam Zprávy ještě v pátek 17. března ve svém článku informoval, že podle slov mluvčí MPSV by vláda měla úpravu valorizací projednat a schválit „na svém jednání začátkem dubna“. Stejně se mluvčí vyjádřila i v pondělí 20. března pro deník Právo, který její citaci otiskl následující den (Právo, 21. března 2023, str. 1). Davidová tehdy také upřesnila, že by legislativní úpravy týkající se valorizace penzí „měly být účinné od 1. července tohoto roku“.

Na tato vyjádření následně reagovali zástupci opozice. Alena Schillerová kvůli tomu ministra Jurečku kritizovala na svém twitteru, kde 21. března napsala: „Informace, že [ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka] plánuje předložit vládě zásadní úpravy valorizačních mechanismů již začátkem dubna s účinností od července, je naprosto šokující. Zejména pokud schůzka s námi, tedy nejsilnější opoziční stranou, má proběhnout ve stejné době. To je výsměch.“

Proti tomu se však Jurečka znovu ohradil a ještě 21. března uvedl, že nepřesné informace o termínu předložení návrhu dementoval už 17. března. Tehdy nicméně nebylo součástí vyjádření Evy Davidové, proti kterým se vymezoval, že změny začnou platit už od července letošního roku. Podle veřejně dostupných zdrojů se proti červencovému termínu neohradil ani později, nicméně jej ani nepotvrdil.

21. března Jurečka také pro ČT řekl, že „v příštích dvou týdnech“ bude jednat o podobě změn valorizace penzí se zástupci opozice i sociálních partnerů a počká, „jaké budou jejich případné připomínky nebo podněty”. Poté podle něj bude následovat legislativní proces (.pdf, str. 2, 6, 10): zveřejnění návrhu v elektronické knihovně Úřadu vlády, meziresortní připomínkové řízení a předložení finálního návrhu vládě ke schválení (.pdf, str. 1).

Závěr

Podle dřívějšího vyjádření poslance Aleše Juchelky i dle deníku Právo bylo jednání mezi hnutím ANO a ministrem Jurečkou skutečně domluveno na 4. dubna 2023. Ve veřejně dostupných zdrojích se však nenacházejí Jurečkova vyjádření, podle nichž by řekl, že návrh novely zákona o důchodovém pojištění předloží vládě ke schválení již v dubnu. Stejně je tomu v případě platnosti novely od 1. července letošního roku. Výrok z těchto důvodů hodnotíme jako nepravdivý.

Pro úplnost nicméně doplňme, že o projednání a schválení zmíněné novely vládou „začátkem dubna“ mluvila v médiích mluvčí MPSV Eva Davidová. Proti jejím vyjádřením se Jurečka později ohradil. Davidová také zmiňovala, že by novela měla platit od července, o tomto termínu ovšem Jurečka v médiích nemluvil.

Ministryně pro místní rozvoj Dostálová poukazuje na novelu zákona o střetu zájmů, tzv. lex Babiš, a uvádí, že ji připravila opozice, nikoli vládní hnutí ANO. Opozice ji podle Kláry Dostálové měla připravit „proti konkrétnímu člověku, proto se tomu říká lex Babiš“. Zaměříme se proto také na ta ustanovení, která se nejvíce týkají Andreje Babiše a jeho majetku.

K úpravě zákona o střetu zájmů se vláda Bohuslava Sobotky složená z hnutí ANO, ČSSD a KDU-ČSL vyslovila ve vládním Akčním plánu boje s korupcí na rok 2015. (pdf, str. 11). Plán zadal vytvoření novely ministru pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu, jimž byl v té době Jiří Dienstbier za ČSSD. Vládě pak zákon předložil spolu s ministrem spravedlnosti Robertem Pelikánem za ANO.

Návrh zákona (sněmovní tisk č. 564), kterým se mění zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, byl vládou Bohuslava Sobotky předložen Poslanecké sněmovně 31. července 2015. Členem této vlády byl i Andrej Babiš, jenž v ní zastával funkci ministra financí. Babiš v minulosti tuto změnu opakovaně kritizoval s tím, že mu „upírá základní práva vlastnit a účastnit se věcí veřejných“. Kvůli důsledkům na jeho podnikání získala novela neoficiální přízvisko lex Babiš a Andrej Babiš byl přinucen převést své podnikatelské impérium do svěřenských fondů AB private trust I (.pdf) a II (.pdf).

