Tomio Okamura

Společnost RWE Gas Storage CZ je největším provozovatelem podzemních zásobníků plynu v České republice s celkovým provozním objemem přes 2,7 mld. metrů krychlových. Provozní ředitel této společnosti Tomáš Diósi pro MF Dnes 2. srpna o státních zásobách zemního plynu konkrétně uvedl, že „stát letos koupil do svých hmotných rezerv 240 milionů kubíků plynu“. Zároveň také dodal, že „v třesknutých mrazech je spotřeba Česka 55 milionů kubíků denně, takže to je stejné, jako byste měl doma pytlík rýže a mluvil o zásobách na zimu”. Z jeho slov tedy vyplývá, že by toto množství plynu vystačilo pouze na necelých 5 dnů.

Pro úplnost dodejme, že Správa státních hmotných rezerv (SSHR) dříve informovala, že nakoupila 2,4 TWh zemního plynu, což v přepočtu odpovídá zhruba 230 milionům metrů krychlových. Ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela pak toto množství plynu, o jehož nákupu rozhodla vláda Petra Fialy v dubnu, popisoval jako „necelých 240 milionů metrů krychlových“.

Podívejme se nyní i na data Energetického regulačního úřadu (ERÚ). V roce 2021, kdy byla spotřeba (.pdf, str. 29) plynu v ČR nejvyšší za posledních 10 let, se v nejchladnějším měsíci, konkrétně v lednu, spotřebovalo 1,27 mld. metrů krychlových zemního plynu. Průměrná denní spotřeba tedy odpovídala zhruba 41 milionům metrů krychlových plynu. Pokud bychom vycházeli z těchto dat, výše zmiňovaných 240 milionů kubíků plynu ze státních hmotných rezerv by vystačilo na přibližně 6 dní, tedy necelý týden. Podobný výsledek dostaneme, i kdybychom vycházeli z dat ERÚ za leden 2022 (.pdf, str. 9), kdy se v Česku spotřebovalo 1,13 miliardy kubíků zemního plynu. Upřesněme, že v lednu minulého roku byla průměrná teplota ovzduší −0,9 °C (.pdf, str. 29), letos v lednu +0,8 °C (.pdf, str. 9).

V roce 2006, kdy průměrná teplota v lednu byla −6 °C, měsíční spotřeba plynu dosáhla k 1,64 mld. metrů krychlových (.pdf, str. 2). V případě, že by nastaly stejné „vysoké mrazy“ jako tehdy, by tak zásoby státních hmotných rezerv vystačily jen na necelých pět dnů, jak uvádí zástupce RWE.

Pro kontext zmiňme, že v Česku existuje k uskladnění plynu kapacita cca 3,5 mld. metrů krychlových, které nepatří státu, ale soukromým společnostem. Stát si navíc pronajal zásobník v Nizozemsku skoro na další tři miliardy kubíků. 

Co se týče privatizace českého plynárenství, k té došlo ve dvou fázích, přičemž první z nich řídila první vláda Václava Klause, tvořená ze zástupců ODS (a KDS), KDU-ČSL a ODA. Tzv. první privatizace probíhala od roku 1992 a byla provedena k 1. lednu 1994 (.pdf, str. 14) v podobě restrukturalizace a redukce tehdejšího státního podniku ČPP (Český plynárenský podnik). Došlo tak k převedení osmi regionálních distribučních společností na akciové společnosti a zřízení odštěpného závodu Transgas (.pdf, str. 14) s klíčovým státním podílem. ODS, jejímž zástupcem je i Martin Kupka, ke kterému Tomio Okamura v rozhovoru mluví, má tedy svůj podíl na zprivatizování plynárenství v ČR.

Pro úplnost nicméně uveďme, že tzv. druhá privatizace českého plynárenství proběhla v červnu 2001, kdy vládla menšinová vláda ČSSD vedená Milošem Zemanem. Tehdy byl státní podnik Transgas převeden na akciovou společnost, vlastněnou státem (.pdf, str. 14). V této fázi se jednalo především o privatizaci tranzitního plynovodu a zásobníků plynu, které byly na základě privatizačního projektu vloženy Fondem národního majetku ČR (FNM) do základního kapitálu nově založené společnosti Transgas, a. s.

