Tomio Okamura

Tomio Okamura mluví o minulém volebním období Poslanecké sněmovny, které trvalo od roku 2017 do roku 2021. V našem hodnocení se tedy zaměříme hlavně na tyto roky. Nejprve se podíváme na to, zda šéf hnutí SPD prosazoval energetickou bezpečnost. Ve druhé části našeho hodnocení prozkoumáme, jestli požadoval i menší závislost na ruském plynu. Závěrem se zaměříme také na to, zda byl Tomio Okamura skutečně jediným politikem, který energetickou bezpečnost prosazoval.

Energetická bezpečnost

O tom, že by se Česko mělo zasadit o svou energetickou bezpečnost, hovořil Tomio Okamura opakovaně, například na svém twitteru na jaře roku 2020 nebo během sjezdu hnutí SPD v létě roku 2019. Pojem energetická bezpečnost je docela obecný a ve veřejně dostupných zdrojích jsme nenašli, že by ho předseda hnutí SPD nějak konkrétně specifikoval. V oblasti energetiky však SPD prosazuje energetickou soběstačnost České republiky, dostavbu jaderných bloků v Dukovanech a důrazně se vymezuje proti zelené politice Evropské unie.

Všechna tato témata jsou i součástí volebního programu, se kterým se hnutí SPD ucházelo v minulých sněmovních volbách o přízeň voličů. V něm se rovněž objevila podpora individuálních projektů solární, vodní a větrné energetiky a odmítnutí další privatizace energetických sítí.

Závislost na ruském plynu

Tomio Okamura v námi ověřovaném výroku zároveň tvrdí, že v rámci energetické bezpečnosti prosazoval, aby Česko přestalo být závislé na ruském plynu. (Jak jsme již uváděli v jiném odůvodnění, v roce 2020 činila závislost Česka na ruském plynu 66 %, z jiných zdrojů pocházelo jen 34 % dodávek plynu.)

Zemnímu plynu se Tomio Okamura věnoval v příspěvku na svém facebookovém profilu v prosinci 2020, kdy komentoval možný vývoj situace v energetice: „Buď postavíme další naše jaderné reaktory, které nahradí výpadek energie z uhlí, anebo přejdeme na plynovou energetiku. Zásadní otázka zní, odkud plyn bude přicházet a kdo bude kontrolovat jeho cenu. Jsou jen dvě možnosti. Buď to bude Německo, anebo USA. Německo, pokud půjde ruský plyn přes Nord stream 2, a USA, pokud Nord stream 2 nebude dokončen a plyn budeme kupovat přes Ukrajinu, která je fakticky pod naprostým vlivem USA. Závěr je prostý a znamená ohrožení energetické bezpečnosti ČR a růst cen energií,“ napsal tehdy šéf hnutí SPD. Ačkoliv tedy Tomio Okamura problematiku zemního plynu komentoval, nevyplývá z této citace, že by volal po snížení závislosti na plynu z Ruska.

Vůči plynovým elektrárnám se v roce 2020 na půdě Poslanecké sněmovny vyjádřil kriticky i místopředseda hnutí SPD Radim Fiala. Řekl ale pouze to, že jsou podle něj stejně neekologické jako ty uhelné. Ruský plyn poté Tomio Okamura zmínil v pořadu Aréna Jaromíra Soukupa na jaře 2021, v němž bylo jedním z témat i to, zda by bylo připuštění ruského Rosatomu do tendru na dostavbu dalších jaderných bloků v Dukovanech bezpečnostním rizikem, či nikoliv (video, čas od 31:36). V této souvislosti tehdy Tomio Okamura řekl (video, 35:06), že kdyby k dostavbě Dukovan nedošlo, hrozí po roce 2035 „paradoxně závislost na ruském plynu“. Předseda hnutí SPD nicméně v této politické debatě nikterak nevyzval k omezení závislosti na plynu z Ruska.

Z veřejně dostupných vyjádřeních ani v mediální databázi Newton jsme nedohledali, že by Tomio Okamura vyzýval ke snížení závislosti na ruském plynu, a to ani jinde než přímo v Poslanecké sněmovně. Hnutí SPD naopak na svém webu v květnu 2021 uvedlo, že ruský plyn Česko potřebuje, a zároveň kritizovalo českou závislost na Německu a západní Evropě.

