Marek Hilšer

Jedná se o aféru Miloslava Ludvíka, ve své době ředitele pražské nemocnice v Motole, v současné době dosluhujícího ministra zdravotnictví v Sobotkově vládě. Ten na uniklém videu ze školení nemocničních zaměstnanců v roce 2010 odhaluje v podstatě korupční fungování zdravotní péče a objasňuje systém výběrových řízení a státních zakázek. Hovoří o tzv. systému kulichů (od 07:07), přičemž kulich je v medicínském slangu označení pro prominentního pacienta. V sestřihu videa zmiňuje, že přes „tyhle lidi ty peníze dostaneme“ a vyzývá přítomné zaměstnance, aby prominentní pacienty nenechávali čekat apod. (cca 09:00–09:35).

Ve Fakultní nemocnici Motol následně proběhla kontrola; sám Ludvík také uvedl, že zveřejněné video bylo účelově sestříháno, a policie případ v roce 2011 odložila.

Podle dat zveřejněných Eurostatem bylo v roce 2015 zaznamenáno v celé Evropské unii okolo 1,3 miliónů žádostí o azyl. OSN (.pdf, str. 1) definuje uprchlíka jako někoho, kdo se z důvodů rasových, náboženských, příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo zastávání politických názorů nemůže nebo nechce vrátit do své domovské země.

Uvedenou definici by splňovali občané těch zemí, ve kterých se válčí a určité skupiny obyvatel by mohly být ohroženy. Tyto podmínky v roce 2015 nastaly hned ve čtyřech zemích nejčastějších žadatelů, a to v Sýrii, Iráku, Afghánistánu a Eritrei. Z těchto uvedených států přišlo v roce 2015 přes 680 tisíc žadatelů o azyl.

Data evropské agentury Frontex (.pdf, str. 17) ukazují lehce jiné údaje než zmíněný Eurostat. Evropská agentura pro pobřežní a pohraniční stráž Frontex uvádí, že v roce 2015 došlo k 1,8 miliónů případů nelegálního překročení hranic Evropské unie. Dle Frontexu měli na svědomí nelegální přechod hranic EU nejčastěji příslušníci Sýrie, Afghánistánu a Iráku, avšak v daleko větší míře než podle Eurostatu. Data Frontexu vypovídají o zhruba 1 miliónu uprchlíků ze zemí Sýrie, Afghánistánu, Iráku a Eritrei. Nutno však dodat, že u více než 500 tisíc migrantů nebyla specifikována žádná národnost.

Marek Hilšer tak svými odhady 500 tisíc až 1 miliónu uprchlíků poměrně správně vyjádřil informace o jejich počtu v roce 2015.

Prezident Miloš Zeman necelý měsíc od své inaugurace (která proběhla 8. března 2013), tedy 3. dubna 2013, spolu s předsedou Evropské komise Josém Manuelem Barrosem skutečně vyvěsil nad Pražským hradem vlajku Evropské unie.

Marek Hilšer figuroval 8. října 2014 v otevřeném protestu na Úřadu vlády, kde vystupoval proti nečinnosti vlády vůči situaci na Ukrajině a rozvinutím vlajek EU a NATO vyjádřil svou politickou orientaci. Hilšer byl i s druhým mužem v poklidu vyveden ochrankou.

Foto: ČT24. Hilšer vlevo.

Co se týče situace na Ukrajině v době protestu, ještě v srpnu 2014 NATO zveřejnilo snímky, které potvrzovaly ruskou přítomnost na Ukrajině. I přítomnost ruské těžké techniky, včetně tanků, byla zřejmá. Rusko však toto tvrzení vytrvale odmítalo, první potvrzení o přítomnosti armády přišlo od prezidenta Putina až na konci roku 2015.

Ruská armáda se poté v důsledku podpisu Minské dohody o příměří začala na počátku září 2014 stahovat. V době protestu Marka Hilšera však již bylo toto příměří porušeno a začalo se bojovat o doněcké letiště.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, Ruská federace byla skutečně zapojena do konfliktu na východě Ukrajiny, v době Hilšerova protestu se již znovu začalo bojovat o doněcké letiště.

Michal Horáček nebyl nikdy obviněn ze žádné nelegální činnosti v souvislosti se svou obživou, a to ani před rokem 1989. Horáčka pod krycím jménem „Sázkař“ vedla v evidenci Státní bezpečnost. Ze spisu, který sám kandidát zveřejnil, lze vyvodit, že StB měla zájem na spolupráci s Horáčkem, avšak nikdy k ní nedošlo (to dokládá i čisté lustrační osvědčení). Skrze Horáčka chtěla StB monitorovat tehdejší „pravicový okruh lidí“, který se vyskytoval na pražských dostizích v Chuchli, kde si Horáček přivydělával jako černý bookmaker.

