Marek Hilšer

Marek Hilšer, který je členem Senátu od roku 2018, v rozhovoru zmiňuje, že patří „mezi aktivní senátory“. Toto ilustruje právě tvrzením, že v horní komoře podal pozměňovací návrhy, které následně Senát schválil.

Svou aktivitu v Senátu ČR Hilšer prezentuje také na svém webu. Pozměňovací návrhy, o nichž zde informoval, lze najít také v záznamech o jednání horní komory.

V dubnu 2022 Hilšer předložil (video, čas 6:31:47) pozměňovací návrh k návrhu usnesení Senátu k situaci na Ukrajině a masakru v Buči. Pozměňovací návrh měl do usnesení vložit nový bod, který vyzývá vládu ČR aby „vyvinula diplomatickou iniciativu, jejímž cílem je dopravit humanitární pomoc ukrajinským civilistům v obklíčených městech po zemi, po vodě a vzduchem.“ Senát tento pozměňovací návrh Marka Hilšera přijal a zmíněný bod se tak stal součástí schváleného usnesení (.pdf, str. 2).

V prosinci 2019 také Senát odsouhlasil přijetí pozměňovacího návrhu (.pdf), který tehdy předložil Marek Hilšer s dalšími senátory k novele zákona o státní sociální podpoře. Jejich návrh konkrétně žádal (.pdf, str. 2), aby tehdy plánované navýšení rodičovského příspěvku mohli získat i rodiče s dětmi do čtyř let věku, kteří původní příspěvek již vyčerpali. Senát tedy s tímto pozměňovacím návrhem vrátil celou novelu zpět do Sněmovny. Doplňme nicméně, že poslanci následně setrvali na své původní verzi novely a schválená novelizace tak úpravu navrženou Markem Hilšerem a dalšími senátory neobsahuje.

V prosinci 2018 pak senátní výbor pro zdravotnictví a sociální politiku předložil pozměňovací návrhy k novele (.pdf) insolvenčního zákona, některé z nich přitom podle záznamů jednání Senátu v rámci výboru navrhl právě Marek Hilšer. Zmíněné úpravy novely (.pdf, str. 3–4) měly podle Hilšera nastavovat vstřícnější pravidla oddlužení a měly umožnit oddlužení co největšímu počtu dlužníků. Hilšer také na původní verzi novely insolvenčního zákona kritizoval výši minimální splátky pro vstup do insolvence, která měla představovat tisíc korun správci a tisíc korun věřiteli. Také v tomto případě Senát pozměňovací návrhy schválil a novelu vrátil do Sněmovny, ta však nakonec opět rozhodla o prosazení zákona v původním znění.

Pro úplnost dodejme, že Marek Hilšer kromě pozměňovacích návrhů spolu s některými dalšími senátory v Senátu podal také několik návrhů (.pdf, str. 1) na předložení nových novel a zákonů. Čtyři z nich (tisky č. 94, 111, 149 a 151) následně Senát skutečně předložil Poslanecké sněmovně. Rovněž byl autorem (.pdf) několika senátních usnesení (.pdf). 

Z výše zmíněného je zřejmé, že Marek Hilšer během svého působení v Senátu skutečně předložil několik pozměňovacích návrhů, které senátoři následně schválili. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý, doplňme ovšem, že žádný ze zmíněných pozměňovacích návrhů k legislativě nakonec nepřijala Poslanecká sněmovna.

Srovnání cen mobilních tarifů lze nalézt ve statistikách vícero organizací, které často k porovnání mezi státy používají odlišné metodiky. Český telekomunikační úřad (ČTÚ) například ve své Zprávě o vývoji cen na trzích elektronických komunikací (.pdf) za rok 2021, kterou zveřejnil 5. října 2022, odkazuje na statistiky společnosti Teligen a Evropské komise (.pdf, str. 37, 45). Další srovnání nabízí například také analýza (.pdf) finské společnosti Rewheel. V následujících odstavcích se na ně zaměříme podrobněji.

