Markéta Gregorová

Strana Fidesz v čele s Viktorem Orbánem letos vyhrála maďarské parlamentní volby již po čtvrté za sebou, poprvé to bylo v roce 2010. O rok později maďarský parlament schválil nový volební zákon, který upravil některé aspekty (.pdf, str. 3) maďarského smíšeného volebního systému, v jehož rámci se část poslanců volí většinovým principem a část poměrným.

Změny spočívaly například ve snížení počtu poslanců z 386 na 199. Uveďme, že voliči v maďarských parlamentních volbách disponují 2 hlasy: jedním pro volbu kandidáta v jednomandátových obvodech a jedním pro kandidátní listinu strany na celostátní úrovni (výjimku mají voliči v zahraničí, kteří disponují pouze 1 hlasem pro celostátní kandidátku). 

Ze zmíněných 199 poslanců je nyní 106 voleno v jednomandátových obvodech jednokolově, kdy mandát získává kandidát s největším počtem hlasů (tedy „první na pásce“) (.pdf, str. 3). Upřesněme, že před rokem 2011 byl tento systém dvoukolový (.pdf, str. 86-87).

Zbylých 93 poslanců poté voliči volí z celostátních kandidátních listin. Tyto mandáty se rozdělují poměrně složitým způsobem, při němž se používá metoda D'Hondtova dělitele (.pdf, str. 86-87). Započítávají se přitom hlasy pro stranické kandidátní listiny, ale i hlasy pro nevítězné kandidáty z jednomandátových obvodů a nově také tzv. kompenzační hlasy pro vítěze. Pokud tedy v jednomandátovém obvodu kandidát zvítězil, hlasy, které získal navíc oproti druhému kandidátovi v pořadí, se převedou na celostátní úroveň a přičtou se jeho straně. Právě tyto kompenzace pro vítěze jsou podle politologa Jakuba Charváta (.pdf, str. 91, 83-84) hodnoceny jako kontroverzní, zejména co se týče znevýhodňování malých stran.

Volební reforma se týkala taktéž rozdělení volebních obvodů. Tyto změny pak byly podle Charváta (str. 90) často prováděny v souladu s politickými zájmy pravicového Fideszu. Obvody, kde vyhrávaly levicové strany, byly přeskupeny dvojím způsobem: buď obvod zůstal levicovou baštou, ale s výrazným nadprůměrem celkového počtu voličů, nebo byly spojeny s rurálními oblastmi, kde dominuje Fidesz, čímž se obvod stal vyrovnaným. Vyrovnané obvody byly zase rozděleny nebo spojeny tak, aby zvýhodňovaly kandidáty Fidesz.

Tento případ lze označit za tzv. gerrymandering (.pdf, str. 142), což je záměrná manipulace s hranicemi obvodů tak, aby zvýhodňovaly určité politické kandidáty nebo politické strany. Pojem pochází z voleb v americkém státě Massachusetts. Tamní guvernér Elbridge Gerry nechal za účelem volebního zisku před volbami v roce 1812 překreslit hranice volebních obvodů tak komplikovaným způsobem, že obvody na mapě připomínaly mloka. Označení této manipulace vzniklo spojením jména guvernéra a anglického slova salamander, tedy mlok.

Poprvé se vliv maďarské volební reformy projevil ve volbách v roce 2014, kdy strana Fidesz získala 44,9 % hlasů a 133 mandátů, druhá skončila Maďarská socialistická strana, která získala 25,6 % hlasů a 38 mandátů. Na těchto ale i následujících výsledcích maďarských voleb lze vidět efekt volební reformy.

Premiér Viktor Orbán a jeho vláda je dlouhodobě ve sporu s Evropskou unií, podle které omezuje principy demokracie a právního státu i svobodu médií. Orbán v minulém roce zahájil celoevropskou reklamní kampaň, kde se vymezuje proti současné podobě EU, konkrétně hovoří o evropském „superstátu“ nebo „evropském impériu“. Ve svých reklamách také obvinil maďarského finančníka židovského původu George Sorose, že spolu s americkou Demokratickou stranou udávají agendu EU prostřednictvím mezinárodních nevládních organizací. Kritiku vůči EU zopakoval i ve svém vítězném projevu při letošních parlamentních volbách.