Michal Horáček tak spolu se svými tehdejšími kolegy nabízel divákům ilegální sázky, StB je však tolerovala. Podle Balcara, jednoho z dalších černých bookmakerů, to bylo z důvodu, že závodiště v Chuchli bylo pro StB malý svět a nepřikládali tomu velkou důležitost. O ilegálnosti přivýdělků tehdejších černých bookmakerů však není sporu, protože hazard se neslučoval se socialistickou ideologií komunistického režimu.

V životě po sametové revoluci se Michal Horáček věnoval sázkám i nadále – byl spoluzakladatelem sázkové kanceláře Fortuna, která byla později, v roce 2004 prodána za částku kolem 2,4 mld Kč. Z kontextu debaty je zřejmé, že v diskuzi byla myšlena právě porevoluční éra, kdy Horáček založil se třemi partnery společnost Fortuna a vydělával tak na kurzovém sázení. Tato činnost je zcela legální, výrok je tudíž hodnocen jako pravdivý.

Marek Dospiva studoval podle svého profilu na diplomatické škole, na Státním institutu mezinárodních vztahů v Moskvě (MGIMO) v letech 1987–1993. Škola MGIMO byla založena v roce 1944 a brzy se stala elitní školou sloužící především pro výcvik sovětských a ruských diplomatů. Vzhledem ke svému zaměření se na její studenty zaměřila i tehdejší sovětská tajná služba KGB, která zde (jako i na ostatních sovětských univerzitách) verbovala některé své kádry. V menší míře to platí i o nástupci KGB, ruské federální službě FSB.

Škola MGIMO je známá tím, že její absolventi se i po ukončení studií stýkají a tvoří jakýsi neformální spolek. Vzhledem ke kontaktům s tajnými službami a často velice úspěšnému uplatnění studentů v byznysu a politice zde opravdu existuje určité riziko, že tito studenti budou zneužiti tajnými službami Ruska k získávání informací a vlivu. Blíže to popisuje například bývalý ředitel BIS Karel Randák v článku pro Český rozhlas:

„Znáte to, když se sejdete s kamarádem na nějakém srazu, tak toho řeknete víc, než když se sejdete s cizím člověkem. A pro ruskou službu není žádný problém vytipovat z ruských absolventů MGIMa lidi, kteří mají stejný předmět podnikání jako někteří čeští absolventi.“

Jen ale nutné poznamenat, že ono vytěžování studentů nemusí být vždy vědomé a většina z nich se do hledáčku ruských tajných služeb ani nedostane, jak pokračuje Karel Randák.

Pokud jde o podporu Realistů panem Dospivou, tak ta vyplývá jednak z vyjádření samotných Realistů, zároveň se dá určit i z jejich transparentního účtu: v lednu 2017 daroval straně 3 miliony, v červnu pak další 2 miliony Kč. Výrok hodnotíme jako pravdivý. Je pravdou, že Marek Dospiva studoval na MGIMO a že vzhledem k elitnosti a úspěšnosti této vysoké školy se během let stala pro tajné služby místem rekrutování. Tajné služby mohou těchto vazeb využít, i když třeba bez vědomí bývalých studentů. Pravdou jsou i vazby mezi Realisty a Markem Dospivou, který ji podporoval, a to i finančně.

Institut pro ekonomiku a mír zveřejnil v tomto roce výsledky tzv. Světového indexu míru (Global Peace Index). Česká republika se umístila na 6. příčce ze 163 zemí. Tento index bývá často jak politiky (podobný výrok jsme ověřovali opakovaně) tak médii brán jako žebříček nejbezpečnějších zemí světa. Ve veřejném prostoru je tedy tento výzkum brán právě takto. Nicméně tento index neměří přímo míru bezpečí v zemi (i když některé sledované faktory tímto směrem ukazují). Proto výrok hodnotíme jako neověřitelný, neexistují prokazatelná data popisující to, jak si země vedou stran jejich vnitřní bezpečnosti.

Tato analýza mapuje především faktory společnosti a bezpečnosti, výskyt zahraničních a domácích konfliktů a míru militarizace. Hodnocení je stanoveno na základě 23 kritérií (GPI indicators). Samotný index však jednoznačně neprokazuje míru bezpečnosti, ale spíše mírové prvky. Kategorie, která se orientuje na vnímání bezpečnosti, hodnotí Českou republiku dvěma body z pěti, přičemž pět značí nejhorší stav. Obdobně je na tom většina zemí střední Evropy. Od roku 2012 je tento stav neměnný.

Mezi další zkoumané faktory patří například politická nestabilita, kriminalita, vnitřní a vnější bezpečnost, dodržování lidských práv atd.

Dodejme, že v roce 2016 se Česká republika umístila opět na 6. příčce ze 163 zemí a o rok dříve obsadila Česká republika 12. místo. V roce 2014 si držela tuto pozici, na kterou postoupila ze 13. místa z roku 2013.

