Petr Gazdík

V květnu 2013 Jan Husák (TOP 09) předložil Sněmovně novelu zákona o elektronických komunikacích (Zk. 258/2014 Sb.), kde v § 63 písm. p (.pdf, str.6) upravuje podmínky pro spotřebitele při ukončení smlouvy s operátorem. Tím skutečně došlo k posílení pozice spotřebitelů.

p) výše úhrady v případě ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou je smlouva uzavřena, výpovědí ze strany účastníka nebo podnikatele nebo dohodou obou smluvních stran, přičemž výše úhrady nesmí být vyšší než jedna pětina součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy, nebo jedna pětina součtu minimálního sjednaného měsíčního plnění zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy, a výše úhrady nákladů spojených s telekomunikačním koncovým zařízením, které bylo účastníkovi poskytnuto za zvýhodněných podmínek,

Tento pozměňovací návrh podpořilo 114 ze 155 přítomných poslanců a byl tedy přijat.

Nově se tak skutečně snížila hrazená částka za předčasné ukončení smlouvy, a to na 1/5, tedy 20 % z celé zbývající částky. Tehdy platný zákon obsahoval § 63, odst. 1 písm. p) (.pdf, str. 10) v následujícím znění: „... výše úhrady v případě ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou je smlouva uzavřena, včetně výše úhrady nákladů spojených s telekomunikačním koncovým zařízením, které bylo uživateli k využívání služby poskytnuto.“

V tomto volebním období došlo ovšem k velké změně. Prošla novela stejného zákona, která postavení spotřebitele vrátila do bodu před schválením výše popsaného návrhu. Ve zkratce - návrh ztížil přenos čísla mezi operátory a zkomplikoval rovněž odstoupení od smlouvy. Nicméně v hlasování Petr Gazdík osobně podpořil jak pozměňovací návrhy (hlasování o kritizovaném pozměňováku), které v Otázkách Václava Moravce kritizoval, tak i celý zákon. To dokládá záznam z hlasování (pro celý návrh). Pro návrh hlasovali všichni napříč politickým spektrem, vina tedy neleží pouze na koalici, jak místopředseda sněmovny uvádí.

Pozměňovací návrh, který se dá považovat za „protispotřebitelský“ skutečně načetl poslanec ANO. Nicméně hlasovali pro něj zástupci všech stran (nejméně např. zástupci koaličních lidovců) a hlasoval pro něj i sám Petr Gazdík. Připsáním viny pouze vládní koalici se tedy dopouští předseda STAN zavádění.

Poslanec Pfléger z hnutí ANO je jedním z členů hospodářského výboru Poslanecké sněmovny, který se novelou zákona o elektronických komunikacích zabýval. Hospodářský výbor projednával návrh novely dvakrát, poprvé (.pdf, str. 21–22) 22. května 2014 a podruhé (.pdf, str. 5–6) 3. září 2014.

Poslanec Pfléger předložil svůj pozměňovací návrh na druhé schůzi, jeho podstatou je podle zápisu (.pdf, str. 5) „... taková úprava,kdy by podnikatel byl povinen informovat účastníka o možnosti ukončení smlouvy bez postihu a možnosti ukončení této smlouvy pouze v případě změny podstatných náležitostí smlouvyvedoucích ke zhoršení postavení účastníka. "

Konkrétně se jedná o změnu (.pdf, str. 3, pozměňovací návrh A3) § 63 odstavce 6, který oproti předchozímu stavu omezil mj. povinnost operátorů informovat druhou stranu smlouvy o její změně. Nově musí operátoři informovat o změně smlouvy jen ty účastníky, kteří mají ve smlouvě sankci za její předčasné ukončení, a to pouze o podstatných změnách smlouvy (předchozí znění obsahovalo pojem podstatné náležitosti, jejichž výčet byl novelou také zrušen).

Tento pozměňovací návrh prošel jak hlasováním (.pdf, str. 5) hospodářského výboru, tak hlasováním Poslanecké sněmovny a zákon ve znění poslance Pflégera nakonec nabyl i účinnosti.

Co se týče spolupráce poslance Pflégera při přípravě pozměňovacího návrhu s Asociací provozovatelů mobilních sítí (mezi jejíž zakládací a řádné členy patří tři hlavní operátoři působící v České republice), sám poslanec Pfléger se v pořadu 168 hodin (čas 15:20) 18. září 2016 vyjádřil následovně:

„Bylo to na popud Asociace provozovatelů telekomunikačních služeb, který měli v tý době výhrady k současnému zákonu a připravili tenhleten pozměňovací návrh."