Teligen

Analytická společnost Teligen, kterou ve své zprávě zmiňuje ČTÚ, při tvorbě statistik dlouhodobě spolupracuje s Organizací pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Její přehled za 4. čtvrtletí roku 2021 (.pdf, str. 37) srovnává několik kategorií mobilních tarifů (tzv. spotřebních košů zahrnujících volání, SMS i datové služby). Jednotlivé země podle metodiky Teligenu reprezentují vždy dva největší operátoři. Ceny analýza uvádí bez DPH a přepočítává je podle tzv. parity kupní síly, a tak zohledňuje rozdílnost cenových hladin mezi zeměmi.

V rámci této statistiky se Česká republika v porovnání s ostatními zeměmi EU neumístila na nejhorší příčce ani v jedné ze čtyř sledovaných kategorií (.pdf, str. 37–41), ačkoli se vždy umístila v první pětici evropských států s nejvyššími cenami.

Evropská komise

Mezinárodní srovnání pravidelně zpracovává i Evropská komise, která poslední statistiku za rok 2021 vydala v červenci 2022. I její přehled zahrnuje více mobilních operátorů za každou zemi a srovnává ceny podle parity kupní síly (.pdf, str. 45). V případě mobilních služeb posuzuje celkem 12 kategorií tarifů. Český telekomunikační úřad o tomto srovnání uvádí, že zobrazuje „cenovou úroveň mobilních služeb v ČR jako vůbec nejvyšší v celé EU, když z 12 spotřebních košů řadí ČR do levnější poloviny zemí pouze u jednoho koše s nejnižším objemem dat (0,5 GB)” (.pdf, str. 45).

Česko se konkrétně řadí mezi země s vysokými cenami v rekordních sedmi kategoriích, ve čtyřech pak do skupiny států „s relativně vyššími cenami” a ve zmíněné jedné kategorii mezi země s relativně nižšími cenami. Hned za Českou republiku se řadí Kypr, který má ale nejhorší hodnocení jen v případě pěti kategorií tarifů, nikoli sedmi jako ČR (.pdf, str. 45).

Úplně cenově nejdražší tarify ČR měla ve dvou kategoriích z celkových 12 (.pdf, str. 115–126). Přesněji se jednalo o tarif v objemu 20 GB bez minut na telefonování (str. 119) a 2 GB se 100 hovory (str. 122).

Rewheel

Finská společnosti Rewheel pak jako jediná nabízí srovnání již za první pololetí roku 2022 (.pdf). Používá nicméně odlišnou metodiku než předchozí dvě statistiky, co se týče cen, a nepřepočítává je podle parity kupní síly (.pdf, str. 13).

České mobilní tarify podle této analýzy nejsou v rámci Evropské unie nejdražší. Například minimální částka za 100 GB a 1 000 minut za měsíc, kterou u nás zaplatíme, je šestá nejvyšší z členských států EU (.pdf, str. 2). V případě tarifu s objemem 1 000 GB pak Česká republika patří k nejlevnějším zemím EU (.pdf, str. 2).

Pokud ale porovnáme maximální počet GB, které dostaneme za 30 eur, je Česká republika druhá nejdražší zemí EU za Maltou (.pdf, str. 1).

Doplňme ovšem, že po přepočtu cen podle parity kupní síly může být výsledné pořadí jednotlivých zemí odlišné. Údaje o tomto ukazateli za rok 2022 nicméně ještě nejsou k dispozici.

Na závěr tedy shrňme, že ceny mobilních tarifů lze srovnávat pomocí různých metodik, podle různých kategorií tarifů a za použití různých cenových vyjádření. Analýza společnosti Teligen za rok 2021 řadila Českou republiku mezi země s drahými tarify, nikoli však přímo na nejhorší příčku. V některých kategoriích tomu bylo podobně i v případě srovnání finské společnosti Rewheel za první část roku 2022. 