Podpora energetické bezpečnosti u jiných politických stran

Nyní se zaměříme na to, zda byl Tomio Okamura skutečně jediným politikem, který dle svých slov prosazoval energetickou bezpečnost. Každý politik si pod pojmem energetická bezpečnost může představovat něco jiného, zaměříme se proto na myšlenky hnutí SPD ohledně energetiky, které jsme zmínili na začátku našeho odůvodnění. Nebudeme se zabývat tím, že se ostatní politici stavěli proti ruskému plynu. Jak jsme již uvedli výše, nenašli jsme, že by Tomio Okamura něco takového skutečně prosazoval.

O energetické bezpečnosti hovořili zástupci dalších stran, ne pouze SPD. „Musíme si uvědomit, že naše země musí být energeticky soběstačná a bezpečná,“ uvedl například v únoru roku 2021 poslanec za ODS Zahradník a následně se ve Sněmovně kriticky vyjádřil k obnovitelným zdrojům. Podpořil tak soběstačnost, kterou prosazuje SPD, a rovněž zmínil i energetickou bezpečnost.

Energetickou soběstačnost pak přímo na půdě Sněmovny podpořil svými slovy i tehdejší poslanec za KSČM Leo Luzar. „Energetická soběstačnost České republiky je absolutní nezbytností“, sdělil do pléna v dubnu minulého roku. „Zajištění energetické soběstačnosti, respektive bezpečnosti dodávek energie, je naprosto nutnou podmínkou pro chod české ekonomiky,“ řekl zase bývalý předseda vlády Andrej Babiš, rovněž na jaře 2021.

Koalice Spolu (ODS, KDU-ČSL a TOP 09) na svém webu již minimálně od konce dubna 2021 uváděla: „Odmítáme rezignovat na energetickou bezpečnost, soběstačnost a nezávislost. Naši budoucnost vidíme v kombinaci jaderné energie a decentralizovaných obnovitelných zdrojů, zejména fotovoltaiky na střechách (…).“ Koalice Spolu tedy podpořila jak jadernou energetiku, po které volá SPD, tak i další postoj tohoto hnutí – energetickou soběstačnost. Středopravé uskupení Spolu navíc i přímo vyzvalo k energetické bezpečnosti.

Co se týče plánované dostavby Dukovan, která se řešila v minulém volebním období, podporovalo hnutí SPD, aby se tendru účastnil i ruský Rosatom, který měl o dostavbu Dukovan zájem. Podle Okamury by měl být připuštěn (video, čas 33:40) do tendru, aby Česko mělo „co nejlepší podmínky“. Místopředseda SPD Radim Fiala považoval důvody případného vyřazení Ruska za ideologické, nikoliv bezpečnostní.

Zástupci tehdejší opozice z řad dnešních vládních stran naopak upozorňovali na bezpečnostní rizika spojená s účastí Ruska na tendru. Plán na rozšíření jaderných bloků však nezavrhovali. Poslanec Žáček z ODS pak v souvislosti s dostavbou Dukovan zmínil přímo pojem energetická bezpečnost. „Významně pochybuji o tom, že je v zájmu České republiky přenechat takto významnou strategickou zakázku pro naši energetickou bezpečnost společnostem, které pocházejí a jsou napojené na nedemokratické režimy,“ řekl v březnu minulého roku. Po vrbětické kauze v dubnu roku 2021 nicméně sama Babišova vláda vyřadila Rosatom ze hry.

O dva roky dříve na půdě Sněmovny uvedl tehdejší premiér Andrej Babiš při interpelacích k dostavbě Dukovan, že „nadále prioritou naší vlády je energetická bezpečnost“. O chvíli později dodal: „Výstavba nových jaderných elektráren je proto otázkou energetické bezpečnosti.“ Energetickou bezpečnost jako prioritu označil premiér Babiš na půdě Sněmovny i o rok později.

Tomio Okamura a jeho SPD rovněž nebyli jediní, kdo bojoval například proti zelené politice Evropské unie. Nezařazený poslanec a zakladatel Trikolóry Václav Klaus ml. se v květnu 2020 ve Sněmovně důrazně ohradil proti tzv. Green Dealu, jehož cílem je v rámci Unie dosáhnout do roku 2050 emisní neutrality. V časopisu Týden rovněž vyšel jeho komentář s názvem „Zrušme Green Deal!“.