Tomio Okamura se tedy ve svém výroku zásadně nemýlí: Provozní ředitel RWE Tomáš Diósi skutečně řekl, že stát letos nakoupil 240 milionů metrů krychlových plynu, které by vystačily na necelých 5 dnů. Pokud bychom vycházeli z dat Energetického regulačního úřadu z ledna 2021 či ledna 2022, vystačil by plyn ze státních hmotných rezerv na cca 6 dnů. V případě tuhých mrazů, jako tomu bylo v roce 2006, pak na méně než 5 dnů. Dodejme nicméně, že další zásoby plynu mají soukromé společnosti. Zásobníky společnosti RWE byly například k 20. srpnu plné z 90 % a bylo v nich přibližně 26 TWh zemního plynu.

Podíl na privatizaci opravu měla i vláda ODS, jejímž členem je ministr dopravy Martin Kupka. Druhou fázi privatizace českého plynárenství nicméně dokončila vláda ČSSD. Z výše uvedených důvodů hodnotíme výrok jako pravdivý s výhradou.

Tomio Okamura (SPD) v rozhovoru kritizuje vládu, která podle něj nedostatečně řeší inflaci, a uvádí zvyšující se ceny energií jako jeden z hlavních důvodů pro růst míry inflace, tedy pro růst indexu spotřebitelských cen.

Český statistický úřad, který v České republice inflaci měří, již 14. února 2022 ve své tiskové zprávě mluví o zrychlení inflace v lednu 2022 zejména kvůli nárůstu cen energií. Tisková zpráva ČSÚ z května 2022 poté poukazuje na dubnové zvýšení cen elektřiny o 4,3 %, zemního plynu o 4,7 %, tepla a teplé vody o 2,8 % v meziměsíčním srovnání. Jedním z hlavních inflačních faktorů jsou pak dlouhodobě ceny energií. Doplňme, že míra inflace v dubnu 2022 meziměsíčně činila 1,8 %, v meziročním srovnání 14,2 %.

Rovněž ekonomové označují energie jako jednu z hlavních příčin inflace. Hlavní ekonom České bankovní asociace (ČBA) Jakub Seidler 10. května uvedl: „Proinflační rizika přetrvávají a začínají se koncentrovat i pro příští rok, zejména důsledkem růstu cen energií. Ty na trhu rostou i pro dlouhodobé kontrakty let 2023 a 2024, což se bude dále plošně propisovat do růstu spotřebitelských cen.“ Podle hlavního ekonoma společnosti Patria Finance Jana Bureše bude inflace v příštích měsících stoupat právě kvůli pokračujícímu zdražování energií a potravin. Také dle vyjádření hlavního ekonoma banky Creditas Petra Dufka jsou zvyšující se ceny energií jedním z hlavních inflačních faktorů.

Ceny energetických komodit nerostou pouze v České republice, ale v celé Evropské unii. Už v únoru letošního roku ke zvyšování cen v EU nejvíce přispěly energie. Uveďme, že podle informací Eurostatu se situace podobně vyvíjela i v dubnu, kdy se v eurozóně na meziročním růstu inflace také z největší části podílely ceny energií, které se v meziročním srovnání zvýšily o 38 %, v celé EU poté o 36 %.

Výrok pochází z části rozhovoru, kde poslanec Okamura kritizuje vládu za nákup předraženého plynu. Redaktorka poukazuje na to, že plynová infrastruktura není ve vlastnictví státu, ale soukromých společností, což Tomio Okamura klade za vinu předchozím vládám ODS, ČSSD a KDU-ČSL. V dalších odstavcích se proto zaměříme na to, zda za privatizací této infrastruktury skutečně stály zmíněné strany. Jestli to byla nebo nebyla chyba, ponecháváme bez hodnocení.

K privatizaci českého plynárenství došlo ve dvou fázích, přičemž první z nich řídila první vláda Václava Klause, tvořená ze zástupců ODS (a KDS), KDU-ČSL a ODA. Tzv. první privatizace probíhala od roku 1992 a byla provedena k 1. lednu 1994 v duchu nezbytné restrukturalizace a redukce tehdejšího státního podniku ČPP (Český plynárenský podnik). Došlo k převedení 8 regionálních distribučních společností na akciové společnosti a zřízení odštěpného závodu Transgas (.pdf, str. 14) s klíčovým státním podílem.

