Miloš Zeman

Na základě dostupných mediálních výstupů hodnotíme výrok jako pravdivý. Jedním z témat tiskové konference (záznam tiskové konference je dostupný v archivu ČT, na dané téma prezident Zeman hovoří v čase 47:00), na níž prezident republiky vystoupil 10. ledna 2014, byla i překážka pro jmenování navrhované koaliční vlády v podobě platného znění lustračního zákona (451/1991 sb.).

Ačkoliv v rámci lustračního zákona není požadavek předložení lustračního osvědčení kandidátem na ministra explicitně zmíněn, ústavní právník Jan Kysela v rozhovoru pro Českou pozici představuje určitou právní konstrukci, na jejímž základě by byla tato podmínka pro jmenování ministra v souladu se současným zněním zákona.

Docent Kysela doslova uvádí: "Výklad zákona není zcela jednoznačný. Musíte si klást otázku, jestli ministr, který je šéfem správního úřadu, vám připadá podobnější spíše šéfovi statistického úřadu, anebo poslanci. Mně připadá podobnější šéfovi statistického úřadu. Když ve volbách voliči někoho volí, volí ho primárně jako poslance, avšak z toho automaticky neplyne, že by měl být ministrem."

Výrok je hodnocen s jistou mírou tolerance jako pravdivý. Tolerance je v tom, že samotné napětí je poměrně těžko z veřejných zdrojů popsatelné. Nicméně Zeman je ztotožňuje s jedním konkrétním aspektem.

Předně je třeba uvést, že prezident Zeman v kontextu celé debaty míní oním napětím hlavně postoj české společnosti k církevním restitucím. Průzkum (.pdf – str. 3) agentury STEM z 20. prosince 2013 ukazuje, že skutečně téměř 80 % veřejnosti je proti církevním restitucím.

Konkrétní dotaz zněl: „Souhlasíte Vy osobně s platným zákonem o církevních restitucích?“

určitě ano

5 %

spíše ano

17 %

spíše ne

32 %

určitě ne

46 %

Pro pochopení výsledného hodnocení je třeba nejprve uvést kontext výroku. Ten je součástí přestřelky mezi prezidentem a moderátorem o reprezentativnosti vzorku. Václav Moravec vytýkal Miloši Zemanovi, že hovoří "o 80 % veřejnosti", přičemž ve skutečnosti se jedná o pouhý statistický vzorek (který sice do jisté míry zobecňuje názory celkové populace, ale zcela je nereprezentuje).

Prezident se naopak ohrazoval vzorku tisíce osob jako nedostatečného a následně zopakoval své tvrzení "o 80 % lidí".

Zeman se přitom odvolává na průzkum společnosti STEM (.pdf, str. 3), v němž se v prosinci minulého roku proti zákonu o církevních restitucích vyjádřilo takřka 80 % dotázaných.

Z jiných tazatelských společností můžeme jmenovat průzkum SANEP, kdy se proti majetkovému vyrovnání postavilo 74,5 % respondentů (zde je ale třeba mít na zřeteli sníženou reprezentativnost vzorku, která vychází z toho, že průzkumu, resp. ankety, se účastní pouze uživatelé internetu, účastník průzkumu si může navolit libovolné bydliště či věk).

Výrazněji starší data přináší také CVVM, kdy se v roce 2012 proti majetkovému vyrovnání vyslovilo (.pdf, str. 4) 65 % oslovených, nebo průzkum STEM z roku 2011, zde bylo nesouhlasných 69 %.

Výrok pak hodnotíme jako zavádějící z následujících důvodů:

– Zeman se snaží vzbudit zdání, že jednotlivé průzkumy docházely opakovaně ke stejnému číslu 80 %, což není pravda; – Pravdivost svého tvrzení se snaží dokázat tím, že průzkumy na dané téma byly uskutečňovány opakovaně. Ty ovšem proběhly buď podle zcela rozdílných metodik (STEM a SANEP) nebo jsou již výrazně staršího data (2012, resp. 2011); – Ani neustálé opakování průzkumu nezakládá nic jiného, než že se stále musíme bavit o vzorku a zobecnění, a nikoliv o celkové populaci všech občanů, což s sebou nutně nese řadu statistických limitů.