Původní návrh (.pdf) novely neobsahoval některé paragrafy konečné verze zákona. Paragrafy 4a, 4b a 4c, které zakazují veřejným činitelům nebo firmám jimi ovládaným provozovat média, účastnit se zadávacího řízení a pobírat dotace, byly do konečného znění zákona navrženy (.pdf, str. 1–3, 9–10) pozměňovacími návrhy Ústavně právního výboru a poslance Plíška (TOP 09).

Pro oba tyto pozměňovací návrhy hlasovali poslanci všech klubů kromě hnutí ANO. Novela byla nakonec po vrácení Senátem a prezidentem republiky schválena 129 hlasy ze 185 přítomných poslanců a vešla v platnost 25. ledna 2017 jako zákon č. 14/2017 Sb. Proti bylo pouze hnutí ANO a někteří nezařazení poslanci. Poslanci vládní ČSSD a KDU-ČSL hlasovali pro návrh.

Výrok ministryně Dostálové hodnotíme jako nepravdivý, protože novelu zákona o střetu zájmů předložila parlamentu vláda a ustanovení vztahující se k majetku Andreje Babiše navrhl Ústavně právní výbor, kde měly vládní strany většinu členů. Doplňme, že jak pro lex Babiš jako celek, tak pro jednotlivá ustanovení vztahující se na majetek Andreje Babiše, hlasovali opoziční i vládní poslanci.

Audit, který v souvislosti s monitorovacím systémem evropských fondů proběhl na Ministerstvu pro místní rozvoj, byl vypracován na žádost Evropské komise. Audit měl na starosti tým z Ministerstva financí, který skutečně odhalil pochybení v zakázce.

V době, kdy Ministerstvo financí poskytlo Evropské komisi zmiňovanou auditní zprávu, jej řídil Andrej Babiš. Lukáš Wagenknecht tehdy zastával pozici prvního náměstka ministra financí a měl audit na Ministerstvu pro místní rozvoj na starost. Jelikož o vypracování auditu MF požádala oficiální cestou Evropská komise, a ministr Babiš tak o auditu samotném měl informace, je obvinění Lukáše Wagenknechta značně problematické.

Tehdejší ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová závěry auditu zpochybnila, nicméně Lukáš Wagenknecht uvedl, že audit byl realizován podle zákona, podle mezinárodních auditních standardů a pokynů Evropské komise.

Na základě auditní zprávy zpracované Ministerstvem financí Evropská komise 14. října 2015 informovala o pozastavení proplácení některých projektů až do skončení policejního vyšetřování. Zároveň tehdy také odložila rozhodnutí o výši částky, kterou České republice neproplatí. Vláda nicméně obratem rozhodla (.pdf) o proplacení monitorovacího systému ze státního rozpočtu. Stát ve výsledku přišel o cca 820 milionů korun.

Policie vyšetřování zakázky na monitorovací systém evropských dotací na počátku roku 2019 odložila s tím, že se žádný trestný čin nestal. S tím byla Komise seznámena a v důsledku uplatnila 25% korekci kvůli chybám, které se v rámci zadání zakázky staly.

Kromě Policie ČR a Evropské komise se IT zakázkou na Ministerstvu pro místní rozvoj zabýval také Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS). Antimonopolní úřad již na konci roku 2015 uložil ministerstvu stotisícovou pokutu za chyby v zakázce, také však rozhodl, že nenašel důkazy o kartelové dohodě. Pokuta byla následně snížena na 50 tisíc korun.

Ministryně Dostálová má tedy pravdu v tom, že případ zakázky na monitorovací systém evropských fondů prověřovala Police ČR, antimonopolní úřad i Evropská komise. Ze závěrů Policie plyne, že k žádnému trestnému činu nedošlo. Není však pravda, že by Lukáš Wagenknecht „nabonzoval“ Česko v Bruselu. O provedení auditu požádala Evropská komise, a to s vědomím dnešního premiéra Babiše.