Orbánova vláda v minulém roce odsouhlasila zákon zakazující šíření materiálů zobrazujících homosexualitu či změnu pohlaví mezi osobami mladšími 18 let. Zákon vzbudil kontroverzi mezi evropskými lídry, lidskoprávními organizacemi, LGBT+ aktivisty, ale i maďarskými občany, podle kterých zákon omezuje svobodu projevu a práva dětí. Zákon navazuje na dvě předešlá rozhodnutí Orbánovy vlády omezit práva LGBT+ osob: zabránit transsexuálům ve změně jména v úředních dokumentech a rozsáhle omezit právo adopce pro samostatně žijící osoby (a páry stejného pohlaví). 

Viktor Orbán se tedy nejen ve své předvolební kampani vymezuje vůči Evropské unii, Georgi Sorosovi i LGBT+ komunitě. Je také pravdou, že upravil volební zákon takovým způsobem, že více vyhovuje jeho straně Fidesz a úpravu volebních obvodů lze skutečně označit za garrymandering. Výrok europoslankyně Gregorové proto hodnotíme jako pravdivý.

Předně uveďme, že Rada EU je spolu s Evropským parlamentem jedním z hlavních aktérů v evropském legislativním procesu. Každý členský stát má v Radě EU jednoho zástupce – většinou se jedná o ministra, jenž má ve své zemi na starosti oblast, kterou Rada zrovna projednává. Z tohoto důvodu se Rada EU označuje také jako Rada ministrů.

Rada Evropské unie přijímá rozhodnutí dle smlouvy o Evropské unii vždy jedním ze tří způsobů. Prvním z nich je přijetí rozhodnutí prostou většinou, kdy pro návrh hlasuje 14 členských států. Druhá možnost je přijetí kvalifikovanou většinou, kdy musí pro návrh hlasovat 55 % členských států, které zastupují alespoň 65 % obyvatelstva EU. Třetím způsobem je jednomyslné rozhodnutí. Který z těchto tří způsobů musí Rada EU použít, je přitom dáno druhem projednávané otázky.

Rada musí hlasovat jednomyslně v záležitostech, které členské státy považují za citlivé. Jedná se například o otázky financí EU, členství v EU nebo právě o otázky společné zahraniční a bezpečnostní politiky, a to „s výjimkou některých jasně vymezených případů, jež vyžadují kvalifikovanou většinu, například jmenování zvláštních zástupců“. (.pdf, str. 3–4) Výrok Markéty Gregorové proto hodnotíme jako pravdivý.

O společné obranné politice zemí Evropské unie hovořil francouzský prezident Emmanuel Macron už v roce 2017, kdy stanul v čele své země. V září 2017 v projevu na Sorbonnské univerzitě řekl, že by chtěl, aby v oblasti bezpečnosti Evropská unie měla „schopnost samostatně jednat“, a to prostřednictvím společných vojenských sil. Zároveň dodal, že tyto vojenské síly by měly doplňovat Severoatlantickou alianci, nikoliv ji nahradit. Evropa by podle francouzského prezidenta měla mít zároveň společnou obrannou politiku a sdílený evropský rozpočet na obranu.

Společnou evropskou armádu zmínil Emmanuel Macron například také v listopadu roku 2018. „Musíme být schopni bránit se proti případné agresi Číny, Ruska, ale také USA,“ řekl v rozhovoru pro rozhlasovou stanici Europe 1, „toho nemůžeme dosáhnout, dokud nebudeme mít jednotnou evropskou armádu“. Zpravodajský web Euractiv.cz k tomu ale zároveň uvedl, že „dle jednoho francouzského zdroje Macronova výzva souvisí spíše s intenzivnější a koordinovanější spoluprací v obraně nežli se skutečnou nadnárodní evropskou armádou.“ Aktuálně.cz zase na konci roku 2018 uvedlo, že zatím neexistuje ani na papíře návrh, jak by měla evropská armáda vypadat.

