Miloš Vystrčil

Senátní Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost navrhl na začátku června 2021 ve svém usnesení (.pdf) omezit pravomoci prezidenta republiky. Jako hlavní důvod uváděla skupina senátorů neschopnost prezidenta vykonávat svůj úřad podle čl. 66 Ústavy („nemůže-li prezident republiky svůj úřad ze závažných důvodů vykonávat“).

Výklad článku není jednoznačný a profesor teorie práva a právních učení Jan Wintr uvádí, že článek 66 dosud nebyl použit a konkrétní obsah by mu mohly dát příslušné orgány. V tomto případě jde o Poslaneckou sněmovnu a Senát, u obou komor Parlamentu je nutná prostá většina poslanců a senátorů, s možnou následnou kontrolou Ústavním soudem.

V případě, že by se obě komory Parlamentu skutečně usnesly na tom, že prezident Zeman nemůže ze závažných důvodů vykonávat svůj úřad, mohl by se prezident obrátit na Ústavní soud. Ten by následně postupoval podle speciálních ustanovení zákona o Ústavním soudu, přičemž Ústavní soudci by o návrhu v plénu rozhodli do 15 dní od jeho doručení.

§ 112 zákona o Ústavním soudu ukládá Poslanecké sněmovně a Senátu povinnost předložit v rámci řízení o návrhu podle čl. 66 Ústavy důkazy o závažných důvodech, které znemožňují prezidentu republiky vykonávat jeho úřad. Z toho lze dovodit, že důkazní břemeno v řízení nesou právě obě komory Parlamentu (a nikoli pouze Senát, jak ve svém výroku uvádí Vystrčil). Pro tento závěr svědčí také relativně krátká lhůta 15 dní, ve které není možné provést rozsáhlejší dokazování ze strany Ústavního soudu, jak argumentuje emeritní ústavní soudce Pavel Holländer v komentáři k zákonu o Ústavním soudu (Filip, Holländer, Šimíček, 2007, str. 737–738).

Miloš Vystrčil výrok pronesl v reakci na usnesení (.pdf) zahraničního výboru Senátu, podle kterého Miloš Zeman není schopný vykonávat úřad prezidenta republiky. Toto usnesení senátního výboru vychází z čl. 66 Ústavy, podle kterého je možné zbavit prezidenta výkonu funkce, pokud jej nemůže vykonávat. Tento článek lze ovšem aplikovat pouze ze závažných důvodů, přičemž Miloš Vystrčil se nedomnívá, že současná situace okolo prezidenta Zemana by tato kritéria naplňovala.

Naopak předseda Senátu Vystrčil se přiklání spíše k použití čl. 65 Ústavy, který vyjmenovává podmínky, za nichž je možné zbavit prezidenta jeho úřadu, jakožto i způsobilosti jej znovu nabýt. K této situaci může dojít, pokud je shledáno, že se prezident dopustil velezrady, nebo že hrubě porušil Ústavu nebo jinou součást ústavního pořádku. Aby ovšem žalobu mohl Ústavní soud projednat, musí ji nejdřív v souladu s čl. 65 odst. 3 navrhnout Senát se souhlasem Poslanecké sněmovny. Senát musí návrh schválit třípětinovou většinou všech přítomných senátorů a v Poslanecké sněmovně pro něj musí hlasovat tři pětiny všech poslanců.

Princip hrubého porušení Ústavy vychází z předpokladu, že jednotlivé ústavní orgány plní své funkce, které jsou jim Ústavou svěřeny. Pokud by tedy prezident funkce neplnil, docházelo by pak k porušování Ústavy. Důležitým momentem ovšem je, že toto prezidentem zaviněné porušení Ústavy musí dosáhnout určité míry intenzity – proto hovoříme o hrubém porušení. Tento požadavek má za účel chránit prezidenta před stíháním pro bagatelní záležitosti. Ústava ovšem blíže nespecifikuje, kdy je tato míra intenzity naplněna.

