Petr Fiala

Předseda hnutí ANO Andrej Babiš se již v červenci vůči ústavní žalobě na prezidenta republiky vymezil negativně. Začátkem září prohlásil, že poslanci hnutí ANO hlasují podle sebe a o věci s nimi nemluvil. Vyslovil přitom přání, aby hlasovali proti. Proti schválení žaloby se rovněž staví i předseda poslaneckého klubu ANO Jaroslav Faltýnek, který označil dokument za „slátaninu“. Změnil však svůj názor ze začátku srpna kdy tvrdil, že by návrh neměl být vůbec zařazen na pořad schůze. Nyní on sám navrhl zařazení tohoto bodu na 26. září.

Podle průzkumu Českého rozhlasu se doposud 23 poslanců hnutí ANO vyjádřilo, že žalobu nepodpoří. Zbývající poslanci se buď nevyjádřili nebo odpověděli „nevím“. Žádný z poslanců hnutí ANO se k žalobě zatím nestaví pozitivně.

Petr Fiala ve svém výroku mluví o nedávno skončeném sporu o post ministra kultury, kdy Miloš Zeman odmítal odvolat ministra Staňka. Situace, v níž prezident Zeman odmítá odvolat ministra, popřípadě jmenovat jeho nástupce, zde není poprvé. Podobný případ zažíval premiér Sobotka, když prezident Zeman odmítal odvolat Andreje Babiše z postu ministra financí a jmenovat místo něj Ivana Pilného. Bohuslav Sobotka tak z tohoto důvodu připravil kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu, na základě které by Ústavní soud mohl potvrdit povinnost prezidenta jmenovat ministra na návrh předsedy vlády.

Možnost podání kompetenční žaloby v případě, že by se personální výměna ministra kultury neuskutečnila, pak podpořil ústavní právník Jan Kysela i další významní akademici. Je však pravdou, že vzhledem k faktu, že doposud taková žaloba nebyla podána, existují pochybnosti o její přípustnosti, a to i u již zmiňovaného profesora Kysely. Na rozdíl od klasických kompetenčních sporů, jako byl například spor prezidenta Havla a tehdejšího premiéra Miloše Zemana o nutnost kontrasignace jmenování guvernéra a viceguvernéra České národní banky, zde totiž chybí charakteristický spor o to, kdo má kompetenci vykonat. Nikdo totiž nerozporuje kompetenci prezidenta Zemana jmenovat či odvolat ministra, kontroverzní je zde pouze lhůta, ve které tak musí udělat, což běžně není podstatou kompetenčního sporu.

Samotný Andrej Babiš uvedl, že on upřednostňuje vyřešení sporu jednáním a k žalobě proto nevidí žádný důvod. V průběhu celého sporu tuto žalobu nepodal.

Vládní krize měla vlastně dva konkrétní body: zaprvé, odchod ministra Staňka z postu ministra kultury, a zadruhé, jmenování nového kandidáta za ČSSD Michala Šmardy.

V časovém období od května do konce července se jednalo především o demisi a odvolání ministra Staňka. Poté, co Staňkovu demisi 28. května prezident odmítl, premiér Babiš podpořil ČSSD, a to kvůli koaliční smlouvě. Jak napsal iRozhlas, premiér Babiš chtěl respektovat koaliční smlouvu, podle které jsou za výběr ministrů odpovědně strany, které mají ministerstvo v gesci a odeslal tedy prezidentu návrh na odvolání ministra Staňka spolu s návrhem na jmenování Michala Šmardy. Během jednání tak premiér několikrát zopakoval, že hodlá dodržovat koaliční smlouvu a zároveň na to také upozornil (video, 4:55) prezidenta.

Nicméně zprávu o tom, že prezident Zeman odsouhlasil Staňkovo odvolání, přinesl (video, 0:20) médiím poprvé předseda ČSSD Hamáček po svém jednání s prezidentem 12. července. Babiš toto tvrzení pouze potvrdil po své vlastní schůzce s prezidentem skoro o dva týdny později.

Během průtahů celého jednání Babiš také rozhodně odmítl podpoření kompetenční žaloby proti prezidentovi či chystané žaloby pro hrubé porušení ústavy, kterou označil za absurdní; namísto toho se rozhodl usilovat o řešení krize dohodou.