Ministryně Dostálová přímo deklaruje, že občanskoprávní institut svěřenských fondů byl do právního řádu zakotven právě kvůli existenci zákona o střetu zájmů. V odůvodnění se proto podíváme na to, jaká byla motivace pro zavedení tohoto institutu do českého práva.

Samotný institut svěřenských fondů byl až do přijetí občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., který je účinný od roku 2014, českému právnímu řádu prakticky neznámý. Jeho prostřednictvím však mohou být upraveny rozličné životní situace. Svěřenský fond lze založit (str. 4-5) za soukromým účelem (například zachování majetku pro budoucí generace) nebo za účelem veřejným – například charitativním.

Konkrétně jsou svěřenské fondy zakotveny v § 1448 a násl. občanského zákoníku. Zákoník ani jeho důvodová zpráva (.pdf, str. 352 a násl.) však nenaznačují, že by svěřenské fondy mohly být využity k vyhnutí se střetu zájmů ve smyslu zákona o střetu zájmů.

Formulaci, že „máme český zákon o střetu zájmů. Právě proto existují svěřenské fondy (…)“, neodpovídá ani zákon o střetu zájmů, který využití svěřenských fondů rovněž nenaznačuje. Samotná novela zákona o střetu zájmů, označovaná v médiích též jako lex Babiš, vstoupila v platnost v roce 2017. Právě v reakci na tuto novelu převedl Andrej Babiš svůj majetek do svěřenských fondů.

Novela z roku 2017 nově zakotvila v zákoně paragrafy 4a, 4b a 4c, které značně rozšiřují seznam činností neslučitelných s působením ve vládě. Například dle § 4c „je zakázáno poskytnout dotaci podle právního předpisu upravujícího rozpočtová pravidla nebo investiční pobídku podle právního předpisu upravujícího investiční pobídky obchodní společnosti, ve které veřejný funkcionář uvedený v § 2 odst. 1 písm. c) (člen vlády, pozn. Demagog.cz) nebo jím ovládaná osoba vlastní podíl představující alespoň 25 % účasti společníka v obchodní společnosti“. Ani důvodová zpráva (.pdf) k této novele či odůvodnění jednotlivých pozměňovacích návrhů však se svěřenskými fondy jako s možností, jak novým pravidlům vyhovět, nijak nepracuje.

Otázkou zůstává, zda svěřenské fondy jsou dostatečným opatřením, kterým se člen vlády může střetu zájmů vyhnout. To ovšem není předmětem hodnocení. Pro hodnocený výrok je zásadní, že naznačuje příčinnost mezi existencí zákona o střetu zájmů a zavedením institutu svěřenských fondů s účinností od roku 2014.

Je sice pravda, že obecně může (.pdf, str. 44) být svěřenský fond (zejména tzv. blind trust, o jehož možnosti založení v Česku se vedou spory) použit k naplnění pravidel o střetu zájmů, avšak dostupné zdroje nepotvrzují, že by tento institut byl do občanského zákoníku přidán primárně z tohoto důvodu, jak uvádí ministryně Dostálová. Proto hodnotíme výrok jako nepravdivý.

K návrhu stavebního zákonu se ve své analýze (.pdf) výjádřilo i Ministerstvo vnitra. Ministryně Dostálová ve svém výroku kritizuje odhady Ministerstva vnitra, které vyčíslilo jednorázové náklady na 2,2—31,6 mld. Kč (str. 4). Kritizována je hlavně část zajištění prostor pro nové krajské stavební úřady a plánovaný Nejvyšší stavební úřad.

Ministerstvo vnitra v úvodu k části Prostory (str. 32) uvádí, že návrh zákona „(...) aktuálně počítá s optimistickým scénářem, kdy obce a kraje poskytnou státu své současné prostory. Toto očekávání je nerealistické, kapacita obcí a krajů nebude dána k dispozici, neboť by přinesla mimořádné problémy v oblasti IT, provozu, sdílení služeb (např. podatelna) či práci v jiném režimu (zákon o úřednících vs. služební zákon). V případě delimitace bude nutné zajistit prostory.“ Odhady na zajištění prostor pronájmem se pohybují kolem 425 mil. Kč ročně. Ministerstvo dále poznamenává, že „(...) ne všude je možné delimitaci řešit pronájmem, neboť žádné vhodné prostory nejsou v určitých lokalitách vůbec dostupné.“ (str. 33)