Podle zákona o Veřejném ochránci práv (č. 349/1999 Sb.) návrhy na pozici ombudsmana podává jak prezident republiky, tak i Senát. Obě instituce navrhují dva kandidáty.

Konkrétně zákon uvádí – § 2(1): " Ochránce je volen Poslaneckou sněmovnou na funkční období šesti let z kandidátů, z nichž po dvou navrhuje prezident republiky a Senát; shodné návrhy jsou přípustné". Je tedy pravdou, že prezident navrhuje dva kandidáty na ombudsmana, jak tvrdí Miloš Zeman, výrok je tak hodnocen jako pravdivý.

Miloš Zeman mluví o dvou jménech, která navrhne do volby budoucího veřejného ochránce práv. Tento post je uvolněn po nedávné rezignaci Pavla Varvařovského na tuto funkci.

Stanislav Křeček byl zástupcem ombudsmana zvolen v dubnu 2013, aktuálně je v čele úřadu až do volby nového veřejného ochránce práv. Tento stav je popsán v zákoně o Veřejném ochránci práv § 2(4).

Pavel Zářecký byl mimo jiné ministrem ve dvou vládách, a to ve vládě Jiřího Paroubka a ve Fischerově vládě. V obou případech zastával post ministra bez portfeje a předsedy legislativní rady vlády. Jak dokládá jeho životopis na webu NašiPolitici.cz, v úřadu Veřejného ochránce práv doposud nepůsobil.

Miloš Zeman tedy popisuje korektně vztah obou jmenovaných k úřadu ombudsmana a výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Výrok Miloše Zemana je hodnocen jako nepravdivý, neboť rozsah přijímané legislativy v rámci novely vysokoškolského zákona je značně rozsáhlejší, než uvádí prezident republiky.

Na tiskové konferenci konané 22. 5. 2013 se prezident Miloš Zeman a bývalý ministr školství Petr Fiala dohodli na podobě návrhu změny vysokoškolského zákona. Podle něj by pravomoc jmenovat profesory již nenáležela prezidentovi, nýbrž ministrovi školství. Podle České televize se Fiala rozhodl tento návrh předložit vládě jako součást novely zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách.

Není však pravdou, že by tento návrh změny zákona (.docx) byl formulován jednou větou. Česká televize informovala 7. ledna 2014 o tom, že se Zeman dohodl s předsedy obou komor Parlamentu (a ministrem školství) na novém návrhu zákona o vysokých školách. Pravomoc jmenovat profesory by díky němu měla připadnout předsedovi Senátu. O tomto návrhu na svém jednání 8. ledna letošního roku rozhodla kladně také vláda Jiřího Rusnoka.

Tento návrh je dostupný v knihovně připravované legislativy. Nicméně ani tento návrh novely (.docx) neobsahuje v rámci novelizací pouze jednu jedinou větu.

Výrok je tedy hodnocen jako nepravdivý, dohodnutá novela vysokoškolského zákona (s Fialou i aktuální o jmenování předsedou Senátu) je značně rozsáhlejší, než uvádí Miloš Zeman.

Po červnovém sporu o jmenování profesorů Miloš Zeman skutečně pověřil tehdejšího ministra školství Petra Fialu, aby jeho jménem předal jmenovací dekret Martinu C. Putnovi.

K situaci, kdy prezident nejmenoval profesora, došlo v roce 2012. Ceremoniálu jmenování profesorů se nezúčastnil tehdejší prezident Václav Klaus, nikoliv však kvůli sporům s akademickou obcí, ale kvůli zranění kotníku. Jmenovací dekret podepsaný prezidentem předával ministr školství a ministr obrany.

V minulosti také existuje případ, kdy Václav Havel odmítnul jmenovat rektorem Petera Mikuleckého kvůli pozitivnímu lustračnímu osvědčení.

Rozhodně se tedy nedá říci, že by k podobným situacím v minulosti docházelo "často", což potvrzuje i ČTK, a výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Miloš Zeman má pravdu v tom, že ke změně či přijetí "obyčejných" zákonů není na rozdíl od Ústavy (a ústavních zákonů tvořících ve svém úhrnu ústavní pořádek) třeba kvalifikované většiny Parlamentu.

