Miloš Vystrčil

Předseda Senátu Miloš Vystrčil reaguje na slova prezidenta Zemana, který v neděli 27. června 2021 znovu zpochybnil, že by se v případu výbuchů ve Vrběticích v roce 2014 pracovalo pouze s jednou vyšetřovací verzí, která výbuchy přičítá dvěma agentům ruské tajné služby GRU. Vystrčil tedy poukazuje na to, že existuje pouze jedna vyšetřovací verze, která výbuchy připisuje ruským agentům.

Jan Sladký, vedoucí státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, které případ dozoruje, již dříve potvrdil, že se pracuje pouze s jednou vyšetřovací verzí, „kterou je podíl ruských agentů GRU na výbuších“.

Nicméně prověřování se týká trestného činu obecného ohrožení, nikoliv teroristického útoku. Tehdejší nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman uvedl, že z pohledu právní klasifikace nejsou výbuchy ve Vrběticích teroristickým útokem, jelikož dle Zemanových slov „nebyl v dané věci porušen chráněný zájem spočívající v poškození ústavního zřízení nebo obranyschopnosti ČR ve smyslu paragrafu 311 odstavce 1 trestního zákoníku“. Pavel Zeman taktéž upozornil na fakt, že trestní zákoník nezná pojem „státní terorismus“, který užívala média a politici.

Výrok Miloše Vystrčila hodnotíme jako pravdivý s výhradou, protože správně uvádí, že orgány činné v trestním řízení v současnosti pracují jen s jednou vyšetřovací verzí výbuchů, nicméně označení akce ruských agentů za teroristický útok není přesné – jak z pohledu trestního práva, tak i z pohledu bezpečnostních studií.

Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost na začátku června 2021 přijal usnesení (.pdf) na jehož základě bude Senát a případně i Sněmovna hlasovat o tom, zda je prezident Miloš Zeman schopný svůj úřad vykonávat. Opírá se o čl. 66 Ústavy, který stanoví, že „nemůže-li prezident republiky svůj úřad ze závažných důvodů vykonávat“ a rozhodnou-li o tom obě komory Parlamentu, mohou být prezidentovy pravomoci omezeny.

Aby byla funkce prezidenta omezena, musely by s usnesením souhlasit obě komory Parlamentu, v obou případech musí pro návrh hlasovat prostá většina poslanců/senátorů. To vyplývá ze skutečnosti, že v uvedeném článku 66 není stanoveno jinak.

Pokud by obě komory vyslovily souhlas s usnesením výboru, zůstal by Miloš Zeman prezidentem i nadále, jeho pravomoci by však byly omezeny. Profesor teorie práva Jan Wintr uvádí jako příklad takových pravomocí ty, u kterých je potřeba kontrasignace, což je například jmenování generálů a uzavírání mezinárodních smluv. Jmenování vlády by pak přešlo do rukou předsedy PSP ČR. Rozdělení pravomocí v případě omezení výkonu funkce prezidenta mezi premiéra a předsedy Poslanecké sněmovny a Senátu konkrétně popisuje přímo článek 66 Ústavy.

Miloš Vystrčil výrok pronesl v reakci na usnesení (.pdf) zahraničního výboru Senátu, podle kterého Miloš Zeman není schopný vykonávat úřad prezidenta republiky. Toto usnesení senátního výboru vychází z čl. 66 Ústavy, podle kterého je možné zbavit prezidenta výkonu funkce, pokud jej nemůže vykonávat. Tento článek lze ovšem aplikovat pouze ze závažných důvodů, přičemž Miloš Vystrčil se nedomnívá, že současná situace okolo prezidenta Zemana by tato kritéria naplňovala.

Naopak předseda Senátu Vystrčil se přiklání spíše k použití čl. 65 Ústavy, který vyjmenovává podmínky, za nichž je možné zbavit prezidenta jeho úřadu, jakožto i způsobilosti jej znovu nabýt. K této situaci může dojít, pokud je shledáno, že se prezident dopustil velezrady, nebo že hrubě porušil Ústavu nebo jinou součást ústavního pořádku. Aby ovšem žalobu mohl Ústavní soud projednat, musí ji nejdřív v souladu s čl. 65 odst. 3 navrhnout Senát se souhlasem Poslanecké sněmovny. Senát musí návrh schválit třípětinovou většinou všech přítomných senátorů a v Poslanecké sněmovně pro něj musí hlasovat tři pětiny všech poslanců.