Evropská komise nicméně ve svém nejnovějším přehledu za rok 2021, který zveřejnila v červenci 2022, skutečně Česko klasifikuje jako zemi, která u většiny tarifů (.pdf, str. 20) spadá do nejhorší kategorie. Podle Českého telekomunikačního úřadu je tak cenová úroveň mobilních služeb ČR „nejvyšší v celé EU”. Ačkoli se tedy výše zmíněné statistiky a jejich metodika liší, hodnotíme výrok Marka Hilšera na základě říjnového vyjádření ČTÚ jako pravdivý.

Senátor a kandidát na prezidenta Marek Hilšer se v rozhovoru vymezil proti způsobu financování kampaní ostatních kandidátů. V kontextu výroku tvrdí, že dění v politice skrze poskytování peněz ovlivňují „zájmové až oligarchické skupiny“. Dále uvádí, že je dle něj třeba zlepšit politickou kulturu, a proto o finance nepožádal žádné milionáře.

Hospodářské noviny 20. září 2022 skutečně vydaly článek s názvem „Miliardáři se sešikovali za generálem Pavlem. Ten si hlídá, aby jeho sponzoři neměli tunelářskou minulost“. Redaktor v článku informuje o podporovatelích kandidatury Petra Pavla, popisuje jejich podnikání, postoje i výši jejich příspěvků. 

Podnikatele podle autora článku spojuje to, že patří do žebříčku nejbohatších Čechů, dále jejich „filantropické aktivity a dlouhodobý zájem o téma demokracie“. Někteří z nich pak podnikají v oblasti technologií. Jedním z byznysmenů, kteří Pavlovu kampaň podpořili, je Libor Winkler z investiční skupiny RSJ, který v minulost finančně podporoval také např. Jiřího Drahoše, který kandidoval ve volbách v roce 2018.

Uveďme, že mezi dalšími milionáři, kteří podpořili kampaň Petra Pavla, jsou podle Hospodářských novin např. Zbyněk Frolík (zakladatel firmy vyrábějící lůžka Linet), dvojice investorů Dušan Šenkypl a Jan Barta, majitelé Livesportu Martin Hájek a Jiří Mareš, zakladatel Eurowagu Martin Vohánka, ředitel společnosti Siko Tomáš Vala, zakladatel Mall.cz Ondřej Fryc nebo spolumajitel Tipsportu Jaroslav Beran.

Dodejme, že výdaje na prezidentskou volební kampaň nesmí přesáhnout 40 milionů korun, případně 50 milionů, pokud kandidát postoupí do druhého kola. Petr Pavel na svém webu uvádí, že nepřijímá finanční dary mj. od „osob spojených s divokou privatizací, tunelováním a jinými nekalými praktikami v uplynulých 30 letech“. 

Doplňme také, že Pavel na začátku října serveru Seznam Zprávy oznámil, že od jednoho podnikatele přijme maximálně tři miliony korun. Dle transparentního účtu obdržel Petr Pavel k 18. listopadu 2022 nejvyšší sumu 2,5 milionu korun, a to od zmiňovaného zakladatele Eurowagu Martina Vohánky. Marek Hilšer si dle svého transparentního účtu hradí většinu kampaně sám skrze svou stranu Marek Hilšer do Senátu, přičemž zbytek příjmů jeho kampaně tvoří drobné dary, které k 18. listopadu 2022 činí souhrnně několik desítek tisíc korun.

Na webu Hospodářských novin tedy skutečně vyšel článek, který říká, že se za Petrem Pavlem „šikují“ milionáři, kteří finančně podporují jeho kampaň. Autor neuvádí, že by se jednalo o progresivní milionáře, pouze zdůrazňuje jejich filantropické aktivity. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Překlad rozhodnutí londýnského tribunálu, který se věnoval problematice nedobrovolného odběru orgánů v Číně, se nám z veřejných zdrojů nepodařilo dohledat. K dohledání byla jen část shrnutí závěrů tribunálu, které senátor Hilšer zveřejnil na své facebookové stránce.