Dodejme, že nedlouho poté, co Emmanuel Macron poskytl rozhovor pro Europe 1, podpořila myšlenku společné evropské armády i tehdejší německá kancléřka Angela Merkelová. Evropa by dle jejích slov měla „pracovat na vizi, že jednoho dne budeme mít společnou evropskou armádu“. Klasické spojenectví v rámci Severoatlantické aliance by ale bourat nechtěla, evropský projekt označila pouze za „dobré doplnění NATO“.

Před volbami do Evropského parlamentu v květnu roku 2019 představilo Macronovo hnutí Republiko vpřed! volební program v podobě devíti bodů. Jedním z nich je i postupování směrem ke společné evropské armádě. Program dále zmiňoval, že „každá země si musí ponechat svou vlastní armádu“. Dva dny před evropskými volbami prezident Macron uvedl, že větší evropská vojenská spolupráce by NATO neuškodila. 

V listopadu 2019 pak například francouzský prezident kritizoval stav Severoatlantické aliance. Emmanuel Macron tehdy prohlásil, že „NATO momentálně zažívá mozkovou smrt“, a zároveň varoval evropské státy, že se už po nástupu Donalda Trumpa do úřadu amerického prezidenta nemohou spoléhat na obrannou pomoc ze strany USA.

Na začátku letošního roku, kdy Francie převzala předsednictví Rady EU, přednesl Emmanuel Macron na půdě Evropského parlamentu projev, ve kterém neopomenul zmínit problematiku evropské vojenské bezpečnosti. „Evropa musí na našem kontinentu vybudovat společný bezpečnostní řád,“ řekl tehdy francouzský prezident.

Europoslankyně Markéta Gregorová ve výroku zmiňuje tři události – konflikt v Gruzii v roce 2008, ruskou anexi ukrajinského Krymu v roce 2014 a současná jednání Ruska se Západem o rozšiřování NATO. Pojďme si tedy vše chronologicky rozebrat.

Konflikt mezi Gruzií a Ruskem

V dubnu roku 2008 se v Bukurešti uskutečnil summit Severoatlantické aliance. Mezi jeho hlavní témata patřilo i přizvání Gruzie a Ukrajiny do tzv. Akčního plánu členství (MAP), který pomáhá zemím ucházejícím se o vstup do NATO se na něj připravit a plnit klíčové požadavky. Státy NATO se nakonec na pozvánce Gruzie a Ukrajiny do Akčního plánu členství neshodly. Aliance nicméně ve své deklaraci podpořila jejich ambice stát se členy MAP a poměrně obecně uvedla, že se dohodla, „že se tyto země stanou členy NATO“. Také oznámila, že s Gruzií a Ukrajinou budou vést další politická jednání.

Jak v té době upozornil například analytik Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) Karel Svoboda, v Rusku vzbudil záměr rozšíření Severoatlantické aliance nesouhlas, protože Ruská federace vnímá obě země jako oblast svých životních zájmů. Podle tehdejšího vyjádření ruského ministerstva zahraničí by byl vstup Ukrajiny a Gruzie do NATO „obrovskou strategickou chybou, která bude mít nedozírné důsledky pro celoevropskou bezpečnost“.

Ještě před konáním summitu v Bukurešti také ruský velvyslanec při NATO Dmitrij Rogozin varoval, že vstřícný postoj Gruzie ke vstupu do NATO rozhodně nesdílí Jižní Osetie a Abcházie. Jedná se o dva proruské separatistické regiony, které oficiálně patří Gruzii, fakticky ale fungují jako nezávislé státy již od 90. let. „Jakmile Gruzie dostane od Washingtonu nějakou vyhlídku na členství v NATO, hned další den začne proces reálného odtržení těchto dvou teritorií od Gruzie,“ řekl tehdy Rogozin s tím, že podle něj není důvod, aby Rusko nezávislost Jižní Osetie a Abcházie neuznalo.

Vladimir Putin následně ještě v dubnu nařídil ruské vládě, aby s těmito regiony navázala těsnější vztahy, což mezi Ruskem a Gruzií způsobilo další vyostření vztahů. Na konci dubna také například Gruzie obvinila Rusko z toho, že nad Abcházií sestřelilo její průzkumný bezpilotní letoun.