Princip hrubého porušení Ústavy vychází z předpokladu, že jednotlivé ústavní orgány plní své funkce, které jsou jim Ústavou svěřeny. Pokud by tedy prezident funkce neplnil, docházelo by pak k porušování Ústavy. Důležitým momentem ovšem je, že toto prezidentem zaviněné porušení Ústavy musí dosáhnout určité míry intenzity – proto hovoříme o hrubém porušení. Tento požadavek má za účel chránit prezidenta před stíháním pro bagatelní záležitosti. Ústava ovšem blíže nespecifikuje, kdy je tato míra intenzity naplněna.

Konkrétně by se za hrubé porušení Ústavy dala klasifikovat například nečinnost ohledně odvolání ministra kultury Antonína Staňka. Na tomto závěru se shodla část českých ústavních právníků, mezi kterými byli například Jan Kysela nebo Jan Wintr. Podle ústavního právníka Jana Kudrny lze porušení ústavního pořádku spatřovat i „v některých Zemanových výrocích kolem zpravodajských služeb a navržení Karla Srpa do Rady Ústavu pro studium totalitních režimů, ač patrně nesplňoval zákonné podmínky“.

Pro úplnost dodejme, že Senát již v roce 2019 navrhl v režimu čl. 65 ústavní žalobu (.pdf) na prezidenta Miloše Zemana. Návrh na podání ústavní žaloby nicméně nebyl úspěšný, protože neprošel Poslaneckou sněmovnou, kde jej nepodpořily požadované tři pětiny všech poslanců.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, protože čl. 65 Ústavy skutečně upravuje možnost zbavit prezidenta jeho úřadu na základě jednání, kterým se dopustil hrubého porušení Ústavy nebo ústavního pořádku.

Senátní Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost navrhl na začátku června 2021 ve svém usnesení (.pdf) omezit pravomoci prezidenta republiky. Jako hlavní důvod uváděla skupina senátorů neschopnost prezidenta vykonávat svůj úřad podle čl. 66 Ústavy („nemůže-li prezident republiky svůj úřad ze závažných důvodů vykonávat“).

Výklad článku není jednoznačný a profesor teorie práva a právních učení Jan Wintr uvádí, že článek 66 dosud nebyl použit a konkrétní obsah by mu mohly dát příslušné orgány. V tomto případě jde o Poslaneckou sněmovnu a Senát, u obou komor Parlamentu je nutná prostá většina poslanců a senátorů, s možnou následnou kontrolou Ústavním soudem.

V případě, že by se obě komory Parlamentu skutečně usnesly na tom, že prezident Zeman nemůže ze závažných důvodů vykonávat svůj úřad, mohl by se prezident obrátit na Ústavní soud. Ten by následně postupoval podle speciálních ustanovení zákona o Ústavním soudu, přičemž Ústavní soudci by o návrhu v plénu rozhodli do 15 dní od jeho doručení.

§ 112 zákona o Ústavním soudu ukládá Poslanecké sněmovně a Senátu povinnost předložit v rámci řízení o návrhu podle čl. 66 Ústavy důkazy o závažných důvodech, které znemožňují prezidentu republiky vykonávat jeho úřad. Z toho lze dovodit, že důkazní břemeno v řízení nesou právě obě komory Parlamentu (a nikoli pouze Senát, jak ve svém výroku uvádí Vystrčil). Pro tento závěr svědčí také relativně krátká lhůta 15 dní, ve které není možné provést rozsáhlejší dokazování ze strany Ústavního soudu, jak argumentuje emeritní ústavní soudce Pavel Holländer v komentáři k zákonu o Ústavním soudu (Filip, Holländer, Šimíček, 2007, str. 737–738).

Premiér Andrej Babiš (ANO) připustil možnost, že nového nejvyššího státního zástupce jmenuje až nová vláda po říjnových volbách, jak žádá část opozice. Ministryně spravedlnosti Marie Benešová (za ANO) navrhla jako nástupce končícího Pavla Zemana jeho nynějšího náměstka Igora Stříže.

„Jedna možnost je, že pan Stříž bude pověřený a vybere to příští vláda, a druhá možnost je, že budeme akceptovat návrh paní Benešové,“ řekl Babiš v Partii Terezie Tománkové (video, čas 40:36). Poukázal na to, že jde o politickou záležitost. „Otázka je, když opozice říká, nedělejte nic, nechte to na nás, tak jednou z možností je, že jim vyhovíme,“ dodal (video, čas 39:47).