Senátora Hilšera jsme tedy oslovili e-mailem a požádali jej o doložení existence tvrzeného překladu. Obratem jsme obdrželi odpověď, kde senátor Hilšer uvedl, že překlad zatím nikde nezveřejnil, ale má to v plánu, až budou hotové nové webové stránky.

Přiložil však vyhotovený český překlad zkráceného rozhodnutí tribunálu spolu s fakturou za práci překladatele. Tyto důkazy jsme vyhodnotili jako dostatečné, necítíme se však povoláni překlad zveřejňovat bez svolení objednavatele.

Na svém zasedání 12. prosince 2013 přijal Evropský parlament usnesení týkající se problematiky odebírání orgánů pro transplantace v Číně, kde hned v prvním odstavci odkazuje na podezřelé fungování čínského transplantačního systému:

„(...) vzhledem k tomu, že v Čínské lidové republice se provádí více než 10 000 transplantací orgánů ročně a 165 čínských transplantačních center nabízí možnost nalezení vhodných orgánů během dvou až čtyř týdnů, přičemž zde doposud neexistuje organizovaný účinný veřejný systém dárcovství a přidělování orgánů; vzhledem k tomu, že systém transplantace orgánů v Číně nesplňuje požadavky Světové zdravotnické organizace, pokud jde o transparentnost a zpětnou sledovatelnost získaných orgánů, a že čínská vláda odmítá přijmout systém nezávislé kontroly; vzhledem k tomu, že předpokladem etického dárcovství orgánů je dobrovolný a informovaný souhlas (...)“

Text prohlášení se primárně týká problematiky transplantací orgánů v Číně, ale zmiňuje i další oblasti porušování lidských práv v Číně jako je pronásledování náboženské skupiny Falun Gong a obecně zneužívání pronásledovaných skupin jako „dobrovolných“ dárců orgánů.

V bodě tři parlament shrnuje svůj postoj a „vyzývá EU a její členské státy, aby na téma nedobrovolného odebírání orgánů v Číně upozornily; doporučuje Unii a jejím členským státům, aby veřejně odsoudily nekalé praktiky týkající se transplantací orgánů v Číně a zvýšily povědomí svých občanů cestujících do Číny o tomto problému; vyzývá k tomu, aby EU praktiky transplantace orgánů v Číně plně a transparentním způsobem prošetřila a aby ti, kteří byli do těchto neetických postupů zapojeni, byli trestně stíháni“.

Novelu zákona – transplantační zákon, o kterém Hilšer mluví, předložila Sněmovně skupina poslanců 4. června tohoto roku. Navrhovatelem byl teď již bývalý poslanec Mikuláš Peksa. Na zákonu pracoval mimo jiné i senátor Marek Hilšer. Vláda k návrhu vyslovila nesouhlasné stanovisko. K 18. červnu 2019 je návrh zákona projednáván ve výborech, přesněji ve výboru pro zdravotnictví.

Část poslanců navrhuje zřídit společně s přijetím novely také etickou komisi. Podle důvodové zprávy se má jednat o orgán, který v „pravidelných intervalech aktualizuje které státy jsou důvěryhodné pro transplantaci a které mají systematické problémy s porušováním základních lidských práv i za účelem získávání orgánů. Tyto státy budou nadále označeny z hlediska transplantace orgánu za problematické. Pro zisk orgánu v problematické zemi je pak třeba získat souhlas vydaný etickou komisí.“ (.pdf - str. 4)

Právní rámec Evropské unie v oblasti transplantace orgánů je stanoven ve směrnici č. 2010/53 EU, ve které se v (nezávazném) úvodním recitálu č. 19 uvádí: „Významným faktorem dárcovství orgánů je altruismus. Za účelem zajištění jakosti a bezpečnosti orgánů by měly být programy pro transplantaci orgánů založeny na zásadách dobrovolného a bezplatného dárcovství. Toto má zásadní význam, protože porušení těchto zásad by mohlo být spojeno s nepřijatelnými riziky. (...)“.