Předseda vlády Bohuslav Sobotka v rozhovoru pro Hospodářské noviny 17. února uvedl: „Mládka odvolávat nebudu, své ode mě slyšel.“ O tři dny později byl však premiérem odvolán.

Ve výroku Petra Gazdíka je hned několik nepřesností, kvůli kterým jej hodnotíme jako nepravdivý. Předně zveřejněný návrh ČSSD Gazdíkem popisovanou problematiku nijak neupravuje, nenaznačuje žádnou změnu proti současnému stavu. Dále není správná uvedená částka limitu pro uplatnění daňového bonusu, aktuálně se jedná o 60 300, nikoliv o 68 tisíc korun. A především není pravda, že by takovýto daňový poplatník v popisované situaci vyčerpal bonus na začátku roku a pak nedostával nic. Daný limit funguje i pro měsíční zálohy na dani, kdy je možné uplatnit daňový bonus pouze do výše 1/12 uvedeného ročního limitu.

Podle zákona o daních z příjmů smí poplatník uplatnit daňový bonus (rozdíl mezi daňovou povinností a daňovým zvýhodněním na vyživované děti) do výše 60 300 korun ročně. Podle daňové kalkulačky ČSSD by takovýto poplatník s uvedenou hrubou mzdou 17 tisíc korun měl měsíčně získával daňový bonus 5 025 korun (sleva na manžela či manželku bez vlastních příjmů se uplatňuje až při ročním zúčtování, nikoliv při výpočtu měsíčních záloh).

To ale není úplně přesné. Spočteme-li si daň sami, dojdeme k následujícím číslům:

- daň před uplatněním bonusů: 666 Kč,
- daňové zvýhodnění na čtyři děti: 6 768 Kč (1 117 Kč měsíčně na první dítě, 1 617 Kč na druhé dítě, 2 017 na třetí a další děti),
- daňový bonus: 6 102 Kč.

Jak však dále stanoví zákon, měsíčně je možné uplatnit daňový bonus maximálně do výše 5 025 Kč, tedy 1/12 z uvedeného ročního limitu 60 300 Kč. Poplatník by tak v našem případě ročně přicházel o více než tisíc korun.

Je ale nutné připomenout, že toto je již ve stávající úpravě a návrh ČSSD žádné změny v této oblasti nenaznačuje.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť princip fungování volebního systému popisuje Gazdík korektně. Pouze dodáváme, že jím uvedená čísla a přepočty bereme spíše ilustrativně.

Volební systém pro volby do Poslanecké sněmovny skutečně zvýhodňuje strany s vyššími volebními zisky. Důvodem je nastavení systému, d'Hondtova metoda přepočítávání hlasů na mandáty a také velikost některých volebních obvodů.

Česká republika je rozdělena do 14 volebních obvodů, které kopírují jednotlivé kraje. Kraje nejméně lidnaté (Karlovarský) mají ve Sněmovně nejmenší zastoupení. Karlovarské voliče zastupuje 5 poslanců, naopak Středočeský kraj 25.

Pro to, aby se stranám přidělovaly poslanecké mandáty, musí získat alespoň 5 % hlasů celostátně. Následně se v jednotlivých volebních obvodech přepočítávají hlasy na mandáty podle již zmíněné d'Hondtovy metody. Ta je popsána zde. Ve zkratce jde o to, že zisk hlasů u stran se dělí řadou čísel (1,2,3,4... - podle počtu rozdělovaných křesel) a výsledky se zařadí za sebou. Mandáty jsou pak distribuovány těm stranám, které se v tomto pořadí umístí výše, tedy v případě zmíněného Karlovarského kraje na prvních 5 místech.

Tento model může vést k tomu, že strany, které dosáhnou v některých krajích i 10 %, nemají v daném obvodu svého poslance. Jednoduše kvůli tomu, že se nerozděluje dost křesel. Na již uvedeném příkladu můžeme ukázat, že v posledních volbách v Karlovarském kraji mandát nezískalo hnutí Úsvit se ziskem přes 8 % nebo TOP 09 s 10% podporou. Naopak KSČM, která zde získala 16 %, mandát získala. Obecně lze Karlovarský kraj nabídnout jako ukázkový příklad nerovnosti, o níž Gazdík mluví.