Na závěr si shrňme naše hodnocení. Některé požadavky hnutí SPD v oblasti energetiky, jako je soběstačnost a dostavba jaderných bloků v Dukovanech, podporovaly i jiné politické strany a hnutí. Někteří jejich zástupci navíc zmiňovali přímo pojem „energetická bezpečnost“. Tomio Okamura také nikde nevyzval k tomu, aby Česko snížilo závislost na plynu z Ruska. Jeho výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Na začátek uveďme, že z kontextu rozhovoru vyplývá, že termínem „nepřizpůsobiví“ označuje Tomio Okamura romské uprchlíky z Ukrajiny. 

První zmínky o ubytování těchto ukrajinských Romů v Kramolíně se objevovaly již na konci dubna 2022. V té době se Kramolín na Třebíčsku, který má 125 stálých obyvatel (.pdf, str. 77), stal jedním z vybraných míst, která k ubytování romských uprchlíků vytipovala ministerstva vnitra a obrany. Zastupitelé Kramolína společně s občany odeslali Národnímu asistenčnímu centru pro pomoc Ukrajině nesouhlasné stanovisko k využití tamní vojenské ubytovny. 

V Kramolíně tedy věděli, že se do tamní ubytovny mají nastěhovat ukrajinští Romové. 24 uprchlíků, z toho 19 dětí, se do ubytovny nastěhovalo v pátek 20. května. 

Z veřejně dostupných zdrojů se nám ale nepodařilo zjistit, zda obec věděla také konkrétně o pátečním termínu nastěhování. Kontaktovali jsme proto e-mailem obecní úřad, ze kterého jsme nedostali odpověď. Zavolali jsme proto starostovi obce Jaroslavu Žákovi, který nám potvrdil, že o nastěhování věděli. Dokonce měli stanovených několik termínů, které se postupně rušily. O pátečním nastěhování byli informování předem a na místě již byli podle starosty připraveni pracovníci tohoto uprchlického zařízení. 

Tomio Okamura tedy správně uvádí počet obyvatel Kramolína a tam ubytovaných uprchlíků. Nicméně není pravda, že by obec nevěděla o přesném termínu jejich nastěhování. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Tomio Okamura uvádí, že ukrajinští uprchlíci by měli žádat o mezinárodní ochranu v prvních bezpečných zemích, do kterých přicházejí. Zpravidla tedy v Maďarsku, Polsku a na Slovensku, nikoliv v České republice. Odkazuje se přitom na tzv. dublinský systém.

Podle dokumentů Organizace spojených národů (.pdf, str. 1–2) nebo např. i britského parlamentu (.pdf, str. 5) nicméně mezinárodní právo žádné nařízení, že uprchlíci musí požádat o mezinárodní ochranu „v první bezpečné zemi“, neobsahuje. K postoji, že by lidé „měli žádat“ o azyl v první bezpečné zemi, do níž přijedou, Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky doslova uvádí: „Tento princip nelze nalézt v Úmluvě o právním postavení uprchlíků a v mezinárodním právu žádný takový požadavek neexistuje.“ (.pdf, str. 1–2)

Upřesněme, že uprchlíci mají možnost podat žádost o udělení mezinárodní ochrany, a příslušné orgány poté rozhodnou o tom, zda bude žadateli udělen azyl, dočasná doplňková ochrana, nebo zda bude jeho žádost zamítnuta.

Dokument OSN z roku 1991 uvádí, že tzv. koncept bezpečné země je v kontextu uprchlictví a žadatelů o azyl aplikován na země, které buďto neprodukují uprchlíky, nebo ve kterých může být uprchlíkům udělen azyl bez dalšího ohrožení. V tomto smyslu existují dvě kategorie, a to bezpečná země původu a bezpečná země azylu.

V případě člověka, který je občanem země klasifikované jako bezpečná země původu, je žádost o azyl přímo zamítnuta, nebo je uprchlík nucen svůj status důsledně prokázat, protože země jeho původu není považována za nebezpečnou. V případě bezpečné země azylu je uprchlíka nebo žadatele o azyl možno navrátit do bezpečné země, kde usiloval nebo mohl usilovat o azyl, jelikož jeho bezpečnost již nebyla ohrožena.

Právě z tohoto principu pak vychází dublinský systém, tedy mechanismus určující, který členský stát EU „je příslušný pro posuzování žádostí o mezinárodní ochranu“. Uveďme, že první Dublinská úmluva pochází z 90. let a později ji nahradilo nařízení EU z roku 2003, v současnosti pak platí unijní nařízení z roku 2013, tzv. Dublin III.