Tzv. druhá privatizace českého plynárenství byla provedena v červnu 2001, kdy vládla menšinová vláda ČSSD, vedená Milošem Zemanem. Tehdy byl státní podnik Transgas převeden na akciovou společnost, vlastněnou státem (.pdf, str. 14). V této fázi se jednalo především o privatizaci tranzitního plynovodu a zásobníků plynu, které byly na základě privatizačního projektu vloženy Fondem národního majetku ČR (FNM) do základního kapitálu nově založené společnosti Transgas, a. s.

Následně byly na základě usnesení vlády majetkové podíly státu v Transgas, a. s. a některých regionálních distribučních plynárenských společnostech prodány zahraničnímu investorovi. Kupní smlouva s nabyvatelem, společností RWE Gas AG, FNM podepsal 29. ledna 2002 (.pdf, str. 10) a kupní cena činila 4,1 mld. eur. Tímto rokem byla dokončena privatizace plynárenství (.pdf, str. 60).

Vzhledem k tomu, že v průběhu privatizačních fází skutečně vládly a o privatizaci rozhodovaly strany ODS, ČSSD a KDU-ČSL, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Na úvod se podívejme na kontext, ve kterém výrok Tomia Okamury zazněl. Politik mluvil (video, čas 5:28) o tom, že v Česku nakupujeme zemní plyn „přes německé obchodníky 3× dráž,“ na což redaktorka reagovala dotazem na zdroje, ze kterých předseda SPD vychází: „Mě by zajímalo, kde jste vzal to 3× dráž. Kde berete ta čísla.“ Výrok Tomia Okamury je tedy odpovědí na přímou otázku redaktorky.

Vladimír Štěpán je jednatelem společnosti ENAS a v českých médiích je prezentován jako energetický expert. Na konci dubna v rozhovoru pro iDnes.cz uvedl, že plyn, který Česko nakupuje, je třikrát dražší. Jeho cena je pak prý určená (video, čas 5:10) poptávkou na burze, a ne dvoustrannou smlouvou mezi daným státem a Ruskem. Jako příklad státu, který nakupuje plyn přímo od Ruska na základě oboustranné smlouvy, označil Slovensko. 

Tomio Okamura se rovněž odvolává na Ivana Noveského, bývalého místopředsedu (.pdf) Energetického regulačního úřadu, kterého do funkce jmenovala tehdejší předsedkyně Alena Vitásková. „Ta cena v těch dlouhodobých kontraktech je na půlce, někdy i na třetině tý ceny, co je na burze.“, řekl (video, čas 8:20) Ivan Noveský o zemním plynu v půlce ledna v pořadu O čem se mlčí, kde je častým hostem. V jednom z dalších dílů (video, čas 6:08) pak doporučil, aby Česko uzavřelo dlouhodobý kontrakt na nákup plynu s Ruskem, například po vzoru Německa, Maďarska nebo Srbska.

Musíme však upozornit, že ceny kontraktů na nákup plynu jsou tajné a nedokážeme proto ověřit, zdali jsou tvrzení Vladimíra Štěpána a Ivana Noveského skutečně pravdivá.

Co se týče toho, jak nakupují zemní plyn čeští obchodníci, data Mezinárodní energetické agentury (IEA) ukazují, že plyn proudil v posledních 12 měsících do tuzemska pouze přes Německo. Zemní plyn do Česka pak nakupují soukromí dodavatelé od obchodníků, kteří mají buď dlouhodobé kontrakty na dodávky např. s Gazpromem, nebo plyn získávají na tzv. spotovém trhu v Evropě. Statistický úřad Eurostat uvádí, že v roce 2020 pocházelo 100 % importovaného plynu z Ruska. Česko jakožto stát žádný plyn nenakupuje, plyn si totiž v Česku kupují soukromé energetické společnosti.