Konkrétně by se za hrubé porušení Ústavy dala klasifikovat například nečinnost ohledně odvolání ministra kultury Antonína Staňka. Na tomto závěru se shodla část českých ústavních právníků, mezi kterými byli například Jan Kysela nebo Jan Wintr. Podle ústavního právníka Jana Kudrny lze porušení ústavního pořádku spatřovat i „v některých Zemanových výrocích kolem zpravodajských služeb a navržení Karla Srpa do Rady Ústavu pro studium totalitních režimů, ač patrně nesplňoval zákonné podmínky“.

Pro úplnost dodejme, že Senát již v roce 2019 navrhl v režimu čl. 65 ústavní žalobu (.pdf) na prezidenta Miloše Zemana. Návrh na podání ústavní žaloby nicméně nebyl úspěšný, protože neprošel Poslaneckou sněmovnou, kde jej nepodpořily požadované tři pětiny všech poslanců.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, protože čl. 65 Ústavy skutečně upravuje možnost zbavit prezidenta jeho úřadu na základě jednání, kterým se dopustil hrubého porušení Ústavy nebo ústavního pořádku.

Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost na začátku června 2021 přijal usnesení (.pdf) na jehož základě bude Senát a případně i Sněmovna hlasovat o tom, zda je prezident Miloš Zeman schopný svůj úřad vykonávat. Opírá se o čl. 66 Ústavy, který stanoví, že „nemůže-li prezident republiky svůj úřad ze závažných důvodů vykonávat“ a rozhodnou-li o tom obě komory Parlamentu, mohou být prezidentovy pravomoci omezeny.

Aby byla funkce prezidenta omezena, musely by s usnesením souhlasit obě komory Parlamentu, v obou případech musí pro návrh hlasovat prostá většina poslanců/senátorů. To vyplývá ze skutečnosti, že v uvedeném článku 66 není stanoveno jinak.

Pokud by obě komory vyslovily souhlas s usnesením výboru, zůstal by Miloš Zeman prezidentem i nadále, jeho pravomoci by však byly omezeny. Profesor teorie práva Jan Wintr uvádí jako příklad takových pravomocí ty, u kterých je potřeba kontrasignace, což je například jmenování generálů a uzavírání mezinárodních smluv. Jmenování vlády by pak přešlo do rukou předsedy PSP ČR. Rozdělení pravomocí v případě omezení výkonu funkce prezidenta mezi premiéra a předsedy Poslanecké sněmovny a Senátu konkrétně popisuje přímo článek 66 Ústavy.

Předseda Senátu Miloš Vystrčil reaguje na slova prezidenta Zemana, který v neděli 27. června 2021 znovu zpochybnil, že by se v případu výbuchů ve Vrběticích v roce 2014 pracovalo pouze s jednou vyšetřovací verzí, která výbuchy přičítá dvěma agentům ruské tajné služby GRU. Vystrčil tedy poukazuje na to, že existuje pouze jedna vyšetřovací verze, která výbuchy připisuje ruským agentům.

Jan Sladký, vedoucí státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, které případ dozoruje, již dříve potvrdil, že se pracuje pouze s jednou vyšetřovací verzí, „kterou je podíl ruských agentů GRU na výbuších“.

Nicméně prověřování se týká trestného činu obecného ohrožení, nikoliv teroristického útoku. Tehdejší nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman uvedl, že z pohledu právní klasifikace nejsou výbuchy ve Vrběticích teroristickým útokem, jelikož dle Zemanových slov „nebyl v dané věci porušen chráněný zájem spočívající v poškození ústavního zřízení nebo obranyschopnosti ČR ve smyslu paragrafu 311 odstavce 1 trestního zákoníku“. Pavel Zeman taktéž upozornil na fakt, že trestní zákoník nezná pojem „státní terorismus“, který užívala média a politici.

