Vít Rakušan

Premiér Andrej Babiš v první polovině září odmítal možnost zavedení nouzového stavu. Nicméně již v pátek 18. září 2020 nevyloučil, že by v Česku mohl být kvůli koronaviru znovu vyhlášen nouzový stav. V dalším vyjádření také uvedl: „Vývoj není dobrý. Co se děje, nikdo neočekával, predikce nejsou dobré. Všichni jsou překvapeni, že nákaza takto postupuje.“ O vážnosti situace hovořil Andrej Babiš také ve svém projevu dne 21. září 2020.

Informaci, že Andrej Babiš po 20. září prohlásil, že „situace není tak vážná, aby byl potřeba nouzový stav“, se nám nepodařilo ve veřejně dostupných zdrojích dohledat.

Dodejme, že ještě v úterý 22. září například tehdy nově jmenovaný ministr zdravotnictví Roman Prymula uváděl, že nouzový stav nutné vyhlásit není. Podobně mluvil o den dříve i Jan Hamáček. Už v pondělí 28. září 2020 se však situace změnila a Roman Prymula vyjádřil záměr navrhnout zavedení nouzového stavu vládě. Andrej Babiš poté uvedl, že se vláda bude vyhlášením nouzového stavu zabývat na mimořádném jednání ve středu 30. září. 

V předvolební debatě na televizi Nova, která se konala 28. září, pak premiér Babiš zavedení nouzového stavu hájil. Na mimořádné schůzi 30. září následně vláda schválila zavedení nouzového stavu, který vstoupil (.pdf) v platnost 5. října 2020.

Pro doplnění uveďme, že v září 2020 panovaly spory mezi Andrejem Babišem a vicepremiérem a ministrem vnitra Janem Hamáčkem ohledně svolání Ústředního krizového štábu. Andrej Babiš v pondělí 14. září 2020 uvedl, že svolání štábu „není na stole“, neboť dle jeho slov roli štábu zastupuje Rada vlády pro zdravotní rizika. Činnost Ústředního krizového štábu ovšem byla aktivována 21. září 2020.

Byť někteří členové vlády po 20. září opravdu prohlašovali, že není nutné vyhlásit nouzový stav, premiér Babiš se takto veřejně nevyjadřoval, naopak vyhlášení nouzového stavu připustil již 18. září. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Vít Rakušan má zřejmě na mysli dokument schválený v květnu roku 2009. Ačkoliv je zde NATO zmíněno několikrát v kontextu národní bezpečnosti, tak nikdy výslovně jako nepřítel číslo jedna.

V dokumentu (.pdf, str. 2) se píše: „Neadekvátnost současné globální a regionální architektury orientované (především v euro-atlantické oblasti) směrem k NATO a podobně nedokonalou povahu legálních nástrojů a mechanismů vytváří stále rostoucí hrozbu mezinárodní bezpečnosti.“

Dále se zde (.pdf, str. 3–4) lze dočíst, že: „Rozhodujícím aspektem vztahů s NATO zůstává fakt, že plány rozšířit vojenskou infrastrukturu aliance k ruským hranicím a pokusy dávat NATO globální funkce, které jsou proti normám mezinárodního práva, jsou pro Rusko nepřípustné.“

K tomuto ruskému dokumentu existuje i veřejná analýza NATO. Ta usuzuje, že naopak od roku 2000, tedy od předchozí koncepce národní bezpečnostní strategie, se zmírnilo vyjadřování (.pdf, str. 7) Ruské federace v kontextu možnosti armádní přítomnosti poblíž ruských hranic a ochotě vést bilaterální jednání o případných vzájemných problémech.

V roce 2015 byla původní národní bezpečnostní strategie z roku 2009 aktualizována. Opět se v ní píše o porušování (.pdf, str. 4) mezinárodního práva organizací NATO a o údajném poklesu regionální stability z důvodu umístění protiraketového obranného systému Spojených států amerických. Tón textu nově ale vyznívá mnohem ostřeji, a dá se již uvažovat o tom, že NATO sice není specificky jmenováno jako nepřítel, ale je bráno jako velice vážná hrozba společně s USA a v menší míře Západem obecně.

O problematice vztahů NATO a Ruské federace jsme psali v minulosti, zde a zde.