Menší strany získávají své poslance především ve velkých volebních obvodech (Středočeský, Jihomoravský, Moravskoslezský kraj, Praha...) a v těch menších mandáty až tolik nezískávají. Záleží pochopitelně i na regionální síle stran (KDU-ČSL např. bude spíše získávat mandáty v některých moravských krajích než na Ústecku, byť jde o větší kraj).

Gazdík tak princip fungování popisuje správně. Podívejme se ještě na uvedený případ Strany zelených. Ta v roce 2006 získala přes 6 % hlasů celostátně, ale stačilo jí to na pouhých 6 mandátů (2 v Praze, 1 ve Středočeském kraji, 1 v Jihomoravském kraji, 1 v Moravskoslezském kraji a 1 na Ústecku). Např. v Libereckém kraji získali zelení 9 a půl procenta hlasů, mandát ale nezískali a to právě z výše uvedených důvodů.

Dle údajů ČSÚ je sice pravdou, že do zahraničí odejde více než 400 miliard korun, přesto je toto tvrzení zavádějící. Gazdík totiž nedodává, že ze zahraničí do ČR naopak přiteklo přibližně 164 miliard. Částka po započtení tohoto rozdílu je ve skutečnosti nižší, jen 285 miliard.

Otázka odlivu investovaných zisků z České ekonomiky je tedy poněkud komplikovaná. Jedná se tu o tzv. hrubý disponibilní důchod, což je soubor finančních prostředků, kterými ekonomika disponuje. Jedním z prvků, jenž ho ovlivňuje, je i poměr mezi odlivem a přílivem financí mezi zahraničím a českou ekonomikou. V současné době česká ekonomika v tomto bodě tratí.

Jak uvádí měsíčník ČSÚ ve svém únorovém čísle z roku 2016, tento rozdíl činil za rok 2015 celkem 285 miliard korun, když do zahraničí odteklo 449 miliard korun a vrátilo se jen 164 miliard korun. Ještě vloni to podle údajů ČSÚ bylo „jen“ 214 miliard korun za rok 2014.

Pokud si vezmeme jako příklad jen zisky z přímých investic zahraničních investorů, pak za rok 2015 odešlo do zahraničí 319 miliard korun. Otázka nepoměrného rozložení přímých investic, kdy české firmy investují v cizině minimálně (oproti zahraničním u nás), je pak jedním z důvodů poměrně špatné pozice ČR ve srovnání se státy v Evropě.

Za rok 2014 je odliv financí roven 8,7 % HDP a za rok 2015 7,7 %, jak je vidět v následujícím grafu porovnávajícím evropské země:

Zdroj: Analýza odlivu zisků, str. 23.

Graf 2: Rozdělování důchodů společnostmi (za rok 2014)

Zdroj: ČSÚ

Jak ukazuje i další graf, přibližně od roku 1998 můžeme sledovat rostoucí rozdíl mezi zisky z investic mateřských firem posílanými do zahraničí nad těmi českými získanými ze zahraničí. Ani jednou však částka nedosáhla 400 miliard korun. Daný stav odkazuje na situaci, kdy zahraniční přímé investice doposud mnohonásobně překonávají ty české a zároveň jsou ve stádiu zralosti, kdy dochází k jejich kapitalizaci.

Je nutné poznamenat, že tomuto tématu se věnovala i kritizovaná analýza Úřadu vlády z roku 2016 (. pdf, str. 22–36), která předeslané uznává a jako řešení vidí změnu sektorového zdanění. Tuto analýzu ale následně kritizoval Svaz průmyslu a obchodu ČR, i když uznal částku cca 200 miliard vyplacených ze zisku do zahraničí za rok 2014 (. pdf, str. 10). Podle zprávy je důvodem to, že investice do ČR začaly proudit více až po roce 2000, takže zatímco okolní země už větším odlivem prošly, ČR má kulminaci ještě před sebou. Navíc je to způsobeno tím, že je republika malou a otevřenou ekonomikou. V závěru svaz odmítl vládní sektorovou analýzu a závěry ohledně navyšování daní (tamtéž, str. 17).

Přestože Petr Gazdík se lehce zmýlil v částce, kde se láme výhodnost, či nevýhodnost navrhované daňové reformy, je pravda, že lidé, kteří leží za uvedenou hranicí, by zaplatili v důsledku daňové reformy výrazně více. Proto hodnotíme celý výrok jako pravdivý.