Žádné informace o tom, za kolik si jednotlivé energetické společnosti nasmlouvaly a nakoupily plyn, nejsou k dispozici. „V energetice existují soukromé firmy, z nichž každá má nějakou nákupní strategii plynu,“ uvedl pro AFP Petr Průcha, ředitel sekce Retail Energy Management v Innogy ČR. Za jaké ceny pak obchodníci nakupují plyn přímo od ruského Gazpromu, rovněž nejsou veřejně k dispozici, což potvrdil také hlavní ekonom skupiny ČEZ Pavel Řežábek.

Nápomocná nejsou ani data Eurostatu o tom, jaké jsou v zemích Evropské unie ceny plynu pro spotřebitele. Ty totiž podléhají mnoha faktorům, a ne jenom ceně, za kterou ho daná energetická společnost nakoupila. Srovnání cen pro zákazníky tedy nutně neimplikuje, za kolik ho distribuční firmy nakupují.

Tomio Okamura v tomto svém výroku pouze odpovídá na dotaz redaktorky ohledně zdrojů, ze kterých vychází. Vyjádření expertů nepoužívá jako argument k podpoření svého vlastního tvrzení o cenách elektřiny. Zkoumáme zde tedy pouze to, jestli Tomio Okamura věrně popsal vyjádření Vladimíra Štěpána a Ivana Noveského, což skutečně udělal a jeho výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Tomio Okamura v rozhovoru pro Českou televizi tvrdí, že podle odborníka na energetiku Vladimíra Štěpána Česko nenakupuje plyn přímo od Ruska skrz dlouhodobé kontrakty, ale přes Německo. V důsledku toho je prý plyn v Česku dražší. V rámci odůvodnění výroku se proto zaměříme na to, jestli Vladimír Štěpán takto mluvil o slovenském kontraktu na dodávky plynu, a pro kontext se zaměříme i na pravdivost Štěpánových vyjádření. Doplňme, že Tomio Okamura měl zjevně slovy „2× méně“ na mysli dvakrát nižší cenu.

Vladimír Štěpán je jednatelem společnosti ENAS a v českých médiích je prezentován jako energetický expert. Na začátku dubna letošního roku pro Parlamentní listy uvedl, že „ceny plynu pro odběratele jsou v Česku dvakrát vyšší než například na Slovensku“. V rozhovoru pro iDnes pak zase řekl, že Slovensko pokrývá většinu své spotřeby plynu z dlouhodobého dvoustranného kontraktu. Česko oproti tomu podle Štěpána musí nakupovat plyn na burze, a kvůli tomu je dražší.

Na Slovensku je největším dodavatelem plynu společnost Slovenský plynárenský priemysel (SPP), která v roce 2020 zajišťovala více než polovinu dodávek jak do domácností (.pdf, str. 33), tak do podniků (str. 35). 100% akcionářem SPP je slovenské Ministerstvo hospodářství.

SPP má dlouhodobou smlouvu s Gazpromem, což je ruský producent zemního plynu, který většinově vlastní stát. Současný kontrakt byl podepsán v roce 2008 na 20 let dopředu s tím, že celkově má Slovensko nakoupit zhruba 130 miliard kubíků zemního plynu. Cena kontraktu je však obchodním tajemstvím. Kromě toho nakupuje státní SPP plyn i na burze a od jiných obchodníků. Uveďme, že data Eurostatu ukazují, že mezi lety 2012 až 2020 činil import zemního plynu na Slovensko v průměru zhruba 4–5 miliard kubíků.

Dodejme, že o tři dny později, kdy vyšel námi ověřovaný rozhovor s Tomiem Okamurou, oznámil slovenský ministr hospodářství Richard Sulík, že státní SPP podepsala nové kontrakty na zemní plyn. V důsledku toho se má do konce roku 2023 snížit slovenská závislost na dodávkách z Ruska asi o 65 %.

Co se týče toho, jak nakupují zemní plyn čeští obchodníci, data Mezinárodní energetické agentury (IEA) ukazují, že plyn proudil v posledních 12 měsících do tuzemska pouze přes Německo. Zemní plyn do Česka pak nakupují soukromí dodavatelé od obchodníků, kteří mají buď dlouhodobé kontrakty na dodávky např. s Gazpromem, nebo plyn získávají na tzv. spotovém trhu v Evropě. Statistický úřad Eurostat uvádí, že v roce 2020 pocházelo 100 % importovaného plynu z Ruska.