Co se týká jmenování nominanta ČSSD Šmardy, Babiš předal jeho nominaci na Hrad. Jak uvedla Česká televize, Babiš ještě před Hamáčkovou schůzkou s prezidentem konanou 12. července informoval Hamáčka, že hlavním problémem byl návrh Šmardy jako nástupce na post ministra kultury. Nicméně v srpnu 2019, kdy probíhala hlavní debata ohledně jeho jmenování, se Babiš přidal na stranu prezidenta a uvedl, že by bylo lepší přijít s jiným kandidátem, protože podle něj Šmarda nebyl na post ministra kultury kvalifikovaný.

Michal Šmarda svou kandidaturu stáhl po vyjádření Andreje Babiše, který prohlásil, že s ním ve vládě být nechce. Jak informovala ČT24, premiér byl připraven odeslat návrh na ministra kultury hned poté, co mu sociální demokracie navrhne nové jméno. Kandidátem byl určen Lubomír Zaorálek, který byl na post ministra kultury jmenován 27. srpna 2019.

Celá kauza tak trvala přibližně tři měsíce s tím, že návrh na odvolání ministra Staňka byl prezidentem vyslyšen až po dvou měsících a ministr Šmarda nebyl jmenován vůbec. Lze tedy dovozovat, že jednání s premiérem nevedla ke změně veřejného postoje prezidenta.

Jak se vyjádřil předseda ČSSD Hamáček například 17. srpna 2019, ČSSD zůstane ve vládě pouze v případě, že bude dodržována Ústava a koaliční smlouva. Premiér Babiš opakovaně zmínil, že koaliční smlouvu bude během jednání o postu ministra kultury dodržovat, a zároveň o tom také během osobních schůzek informoval prezidenta Zemana.

Babiš se nechal slyšet už 30. května, dva dny po nepřijetí demise ministra Staňka prezidentem Zemanem, že nehodlá kvůli této situaci nechat vládu padnout a hodlá respektovat návrh kandidáta předsedy ČSSD Hamáčka.

Podobně se vyjádřil také o týden později v rozhovoru pro Novinky.cz, kde prohlásil: „Jsem zvyklý, že smlouvy platí, a taky je dodržuji. V koaliční smlouvě, kterou všichni podepsali, je jasně napsáno, že koaliční partneři si do personálních záležitostí nemluví. Možná jste si všiml, že jsem okamžitě po žádosti pana Hamáčka odeslal na Hrad žádost o odvolání ministra kultury Antonína Staňka....“

Stejně tak na tiskové konferenci po schůzce s Hamáčkem, 28. června, Babiš opět potvrdil, že „platí koaliční smlouva. Chci a udělám maximum pro to, aby koalice pokračovala.“ Následně také vysvětlil (video, 4:55), že se prezidenta bude „snažit přesvědčit, aby vnímal naši koaliční dohodu a představu ČSSD akceptoval“.

Podobné vyjádření zopakoval (čas 10:45) poté, co se s prezidentem sešel za přítomnosti Hamáčka 4. července: „(...) Domluvíme se (premiér, prezident a předseda Hamáček pozn. Demagog.cz), aby byli všichni spokojení a abysme ten celý problém vyřešili co nejdřív, aby vláda mohla pokračovat.“ 11. července Babiš opět upozornil, že prezidentovi vysvětlil, že existuje koaliční smlouva, podle které postupuje, a informoval ho, že ji chce dodržovat. Na konci července pak v rozhovoru v pořadu Rozstřel potvrdil, že dělá maximum pro udržení vlády.

I přesto však Babiš odmítl přistoupit na návrh podat proti prezidentovi kompetenční žalobu kvůli zbytečnému protahování odvolání člena vlády, kterou může vyvolat jedině premiér, a místo toho prohlásil, že jeho cílem je vyřešit celou situaci dohodou. Za zcela absurdní pak označil i chystanou žalobu pro hrubé porušení ústavy.

Předně se věnujeme tomu, zda má prezident „nárok“ spolurozhodovat o složení vlády. Pokud budeme chápat ve výroku slovo nárok jako právní nárok, v české ústavě jej nenajdeme. Absenci takového nároku potvrdil i předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský v rozhovoru pro Respekt: „Současný ústavní model zejména v případě odvolávání a jmenování ministrů svěřuje jednoznačně tuto pravomoc do kompetencí předsedy vlády a prezidentovi neposkytuje žádný prostor pro diskreci, tedy uvážení.“