Výrok Miloše Vystrčila hodnotíme jako pravdivý s výhradou, protože správně uvádí, že orgány činné v trestním řízení v současnosti pracují jen s jednou vyšetřovací verzí výbuchů, nicméně označení akce ruských agentů za teroristický útok není přesné – jak z pohledu trestního práva, tak i z pohledu bezpečnostních studií.

Roli prezidenta při jmenování vlády upravuje článek 68 Ústavy České republiky následujícím způsobem:

„(1) Vláda je odpovědna Poslanecké sněmovně.

(2) Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.

(3) Vláda předstoupí do třiceti dnů po svém jmenování před Poslaneckou sněmovnu a požádá ji o vyslovení důvěry.

(4) Pokud nově jmenovaná vláda nezíská v Poslanecké sněmovně důvěru, postupuje se podle odstavců 2 a 3. Jestliže ani takto jmenovaná vláda nezíská důvěru Poslanecké sněmovny, jmenuje prezident republiky předsedu vlády na návrh předsedy Poslanecké sněmovny.“

Z tohoto vyplývá, že prezident může pověřit sestavením vlády kohokoliv dle vlastního uvážení, tedy ne nutně předsedu vítězné strany. Nově sestavená vláda poté požádá Poslaneckou sněmovnu o vyslovení důvěry. Pokud důvěru nezíská, je tento proces ještě jednou opakován. V případě, že ani napodruhé takováto vláda neuspěje, přechází pravomoc vybrat předsedu vlády do rukou předsedy Poslanecké sněmovny.

Ústava tedy neukládá prezidentu povinnost pověřit sestavením vlády vítěznou stranu a dává mu značný prostor pro vlastní uvážení. To potvrzuje například povolební dění v roce 2010, kdy tehdejší prezident Václav Klaus jmenoval premiérem Petra Nečase z ODS i přesto, že ve volbách zvítězila ČSSD. 

Zmiňme také rok 2013, kdy prezident Zeman jmenoval premiérem Jiřího Rusnoka, přestože šance jeho vlády na získání důvěry Sněmovny byly již od počátku malé. Podle ústavního právníka Jana Kudrny však byl i tento postup v souladu s Ústavou. „Podle ní prezident jmenuje premiéra bez jakéhokoli omezení, korekci může provést sněmovna. Ústava se nezmiňuje o tom, že hlava státu může sestavením vlády někoho pověřit,“ řekl. Podle tehdejšího děkana Právnické fakulty Univerzity Karlovy Aleše Gerlocha „zvyklosti nejsou vynutitelné a nejsou ani relevantní. Prezident by ale měl zvážit, jestli jím jmenovaná vláda má vůbec šanci získat důvěru“.

Ústavní právník Jan Kysela nicméně ke jmenování premiéra s mizivou šancí na sestavení vlády s důvěrou v roce 2013 uvedl, že „z hlediska zvyklostí je to exces, z hlediska fungování ústavního systému v zásadě taky, takže už v téhle chvíli je to něco, co by se mohlo označit jako jednání na hraně“.

Miloš Zeman skutečně ve druhém kole senátních voleb na Praze 5 v roce 2020 odmítl jít volit, ačkoli hlasování v prvním kole se zúčastnil. Na začátku října 2020 například prezident Zeman na dotaz moderátorky Terezie Tománkové, zdali bude volit, odpověděl (video, čas 16:43): „Nebudu, protože bohužel můj kandidát neuspěl, skončil třetí a soupeří mezi sebou dva kandidáti z opačného názorového břehu.“

Doplňme, že do druhého kola senátních voleb na Praze 5 postoupili Václav Láska (SEN 21) a Michael Žantovský (za TOP 09). Ve druhém kole zvítězil Václav Láska, který tak obhájil svůj mandát. Miloš Zeman v rozhovoru pro CNN Prima News také uvedl (video, čas 17:01): „No, tak nechci dávat panu Žantovskému polibek smrti, řekl bych, že je o něco přijatelnější než pan Láska, ale na druhé straně ne o tolik, abych ho šel volit.“