Česko jakožto stát žádný plyn nenakupuje, plyn si totiž v Česku kupují soukromé energetické společnosti. Je nicméně nutné dodat, že ČEZ je ze 70 % vlastněn státem a v roce 2020 ovládal v tuzemsku 14 % trhu se zemním plynem. Pražská plynárenská, která ve stejném roce ovládala 12,5 % trhu, zase 100% patří do vlastnictví hlavního města. Významný podíl na distribuci zemního plynu ale v Česku mají třeba společnosti Innogy nebo E.ON. První zmiňovaná patří pod státní maďarskou společnost, druhá je vlastněna (.pdf, str. 20) soukromými investory. Tomio Okamura přitom v námi ověřovaném rozhovoru privatizaci „strategické infrastruktury“ kritizoval.

Žádné informace o tom, za kolik si jednotlivé energetické společnosti nasmlouvaly a nakoupily plyn, nejsou k dispozici. „V energetice existují soukromé firmy, z nichž každá má nějakou nákupní strategii plynu,“ uvedl pro AFP Petr Průcha, ředitel sekce Retail Energy Management v Innogy ČR. Ceny, za které pak obchodníci nakupují plyn přímo od ruského Gazpromu, také nejsou veřejně k dispozici, což potvrdil hlavní ekonom skupiny ČEZ Pavel Řežábek.

Z veřejně dostupných zdrojů tedy nedokážeme ověřit, zda sousední Slovensko kupuje plyn dvakrát levněji než čeští dodavatelé. Ceny, za které české společnosti plyn nakupují, totiž nejsou veřejně k dispozici. Také nelze zjistit, jakou částku si SPP sjednala s Gazpromem. Nedokážeme tedy ověřit, jestli je tvrzení Vladimíra Štěpána pravdivé, a potažmo ani vyvrátit či potvrdit to, jestli je výrok Tomia Okamury zavádějící. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Poslanci SPD v tomto volebním období skutečně podali několik návrhů zákonů týkajících se úpravy daně z příjmů fyzických osob. Hned na začátku volebního období 1. listopadu 2021 podala skupina 14 poslanců SPD dva návrhy novely zákona o daních z příjmu.

V rámci tisku č. 22 navrhovali od roku 2022 zvýšit (.pdf, str. 10) daňové „zvýhodnění na vyživované děti žijící s poplatníkem daně ve společně hospodařící domácnosti – v případě jednoho vyživovaného dítěte na 30 408 Kč ročně, v případě druhého vyživovaného dítěte na 38 808 Kč ročně a v případě třetího (a každého dalšího) vyživovaného dítěte na 96 816 Kč ročně“. V současnosti je daňová sleva na jedno dítě poloviční, tedy přibližně 15 tisíc Kč.

V současně podaném návrhu v rámci sněmovního tisku č. 23 poslanci SPD navrhovali (.pdf) opět s účinností od roku 2022 zvýšit základní slevu na poplatníka. Tu chtěli zvýšit ze současných 30 840 Kč na 37 260 Kč (.pdf, str. 4). Návrh obsahuje také zvýšení (str. 11–12) slevy na manžela (manželku), základní roční slevy na invaliditu, slevy na držitele průkazu ZTP/P a slevy na studenta.

K oběma návrhům vydala svá stanoviska ještě vláda Andreje Babiše 13. prosince 2021. K návrhu na zvýšení slevy na děti vláda uvedla (.pdf, str. 1), že se jedná o řešení „značně nesystémové a nevyvážené a jeho konkrétní nejednotné procentní navýšení není nijak odůvodněno“. Ani s návrhem na zvýšení slevy na poplatníka a dalších slev vláda nesouhlasila (.pdf), v tomto případě argumentovala především dopadem na veřejné rozpočty.