Personální kapacity ve zdravotnictví jsou ohroženy hlavně nízkým ohodnocením. I z toho důvodu lékaři a zdravotní sestry odcházejí do zahraničí, kde jim jsou nabídnuty lepší finanční podmínky. Tento zdravotní personál poté chybí hlavně v Moravskoslezském a Libereckém kraji, které se musely uchýlit k dočasnému uzavření některých zdravotnických zařízení; v Karlovarském a Plzeňském kraji zase hledají zdravotnické pracovníky v Rusku nebo na Ukrajině.

Podle České asociace sester (ČAS) v České republice chybí až 3 300 sester (.pdf). Řešení ministerstva zdravotnictví – zkrátit způsob vzdělání sester ze stávajícího modelu, čtyř let středoškolského vzdělání a tří let vysokoškolského vzdělání, na model čtyř let na střední škole a jednoho roku na vyšší odborné škole – není podle ČAS správným řešením. Tato novela zákona byla předložena ministrem zdravotnictví v červenci 2016 a schválena s platností od 1. září 2017.

Svaz měst a obcí vypracoval průzkum, kterého se účastnilo na 615 obcí a ze kterého vyplývá, že lékaři chybí až v jedné třetině obcí; dalších 16 % zúčastněných obcí předpokládá, že jim budou chybět v brzké budoucnosti. V pardubické nemocnici například chybí 15 lékařů a 45 zdravotních sester či asistentů. Tradičním problémem jsou horské a pohraniční oblasti.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, protože Hilšer sice skutečně bojoval proti návrhu zákona o univerzitních nemocnicích za doby Topolánkovy vlády, ten nicméně nebyl reálně vládou předložen do Parlamentu. Interpretace, zda jeho obsah měl vést k privatizaci fakultních nemocnic, se u jednotlivých aktérů v dané době značně lišila a z našeho pohledu nelze autoritativně na základě dostupných zdrojů potvrdit, že tomu tak skutečně bylo.

V letech 2007 a 2008 skutečně došlo na ministerstvu zdravotnictví v rámci připravované reformy zdravotnictví i k návrhu na vytvoření zákona o univerzitních nemocnicích. Ten měl kromě dalšího měnit vlastnickou formu fakultních nemocnic.

V obecné představě resortu (k naplnění této věci nedošlo) měly být fakultní nemocnice transformovány na akciové společnosti s účastí státu a univerzit. Proti tomuto záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. Proti návrhu se zejména postavily kromě tehdejší opozice i univerzity, Česká lékařská komora a další aktéři včetně koaličních partnerů tehdejšího ministra Julínka, který měl danou věc v gesci.

Julínek měl výše zmíněný plán podložen věcným návrhem zákona (.pdf), který na svém jednání v dubnu 2008 schválila usnesením č. 373 Topolánkova vláda.

Důsledkem připravovaného zákona o univerzitních nemocnicích a univerzitních pracovištích mělo být „nahradit fakultní nemocnice existující již v překonané formě státních příspěvkových organizací univerzitními nemocnicemi, které budou mít podobu akciových společností, a upravit standardní právní vztahy mezi univerzitní nemocnicí a univerzitou, v jejichž rámci bude přesně vymezeno jejich postavení v systému poskytování zdravotních služeb a v systému vzdělávání, vědy a výzkumu.“ Obecně měl zákon přinést řadu změn, v rámci výroku se soustředíme toliko na transformaci vlastnické struktury, o níž Hilšer mluví. Sám ji popisuje jako privatizaci. Pokud se ovšem podíváme do věcného zámeru zákona, zjistíme, že rozložení akcií mezi stát a příslušnou univerzitu bylo v poměru 66:34 pro stát. Podstatný je zejména bod 34 věcného záměru zákona (.doc), v němž se uvádí:

„Podíl na základním kapitálu ve výši 34 % bude univerzitě garantovat kvalifikovanou účast na rozhodování valné hromady. Proti vůli univerzity tak nebude možné změnit stanovy, rozhodnout o zvýšení či snížení základního kapitálu, schválit smlouvu, na jejímž základě dochází k převodu podniku nebo jeho části, smlouvu o nájmu podniku nebo jeho části nebo smlouvu zřizující zástavní právo k podniku nebo jeho části, rozhodnout o zrušení univerzitní nemocnice s likvidací, změnit druh nebo formu akcií, změnit práva spojená s akciemi, vyloučit nebo omezit přednostní právo na získání vyměnitelných a prioritních dluhopisů, vyloučit nebo omezit přednostní právo na upisování nových akcií, schválit ovládací smlouvu nebo smlouvu o převodu zisku.“

Daný záměr, který vláda schválila v dubnu 2008, ovšem není samotným návrhem zákona. Na základě záměru měl být zákon teprve zpracován a předložen. K tomu ovšem nedošlo . Proti záměru ministra Julínka, potažmo vlády Mirka Topolánka se ostře vymezily Karlova univerzita v Praze, Masarykova univerzita (prostřednictvím tehdejšího rektora Fialy, dnešního předsedy ODS) v Brně i Univerzita Palackého v Olomouci – tedy všechny univerzity, jichž se připravovaná reforma týkala. Proti privatizaci se postavila také tehdy vládní KDU-ČSL, která hrozila odchodem z vlády.