Námi ověřovaný rozhovor s Milošem Vystrčilem se konal 27. června 2021. Ve stejný den prezident Zeman prohlásil, že ty, kteří nechodí k volbám, považuje za zbabělce. V pořadu Partie na dotaz moderátorky Tománkové, jak se připravuje na nadcházející volby do Poslanecké sněmovny, odpověděl (video, čas 18:41): „Nu, tak jako každý občan, doufám, že jako každý občan, i já půjdu k volbám. Vždycky jsem kritizoval ty, kdo nejdou k volbám, protože je pokládám za zbabělce. Nebo přinejmenším za neodpovědné lidi. Pak něco kritizují, a když měli šanci sami něco ovlivnit svojí účastí ve volbách, tak zdrhnou a jsou doma a nejdou volit."

Ničivá bouře a tornádo zasáhly večer 24. června především obce na Hodonínsku a Břeclavsku, kde poničily zhruba 1 200 domů a celkově za sebou zanechaly škody prozatím vyčíslené na cca 15 miliard Kč.

Předseda KDU-ČSL a bývalý ministr zemědělství Marian Jurečka do zasažené oblasti odjel následující den, tedy v pátek 25. června 2021, s traktorem a valníkem. „Naložil jsem střešní latě, plachty, hřebíky, čelní nakladač, motorovku, nářadí a vyjel směr jih. Asi od 14h jsem na místě,“ uvedl tehdy Jurečka na svém facebookovém účtu, kde zveřejnil také fotografie stavebního materiálu.

Ve videu z dalšího dne informuje o tom, že za pomoci techniky vyváží sutě, dřeviny a další materiál ze zasažené Moravské Nové Vsi (video, čas 0:43). Ve videu zároveň vyzývá, aby do obcí postižených tornádem nejezdily osobní automobily, které technice blokují cestu. Fotografie používané techniky zveřejnil Jurečka například také na svém profilu na Twitteru. V den námi ověřovaného rozhovoru, tedy 27. června, poté na Facebooku zveřejnil video o pokračování své účasti na odklízecích pracích, spolu s poděkováním policistům, hasičům i dobrovolníkům.

Po vzniku samostatného Československa v říjnu 1918 byla Národním výborem na krátkou dobu schválena prozatímní ústava, podle které zákonodárnou moc představovalo jednokomorové Národní shromáždění. Jeho primární funkcí bylo přijetí oficiální ústavy.

Mezi lety 1919 a 1920 se v rámci příprav nové ústavy vedly spory především o otázce zřízení dvoukomorového systému. Na jedné straně stáli zástupci strany agrární, národně demokratické a slovenského klubu. Ti se vzhledem k předchozímu fungování jednokomorového systému přikláněli k variantě dvou komor, strana sociálně demokratická byla výrazně proti.

Zatímco příznivci dvoukomorového systému argumentovali tím, že ,,dvoukomorový parlament je pojistkou proti omylnosti – a to na obou stranách. Činnost dvou komor je prevencí ukvapených rozhodnutí či přílišného vlivu vůdců v jediném kolektivu“, jeho odpůrci, tedy především Československá strana sociálně demokratická, oponovali historií druhé komory a nelibostí dělníků vůči senátu. Ústavní listina nakonec zahrnovala senát jako výraz kompromisu, ale předcházely (I.1 kapitola) tomu četné konflikty ne pouze o jeho zřízení, ale také o jeho podobě. Ke schválení první oficiální československé ústavy, a tedy i zakotvení parlamentu o dvou komorách, došlo 29. února 1920. První senátní volby proběhly v dubnu 1920.

Pravomoci někdejšího senátu spočívaly (oddíl druhý, ústavní postavení senátu) ve funkci legislativní, kontrole moci výkonné a spoluúčasti na moci soudní. Zákonodárnou iniciativu měl Senát při minimálním počtu 11 navrhujících senátorů. Stejně jako je tomu dnes, i dříve Senát projednával zákony postoupené Poslaneckou sněmovnou a tvořil tak jakousi funkci kontrolora; ústavní zákony nebylo možné uvést v platnost bez souhlasu obou komor, tedy i Senátu. Mimo jiné měl prvorepublikový senát možnost usnášet se o zákonech vrácených prezidentem nebo se podílet na jeho volbě. Na rozdíl od aktuálních kompetencí se dříve Senát podílel například i na schvalování státního rozpočtu.