Ani jeden z návrhů SPD zatím nebyl Sněmovnou ani jejími výbory projednán, a tak není jasné, jak se k nim postaví poslanci současné vládní koalice. Tomio Okamura nicméně ve svém výroku nijak nekonkretizuje, která vláda měla jejich návrhy zamítnout. Jelikož poslanci hnutí SPD skutečně předložili zmíněné návrhy a vláda (Andreje Babiše) k nim vydala nesouhlasná stanoviska, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Zvyšující se ceny potravin se dotýkají takřka celého světa. Hlavními důvody jsou problémy v dodavatelských řetězcích během pandemie covidu-19, sucho nebo růst cen obilí či ropy kvůli ruské invazi na Ukrajinu. Výjimkou není ani region střední Evropy včetně České republiky.

V České republice platí od 1. ledna 2015 tři sazby daně z přidané hodnoty (DPH). Základní činí 21 %, snížené potom 15 % a 10 %. Do snížené 15% sazby se řadí zejména potraviny, nealkoholické nápoje, zdravotnické pomůcky, palivové dřevo atd. Daň ve výši 10 % se poté vztahuje např. na dětskou výživu, pitnou vodu, některé druhy speciálních mouk, výrobky určené k přípravě bezlepkových potravin, noviny nebo knihy.

Doplňme, že ministr zemědělství Zdeněk Nekula v květnu odmítl, že by se měla snížit DPH na základní potraviny, jako se to děje v jiných zemích. Jako důvod uvedl negativní dopady tohoto snížení na státní rozpočet.

Podívejme se nyní na situaci v ostatních zemích střední Evropy, kam se kromě Česka obvykle řadí Německo, Polsko, Slovensko, Slovinsko, Rakousko a Maďarsko.

V Maďarsku platí dvě snížené sazby DPH na potraviny. První je 18 %, která se podle maďarského zákona vztahuje například na jídlo s sebou, výrobky z mouky, obilovin, mléka či škrobu nebo na mléčné produkty (§ 82 a příloha 3/A). Druhá je 5 %, která platí pro některé druhy potravin, zejména pro maso, ryby, vejce a mléko. Dále se vztahuje např. na restaurační a cateringové služby (příloha 3). Kvůli rostoucím cenám potravin se maďarská vláda rozhodla od 1. února 2022 zastropovat ceny vybraných potravin, konkrétně mouky, cukru, slunečnicového oleje, mléka, „vepřové kýty a kuřecích prsou“.

Situace v Německu je taktéž odlišná od České republiky. Základní sazba daně z přidané hodnoty zde činí 19 %, snížená poté 7 %. Právě do snížené sazby patří s určitými výjimkami většina potravin, zvláště ty základní včetně masa, mléka, pečiva či zeleniny. Doplňme, že v roce 2020 došlo kvůli dopadům pandemie covidu-19 k dočasnému snížení sazeb DPH na 16 a 5 %, v případě restauračních a stravovacích služeb poté do prosince 2022 platí snížená sazba 7 % (namísto původní základní sazby 19 %). Německá federace spotřebitelských organizací nicméně požaduje snížení DPH na základní potraviny na 0 % vzhledem k rostoucím cenám potravin.

V Polsku pak vláda v lednu 2022 oznámila úplné zrušení DPH u většiny potravin s platností od 1. února 2022 na půl roku. Před zavedením opatření se na tyto potraviny vztahovala daň ve výši 5 %. Upřesněme, že v současnosti se tak nulová DPH týká např. masa, ryb, mléčných výrobků, vajec, pečiva, ovoce, zeleniny či dětské výživy (příloha 10, položky 1–18).

Nižší sazbu DPH na potraviny uplatňují také v Rakousku, konkrétně 10% DPH (.pdf, str. 21, 65–67), to se dále vztahuje například také na knihy nebo farmaceutické produkty. V červenci roku 2020 se rakouská vláda rozhodla snížit DPH na 5 % v případě nápojů a pokrmů konzumovaných v restauracích, vstupenek do kin a divadel a další. Toto opatření ovšem platilo pouze do konce roku 2021. Nicméně stejně jako v Německu, také v Rakousku chtějí například sociální demokraté zrušit DPH na základní potraviny.

