Po vzniku samostatného Československa v říjnu 1918 byla Národním výborem na krátkou dobu schválena prozatímní ústava, podle které zákonodárnou moc představovalo jednokomorové Národní shromáždění. Jeho primární funkcí bylo přijetí oficiální ústavy.
Mezi lety 1919 a 1920 se v rámci příprav nové ústavy vedly spory především o otázce zřízení dvoukomorového systému. Na jedné straně stáli zástupci strany agrární, národně demokratické a slovenského klubu. Ti se vzhledem k předchozímu fungování jednokomorového systému přikláněli k variantě dvou komor, strana sociálně demokratická byla výrazně proti.
Zatímco příznivci dvoukomorového systému argumentovali tím, že ,,dvoukomorový parlament je pojistkou proti omylnosti – a to na obou stranách. Činnost dvou komor je prevencí ukvapených rozhodnutí či přílišného vlivu vůdců v jediném kolektivu“, jeho odpůrci, tedy především Československá strana sociálně demokratická, oponovali historií druhé komory a nelibostí dělníků vůči senátu. Ústavní listina nakonec zahrnovala senát jako výraz kompromisu, ale předcházely (I.1 kapitola) tomu četné konflikty ne pouze o jeho zřízení, ale také o jeho podobě. Ke schválení první oficiální československé ústavy, a tedy i zakotvení parlamentu o dvou komorách, došlo 29. února 1920. První senátní volby proběhly v dubnu 1920.
Pravomoci někdejšího senátu spočívaly (oddíl druhý, ústavní postavení senátu) ve funkci legislativní, kontrole moci výkonné a spoluúčasti na moci soudní. Zákonodárnou iniciativu měl Senát při minimálním počtu 11 navrhujících senátorů. Stejně jako je tomu dnes, i dříve Senát projednával zákony postoupené Poslaneckou sněmovnou a tvořil tak jakousi funkci kontrolora; ústavní zákony nebylo možné uvést v platnost bez souhlasu obou komor, tedy i Senátu. Mimo jiné měl prvorepublikový senát možnost usnášet se o zákonech vrácených prezidentem nebo se podílet na jeho volbě. Na rozdíl od aktuálních kompetencí se dříve Senát podílel například i na schvalování státního rozpočtu.
Co se týče druhé části výroku, z dostupných zdrojů nelze vyhledat konkrétní citaci Aloise Rašína na podporu vytvoření dvoukomorového parlamentu; je však pravdou, že byl členem Československé národní demokracie, která dvoukomorový parlament podporovala.
S odkazem na úvahu na webu Senátu pak lze potvrdit tvrzení, že Tomáš G. Masaryk byl jednoznačně pro myšlenku dvoukomorového parlamentu. Vyjádřil se takto již 8. září 1918 po jednání s prezidentem Wilsonem.
Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, neboť i přesto, že se nám nepodařilo dohledat důkazy o aktivní podpoře dvoukomorového parlamentu ze strany zmíněných politiků, můžeme na základě dohledatelných informací dojít k závěru, že Masaryk s Rašínem skutečně u zrodu Senátu a dvoukomorového parlamentu stáli.