Vít Rakušan

Ministr vnitra Vít Rakušan zde navazuje na své předchozí vyjádření, ve kterém zdůrazňoval, že je podle něj relevantní používat jen srovnání s „předcovidovým“ rokem 2019, tedy sledovat dlouhodobější vývoj kriminality. Diváci by se podle jeho slov neměli nechat vystrašit krátkodobějšími srovnáními, která ukazují nárůst trestných činů, což Tomio Okamura v debatě spojoval s nárůstem počtu migrantů (video, čas: 23:24).

Rakušan poté např. vyzdvihoval, že za leden–červen 2023 policie evidovala o celých pět tisíc trestných činů méně než v prvním pololetí 2019. Vzápětí nato uvedl, že za první pololetí roku 2023 objasněnost kriminality stoupla a mravnostní a hospodářská trestná činnost klesla.

Objasněnost

Statistiky kriminality zveřejňuje policie na svých webových stránkách, přičemž za letošní rok byla k 20. srpnu dostupná jen data za první pololetí 2023. Objasněnost proto porovnáváme podle prvních šesti měsíců za rok 2022 a 2023, jak ostatně činí i ministr vnitra Rakušan. Zároveň v hodnocení nebereme v potaz dodatečnou objasněnost, tedy případy, kdy sice v daném roce došlo k objasnění skutku, trestní řízení u něj ale začalo už v předešlém roce či ještě dříve.

Jak je vidět na následujícím grafu, v roce 2023 bylo za prvních šest měsíců objasněno celkem 38 233 trestných činů (.xlsx), celkem o 1 300 více než v předešlém roce (.xlsx). Z celkového počtu trestných činů jich za letošní půlrok bylo objasněno 39,5 %, v roce 2022 pak tento poměr za stejné období činil 39,4 %. Při porovnání prvních pololetí v roce 2023 a 2022 objasněnost celkové kriminální činnosti tedy mírně stoupla. Ve srovnání s předcovidovým rokem 2019, kdy podíl dosahoval 41,8 %, nicméně objasněnost klesla (.xlsx).

Mravnostní a hospodářská trestná činnost

Mezi mravnostní trestné činy patří skutky jako znásilnění, pohlavní zneužití, kuplířství a jiná provinění, která zasahují do důstojnosti osob v sexuální oblasti. Pod hospodářskou kriminalitu pak spadají trestné činy jako je např. padělání peněz, korupce či praní špinavých peněz.

Jak mravnostní, tak hospodářská trestná činnost v prvních šesti měsících roku 2023 meziročně poklesla. V letošním roce policie za dané období evidovala 1 788 mravnostních trestných činů (.xlsx), tj. o 160 méně než loni (.xlsx). Co se týče hospodářské kriminality, v roce 2023 za první půlrok policie v této oblasti zaznamenala 7 304 trestných činů (.xlsx), a meziročně tak toto číslo kleslo o 612 případů (.xlsx).

Hospodářská kriminalita poklesla také oproti roku 2019 (.xlsx). Mravnostní trestná činnost ale v tomto srovnání naopak vzrostla, a to přibližně o 250 případů.

Pro úplnost doplňme, že v roce 2023 klesla i objasněnost u obou zmíněných kategorií. V prvních šesti měsících roku 2019 bylo objasněno celkem 54,2 % případů mravnostní trestné činnosti (.xlsx), v roce 2023 to však bylo 42,3 % (.xlsx). Co se týče hospodářské trestné činnosti, v roce 2019 se policii podařilo objasnit 40,9 % těchto skutků (.xlsx), v roce 2023 pak tento údaj poklesl na 35,3 % (.xlsx).

Závěrečné hodnocení

Vít Rakušan se tedy nemýlí – za první polovinu roku 2023 oproti stejnému období roku 2022 objasněnost trestných činů stoupla, a to o 0,1 procentního bodu, a ubylo mravnostních i hospodářských trestných činů. Dlouhodobější trend vývoje objasněnosti a mravnostní kriminality je však zjevně negativní.  

Bezprostředně před tímto výrokem ministr vnitra zdůraznil, že „relevantní údaj je, že srovnáváme s rokem 2019“. Daný segment diskuse mezi ním a Tomiem Okamurou se navíc vede o tom, jaký dopad měl příliv uprchlíků z Ukrajiny v roce 2022. Právě proto je vhodnější sledovat dlouhodobější trend.

Vít Rakušan tak nejprve oprávněně kritizuje Tomia Okamuru za zavádějící srovnání statistik kriminality a hned na to sám využívá podobně  selektivní přístup ke statistice a odkazuje se na meziroční srovnání tam, kde vyznívá pozitivně. Jeho výrok tak hodnotíme jako zavádějící.

Výrok poslance Rakušana se týká nového stavebního zákona, definitivně schváleného Poslaneckou sněmovnou dne 13. července 2021, s účinností od 1. července 2023. Mezi změny, které má nový stavební zákon přinést, patří například oddělení systému stavebních úřadů od samospráv nebo zrychlení stavebního řízení.