Babiš však podle Lidových novin Střížovu nominaci odmítl. Dokonce údajně Benešové řekl, že ji odvolá z funkce, pokud navrhne někoho ze Zemanova okolí. Premiér podle listu prosazoval, aby byl kandidát zvnějšku soustavy státního zastupitelství.

Rozpor ohledně jména kandidáta na nejvyššího státního zástupce mezi ministryní spravedlnosti a premiérem nepřímo přiznala i Marie Benešová. „Já jsem veřejně přislíbila, že to bude člověk ze soustavy – a holt půjdu proti zdi – a bude to člověk ze soustavy,“ uvedla v rozhovoru pro Seznam Zprávy 25. června 2021 s tím, že v tom nemíní ustoupit. „Ať se kočky pudrují, třeba mne i odvolají,“ dodala. Byť ministryně uvedla, že do konce týdne návrh nového nejvyššího žalobce „odbaví“ a dá na vládu, v pondělí 28. června se tímto bodem vláda na svém jednání nezabývala. Marie Benešová k tomu uvedla, že svůj úkol navrhnout nástupce Pavla Zemana splnila a že je nyní na premiérovi Andreji Babišovi, aby návrh zařadil na jednání vlády.

Miloš Vystrčil hovoří o „bývalém vrchním státním zástupci“, nicméně z kontextu výroku vyplývá, že má na mysli odcházejícího nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana. V § 6 odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb. o státním zastupitelství je uvedeno: „Soustavu státního zastupitelství tvoří Nejvyšší státní zastupitelství, vrchní státní zastupitelství, krajská státní zastupitelství a okresní státní zastupitelství; (…)“ Vrchní státní zástupce tedy není totéž co nejvyšší státní zástupce.

Dosavadní nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman oznámil rezignaci v polovině května 2021, skončí tak ke 30. červnu. Na pozici působil 10 let. Ohledně jmenování svého nástupce se Zeman vyjádřil, že preferuje „člověka zevnitř soustavy státního zastupitelství“. Dle serveru Lidovky.cz odcházející Zeman doporučil jako svého nástupce svého náměstka Igora Stříže, na jehož adresu se vyjádřil už v roce 2019: „Je nutné dívat se nejen na někdejší politickou příslušnost těchto lidí, ale zejména je zapotřebí zkoumat jejich odbornou, tedy profesní zdatnost, ale i morální kvality. Musím říci, že třeba na Nejvyšším státním zastupitelství, konkrétně v případě pana náměstka Stříže, nemám pochybnosti ani o jedné z těchto složek.“

Podle § 9 odst. 1 zákona o státním zastupitelství „nejvyššího státního zástupce jmenuje vláda na návrh ministra spravedlnosti“. Ministryně spravedlnosti Marie Benešová navrhla vládě jako nového nejvyššího státního zástupce Igora Stříže, který byl Zemanovým prvním náměstkem. Vláda nicméně v pondělí 28. června tento návrh na jmenování neprojednala.

Dle slov premiéra Andreje Babiše je možné, že nového nejvyššího státního zástupce bude jmenovat až nová vláda na podzim. Pokud tedy nebude jmenován nový nejvyšší žalobce, státní zastupitelství povede jako náměstek právě Igor Stříž.

Stříž zahájil pracovní kariéru jako čekatel u vojenské prokuratury v roce 1986, poté se stal prokurátorem. V roce 1987 se stal členem Komunistické strany Československa. Náměstkem nejvyššího státního zástupce pak byl jmenován před deseti lety.

Miloš Vystrčil tedy nesprávně označil Pavla Zemana za „bývalého vrchního státního zástupce“. Vzhledem ke kontextu výroku a dalším jeho částem, které odpovídají skutečnosti, však výrok hodnotíme jako pravdu s výhradou.

Politička a představitelka běloruské opozice Světlana Tichanovská navštívila Českou republiku ve dnech 7. až 10. června 2021 na pozvání předsedy Senátu Miloše Vystrčila. 

Tichanovská zahájila návštěvu ČR v pondělí 7. června setkáním právě s Milošem Vystrčilem. Kromě něj se této oficiální schůzky zúčastnili také místopředsedové Senátu Jiří Růžička a Jiří Oberfalzer, předseda senátního Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Pavel Fischer a místopředseda Výboru pro záležitosti EU David Smoljak.