Role prezidenta v parlamentní demokracii, kterou Česká republika je i po zavedení přímé volby (.pdf, str. 17), se nevyznačuje pravomocemi přímo vytvářejícími vlastní politický program. Jak např. píše Jan Wintr ve své knize Principy českého ústavního práva na str. 66: „V parlamentní formě vlády (parlamentní demokracii) náleží politická moc parlamentu a vládě. Hlava státu je reprezentantem státu, garantem řádu a moderátorem politických sporů, není však určena k provádění vlastní politiky," a dále, že „Neodpovědnost hlavy státu je výsledkem historického vývoje evropských monarchií. Zásada princeps legibus solutus (panovník nepodléhá zákonům) vedla k tomu, že za panovníkovy činy byli hnáni k odpovědnosti jeho ministři, a posléze z panovníka na ministry (už odpovědné parlamentu) přešla i faktická politická moc.“ Tento vývoj se zrcadlí (mimo čl. 62) v Ústavě v čl. 54 odst. 3 a čl. 63 odst. 4. Souhlasný názor představuje i kniha Ústavní systém České republiky od kolektivu Gerloch, Hřebejk, Zoubek na stranách 168 a 169, kde se tvrdí, že prezident by měl „být garantem či prostředníkem kontinuity státní moci, a tudíž i představitelem identity a integrity státu (zastupuje stát navenek), tedy určitou konstantou ústavního a politického systému“.

Dle expertů prezident Zeman nečiní ve svém postavení tak, jak je zamýšleno obecnými ústavními principy. Prezident má možnost se s potenciálním ministrem sejít, smí se k němu vyjádřit, může ho zkritizovat, může mu být proti srsti. Stejně jako se může scházet s úřadujícími ministry a prosit je, aby na svém postu zůstali. Nakonec má (až na případ, kdy přijme demisi ministra podle čl. 73 odst. 1 Ústavy) poslední slovo, kdo bude, či nebude ve vládě, vždy předseda vlády.

Praktické jednání prezidenta Zemana je pak s těmito principy v rozporu. To můžeme demonstrovat na případech, které jsme uvedli již v dřívější analýze:

• Když ministr kultury Antonín Staněk (ČSSD) 15. května 2019 oznámil, že hodlá k 31. květnu 2019 skončit ve funkci. Učinil tak podle svých slov na přání Jana Hamáčka v návaznosti na reakce, které se na něj vyrojily zejména po odvolání ředitele Národní galerie Praha Jiřího Fajta a ředitele Muzea umění Olomouc Michala Soukupa. Prezident Zeman demisi 28. května nepřijal. Andrej Babiš podle čl. 74 Ústavy navrhl odvolání Staňka prezidentovi 31. května 2019. Prezident Zeman odvolal Staňka až po dvou měsících, tj. 31. července 2019. Po sporech, kdo bude jeho nástupce, byl nahrazen bývalým ministrem zahraničních věcí Lubomírem Zaorálkem (ČSSD), který nastoupil do funkce 27. srpna 2019.
• Když odmítl jmenovat ministrem zahraničí Miroslava Pocheho. Rezortu se při vzniku vlády musel dočasně chopit předseda ČSSD a ministr vnitra Jan Hamáček. Přes pokračující odmítaní ze strany prezidenta jmenovat Pocheho ministrem zahraničí se nakonec této funkce ujal v říjnu 2018 Tomáš Petříček.
• Dále také v květnu 2017 vypukla krize Sobotkovy vlády, která skončila odvoláním Andreje Babiše z funkce ministra financí i prvního místopředsedy vlády. Premiér Bohuslav Sobotka dne 2. května 2017 oznámil, že podá demisi vlády. Vzápětí se rozhořel spor mezi premiérem Sobotkou a prezidentem Zemanem o povaze podané demise. Zeman tvrdil, že demisi je možné chápat pouze jako rezignaci premiéra, a ne celé vlády, a z kabinetu by tak odešel jen Sobotka. Takový výklad byl právníky hodnocen jako protiústavní. Rozdílný výklad Ústavy oběma činiteli nakonec způsobil, že se Sobotka rozhodl odvolat z vlády pouze ministra financí Andreje Babiše. Krize se následně prohloubila, jelikož Zeman odmítl Babiše neprodleně odvolat. Vládní krize skončila 24. května 2017, kdy prezident odvolal Andreje Babiše z vlády a jmenoval nového ministra financí Ivana Pilného. 
• V roce 2013 se prezident zdráhal jmenovat Lubomíra Zaorálka ministrem zahraničí v Sobotkově vládě, což bylo vnímáno jako protiústavní.