Článek 13 této směrnice pak stanoví:

1.   Členské státy zajistí, aby bylo darování orgánů od zemřelých a žijících dárců dobrovolné a bezplatné.

2.   Zásada bezplatnosti nesmí bránit tomu, aby žijící dárce obdržel náhradu, pokud bude důsledně omezena na pokrytí výdajů a ztrátu příjmů spojených s darováním. Členské státy stanoví podmínky, za nichž může být tato náhrada poskytnuta, přičemž se vyhnou jakýmkoli finančním pobídkám či příspěvkům pro potenciální dárce.

3.   Členské státy zakážou zveřejňování potřeby nebo dostupnosti orgánů, pokud je cílem takového zveřejňování nabízení nebo dosažení finančního zisku nebo srovnatelné výhody.

4.   Členské státy zajistí, aby se odběr orgánů prováděl na neziskovém základě.

Transplantaci orgánů dále také upravuje Úmluva o lidských právech a biomedicíně přijatá Radou Evropy, kde se v kapitole VII čl. 21 uvádí (.pdf, str. 8): „Zákaz finančního prospěchu. Lidské tělo a jeho části nesmí být jako takové zdrojem finančního prospěchu.“ Mezi signatáře Úmluvy o lidských právech a biomedicíně patří i Česká republika. Dalšími evropskými zeměmi, které patří k signatářům, jsou například Bulharsko, Řecko, Francie, Maďarsko nebo Slovensko. K Úmluvě o lidských právech a biomedicíně se z evropských zemí nepřipojily například Belgie, Německo a Velká Británie.

Jediný stát, ve kterém se placené dárcovství ledvin praktikuje legálně, je Írán. Existuje tam však přísná regulace v případě darování orgánu cizincům, čímž se má omezit mezinárodní obchod s orgány.

V poslední době se nejčastěji zmiňuje nelegální obchod s orgány v podobě takzvané „orgánové turistiky“. S tímto problémem je především spojována Čína, kterou cizinci mají navštěvovat za účelem nelegální transplantace orgánů. Dlouhodobě existují totiž podezření, že v Číně lze zakoupit orgány nedobrovolně odebrané z těl politických vězňů. Má jít především o orgány příslušníků náboženských či etnických menšin, jako jsou členové hnutí Falun Gong, Tibeťané, ujgurští muslimové nebo členové některých křesťanských sekt. Tato podezření nakonec potvrdil v polovině června 2019 nezávislý China Tribunal ve svém Závěrečném rozsudku a souhrnné zprávě (.pdf).

Dalším státem, který se potýká s takzvanou „orgánovou turistikou“ je Pákistán, kde sice platí zákaz komerčního prodeje orgánů, ale kvůli špatné implementaci zákona se brzdí snahy o omezení obchodu s orgány.

Marek Hilšer hovoří o legislativní úpravě možnosti získat orgán k transplantaci. K problému nedobrovolné operace orgánů dochází typicky v Číně, v níž jsou orgány nelegálně a nedobrovolně odebírány vězňům, a následně se prodávají. Proti tomuto dlouhodobě vystupuje např. Amnesty International, závažnosti problému si je vědom i Evropský parlament.

Hilšer se v tomto výroku odkazuje k tomu, že občané cizích zemí mohou přijet do Číny, tam si transplantaci zaplatit a nechat se operovat - tedy existenci tzv. transplantační turistiky. Toto je problémem právě kvůli nejasnému původu získání transplantovaného orgánu. Jak uvádí pro iRozhlas publicista Ethan Gutmann, Izrael byl první zemí, která tuto transplantační turistiku zakázala. Občané Izraele si tedy nesmějí kupovat orgány za účelem transplantační operace. Konkrétně to upravuje druhá sekce izraelského zákona.