Následující den se lídryně běloruské opozice setkala na zámku v Lánech s prezidentem Zemanem. Odpoledne stejného dne, tedy 8. června 2021, ji přijal také premiér Babiš, a to v Hrzánském paláci. Dne 9. června 2021 poté proběhla schůzka Světlany Tichanovské s předsedou Poslanecké sněmovny Radkem Vondráčkem. 

Ve svém programu však Světlana Tichanovská neměla pouze setkání s nejvyššími ústavními činiteli. Ještě 9. června také vystoupila se svým projevem přímo na jednání Senátu a podle informací ČT absolvovala během prvních tří dnů celkem 39 schůzek. Kromě již zmíněných setkání se potkala například i s ministrem zahraničních věcí Jakubem Kulhánkem, předsedou Pirátské strany Ivanem Bartošem, předsedou Starostů a nezávislých Vítem Rakušanem nebo také s primátorem Prahy Zdeňkem Hřibem.

Během své návštěvy se tedy Světlana Tichanovská setkala se všemi čtyřmi nejvyššími ústavními činiteli, za které jsou považováni prezident republiky, premiér, předseda Poslanecké sněmovny a předseda Senátu. 

Česká republika patří mezi země, které mají svůj parlament rozdělený na dvě komory. U nás se tedy skládá z Poslanecké sněmovny a Senátu. Obě tyto komory jsou stěžejní v procesu navrhování a následného schvalování zákonů.

Pokud je zákon po 3. čtení schválen Poslaneckou sněmovnou, přesouvá se diskuze o zákonu do Senátu. Ten se pak musí zachovat podle ústavního článku 46:

„(1) Senát projedná návrh zákona a usnese se k němu do třiceti dnů od jeho postoupení.

(2) Senát svým usnesením návrh zákona schválí nebo zamítne nebo vrátí Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy anebo vyjádří vůli nezabývat se jím.

(3) Jestliže se Senát nevyjádří ve lhůtě podle odstavce 1, platí, že je návrh zákona přijat.“

Jak vidíme podle druhého odstavce článku 46, Senát opravdu může upravovat projednávané zákony.

Svoje funkce Senát také uvádí na svých webových stránkách, kde mimo jiné zmiňuje, že „hlavním posláním Senátu je činnost zákonodárná. Senát projednává návrhy zákonů postoupené Poslaneckou sněmovnou, které může zejména schválit, zamítnout či vrátit dolní parlamentní komoře s pozměňovacími návrhy“.

Nikde není výslovně zmíněno, že by pravomocí Senátu bylo zpomalovat legislativní proces anebo zabraňovat tomu, aby se Česká republika pohybovala tzv. ode zdi ke zdi. To však ale neznamená, že by to nebylo jednou z rolí Senátu.

Ve skutečnosti Senát legislativní proces opravdu zpomaluje. Senát je totiž součástí legislativního procesu, v jehož rámci přebírá zákony z Poslanecké sněmovny a následně je sám projednává. Podle článku 46 Ústavy má Senát právo návrhy zákonů nejenom schvalovat, ale i pozměnit či zamítnout. Zejména v posledních dvou případech pak Senát doopravdy funguje jako brzda legislativního procesu.

Na článek 46 navazuje článek 47, podle kterého platí, že pokud by byl zákon Senátem pozměněn nebo upraven, vrací se zpět do Poslanecké sněmovny. V případě, že Senát návrh zákona zamítne, Sněmovna hlasuje o svém původním znění znovu a pro jeho schválení je potřeba souhlasu nadpoloviční většiny všech poslanců, tedy 101 poslanců. Jestliže Senát vrátí zákon Sněmovně s pozměňovacími návrhy, tak se v dolní komoře nejdříve hlasuje o schválení senátního znění. K tomu je zapotřebí nadpoloviční většina přítomných poslanců. V případě, že senátní znění není schváleno, hlasují poslanci o návrhu zákona ve znění bez senátních pozměňovacích návrhů, tentokrát je však k přijetí zákona opět třeba alespoň 101 hlasů.

Více o průběhu legislativního procesu se můžete podrobněji dozvědět na stránkách Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.

Zdroj: senat.cz

Tento celý proces dělá ze Senátu jakéhosi kontrolora Poslanecké sněmovny, který ztěžuje schvalování kontroverzních zákonů. Pokud chce Poslanecká sněmovna nějaký zákon prosadit bez spolupráce Senátu, musí zákon získat podporu více než poloviny všech poslanců, což u kontroverznějších zákonů nebývá jednoduché.