V noci ze 7. na 8. srpna roku 2008 mezi Ruskem a Gruzií vypukla pětidenní válka, na jejímž konci došlo k územnímu rozšíření obou autonomních republik a k jejich oficiálnímu uznání Ruskem. Obě strany se přitom navzájem obviňovaly z toho, kdo boje vyprovokoval. Tehdejší prezident Gruzie Michail Saakašvili vojenský zásah gruzínských jednotek v Jižní Osetii, který celou válku spustil, obhajoval tím, že do oblasti nejdříve vnikly ruské jednotky. Tyto informace se však později nepotvrdily.

Pravděpodobně to tedy nebyla ruská vojska, která překročila hranice s Jižní Osetií jako první. Je však pravdou, že Rusko vojensky intervenovalo v Jižní Osetii nedlouho poté, co státy NATO jednaly o členství Gruzie v alianci. Zároveň je třeba uvést, že Česká Republika považuje Jižní Osetii za „nedílnou součást Gruzie“ a vstup ruských vojsk na území Jižní Osetie je tak z hlediska české zahraniční politiky vstupem na území Gruzie. Slova Markéty Gregorové v této části výroku tak lze hodnotit jako s výhradou pravdivé.

Anexe Krymu

Rusko-ukrajinská krize v roce 2014 měla svůj původ v sérii protestů označovaných jako „Euromajdan“, které nastaly poté, co v listopadu roku 2013 tehdejší ukrajinská vláda i prezident Viktor Janukovyč rozhodli o zastavení příprav podpisu asociační dohody Ukrajiny s Evropskou unií. Demonstrace vyvrcholily v únoru roku 2014 masakrem na kyjevském náměstí Nezávislosti. Ukrajinský prezident Janukovyč následně uprchl ze země. 

Na konci února poté obsadili ruští vojáci ukrajinský poloostrov Krym. Skutečnost, že šlo o ruské vojáky následně potvrdil i prezident Ruska Vladimir Putin. V dubnu roku 2014 začali ozbrojenci podporovaní Ruskem obsazovat také východní část Ukrajiny. I v tomto případě Vladimir Putin přiznal, že na východě Ukrajiny působí ruští vojáci.

Ukrajinské protesty se od podzimu 2013 postupně rozrostly proti vedení státu jako takovému. Uveďme, že ukrajinská vláda i Viktor Janukovyč zastávali spíše proruský postoj a místo dohody s EU dali přednost dohodě s Ruskem o finanční pomoci. Naproti tomu Olexandr Turčynov, který Janukovyče dočasně nahradil na postu prezidenta na konci února 2014, po svém jmenování uvedl, že se Ukrajina nově zaměří na bližší integraci s Evropskou unií. Kladně se po krymské anexi měl vyjádřit také o možném vstupu Ukrajiny do NATO: „Členství v EU a NATO bude spolehlivou ochranou před agresivními snahami Ruska,“ uvedl například. 

Právě těsnějšími vazbami Ukrajiny na EU se nicméně Rusko mělo cítit ohroženo. Například k asociační dohodě Ukrajiny s EU se Rusko stavělo (.pdf, str. 4) kriticky. V roce 2013 dokonce Kreml pohrozil Kyjevu, že v případě jejího podpisu omezí hospodářskou spolupráci, včetně dodávek plynu.

Shrňme tedy, že ke vstupu ruských vojsk na území Ukrajiny došlo poté, co Ukrajina začala vyjednávat s Evropskou unií o vzájemné bližší spolupráci a případně integraci. Europoslankyně Gregorová tedy nepřesně uvádí, že k tomuto došlo po projevení snahy Ukrajiny vstoupit do NATO, jelikož o tomto začala ukrajinská vláda výrazněji jednat až v prosinci 2014, a to po zrušení své zákonem dané neutrality, s čímž souvisela také deklarace zájmu o vstupu do NATO.