Nejedná se však o jediný rozdíl mezi těmito dvěma druhy právních předpisů, jak tvrdí prezident republiky. Zákony se od ústavy (a obecně ústavních zákonů) kromě odlišného legislativního procesu liší i v dalších aspektech. Mezi ně patří především rozdílná právní síla „obyčejných“ (podústavních) zákonů a zákonů ústavních. Ústavní zákon tak není pouze předpisem, který se obtížněji přijímá, ale zároveň předpisem vyšší právní síly, je tak prostým zákonům nadřazen. Zákon tak nesmí být v rozporu s ústavním zákonem, jinak by jej Ústavní soud zrušil pro rozpor s ústavním pořádkem podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky.

Dále mohou být některé legislativní akty přijaty pouze ve formě ústavního zákona, jedná se např. o změnu státních hranic podle čl. 11 Ústavy ČR. Další odlišnost se týká dokonce samotného legislativního procesu a pravomocí prezidenta v něm, jelikož podle čl. 50 odst. 1 Ústavy ČR má prezident právo vrátit do patnácti dnů od postoupení přijatý zákon, ovšem právě s výjimkou zákona ústavního.

Tento výčet rozdílů mezi prostými a ústavními zákony je jen demonstrativní, nikoliv taxativní. Každopádně však z výše uvedených důvodů považujeme výrok za nepravdivý.

Pravomoci prezidenta, o nichž mluví Miloš Zeman, upravují v Ústavě České republiky články 62 a 64. Na základě jejich obsahu je pak jeho výrok hodnocen jako pravdivý.

Prezidentovi skutečně Ústava ČR umožňuje projednávat s členy vlády otázky patřící do jejich působnosti, což by se dalo jinak označit jazykem Miloše Zemana za "pravidelné konzultování".

Čl. 62
Prezident republiky
a) jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi,
...

Čl. 64
...
(2) Prezident republiky má právo účastnit se schůzí vlády, vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti.

Abolice je pouze jeden druh milosti, navíc zmiňovaný případ se týká člověka s nevyléčitelnou nemocí.

O zastavení trestního stíhání prezidentem (kterému se říká také abolice) pojednává § 11 a § 366 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád).

Podle tohoto zákona má prezident republiky pravomoc zastavit trestní řízení udělením milosti nebo amnestie.

§ 11 – Nepřípustnost trestního stíhání uvádí, že:

" (1) Trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno
a) nařídí-li to prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii "

§ 366 – Udělení milosti potom:

" (1) Prezident republiky na základě práva daného mu ústavou uděluje milost.
(2) Prezident republiky stanoví, v kterých případech může ministr spravedlnosti řízení o žádosti o milost provést a bezdůvodnou žádost zamítnout.
(3) Nařídí-li to v řízení o udělení milosti prezident republiky, trestní řízení se zatím nezahájí nebo se v zahájeném trestním řízení nepokračuje a obviněný se propustí z vazby, anebo se výkon trestu odloží nebo přeruší."

Podobně se vyjadřuje i například právnická encyklopedie, portál Eprávo či Wikipedie.

V případu, o kterém se v Otázkách Václava Moravce mluvilo, jde o trestní stíhání ve věci maření výkonu úředního rozhodnutí. Obžalovaným je muž, který je po poranění míchy a mozku při autonehodě již 10 let upoután na lůžko a není schopen vnímat smysl trestního stíhání. O zastavení stíhání přitom požádal sám žalobce.

Ve zmiňovaném článku se nicméně uvádí, že muž "po autonehodě je už téměř deset let upoután na lůžko. Následky zranění jsou trvalé, " a dále pak, že "poranění hlavy je navíc spojené s nevyléčitelnou psychickou poruchou a stav muže je podle znaleckého posudku neměnný". Miloš Zeman tedy korektně nepopisuje ani princip abolice, ani zdravotní stav obžalovaného, výrok je tedy v obou částech nepravdivý.