Cílem dublinského systému je eliminovat situace, kdy je řízení o žádosti cizince o mezinárodní ochranu vedeno ve více státech současně (nebo postupně), a situace, kdy se žádný ze členských států nepokládá za příslušný žádost vyřizovat. Pro žadatele o mezinárodní ochranu tak dublinský systém znamená, že má právo na posouzení své žádosti o mezinárodní ochranu pouze v jednom členském státě EU.

Ani samotný dublinský systém nicméně pro cizince neznamená, že musí o ochranu požádat v první unijní (bezpečné) zemi, do níž přijede (.pdf, str. 5). O této povinnosti se hovořilo v souvislosti s možnou reformou dublinského systému v roce 2016 (.pdf, str. 4), k níž však nedošlo.

V rámci dublinského mechanismu má každý členský stát EU jen možnost přenechat vyřizování žádosti státu, který je určen jako příslušný. Článek 17 nařízení Dublin III pak zároveň říká, že jakákoli členská země se může rozhodnout žádost vyřídit, i když podle stanovených kritérií není určena jako příslušná.

Mezi kritéria, podle nichž se příslušnost posuzuje, patří (čl. 7–15) například to, zda je žadatelem dítě, které má rodinného příslušníka v jiném členském státě, nebo zda má žadatel rodinného příslušníka, který už v jiném státě EU mezinárodní ochranu získal nebo o ni požádal. V případě, že žadatel o azyl překročil hranici EU nelegálně, je pro vyřizování žádosti příslušný stát, kde k tomuto překročení hranice došlo (tedy v podstatě první unijní země). To nicméně není případ nynějších uprchlíků z Ukrajiny, kteří bez omezení mohou hranice do EU překročit legálně.

Další kritérium má poté spojitost s vízy. Uveďme proto, že vízová povinnost pro Ukrajince, kteří vlastní biometrický pas, byla v schengenském prostoru zrušena v roce 2017. Podle nařízení Dublin III je v případě osob, které jsou osvobozeny od vízové povinnosti, příslušný k posouzení žádosti kterýkoli stát nevyžadující vízum, v němž člověk o mezinárodní ochranu požádá. V případě Ukrajinců s biometrickým pasem je tedy příslušný kterýkoli stát schengenského prostoru, v němž žádost o ochranu podají, nikoli např. jen Maďarsko, Polsko nebo Slovensko. Dodejme, že biometrický pas v roce 2021 na Ukrajině vlastnilo 18 milionů lidí.

Na závěr tedy shrňme, nařízení Dublin III pouze stanovuje kritéria, podle kterých se určuje stát, který je k vyřízení žádosti příslušný. Jednotlivé státy EU se tak mohou (nicméně nemusí) rozhodnout, že vyřízení žádosti přenechají příslušnému státu, kde je pak případně žadateli udělen azyl nebo dočasná ochrana. Obecně tak lze říci, že je pro cizince nejméně problémové požádat o mezinárodní ochranu v příslušné zemi (v případě nelegálních migrantů tedy skutečně „v první bezpečné zemi“ EU), protože jejich žádost pravděpodobně bude vyřizována právě zde. Mezinárodní právo ani dublinský systém však žadateli o mezinárodní ochranu neukládá povinnost podat tuto žádost v první bezpečné zemi, do níž přijdou. Výrok Tomia Okamury proto hodnotíme jako nepravdivý.

Vláda 18. května 2022 schválila návrh tzv. lex Ukrajina II, tedy soubor opatření, která upravují pravidla přijímání ukrajinských uprchlíků. Návrh zákona konkrétně rozšiřuje důvody, ze kterých může být žádost o udělení tzv. dočasné ochrany posuzována jako nepřijatelná, dále prodlužuje lhůtu pro vyřízení těchto žádostí, zavádí povinnost uprchlíků hlásit změnu pobytu do tří dnů nebo povinnost žadatelů předkládat doklad o ubytování.

Podle tiskové zprávy Ministerstva vnitra vládní návrh reaguje„na zkušenosti z praxe a nutnost doplnit opatření“ původního zákona lex Ukrajina, který Parlament schválil v březnu. „Jde o jeden z důležitých nástrojů, které po schválení v legislativním procesu umožní neprodlužovat nouzový stav,“ dodalo k tomu ministerstvo.