V kapitole věnované Výstavbě (str. 33—34) se pak tedy uvádí, že „Maximalistická varianta předpokládá, že by se stavěly nové prostory pro všechny stávající úředníky stavebních úřadů, integrovaných dotčených orgánů i nového obslužného personálu. To v součtu zahrnuje 13 584 zaměstnanců. Výdaje na výstavbu by při stavbě v maximalistické variantě dosáhly minimálně 25,4 miliardy korun.“ (str. 34). K těmto nákladům by bylo potřeba přidat ještě náklady na vybudování spisoven pro ukládání dokumentace. Tyto náklady se pohybují kolem 3,5 mld. Kč. Celkem Ministerstvo vnitra odhaduje výstavbu v nejnákladnější možné verzi na 28,9 mld. Kč.

Ministryně Dostálová nepravdivě uvedla, že „(...) v analýze Ministerstva vnitra není napsáno, že stát si dneska u obcí platí za ty úředníky, kteří vyřizují stavební řízení". Celé této problematice se v analýze věnuje kapitola Financování agendy (str. 36), kde je podrobně rozepsáno současné financování agendy stavebních úřadů, územního plánování a částečně i dotčených orgánů, které jsou v současné době financovány prostřednictvím příspěvku na výkon státní správy (podle § 62 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích a § 29 odst. 2 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích).

Postupy pro stanovení výše příspěvku na výkon státní správy jsou pro rok 2020 uvedeny v příloze zákona č. 355/2019 o státním rozpočtu České republiky na rok 2020. Jednotlivé výše příspěvku pro konkrétní obce lze přehledně najít i na webu Ministerstva vnitra.

Ministerstvo vnitra dále uvádí (.pdf, str. 38), že celkové reálné náklady (s režií) na agendu stavebních úřadů a úřadů zemního plánování na úrovni obcí a krajů činí téměř 4,6 mld. Kč, z toho u obcí se jedná o náklady ve výši 4,2‬ mld. Kč. Reálně však ze státního rozpočtu jde prostřednictvím příspěvků obcím a krajům pouze 2,3 mld. Kč. Reálné režijní náklady jsou podle Ministerstva vnitra ve výši 1,1 mld Kč.

Přestože pravděpodobnost výstavby nových budov pro všechny plánované zaměstnance nových stavebních úřadů je neznámá, hodnotíme výrok jako nepravdivý, protože analýza Ministerstva vnitra se věnuje i problematice financování stavebních úřadů skrze příspěvky na výkon státní správy, jejichž výše se liší od těch zmíněných ve výroku ministryně Dostálové.

Ministryně Dostálová se odkazuje na žebříček Doing Business, který sestavila Světová banka, resp. na jedno z jeho hodnocení, které porovnává jednoduchost získání stavebního povolení a v němž se ke květnu 2019 umístila Česká republika na 157. příčce ze 185. zkoumaných zemí.

Tento žebříček nesrovnává pouze rychlost procesu získání stavebního povolení, ale celkovou složitost stavebního řízení. Výsledné pořadí porovnává (.pdf, str. 12) skóre zemí, která jsou průměrem ohodnocení ve čtyřech ukazatelích: počtu kroků, kterými musí firma při řízení projít, délce celého procesu ve dnech, dále náklady na proces stavebního řízení a nakonec tzv. „building quality control index“ , který je založen na hodnocení několika faktorů, zabývajících se kvalitou stavebních regulací v zemi, kontrol, kterými stavba během řízení prochází apod. Kvůli hodnocení vícera faktorů se před Českem například na 155. místě umístila Argentina s potenciální délkou stavebního řízení 318 dní či Barbados s 377 dny na 153. příčce.