Současná jednání

Pojďme se nyní zaměřit na poslední část výroku, tedy na současný postoj Finska a Ukrajiny. Finský prezident Sauli Niinistö a premiérka Sanna Marinová letos v lednu ve svých novoročních projevech zmínili možnost vstupu Finska do Severoatlantické aliance. „Ještě jednou to zopakujme, manévrovací prostor a svoboda Finska zahrnují také možnost vojenského zapojení a podání žádosti o členství v NATO, pokud se tak sami rozhodneme,“ uvedl prezident této skandinávské země. „Finsko si ponechává možnost požádat o členství v NATO,“ řekla premiérka Marinová. Finský ministr zahraničí ale později dodal, že jeho země v současnosti vstup do Aliance neplánuje.

Ukrajina projevuje svůj zájem vstoupit do Severoatlantické aliance od vojenské eskalace v roce 2014. Jak jsme zmínili výše, ještě na konci roku 2014 zrušila svou zákonem danou neutralitu a deklarovala zájem o vstup do NATO, o tři roky později si jej dokonce uzákonila jako prioritu státní politiky. Pro kontext dodejme, že neutralitu do ukrajinské legislativy prosadil roku 2010 prezident Janukovyč. Nynější prezident Volodymyr Zelenskyj pak vyjádřil ambice Ukrajiny stát se členem NATO například i 4. června 2021, kdy vybídl Severoatlantickou alianci, aby celý vstupní proces urychlila. Vstup do NATO přitom označil za jediný způsob, jak ukončit boje s proruskými separatisty na východě země.

Doplňme, že koncem minulého roku eskalovala situace na rusko-ukrajinské hranici poté, co Moskva v blízkosti Ukrajiny začala hromadit vojenskou sílu. Kreml zároveň zveřejnil seznam požadovaných bezpečnostních záruk, mezi které patří i závazek, že se NATO nerozšíří o Ukrajinu. Generální tajemník NATO Stoltenberg ho ale odmítl. 

Ke schůzce v Ženevě mezi Ruskem a USA, jak zmiňuje europoslankyně Gregorová, došlo 21. ledna tohoto roku. Obě strany jednaly právě o bezpečnostních požadavcích Moskvy, které zahrnovaly i nerozšiřování NATO. Pro úplnost dodejme, že schůzky se účastnili ministři zahraničí Antony Blinken a Sergej Lavrov, nikoliv Vladimir Putin. Přímo Vladimir Putin však jednal v Ženevě s americkým prezidentem Joem Bidenem 16. června minulého roku, přičemž tématem jednání byla i Ukrajina. Poslední část tohoto výroku tak hodnotíme jako pravdivou.

Na závěr shrňme, že Markéta Gregorová nepopsala události zcela přesně, zejména v tom, co předcházelo vniku ruských jednotek na Ukrajinu v roce 2014. S touto výhradou však její výrok hodnotíme jako pravdivý. Ve všech zmíněných případech Rusko jedná poté, co daný stát projevil vůli vstoupit do bezpečnostních a ekonomických struktur západních zemí.

V reakci na krizi na Ukrajině v roce 2014 Evropská unie přistoupila k zavedení některých omezujících opatření. Po krymském referendu o připojení k Rusku z 16. března 2014, které EU označila za nezákonné, Unie nejdříve schválila sankce vůči 21 představitelům Ruska a Krymu. Přesněji se jednalo o zmrazení jejich vkladů v evropských bankách a zákaz cest do zemí EU. 

Po ruské anexi Krymu ve druhé polovině března 2014 se Evropská unie dohodla na dalším rozšíření protiruských sankcí, a na seznam sankcionovaných lidí tak přidávala další jména. V květnu 2014 pak na něj EU zařadila i dvě ruské společnosti, které krymský parlament vyvlastnil původním majitelům. Následně Unie také zakázala dovoz zboží z Krymu a v červenci 2014 rozšířila právní základ sankcí tak, aby se mohly vztahovat na „subjekty, které materiálně nebo finančně podporují činnost namířenou proti Ukrajině“.