Schopnost Miloše Zemana vynutit si složení vlády záleží mj. na tom, zda předseda vlády bude, či nebude stát na svém právu. Konkrétně se to týká čl. 68 odst. 2 Ústavy. Petr Fiala má tedy pravdu v tom, že prezident Zeman má fakticky významný vliv na personální obsazení vlády, byť se mu nedostává opory v Ústavě. Václav Klaus se během své prezidentské funkce také snažil ovlivňovat a prosazovat své ministry, nicméně narazil na odpor ostatních ústavních činitelů.

Ministr kultury Antonín Staněk (ČSSD) 15. května 2019 oznámil, že hodlá k 31. květnu 2019 skončit ve funkci. Učinil tak na přání Jana Hamáčka v návaznosti na reakce, které se na něj vyrojily zejména po odvolání ředitele Národní galerie Praha Jiřího Fajta a ředitele Muzea umění Olomouc Michala Soukupa. Prezident Zeman demisi 28. května nepřijal. Andrej Babiš podle čl. 74 Ústavy navrhl odvolání Staňka prezidentovi 31. května 2019. Prezident Zeman odvolal Staňka až po dvou měsících, tj. 31. července 2019. Po sporech, kdo bude jeho nástupce, byl nahrazen bývalým ministrem zahraničních věcí Lubomírem Zaorálkem (ČSSD), který nastoupil do funkce 27. srpna 2019.

Zdroj: iRozhlas

Fiala ve svém výroku hovoří o dvou věcech. Globální pakt o migraci je dle něj vágní dokument a přestává rozlišovat mezi legální a nelegální migrací. Jako druhou skutečnost uvádí, že stejné námitky proti tomuto dokumentu zaznívají z jiných evropských zemí. Slovní obrat o „většině evropských zemích“ nebereme doslovně, ale pouze ověřujeme, zda se tyto názory objevují ve větším počtu zemí.

V Globálním paktu se píše, že tento dokument je právně nezávazný (str. 2, bod 7). Jedná se tedy o deklaraci, která neobsahuje žádné sankce, a takový typ dokumentu spíše obsahuje obecné principy než konkrétní závazky.

Pokud jde o rozlišování mezi legální a nelegální migrací, Pakt jej státům umožňuje. „Státy mohou rozlišovat mezi statusem legální a nelegální migrace (...)“ (bod 15, str. 4). Je však faktem, že v některých bodech dokumentu se mezi těmito statusy již nerozlišuje. Nejlépe je ukázat si to na příkladu. Signatáři dohody v ní například prohlašují (bod 13 h, str. 21), že chtějí „chránit a respektovat práva a nejlepší zájmy dítěte vždy bez ohledu na jejich migrační status, a to tak, že zajistí dostupnost životaschopných alternativ k zadržení v detenčních zařízeních. Upřednostní péči založenou na komunitě, zajistí přístup ke vzdělání a zdravotní péči a respektují právo dětí na rodinný život a jednotu rodiny (...)“. Podle tohoto bodu by pro státy nemělo být důležité to, zda se dítě dostalo do země legálně nebo nelegálně. Důležitý je zájem dítěte a státy by se tak k oběma typům dětských migrantů měly chovat stejně.

Nyní k samotnému jádru našeho hodnocení, tedy k otázce, zda podobné námitky, jako má šéf ODS, zaznívají i z jiných evropských zemí.

Podíváme-li se například do sousedního Rakouska, rakouský kancléř Kurz oznámil, že se jeho země ke Globálnímu paktu nepřipojí. Jako důvod uvedl, že Globální pakt nepomáhá řešit migrační otázky, ohrožuje rakouskou suverenitu ve věcech migrační politiky a stírá rozdíly mezi legální a nelegální migrací. Z Rakouska též zaznívaly pochybnosti o výkladu některých pasáží, například zda lze pakt vykládat jako ustanovení migrace jako lidského práva.

Úmysl nepřipojit se ke Globálnímu paktu ohlásilo i Polsko. Polský ministr vnitra Brudzinski jako důvody pro tento krok uvedl, že „návrh dohody podle nás nezaručuje Polsku bezpečnost. Může navíc posílit nelegální migraci“.

O dokumentu se diskutuje i v Německu. Proti jeho přijetí vystupuje například opoziční strana AfD, kritické hlasy však zaznívají i z vládní CDU/CSU. Poslanci Wendtovi například vadí chybějící rozlišení uprchlictví a pracovní migrace, jeho kolega Mitsch se zase obává, že Globální pakt „okleští suverenitu Německa v migračních otázkách“.