Na Slovensku v roce 2020 rozšířili snížené 10% sazby DPH na potraviny, na které se dříve vztahovala základní sazba ve výši 20 %. Toto snížení platí i dnes a týká se zejména ovoce, zeleniny či většiny druhů pečiva, dříve již platila snížená sazba DPH na máslo či mléko. Podle slovenské poslankyně Evy Antošové by snížení sazby DPH na 10 % u všech druhů potravin mělo výrazný dopad na státní rozpočet, a proto vláda vybrala především zdravé potraviny. Ze seznamu, který lze nalézt ve slovenském zákoně o DPH (příloha č. 7), nicméně vyplývá, že se snížená 10% sazba týká velké části potravin.

Ve Slovinsku poté pro DPH na potraviny (.pdf, str. 1) platí snížená sazba 9,5 %, která se dále týká například léčivých přípravků nebo i vnitrostátní dopravy. Standardní sazba DPH činí 22 %.

Na závěr tedy shrňme, že v České republice se skutečně na potraviny vztahuje DPH ve výši 15 %. Výjimky platí jen pro velmi úzkou skupinu výrobků – v podstatě jen pro dětskou výživu a některé speciální mouky či mouky a směsi pro přípravu bezlepkových potravin. Vyšší než 15% DPH na určité potraviny poté ze zemí střední Evropy platí v Maďarsku a na Slovensku. Na Slovensku se nicméně na velkou část potravin místo základní 20% sazby vztahuje snížené DPH ve výši 10 %. V Maďarsku poté místo standardní 18% daně platí 5% DPH pro část základních potravin, mezi kterými je maso, vejce a mléko. Česká republika je tak jediným státem střední Evropy, kde je zavedena na naprostou většinu potravin (včetně těch základních) daň, která dosahuje 15 %. Výrok Tomia Okamury z tohoto důvodu hodnotíme jako pravdivý.

Tomio Okamura mluví o pozměňovacím návrhu (.docx), který v rámci projednávání návrhu zákona o státním rozpočtu na rok 2022 podal poslanec SPD Jan Hrnčíř. O zákonu poslanci hlasovali 10. března 2022, Jan Hrnčíř svůj návrh podal již 18. února.

V pozměňovacím návrhu (.docx), nazvaném Snížení odvodů do rozpočtu EU a ponechání finančních prostředků pro boj s inflací a růstem cen energií, poslanec SPD navrhuje převést 30 miliard Kč z rozpočtové položky Odvody do rozpočtu Evropské unie do Vládní rozpočtové rezervy. Tyto finanční prostředky se podle Jana Hrnčíře mají „ponechat v České republice na snížení dopadu růstu cen energií a vysoké inflace pro obyvatele“.

K návrhu Jana Hrnčíře se později připojil také poslanec SPD Karel Sládeček, o jejich návrhu Sněmovna hlasovala 10. března. Pozměňovací návrh byl zamítnut – proti hlasovalo 149 poslanců, pro byl jen poslanecký klub SPD a dva poslanci hnutí ANO, Andrej Babiš a Jan Kubík.

Tomio Okamura (SPD) mluví o částce 94 miliard korun navíc, o kterou by měla inflace navýšit příjmy již schváleného státního rozpočtu. Při schvalování státního rozpočtu vláda vycházela (.pdf, str. 2) z lednové makroekonomické predikce, která předpokládala průměrnou míru inflace za rok 2022 8,5 %.

Schválený rozpočet počítal s tím, že v roce 2022 budou celkové daňové příjmy ve státním rozpočtu odpovídat částce (.xlsx) 1,360 bilionu korun. Skutečné daňové příjmy v období leden až duben poté dosahují výše 422,38 miliard korun – tedy 31,1 % ze sumy schválených daňových příjmů. Podobnou výši plnění (30,1 %) poté vykazují také daňové příjmy bez započítání pojistného na sociální zabezpečení (SZ). V tomto případě schválená částka na rok 2022 činí 733,59 mld. Kč, skutečná vybraná částka prozatím 220,57 mld. Kč. Doplňme, že podobnou výši plnění v prvním čtvrtletí, co se týče daňových příjmů, vykazovaly i rozpočty (.xlsx) v předchozích letech.