Kanada se přípravě změny zákona o obchodování s lidskými orgány věnuje od roku 2017. K poslednímu dubnu 2019 je tento zákon ve třetím čtení v kanadském senátu a v platnost vstoupí po obdržení královského souhlasu. Trestným se tak stane např. přijetí orgánu, s jehož operací osoba, jejíž orgán bude odebrán, nedala výslovný souhlas. Ilegální však dle této změny bude i jakékoli napomáhání těmto nedobrovolným operacím či účast na nich.

V České republice jsou transplantace orgánů upraveny několika právními předpisy. Za nejdůležitější bychom mohli považovat tzv. Transplantační zákon č. 285/2002 Sb. Na začátku roku 2019 byla přijata jeho novela. Novinka má usnadňovat odběr orgánů cizincům, kteří zemřou na našem území.

Přestože existuje možnost mezistátní výměny orgánů, v tomto případě jde spíše o teoretickou otázku. Česko má smlouvu s Eurotransplant a je členem FOEDUS. Jde o spolupráce na evropské úrovni. Nepodařilo se nám také dohledat zmínku o nelegálním dovozu orgánů do Česka.

V České republice je sedm transplantačních center, ty „spolupracují s dárcovskými nemocnicemi v daném regionu, zodpovídají za zařazení nemocných do čekací listiny a pečují o žijící dárce orgánů a příjemce orgánů,“ píše se na webu Koordinačního střediska transplantací.

Institut klinické a experimentální medicíny (IKEM) je největším specializovaným klinickým a vědeckovýzkumným pracovištěm v České republice. Na jejich webu je logistika odběru orgánů popsána takto: „Pokud je pacient vybrán jako dárce orgánů, k odběru se přistoupí až po domluvě s transplantačním centrem. To pak vysílá do nemocnice, kde je potencionální zemřelý dárce hospitalizován, odběrový tým, který orgány odebere přímo v daném zdravotnickém zařízení. Nebo je dárce kvůli například náročnosti transplantace převezen do Institutu klinické a experimentální medicíny a odběr je proveden tam.“

Dovoz orgánů ze zahraničí pak teoreticky možný je, pravidla stanovuje již zmíněný transplantační zákon v https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2002-285#f2330910">§ 26 a násl.; platí, že „mezinárodní výměna tkání a orgánů k transplantacím je přípustná pouze za předpokladu, že jejím cílem je nalezení nejvhodnějšího příjemce nebo záchrana čekatele na transplantaci, jehož život je bezprostředně ohrožen, a za předpokladu, že tkáně a orgány splňují požadavky na jakost a bezpečnost a že je zajištěna jejich sledovatelnost.“ Jedná se tak pouze o výjimečné řešení.

Dovoz orgánů, které byly nedobrovolně sklizeny, by však bylo v rozporu jak s předpisy Evropské unie, tak s mezinárodní dohodou uzavřenou v rámci Rady Evropy. Zákaz nedobrovolného odnímání orgánů obsahuje např. směrnice č. 2010/45/EU ve svém čl. 13, popř. Úmluva o lidských právech a biomedicíně v čl. 5.

Čína je pak v poslední době často spojována s tzv. „orgánovou turistikou“, tedy návštěvou země za účelem nelegální transplantace orgánů. Dlouhodobě existují totiž podezření, že v Číně lze zakoupit orgány nedobrovolně odebrané z těl politických vězňů. Má jít především o orgány příslušníků náboženských či etnických menšin, jako jsou členové hnutí Fa-lun-kung, Tibeťané, ujgurští muslimové nebo členové některých křesťanských sekt. Tato podezření nakonec potvrdil v polovině června nezávislý China Tribunal ve svém Závěrečném rozsudku a souhrnné zprávě – 2019 (.pdf).