Pochybnosti o interpretaci zazněly i z Estonska, kde z některých politických stran zaznívaly vůči vládě požadavky na ujasnění politického postoje země, tedy zamezení zneužití nejednoznačného paktu. Ze slovenské diskuze je pak patrná nejistota jednotlivých stran a politiků ohledně toho, jak lze Pakt chápat a jaké závazky signatářům přináší.

Petr Fiala upozornil již v roce 2016 na nutnost jasné zahraniční politiky, která by měla mít širokou podporu. Důležitost zahraniční politiky zmiňoval také na svém blogu, který píše na Aktuálně.cz. Opakovaně apeluje jak na své kolegy v Poslanecké sněmovně, tak na občany. Důkazem může být např. video z jednání Poslanecké sněmovny, které umístil na svůj facebookový profil.

V Poslanecké sněmovně Petr Fiala řekl: „Tato debata ukázala, že ačkoliv předseda vlády má nějaké zahraničněpolitické stanovisko, jeho vlastní europoslanci mají stanovisko úplně opačné. Tato debata také jasně ukázala, že i když tady místopředseda České strany sociálně demokratické horuje za národní zájmy a proti spuštění procesu vůči Maďarsku, tak ten, kdo za jeho stranu fakticky řídí Ministerstvo zahraničních věcí, pan europoslanec Poche, má stanovisko úplně opačné. Pokud takto budeme pokračovat v prosazování svých zájmů, ve vysílání signálu do Evropy a do zahraničí, tak vás mohu ujistit o jediném: žádné svoje zájmy, žádné zájmy České republiky, žádné zájmy občanů České republiky nebudeme moci účinně hájit. Takovýto zmatek, takováto nekoordinovaná zahraniční politika nemůže vést k ničemu dobrému.“

Dle Petra Fialy se zahraniční politika České republiky stala spíše prosazováním zájmů prezidenta Zemana a premiéra Babiše, kterého však v rámci daného tématu ještě začátkem roku oceňoval.

Globální pakt o migraci by měly státy OSN přijmout na konferenci v Marrakéši v první polovině prosince. V lednu ho formálně potvrdí Valné shromáždění OSN. Pakt OSN o migraci bude nezávazný. Země, do kterých migranti směřují, k němu ale mají výhrady. Loni oznámily ustoupení od úmluvy Spojené státy. Letos uvedly další dvě země, že se k dokumentu nepřipojí. Jedná se o Rakousko, které tento půlrok předsedá EU, a Maďarsko. Výhrady k paktu mají také Polsko, Itálie, Švýcarsko či Japonsko. Česká vláda původně uvažovala o přijetí globálního paktu s výhradami. Vzhledem k obavám z toho, že tyto výhrady přestanou být relevantní v okamžiku, kdy by byl pakt schválen, se ale kabinet rozhodl k úmluvě nepřipojit.

Text Globálního paktu o bezpečné, řízené a legální migraci (.pdf) - v angličtině Global Compact for Safe, Orderly and Regular Migration - byl finalizován 13. července 2018. Organizace spojených národů (OSN) své dokumenty obvykle nepřekládá do všech jazyků. Překládány bývají pouze vybrané dokumenty, a to do 6 oficiálních jazyků - arabština, čínština, angličtina, francouzština, ruština a španělština. V současné době není k dispozici žádný oficiální (např. z vlády, ministerstva) překlad do češtiny.

Fiala ve svém výroku upozorňuje na odlišné postoje posledních 2 ministrů zahraničí Hamáčka a Petříčka ke Globálnímu paktu o migraci.

Jan Hamáček přijetí tohoto dokumentu během projednávání v Poslanecké sněmovně hájil, když mimo jiné prohlásil: „Já se pokusím vysvětlit panu předsedovi klubu ODS, proč je dobré ten dokument mít, i když je nezávazný.“

Jeho nástupce Petříček však zastává opačné stanovisko. Ve svém prohlášení ke Globálnímu paktu například uvádí: „Z procesu vyjednávání kompaktu bychom tedy měli vystoupit, jako to udělaly Spojené státy, Maďarsko a Rakousko.“

Fiala má tedy pravdu: oba ministři měli ke Globálnímu paktu odlišný postoj, proto hodnotíme výrok jako pravdivý.