29. července 2014 se pak členské státy EU dohodly na cílených hospodářských sankcích, které se týkaly obchodování s Ruskem ve vybraných odvětvích. Tyto sankce omezily (.pdf) přístup ruských finančních institucí ve vlastnictví státu na kapitálové trhy EU. Omezily také přístup Ruska k citlivým technologiím (zejména v oblasti ropného průmyslu) a zákazaly obchodování s vojenskými materiály

Představitelé Unie také v prohlášení (.pdf, str. 1) uvedli, že nový soubor opatření podpírá i předešlé „rozšíření seznamu osob a subjektů narušujících územní celistvost a svrchovanost Ukrajiny, mimo jiné i o příslušníky ‚mocenské kliky’, pozastavení financování ze strany Evropské investiční banky a Evropské banky pro obnovu a rozvoj, omezení investic a obchodu s Krymem a Sevastopolem a přehodnocení dvoustranné spolupráce mezi Ruskem a EU za účelem omezení míry spolupráce“.

Doplňme, že mezi osoby na sankčním seznamu podle zprávy Rady EU (.pdf, str. 3) z 29. července 2014 patří například Sergej Valerijevič Aksjonov, který byl v únoru 2014 zvolen „premiérem Krymu“, Denis Valentinovič Berezovskij, tehdejší velitel ukrajinského námořnictva, který složil přísahu krymským ozbrojeným silám, nebo Jurij Žerebcov, který byl jedním z vedoucích organizátorů referenda o osamostatnění Krymu.

Výše popsané sankce EU postupně prodlužovala či rozšiřovala o další osoby, organizace a společnosti. Na konci roku 2021 sankční seznam zahrnoval více než 200 lidí a zhruba 50 dalších subjektů. Jde například o separatistické organizace, jako jsou Vostocká brigáda či Donbaské lidové milice, nebo firmy, které byly původně v ukrajinském vlastnictví, ale nezákonně je vyvlastnila krymská samospráva. Dále jsou na seznamu i společnosti, které se podílely na výstavbě železničního či mostního spojení mezi Ruskem a Krymem, čímž podle EU podpořily začlenění nezákonně anektovaného Krymu do Ruské federace. Podobně je tomu i u firem, které se na Krymu podílely na výstavbě nových elektráren, čímž pomohly krymskému režimu zajistit dodávky elektřiny nezávisející na Ukrajinských zdrojích.

V případě Běloruska pak EU zvolila podobný model omezujících opatření. Sankce vůči běloruskému režimu kvůli represím a falšování prezidentských voleb vyhlásila 2. října 2020. Zatím poslední, již pátý balíček sankcí vůči Bělorusku přijala EU 2. prosince 2021. Právě tento balíček přidává na sankční seznam dalších 11 subjektů, mezi kterými jsou i Belavia Airlines, tedy běloruské státní aerolinky, jež se podílely na přepravě migrantů z Blízkého východu do Běloruska. Doplňme, že Unie již v červnu 2021 zakázala všem běloruským dopravcům využívat vzdušný prostor a letiště v EU, a to v reakci na nezákonné vynucené přistání irského letadla v Minsku a zadržení běloruského opozičního novináře Ramana Prataseviče.

Celkově se nyní omezující opatření EU vůči Bělorusku týkají už 183 osob a 26 subjektů, kterým EU zmrazila majetek. V případě fyzických osob také platí zákaz cestování do EU. „Rozhodnutí je zaměřeno na významné představitele soudní moci, včetně Nejvyššího soudu a Výboru pro státní kontrolu, jakož i orgány propagandy podílející se na pokračujících represích vůči občanské společnosti, demokratické opozici, nezávislým sdělovacím prostředkům a novinářům,“ uvádí k tomu tisková zpráva Rady EU.

Mezi subjekty na sankčním seznamu se pak nacházejí nejen společnosti, které pomáhají organizovat nedovolené překračování hranic přes Bělorusko do EU, ale například i některé firmy významné pro běloruskou ekonomiku. Zmínit můžeme výrobce dusíkatých sloučenin Grodno Azot či výrobce pneumatik Belšina. Tyto firmy mimo jiné propustily zaměstnance, kteří protestovali proti režimu Alexandra Lukašenka. Sankce se pak vztahují i na další firmy, které jsou spjaty přímo s běloruským režimem či jeho podporovateli (.pdf, str. 141–144), případně režim samy podpořily.

Sankce se v případech obou zemí týkají jednotlivých osob a subjektů spojených s daným režimem, výrok proto hodnotíme jako pravdivý.