Miloš Zeman zastává při komunikaci o Číně pozici nevměšování se do vnitřních záležitostí Číny. Tuto pozici přiblížil při rozhovoru pro čínskou televizi CCTV u příležitosti jeho návštěvy v Číně v roce 2014, kde prohlásil:

„To je přesně ten ‚reset'. Takže nebudeme poučovat jiné, jak mají vést tržní ekonomiku ani rozhodovat o lidských právech atd. Naopak, my se musíme, jak můžeme, od ostatních států učit. Já jsem přijel do Číny, abych se od Číny učil, jak zvýšit hospodářský růst, jak stabilizovat společenský řád.“

Prezident se opakovaně vyjádřil, např. při návštěvě v Číně v listopadu 2018, v tom smyslu, že je zastáncem ekonomické diplomacie, problematiku lidských práv přitom dlouhodobě opomíjí nebo ji zcela vynechává. Stejně tak se nevěnuje ani zmíněné otázce odebírání orgánů čínským vězňům.

Prezidentova pozice je odlišná od pozice dalších představitelů ČR. Akcent na větší kritičnost vůči Číně vyjadřuje jak Ministerstvo zahraničních věcí, které při oficiálních kontaktech s Čínou přiznává snahu komunikovat lidskoprávní problematiku, tak například i Senát, který v březnu přijal rezoluci kritizující situaci v Číně. Nejaktuálněji se vynořily rozpory mezi Čínou a politikou primátora Prahy Zdeňka Hřiba, který je kritizován za narušování česko-čínských vztahů tím, že kritizuje politiku Číny vůči Tchajwanu a Tibetu.

V roce 2012 byl poprvé veřejně zmíněn program „de-extremifikace“ v otázce území Sinťiangu a ujgurské menšiny. Zároveň se v letech 2014–2015 začínají objevovat první zmínky o reedukačním systému a síti zařízení, v kterých k němu má docházet. Situace ujgurské menšiny se zhoršuje přijetím tzv. Nařízení o deextremifikaci v roce 2017, která významně omezuje kulturní a náboženské svobody ve prospěch politiky jednotné Číny, čínské kultury a komunistického zřízení a zmiňuje politiku reedukace. Amnesty International odhadovala v roce 2018, že v rámci této politiky je přeučováno až milion Ujgurů. V extrémním případě existují i tací, kteří situaci v Sinťiangu přirovnávají k počátku pozvolné genocidy, jako například investigativní novinář věnující se problematice lidských práv v Číně Ethan Gutmann.

Existence samotných táborů byla Čínou od počátku odmítána a priori jako nesmysl. Když byl v roce 2018 při rutinním porovnávání satelitních fotek objeven „neexistující“ tábor u města Dabancheng, změnila Čína rétoriku a tato zařízení připomínající vězení začala nazývat odbornými tábory či internáty, kde jsou umístění Ujgurové a další představitelé menšin dobrovolně a pro vlastní dobro. Nutno podotknout, že mnozí si účast vybrali jako lepší variantu před soudním slyšením. Samotní čínští dozorovatelé je nazývají „skoro zločinci“, protože i když zločin nespáchali, měli podle nich k němu předpoklady vzhledem ke svému původu.

V roce 2018 provedli žurnalisté z Reuters pokus o lokalizaci a zjištění počtu těchto zařízení. Z veřejně dostupných zdrojů lokalizovali 80 zařízení, dle odhadů expertů jich mohou být ale stovky. Při pokusu o návštěvu vybraných 39 z nich byli pokaždé sledováni a pokaždé bez vysvětlení vykázáni policií.

Od roku 2019 Čína povolila některým západním novinářům a diplomatům návštěvu v předem vybraných zařízeních pro deextremifikaci. I přes snahy mezinárodního společenství o nezávislé a neomezené prošetření situace a tlak na Čínu, Čína zatím tento požadavek zatím nepřijala a nařčením se brání.