Pro porovnatelnost mezi jednotlivými zeměmi je celý tento žebříček založen na modelovém příkladu a je porovnáváno, jak by v tomto případě vypadalo stavební řízení v různých zemích. Tímto příkladem je situace, ve které by si stavební firma chtěla postavit sklad, kterému jsou určeny přesné parametry. Například je dáno, že modelová stavební firma operuje v ekonomicky nejvýznamnějším městě v zemi, vlastní pozemek, na kterém chce stavět, atd. O skladu je dáno, že bude mít dvě patra, je dána konkrétní rozloha, bude mít hodnotu padesátinásobku průměrného příjmu na obyvatele ve zkoumané zemi, či bude postavena na místě, kde se před konstrukcí nic nenachází. Tím je vyloučena situace, kdy by se na pozemku nacházela např. historická památka, stromy či vodní zdroje. Veškeré parametry Doing Business rozepisuje ve své metodice. Žebříček tedy reálně porovnává, jak by si dané země vedly v tomto modelovém případu.

Metodika uvádí, že žebříček vychází z dat, které analytikům poskytli v dotaznících různí experti ve stavebnictví, například architekti, právníci zabývající se touto oblastí, stavební firmy, státní úředníci, atd. U délky stavebního řízení, která je vypočítána z odhadované délky jednotlivých kroků stavebního řízení, se uvádí, že je mediánem z dat uvedených místními experti, kteří měli uvést dobu jednotlivých procedur v praxi. V části analýzy Doing Business, kde jsou rozepsány jednotlivé kroky stavebního řízení s dobou, kterou by měly trvat, jsou uváděny zákonné lhůty. Analýza se ale snaží brát v potaz dobu, kterou to pro modelový příklad má trvat v praxi. A tak doba, se kterou počítají, ne vždy odpovídá zákonné lhůtě (například kroky 6 a 7, .pdf, str. 14).

Není tedy pravda, že by žebříček porovnával pouze zákonné lhůty v jednotlivých zemích, porovnává se ale také, jak dlouho by trvalo vyřízení všech razítek pro zadaný modelový příklad. V případě České republiky analýza dochází k době 246 dní. Odborníci uvádí, že v praxi mnohá stavební řízení trvají mnohem déle, v řádu několika let. Průměr zemí OECD v žebříčku je 152,3 dní (.pdf, str. 12). Pokud bychom pak země seřadili podle délky stavebního řízení, zaujala by Česká republika 165. místo.

Aktuální verze návrhu stavebního zákona byla předložena Ministerstvem pro místní rozvoj do mezirezortního připomínkového řízení dne 22. 11. 2019. Tento návrh zákona (.docx, str. 46–51) udává stavebnímu úřadu moc vydat rozhodnutí k návrhu na povolení záměru. Pokud toto rozhodnutí je souhlasné, pak je žadatel oprávněn k uskutečnění stavby, jak uvádí důvodová zpráva (.docx, str. 26, 28). Toto by dle důvodové zprávy mělo odpovídat konceptu jeden úřad – jedno řízení – jedno razítko, jež zmiňuje ve výroku ministryně.

Dle aktuálního stavebního zákona č. 183/2006 Sb. § 110 odst. 2 je třeba k žádosti o stavební povolení, mimo jiné, přiložit závazná stanoviska, popřípadě rozhodnutí dotčených orgánů. Toto závazné stanovisko lze dle § 4 odst. 9 a 10 stejného zákona změnit až v rámci odvolacího řízení proti rozhodnutí, které bylo závazným stanoviskem podmíněno. Nelze se proti stanovisku dotčeného orgánu tedy odvolat přímo, ale až proti výslednému rozhodnutí.

Aktuální verze vládního návrhu stavebního zákona však při podání žádosti stále požaduje vyjádření dotčených orgánů, jsou-li vyžadována jiným zákonem a vyjádření záměrem dotčených vlastníků veřejné dopravní a technické infrastruktury uvedených v digitální technické mapě dle § 96 odstavce 2 (.docx, str. 45).

Statistiky o administrativním zatížení osob žádající o stavební povolení se nám nepodařilo dohledat. Podařilo se nám pouze dohledat administrativní zátěž na jednotlivých dotčených orgánech státní správy ve stavebním řízení, například dle Dopadové studie ministerstva vnitra k tomuto návrhu (.pdf). Nejsme tedy schopni hodnotit množství rozhodnutí podmiňujících vydání rozhodnutí o povolení stavby.