Jak je patrné z kalkulačky zveřejněné ČSSD i z našeho grafu, polepší si lidé, jejichž hrubá mzda činí méně než 50 tisíc korun (bod zlomu je u částky 48 955 Kč), a to o několik stovek korun měsíčně.

Lidé s vyššími příjmy si pak pohorší řádově více, rozdíl může činit až několik desítek tisíc korun. Jedná se však o méně než 10 % zaměstnanců - podle ČSÚ je hranicí desátého decilu platů částka 43 349 Kč (poslední dostupná data za třetí čtvrtletí 2016).

Graf založený na vlastním výpočtu za předpokladu, že poplatník uplatňuje pouze základní slevu na dani.

Je pravdou, že v případě výše daňových odvodů z celkové ceny práce se ČR umísťuje na předních příčkách ve statistikách obou sledovaných organizací, a to z velké části především kvůli vysokým odvodům zaměstnavatele za zaměstnance. Přesto je třeba připomenout, že ČR má i tak poměrně nízkou hodnotu ceny práce ve srovnání s ostatními zeměmi OECD a EU.

Hodnocení ceny práce a její porovnávání je značně komplexní záležitost vzhledem k tomu, že EU i OECD používají trochu jiné hodnoty při jejím popisování. Obě organizace ale do porovnávání počítají s tím kolik % z ceny práce zabírají daňové odvody či náklady.

Statistiky OECD počítají cenu práce jako celkovou roční sumu v dolarech přepočtenou na kupní sílu dané země. OECD ukazuje, že v porovnání s ostatními zeměmi má ČR vysoký podíl zdanění, který platí za zaměstnance zaměstnavatel. Jak ukazuje následující graf poměru odvodů z celkové ceny práce, je ČR na vysokém osmém místě.

Graf 1: Podíl odvodů na ceně práce v %.

Zdroj: OECD (str. 20)

Pokud se ale podíváme na cenu práce jako celek, v pravidelném výstupu Zdanění příjmů 2016 ji v ČR OECD odhaduje sumou 32 825 dolarů za rok, což zdaleka není nejvyšší cena práce v zemích dané organizace, ba právě naopak, je osmá nejnižší.

V případě evropské organizace Eurostat je cena práce počítána v množství eur za jednu hodinu. Zde vychází průměrná cena práce v ČR v roce 2015 na 9,9 eur. Průměrná mzda v EU je ve výši 25,03 eur.

Pokud jde o daňové odvody Eurostat jen v hodnocení zmiňuje, že ČR má šesté nejvyšší nepříjmové náklady (daně, sociální a zdravotní pojištění) hned za Francií, Švédskem, Itálií, Belgií a Litvou. V následujícím grafu jsou odvody zahrnuty do oranžové části sloupců, vidíme tedy proporcionální srovnání s modrou částí (platy, mzdy). I zde je vidět, že v porovnání se mzdami tvoří další náklady velkou sumu.

Graf 2: Cena práce v eurech za hodinu (EU)

Zdroj: Eurostat

Dle posledních dat Českého statistického úřadu z třetího čtvrtletí loňského roku činila průměrná měsíční mzda ve Zlínském kraji 24 087 Kč.

Předseda STAN Petr Gazdík hovořil o rovnostářství ve smyslu příjmů obyvatelstva. Nerovnost v příjmech se sleduje podle různých indikátorů. Jedním z nich je porovnání procenta nejbohatších a nejchudších. Často se pak udává poměr S80/S20, který je známý jako koeficient nerovnosti příjmů.

Podle dat Eurostatu v roce 2014 existovala značná nerovnost příjmového rozdělení. V České republice se koeficient nerovnosti příjmů rovnal 3,5, což znamená, že horních 20 % obyvatel s nejvyššími disponibilními příjmy mělo 3,5 krát vyšší příjmy než dolních 20 % s nejnižšími disponibilními příjmy. V roce 2014 měla podle Eurostatu Česká republika nejnižší míru tohoto koeficientu ze států EU.

Zdroj: Eurostat: Graf nerovnosti příjmů za rok 2014

Podle Českého statistického úřadu se v roce 2015 tento koeficient pro ČR neměnil. Jeho hodnota se v České republice za posledních deset let drží v rozmezí 3,4 až 3,6. Průměrná hodnota koeficientu za země EU se dlouhodobě pohybuje kolem čísla 5,0.