Vyjádření o tom, že by díky inflaci mělo dojít k navýšení příjmů státního rozpočtu přibližně o 100 mld. Kč, pak zaznívají převážně z opozice. Exministr Karel Havlíček (ANO) k tomu pro Lidové noviny řekl: „Inflace vládě pomohla až stovkou miliard korun. V hrubém vyjádření, protože také jí inflace samozřejmě zvyšuje náklady.“ 

S tím nicméně nesouhlasí vládní poslanci, ministr financí Stanjura (ODS) např. uvedl: „Opoziční výkřiky o 70, 90 či stovce miliard inflačních příjmů v rozpočtu nelze brát vážně. Pro představu, výnos daně z přidané hodnoty (největší část příjmu státního rozpočtu – pozn. red.) závisí především na spotřebě domácností, jejíž tempo růstu odhadujeme na 12 procent. Kdybychom měli na DPH do státního rozpočtu vybrat oněch 70 miliard korun navíc, vyžadovalo by to dvojnásobný růst spotřeby. A to jednoduše není reálné, protože ekonomika kvůli válce na Ukrajině výrazně ochlazuje.“ Dodejme, že dle Stanjury Ministerstvo financí počítá s tím, že inflace navýší příjmy rozpočtu o maximálně 15 miliard korun.

Ačkoliv je těžké určit, jaký dopad skutečně bude mít inflace na příjmovou stránku státního rozpočtu, odhady, které hovoří o navýšení rozpočtu o cca 100 miliard, skutečně existují. Model webu Seznam Zprávy hovoří konkrétně o 97 miliardách, tedy o částce velmi podobné, kterou ve výroku zmiňuje Tomio Okamura.

Upřesněme, že odhad Seznam Zpráv pracuje s tím, že „pokud se daně a sociální pojistné udrží na úrovni z dubna až do konce roku“, vyberou finanční úřady celkem 1,457 bilionu Kč, což je skutečně o 97 mld. Kč více, oproti schváleným příjmům 1,360 bilionu Kč. 

Pro úplnost nicméně dodejme, že model Seznam Zpráv není zcela bezproblémový. Redakce totiž srovnává pouze nominální výši celkových daňových příjmů z minulých let a vychází z toho, že míra meziročního nárůstu těchto příjmů za první čtvrtletí obvykle zhruba odpovídá míře meziročního nárůstu daňových příjmů za celý rok. Nelze nicméně s přesností určit, jaký podíl v nárůstu daňových příjmů představuje neočekávaná inflace. Vysoká míra inflace totiž zvyšuje ceny v ekonomice, což současně znamená vyšší inkaso daně z přidané hodnoty nebo daní z příjmů. Do výše celkových daňových příjmů také vstupují i jiné faktory než samotná inflace. V minulých letech vznikly např. nečekané výpadky, poté co byl vyhlášen lockdown. Samy Seznam Zprávy poté uvádějí, že jejich model nemusí platit vždy.

Na podporu obnovitelných zdrojů se vynakládá zhruba 45 miliard korun ročně. Část z toho platí stát ze svého rozpočtu, zbytek zaplatí spotřebitelé formou speciálního poplatku ve fakturách na elektřinu. „Na podporované zdroje je ročně vynakládáno více než 45 mld. Kč. Částečně se na této částce podílejí jak spotřebitelé elektřiny svými platbami v ceně elektřiny, tak i státní rozpočet, který ročně alokuje na tuto podporu 26,185 mld. Kč,“ uvedl před třemi lety René Neděla, náměstek Ministerstva průmyslu a obchodu.

Z údajů Ministerstva průmyslu a obchodu vyplývá, že v roce 2021 na obnovitelné zdroje vynaložil stát formou dotací 26 miliard korun. Obdobnou částku vyplatilo (.pdf, str. 109) Ministerstvo i v minulých letech, v roce 2020 to bylo 26,6 miliard korun, v roce 2019 26,2 miliard korun, v roce 2018 24,2 miliard korun a o rok dříve 25,1 miliard korun. Pro letošek se nicméně počítá s částkou o něco nižší, konkrétně 19 miliardami korun, snížení částky ale podle Ministerstva mají pokrýt úspory.

Pokud tedy odečteme od 45 miliard částku 26 miliard (kolem které se státní podpora v minulých letech pohybovala), dostaneme se na číslo 19 miliard. Těchto 19 miliard platí nejenom občané, jak uvádí Tomio Okamura, ale spotřebitelé obecně, kam spadají i firmy. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.