Po schválení na vládní úrovni kabinet Petra Fialy návrh lex Ukrajina II 19. května 2022 předložil v Poslanecké sněmovně. Ve stejný den byl také tento návrh rozeslán poslancům, kteří tak v rámci tisku 221/0 dostali k dispozici dokument (.pdf), jenž obsahoval celý návrh zákona včetně dvacetistránkové důvodové zprávy (str. 8–28).

Na základě žádosti vlády byl tehdy zákon projednáván ve zkráceném jednání s vynecháním 1. čtení. Druhé čtení Sněmovna následně zahájila 31. května, kdy poslanci návrh také schválili.

Na závěr zopakujme, že podle vyjádření Tomia Okamury v rozhovoru z 24. května nebyl ještě lex Ukrajina II vládou předložen tak, aby mohl být projednán. Předseda SPD dále doplnil, že neví, jaké budou v tomto zákoně podmínky pro přijímání ukrajinských uprchlíků, protože o návrhu zákona „slyší jen verbálně z médií“ (video, čas 24:04). Vzhledem k tomu, že návrh zákona byl ve Sněmovně předložen a rozeslán poslancům včetně Tomia Okamury již 19. května, tedy 5 dnů před datem rozhovoru, hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Jelikož předseda SPD Okamura neuvádí žádné zdroje, ze kterých vychází, níže porovnáme Česko a Německo z hlediska počtu celkových prokázaných případů covidu-19 a počtu úmrtí způsobených tímto onemocněním napříč různými datovými portály a organizacemi.

Podle webu Ministerstva zdravotnictví ČR bylo v pátek 24. března, tedy den před uskutečněním ověřovaného rozhovoru, hlášeno kumulativně (celkově) téměř 1,5 milionu pozitivních případů prokázaných laboratorními testy. Německo (.pdf, str. 1), na základě údajů Institutu Roberta Kocha, ve stejný den mělo kumulativně počet pozitivních případů zhruba 2,7 milionu. Celkový počet úmrtí pak byl v Česku cca 25 000, zatímco v Německu 75 000.

Datový server Our World in Data uvádí ke dni 24. března kumulativní rozdíl pozitivních případů mezi Českem a Německem v přepočtu na milion obyvatel. Podle dat tohoto serveru je rozdíl zhruba 106 tisíc prokázaných případů, kdy Česko má 138 800 případů a Německo 32 500. Počet zemřelých, opět v přepočtu na milion obyvatel, pak činí 2 359 v případě Česka a v případě Německa to je 901. Desetkrát horší není ani aktuální situace, jak vyplývá z následujícího grafu. V Česku byl 24. března počet nových případů na milion obyvatel jen cca 4x horší než v Německu.

Dodejme, že ještě ve druhé polovině února a první polovině března Česká republika opravdu byla dle počtu nových případů na milion obyvatel přibližně desetkrát horší než Německo, na konci března však již situace byla výrazně jiná.

Podle statistik Světové zdravotnické organizace (WHO) se v České republice prozatím (ke dni 28. března 2021) nakazilo 14 147 lidí v přepočtu na 100 tisíc obyvatel. Německo v přepočtu na 100 tisíc obyvatel vykazovalo „pouze“ 3 308 pozitivních, což je opět přibližně čtyřnásobný rozdíl oproti ČR. V počtu úmrtí na 100 tisíc obyvatel uvádí WHO k 28. březnu 2021 celkem 91 případů v Německu a 242 v České republice.

Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý s výhradou, neboť Česká republika není v žádné významné statistické "covidové" kategorii desetkrát horší než Německo, nicméně před relativně nedávnou dobou to tak opravdu bylo.

Piráti a STAN se na koaliční smlouvě dohodli v úterý 22. prosince 2020. Jedním z programových bodů v koaliční smlouvě (.pdf) je zahájení přípravy na přijetí eura (str. 10). V dokumentu rovněž stojí, že Piráti a STAN podporují „postupné zapojení ČR do Eurozóny“ (str. 14). Smlouvu ještě budou schvalovat členské základny obou subjektů.

Koalice ODS, KDU-ČSL a TOP 09 společný program zatím nepředstavila. Koaliční smlouvu chce uskupení představit do konce ledna a program vypracovat do konce února.

Jednotlivé strany této koalice se však na přijetí eura neshodnou. ODS dlouhodobě nepodporuje přijetí eura. Předseda ODS Petr Fiala v březnu 2019 uvedl, že přijetí eura není pro Českou republiku momentálně výhodné.