Po nátlaku univerzit i koaličního partnera premiér Topolánek oznámil v červnu 2008, že vláda od plánovaného projektu na přeměnu fakultních nemocnic na akciové společnosti upouští. Premiér tehdy v Poslanecké sněmovně (6. června 2008) uvedl:

„Já chci tady jednoznačně veřejně garantovat, že k převodu na akciové společnosti u fakultních nemocnic ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády nedojde. (...) V této chvíli jednoznačně garantuji to, že fakultní nemocnice ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády převáděny na akciové společnosti nebudou.“

Jak už bylo řečeno, proti záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. Jak informuje archivní tisková zpráva Univerzity Karlovy, Hilšer figuroval od května 2008 na pozici mluvčího studentské iniciativy k transformaci fakultních nemocnic. Hilšerovu angažovanost v dané věci potvrzuje také např. článek serveru iDNES.cz z 20. května 2008.

Jak jsme uvedli výše, věcný záměr zákona obsahoval ustanovení, které mělo univerzitám garantovat, že nemocnice či jejich části nebudou rozprodány. Nicméně podle dobových zpráv tyto garance neobsahovalo paragrafované znění návrhu, které měl Julínek (potažmo ministerstvo zdravotnictví) projednávat se zástupci univerzit. O tom psal např. server Aktuálně.cz dne 2. května 2008 s odkazem právě na paragrafované znění. Jelikož však nedisponujeme samotným návrhem, není možné posoudit, nakolik reálně šlo o privatizaci. Navíc se zde poměrně různí interpretace jednotlivých stran. Pokud přihlédneme k tomu, že samotný návrh zákona nebyl vůbec předložen a neprošel tak parlamentním schvalováním, je fakticky nemožné posoudit na základě dostupných zdrojů, zda ze strany vlády šlo o skrytou privatizaci fakultních nemocnic. Výrok tudíž hodnotíme jako neověřitelný.

Z internetových zdrojů lze dohledat, že Marek Hilšer byl předsedou Akademického senátu 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy ještě za dob jeho studia. Na přímý dotaz nám bylo sekretariátem 1. LF UK odpovězeno, že doktor Hilšer byl předsedou senátu po tři volební období (sám Hilšer na svých stránkách píše o jedné obhajobě) a s profesorem Pafkem byli společně v Senátu v období 2007–2013. Volba předsedy je však tajná a nelze tak dohledat, kdo Marka Hilšera ve volbě podpořil.

Hilšer se stal předsedou AS 1. LF UK 13. prosince 2004, jak dokládá výroční zpráva (.pdf, str. 10) této fakulty. Pokud bychom chtěli i přes tajnou volbu sledovat, zda Hilšera podpořili pedagogové z fakulty, což jsou přirozeně významní lékaři, je možné poukázat na zákon o vysokých školách. § 8 odst. 1 uváděl v době, kdy byl Hilšer poprvé zvolen (tedy na konci roku 2004), že studenti tvoří v akademickém senátu nejméně třetinu a nejvýše polovinu členů. Tedy přirozeně pro zvolení Hilšera předsedou pro něj musel hlasovat i některý z lékařů, který zastupoval v senátu pedagogy, resp. školu.

Zápis z jednání, kde byl Hilšer poprvé zvolen předsedou, není dostupný (jsou dostupné od roku 2005). Ovšem 17. prosince 2007 byl Hilšer zvolen opět šéfem akademického senátu, když získal 24 hlasů a 5 jich bylo proti (z celkových 30 členů). Je tedy nepochybné, že pro něj hlasovala část pedagogů/lékařů. V daném senátu seděl skutečně profesor Pafko a také další známí lékaři (např. Tomáš Zima – dnešní rektor Univerzity Karlovy a tehdejší děkan Lékařské fakulty a Martin Holcát – budoucí ministr zdravotnictví).

I přesto, že nejsou veřejně dohledatelné výsledky voleb (což je vzhledem k jejich tajnosti pochopitelné), hodnotíme výrok jako pravdivý, neboť na základě logiky těchto voleb není možné, aby Hilšera nepodpořili i lékaři/pedagogové, kteří zasedali v daných akademických senátech s ním. A to proto, že podle zákona mohli a mají studenti nanejvýš 50% zastoupení v těchto orgánech univerzitních samospráv.