Senát také může fungovat jako stabilizační prvek a zabraňovat tomu, aby se Česká republika, jak uvádí Miloš Vystrčil, pohybovala ode zdi ke zdi. Na rozdíl od Poslanecké sněmovny Senát nemůže být rozpuštěn a v době rozpuštění Poslanecké sněmovny může Senát přijímat tzv. zákonná opatření, tedy jakousi obdobu zákonů. Senátoři, jejichž funkční období trvá 6 let, jsou tak částečně mimo dosah mezistranického politikaření vlády a Poslanecké sněmovny. Senátoři jsou také voleni vždy průběžně – každé 2 roky se volí nová 1/3 senátorů. Tento systém dělá z obsazení Senátu poměrně různorodou skupinu, která nemusí reflektovat momentální popularitu politických stran a složení Poslanecké sněmovny, a funguje tak jako jakási protiváha právě dolní komory parlamentu.

Role Senátu je také zcela zásadní při změně ústavních zákonů. V Ústavě stojí, že „k přijetí ústavního zákona a souhlasu k ratifikaci mezinárodní smlouvy uvedené v čl. 10a odst. 1 je třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů“. Jinými slovy, ústavní zákony (a např. zákony volební) musí schválit jak Poslanecká sněmovna, tak Senát. Zamítavé stanovisko Senátu tedy v těchto případech nemůže Poslanecká sněmovna přehlasovat. Stejně tak nemůže Sněmovna v případě pozměňovacích návrhů ze strany Senátu přijmout znění ústavního zákona bez těchto senátních návrhů. To opět vypovídá o stabilizační roli Senátu.

Více o fungování Senátu se můžete dozvědět na stránkách Senátu Parlamentu České republiky.

Dle Ústavy České republiky (čl. 9 odst. 1) může být Ústava „doplňována či měněna pouze ústavními zákony“. K přijetí ústavního zákona, a tedy také k přijetí změny Ústavy, je pak zapotřebí „souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů“ (čl. 39 odst. 4). Určitý návrh ústavního zákona tak musí odsouhlasit jak Poslanecká sněmovna, tak i Senát.

Horní komora může návrh ústavního zákona schválit, vrátit jej dolní komoře s pozměňovacími návrhy nebo zamítnout. Pokud senátoři takový návrh při hlasování zamítnou, pak jeho projednávání v Parlamentu neúspěšně končí. To samé nastane, jestliže naopak s pozměňovacími návrhy senátorů nesouhlasí Sněmovna.

V každém případě se však návrh ústavního zákona v rámci legislativního procesu nedostane k prezidentu republiky, aniž by s jeho zněním souhlasil Senát.

Proces schvalování ústavních zákonů (.pdf) se tak odlišuje od schvalování běžných zákonů (.pdf), kdy poslanci mohou Senát v určitých případech přehlasovat a zákon tak může projít i bez souhlasu horní komory.

Zvláštním případem je ve výroku zmíněná Listina základních práv a svobod. Nejedná se zcela doslovně o „přílohu Ústavy“ (viz hlasování o postavení Listiny z prosince 1992), ale odkaz na Listinu se v Ústavě objevuje – je definována jako součást „ústavního pořádku České republiky“ (čl. 3). Zároveň není Listina základních práv a svobod jasně vymezena jako „ústavní zákon“, k jehož změně je potřeba souhlas Senátu.

Od vzniku samostatné České republiky však byla Listina základních práv a svobod změněna pouze jednou, a to právě ústavním, nikoli běžným, zákonem. A jak například uvádí důvodová zpráva k návrhu ústavního zákona senátora Martina Červíčka /ODS/ (.pdf, str. 2), kterým by se nově změnila Listina základních práv a svobod, „změnitelnost Listiny ústavním zákonem dokazuje již to, že Listina byla takto změněna ústavním zákonem č. 162/1998 Sb., aniž by to bylo v právní praxi i teorii zpochybňováno“. Podobně se k povaze Listiny staví kolektiv autorů komentáře k Ústavě z roku 2016: „Ústavní zákony je možno revidovat rovněž výhradně formou ústavního zákona. Totéž platí pro změnu či doplnění LPS, která je podle čl. 3 součástí ústavního pořádku.“ Podle současné teorie i praxe je tedy ke změně Listiny pomocí ústavního zákona potřeba souhlas Senátu.