TOP 09 ovšem přijetí eura prosazuje. Rovněž KDU-ČSL podporuje přijetí společné evropské měny. Předseda KDU-ČSL Marian Jurečka pro deník Echo24 uvedl, že „z dlouhodobého hlediska je přijetí eura i pro KDU-ČSL důležitá součást našeho programu“. 

V souvislosti s možným přijetím eura proběhl názorový střet mezi Janem Zahradilem a Miroslavem Kalouskem na Twitteru. V pondělí 28. prosince Jan Zahradil v tweetu uvedl, že programový bod koalice Pirátů a STAN o přijetí eura poskytl prostor pro ODS, aby se proti zavedení eura vymezila.

Miroslav Kalousek následně reagoval tím, že „TOP 09 se svého cíle přijmout euro nikdy nevzdá.“ V tomto tweetu Miroslav Kalousek napsal, že koalice přispěje k zavedení eura, jak uvádí Tomio Okamura. Ten v citaci ovšem vynechal kontext tvrzení, neboť Miroslav Kalousek uvedl, že koalice k zavedení eura přispěje výraznou měrou tím, že bude rozpočtově odpovědná. Na Kalouskův tweet Jan Zahradil odpověděl: „dělejte, co vám libo. Hlavní je, že ve společném programu to není“.

Z této debaty, ale i z toho, že program koalice by měl být hotový až na konci února, vyplývá, že koalice není v otázce přijetí eura jednotná a zatím tedy není známo, zda bude přijetí eura prosazovat, či jestli se tento bod ve společném programu vůbec objeví. Postoj Miroslava Kalouska nelze chápat jako program celé koalice, navíc před zveřejněním koaliční smlouvy a volebního programu.

SPD na svých webových stránkách uvádí, že je proti přijetí eura. V programu SPD taktéž stojí, že požaduje referendum o vystoupení z Evropské unie.

Za poslední měsíce se řešila výměna ministra zdravotnictví pouze dvakrát (do dne rozhovoru 26. října 2020). V prvním případě 21. září odstoupil téměř po třech letech ve funkci Adam Vojtěch (za ANO), který funkci ministra zdravotnictví zastával od složení první Babišovy vlády od prosince 2017. Velice rychle po své rezignaci byl hned 21. září nahrazen Romanem Prymulou, který na počátku koronavirové epidemie působil jako náměstek ministra zdravotnictví. Po ustavení Ústředního krizového štábu na jaře 2020 byl také například krátce jeho předsedou, než byl vystřídán ministrem vnitra Janem Hamáčkem. 

23. října však přišel deník Blesk s odhalením, že Roman Prymula byl pozdě v noci na schůzce s Jaroslavem Faltýnkem bez roušky, a to navíc v restauraci, které mají být podle usnesení (str. 2) vlády pro veřejnost uzavřeny. Premiér Andrej Babiš následně ještě v pátek 23. října Romana Prymulu vyzval k rezignaci a poté předložil prezidentu republiky návrh na jeho odvolání. Na postu ministra zdravotnictví jej pak 29. října vystřídal dětský hematolog a náměstek ředitele FN Brno Jan Blatný.

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že se ministr zdravotnictví za poslední měsíce mění podruhé, nikoliv potřetí, jak uvádí předseda SPD Tomio Okamura. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako nepravdivý. Dodejme však, že za poslední dobu má Česká republika již třetího ministra zdravotnictví.

VZP je největší českou zdravotní pojišťovnou, která byla zřízena zákonem č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně. Organizační strukturu této veřejné instituce představují dva orgány – Správní rada, skládající se z 30 členů, a Dozorčí rada, skládající se ze 13 členů.

Deset členů Správní rady je jmenováno vládou a dvacet členů je voleno Poslaneckou sněmovnou podle zásady poměrného zastoupení. SPD tak má ve Správní radě dva zástupce, prvním z nich je lékař a poslanec za SPD Jaroslav Dvořák, druhým bývalý novinář a poradce Tomia Okamury Jaroslav Novák.

V čele VZP stojí ředitel, kterého jmenuje Správní rada na dobu 4 let. Právě letos 30. listopadu pak končí funkční období současného ředitele VZP Zdeňka Kabátka. Správní rada tedy nyní na podzim rozhoduje, kdo bude tento post vykonávat v příštích čtyřech letech. V mediích se spekuluje o dvou jménech. Prvním z nich je výše zmíněný současný ředitel Zdeněk Kabátek a druhým je jeho náměstek David Šmehlík. Právě jméno náměstka ředitele VZP Šmehlíka pravděpodobně nepřesně uvedl Tomio Okamura.