Co se týče druhé části výroku, z dostupných zdrojů nelze vyhledat konkrétní citaci Aloise Rašína na podporu vytvoření dvoukomorového parlamentu; je však pravdou, že byl členem Československé národní demokracie, která dvoukomorový parlament podporovala.

S odkazem na úvahu na webu Senátu pak lze potvrdit tvrzení, že Tomáš G. Masaryk byl jednoznačně pro myšlenku dvoukomorového parlamentu. Vyjádřil se takto již 8. září 1918 po jednání s prezidentem Wilsonem.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, neboť i přesto, že se nám nepodařilo dohledat důkazy o aktivní podpoře dvoukomorového parlamentu ze strany zmíněných politiků, můžeme na základě dohledatelných informací dojít k závěru, že Masaryk s Rašínem skutečně u zrodu Senátu a dvoukomorového parlamentu stáli.

Na začátek uveďme, že jednání o návrzích zákonů v Senátu se dle jeho jednacího řádu účastní také jeho navrhovatel, který návrh odůvodní. To v případě vládních zákonů bude právě některý z ministrů. Předseda Senátu Vystrčil pak kritizuje údajný nešvar, že návrhy jsou v Senátu představovány ministry, kteří danou problematiku nemají ve své kompetenci.

Během 15. schůze ministr průmyslu a obchodu a ministr dopravy Karel Havlíček takto představoval na konci ledna Senátní tisk č. 172, který měl být představen předsedou vlády. V jiném případě na stejné schůzi pak Adam Vojtěch zastoupil Jana Hamáčka. Na této schůzi se projednávalo celkem osm návrhů vládních zákonů.

Pokud se podíváme na 14. schůzi Senátu, tak zjistíme, že v tisku č. 157 zastoupila Klára Dostálová ministryni Benešovou. Všechny ostatní vládní návrhy pak byly představeny tím, kým měli, celkem šlo o pět návrhů.

Během 13. schůze ministr zemědělství Miroslav Toman zastupoval ministryni práce a sociálních věcí Janu Maláčovou a ministra vnitra Jana Hamáčka. Celkově pak bylo projednáno pět vládních návrhů zákonů.

Při 12. schůzi ministryně spravedlnosti zastoupila premiéra Babiše při projednávání tzv. nominačního zákona. Celkem na této schůzi Senát projednal pět vládních návrhů zákonů.

Na 11. schůzi bývalý ministr Kremlík zastupoval Jana Hamáčka, a to rovnou třikrát. Následně pak zastoupil Miroslava Tomana. Při této schůzi tedy celkem čtyřikrát z pěti případů navrhovaných zákonů některý ministr zastupoval jiného.

Z celkových 28 vládních návrhů, projednávaných na posledních 5 schůzích Senátu, bylo 9 prezentováno jiným ministrem, než který je ve sněmovním, resp. následně v senátním tisku zapsán jako navrhovatel. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako pravdivý, neboť k jevům popisovaným Milošem Vystrčilem došlo v cca třetině případů, což můžeme označit za jev velmi častý.

Dle paragrafu 2 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, je ombudsman (tedy veřejný ochránce práv) volen Poslaneckou sněmovnou na dobu 6 let. Sněmovna vybírá z kandidátů, které nominuje Senát a prezident. Konkrétně každá instituce může nominovat 2 kandidáty. Přípustné jsou také shodné nominace.

Stejná pravidla se pak vztahují i na zástupce ombudsmana, který veřejného ochránce práv zastupuje v době jeho nepřítomnosti. Ombudsman může svého zástupce rovněž pověřit výkonem části své působnosti.