Ve veřejně dostupných zdrojích se nám nepodařilo dohledat podrobné zápisy z jednání Správní rady VZP, k dispozici jsou pouze návrhy programu a usnesení. Poslední záznam pak pochází z 29. září 2020 a podrobnosti o kandidátech na místo ředitele VZP se v něm nenacházejí (.pdf). Protože však místopředseda Správní rady Jiří Běhounek po jednání rady v pondělí 26. října, tedy v den rozhovoru, uvedl, že Davida Šmehlíka oficiálně na jednání Správní rady nikdo nenavrhl, hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Doplňme, že teprve dva dny po konání rozhovoru s Tomiem Okamurou, tedy 28.10., podle informací Seznam Zpráv skutečně došlo k nominaci Davida Šmehlíka.

Tomio Okamura vyvolal už vícekrát rozruch svými příspěvky na Facebooku (video, čas 8:05) či YouTube (video, čas 0:15), ve kterých zpochybňoval oficiální údaje o počtu obětí nemocí covid-19 zveřejňované Ústavem zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS).

Z metodiky (.pdf, str. 4–5) kódování a vymezení úmrtí na covid-19 vyplývá, že počty zemřelých, které jsou uváděny na stránce Ministerstva zdravotnictví, lze vymezit jako úmrtí osob, „které byly pozitivně testovány na COVID‑19 (metodou PCR) bez ohledu na to, jaké byly příčiny jejich úmrtí, a k jejichž úmrtí došlo v rámci hospitalizace či mimo ni.“ Jak je však v metodice výslovně zdůrazněno (.pdf, str. 5), v této na první pohled zavádějící definici nejsou „zahrnuty osoby, u nichž nebyl původce COVID-19 potvrzen laboratorně a osoby, u nichž úmrtí s COVID-19 vůbec nesouviselo (dopravní nehoda u COVID-19 pozitivní osoby), nebo u vyléčeného pacienta na obtíže, které s COVID-19 vůbec nesouvisí.“

Tato definice pouze znamená (.pdf, str. 4–5), že pokud je pacient hospitalizován kvůli komplikacím způsobeným covidem-19 a následně zemře, již se následně podrobně nezkoumá, co bylo konkrétní příčinou úmrtí. Stejně tak, pokud pacient nakažený covidem-19 zemře v domácím léčení. Na stránkách Ministerstva zdravotnictví jsou tedy evidována úmrtí „s covidem-19“.

Vedle toho jsou však sestavovány statistiky (.pdf, str. 6) zemřelých „na covid-19“ v ČR a jejich vytváření je komplikovanější. Nejdříve musí lékař provést prohlídku nebo pitvu těla zemřelého, pak vyplní List o prohlídce zemřelého (LPZ). Vyplnění LPZ upravuje dokument od Světové zdravotnické organizace (WHO), který určil jednotnou klasifikaci úmrtí v důsledku covidu-19 a stanovuje i specifikaci řetězce událostí (.pdf, str. 4), které vedly k úmrtí. V tomto případě je již stanoveno, zda byl covid-19 základní příčinou úmrtí.

Lékař následně předá jednu kopii LPZ Matričnímu úřadu a jednu kopii ÚZIS ČR (.pdf, str. 6). Matriční úřad následně provádí zápis o úmrtí do Knihy zemřelých (evidence obyvatel) a vyplní statistické Hlášení o úmrtí, které předá Českému statistickému úřadu. ÚZIS ČR provádí kontrolu údajů LPZ a předává data do ČSÚ. Český statistický úřad zpracovává data z Hlášení o úmrtí předaná matrikami a přebírá data o příčinách smrti z formuláře LPZ od ÚZIS ČR, vypořádává nejasnosti a kóduje příčiny úmrtí pro statistické účely. Tato procedura je tedy časově mnohem náročnější.

Podle ředitele Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) Ladislava Duška se případ úmrtí pozitivního pacienta v důsledku úrazu do statistiky zemřelých nedostane: „Pokud jste covid pozitivní, někde vás přejede autobus a vůbec nedojde k hospitalizaci, do statistik se nedostanete, protože vás budou pitvat a do listu o prohlídce zemřelého vyplní covid pozitivitu až někam úplně na konec jako okolnost.“

Kromě toho ředitel ÚZIS vysvětluje, že: „V případě, že si jako covid pozitivní člověk rozbijete hlavu, skončíte v nemocnici a tam zemřete, musejí vás tam dát na zvláštní infekční lůžko a řešit i tu vaši pozitivitu, a takového člověka by nemocnice do statistik nahlásila. Ale ani takový člověk při zpětném hodnocení naprosto jednoznačně nebude mít jako primární příčinu úmrtí covid-19.“

Do konce října má být zveřejněna podrobná zpráva o úmrtích pacientů s covidem-19 za první pololetí roku 2020, ze které by mělo být jasné, kdy byla hlavní příčinou úmrtí právě koronavirová infekce. „Covid-19 jako primární příčina bude u nějaké části těch úmrtí, ale už teď mohu říct, že to nebude nějaká směšná část, budou to velmi vysoká procenta,“ uvedl 14. října 2020 Dušek.

Údajné upozornění lékařky na stránkách ÚZIS se nám nepodařilo dohledat. Podobný článek se nevyskytuje v sekci „Aktuality“, jedinými články na toto téma v této sekci jsou návody, jak vyplňovat již zmíněný List o prohlídce zemřelého. Nic, co by odpovídalo výroku, není ani v sekci „Tiskové zprávy“. Protože se tvrzený článek na stránkách ÚZIS zjevně nevyskytuje, hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová dne 22. října 2020 uvedla: „Evropská komise uvolňuje zdravotnický materiál prostřednictvím evropského mechanismu civilní ochrany. Právě jsem mluvila s předsedou vlády Andrejem Babišem, abych mu sdělila, že z rezervy RescEU urychleně posíláme do Česka 30 plicních ventilátorů.“

Systém na ochranu občanů v nouzi RescEU vznikl již v roce 2019 v reakci na ničivé požáry v Evropě. V souvislosti s pandemií koronaviru pak byly v roce 2020 v rámci RescEU vytvořeny společné evropské rezervy zdravotnického vybavení, jako jsou ochranné roušky nebo plicní ventilátory. 

Rezervy spravuje několik členských států, které zodpovídají za nákup tohoto vybavení. Evropská komise financuje 100 % rezerv, včetně skladování a přepravy. V současné době se zásoby RescEU nacházejí v 6 zemích EU: v Dánsku, Německu, Řecku, Maďarsku, Švédsku a v Rumunsku. 

Rezerva RescEU je součástí mechanismu civilní ochrany Evropské unie, který byl vytvořen s cílem posílit spolupráci mezi státy EU a umožnit rychlou a efektivní pomoc v případech přírodních i člověkem způsobených katastrof. Do mechanismu civilní ochrany Evropské unie „jsou zapojeny členské státy EU, Spojené království (během přechodného období), Island, Norsko, Srbsko, Severní Makedonie, Černá Hora a Turecko“.

Distribuci vybavení poté řídí evropské Středisko pro koordinaci odezvy na mimořádné události (ERCC), které zajišťuje, aby se zdravotnický materiál dostal „tam, kde je ho nejvíce zapotřebí“. A to na základě toho, o jakou pomoc žádají jednotlivé státy právě v rámci mechanismu civilní ochrany EU.

Česká republika, na základě své žádosti z 18. října, dne 24. října převzala první zásilku 30 plicních ventilátorů. Mluvčí Ministerstva zdravotnictví Jan Brodský k tomu pro ČTK uvedl: „Je to zásilka 30 plicních ventilátorů, které dorazily z Rumunska ze skladů RescEU.“ Přístroje přivezli z Rumunska tamní hasiči. Česká strana toto zdravotnické vybavení uložila do skladů v pražské Nemocnici Na Bulovce, odkud by pak měly být rozvezeny podle potřeby do jednotlivých nemocnic. 

Celkem 150 ventilátorů dodalo České republice také Maďarsko, 45 ventilátorů darovalo Rakousko. Ministr obrany Lubomír Metnar dne 27. října uvedl, že NATO poskytlo 60 přístrojů z aliančních zásob. Dalších 105 ventilátorů poskytne Česku i Nizozemsko.

Je tedy pravda, že plicní ventilátory přivezli hasiči z Rumunska. Tyto přístroje však dovezli ze skladů RescEU a jejich pořízení, skladovaní a distribuci financuje Evropská komise. Z tohoto důvodu proto výrok hodnotíme jako nepravdivý.