Podle Ministerstva pro místní rozvoj „rekodifikace povede z institucionálního hlediska k vybudování nové dvoučlánkové soustavy stavebních úřadů tvořené Nejvyšším stavebním úřadem a krajskými stavebními úřady se sídlem v jednotlivých krajích“.

Nový stavební zákon počítá se vznikem nového Nejvyššího stavebního úřadu (§ 15 a násl.), který má být ústředním správním úřadem ve věcech územního plánování, stavebního řádu a vyvlastnění. Nejvyšší stavební úřad ani jeho ekvivalent dosud v České republice neexistoval. Půjde tedy o nový úřad.

Se vznikem nového úřadu a vytvořením nové struktury se logicky pojí otázka zajištění prostor, ve kterých budou úřady sídlit. Důvodová zpráva (.pdf, str. 161 a násl.) a Hodnocení dopadů regulace RIA (str. 1/392) počítá s pronájmem nových prostor například od Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových nebo od Správy železnic (str. 202).

Ministerstvo pro místní rozvoj potom uvádí: „Budeme usilovat o to, aby všichni úředníci seděli dál tam, kde jsou a pro občana se změnila snad jen ta cedule na dveřích. Žádné vícenáklady v řádu desítek miliard tedy rozhodně nepotřebujeme.“

Plán oddělit jednotlivé stavební úřady od samospráv a přitom zanechat dané úředníky na současném místě kritizuje Dopadová studie rekodifikace stavebního práva (.pdf), kterou zpracovalo v roce 2019 Ministerstvo vnitra. Podle ní nebude možné využít pro jednotlivé stavební úřady současné prostory samospráv, protože by to přineslo „mimořádné problémy v oblasti IT, provozu, sdílení služeb (…)“ (str. 32). V této studii najdeme výpočty nákladů na zajištění nových prostor jak pro Nejvyšší stavební úřad, tak pro celou strukturu stavebních úřadů.

Studie obsahuje takzvanou maximalistickou variantu, dle které by náklady dosáhly až 25,4 miliardy korun, a to v případě, že by se stavěly prostory pro všechny stávající úředníky stavebních úřadů (nikoli tedy jen pro úředníky nového Nejvyššího stavebního úřadu) takzvaně na „zelené louce“ (str. 34). Tato varianta by nastala, pokud by se nepodařilo zajistit žádný prostor pronájmem. Kromě úřadu samotného počítá Ministerstvo vnitra v této variantě také s vybudováním spisoven za 3,5 mld. Kč. 

Co se týče hodnocení výroku, je nutné zvážit obě možné interpretace výroku Víta Rakušana: 1) novým úřadem je myšlen pouze Nejvyšší stavební úřad, 2) novým úřadem je myšlena celá nová struktura stavebních úřadů.

Pokud Vít Rakušan myslel „novým stavebním úřadem“ pouze Nejvyšší stavební úřad, tak i dle nejpesimističtějšího scénáře Dopadové studie (výstavba) by náklady dosáhly 527 milionů Kč (.pdf, str. 33), jedná se však o odhad vypočítaný na základě ceny výstavby radnic na Praze 7 a 12, kde jsou ceny nemovitostí pochopitelně vyšší než v jiných městech. Analýza RIA uvádí (.pdf, str. 2/393) jednorázové náklady ve výši 1,4 miliardy Kč – ty ale zahrnují i náklady spojené s ICT či nákupem nových automobilů. Pro úplnost dodejme, že v současné době dochází dle serveru Seznam zprávy k vytipování vhodných budov v Ostravě. K výstavbě se tedy přistupovat pravděpodobně nebude.

Pokud bychom výrok interpretovali tak, že „novým stavebním úřadem“ je celá struktura stavebních úřadů, potom je pravda, že dle nejpesimističtějšího scénáře by náklady dosáhly více než 20 miliard. Tento scénář je však pouze krajní variantou a nastal by pouze tehdy, kdyby se státu nepodařilo sehnat žádné budovy k pronájmu. Jak však již bylo řečeno výše, důvodová zpráva uvádí například možnost pronájmu objektů od Správy železnic (uvádí, že existuje okolo 1 200 potenciálně vhodných objektů). Vít Rakušan ale svým tvrzením naznačuje, že vláda reálně počítá s vynaložením této částky. Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Závěrem uveďme, že na straně státu navíc dojde k úsporám na poplatcích poskytovaných krajům na výkon přenesené působnosti (.pdf, str. 202).

Vít Rakušan zde hovoří o vyjádření předsedy KSČM Vojtěcha Filipa, který v rozhovoru zveřejněném dne 15. května 2020 ruským armádním listem Krasnaja zvezda uvedl:

„(…) Ministerstvo zahraničních věcí [se] odchyluje od celostátního stanoviska, když kritizuje Ruskou federaci za to, že dosud neobnovila na svém území válečné pomníky padlých československých legionářů, kteří v roce 1918 bojovali v Samaře, u novokujbyševských Lipjag a na dalších místech Ruska s ruskými revolucionáři-komunisty.

Členové KSČM a další občané České republiky kladně vnímají skutečnost, že ruská vláda neprojevuje zájem nutit místní úřady, aby stavěly pomníky těm českým legionářům, kteří v Rusku nikoho neosvobozovali a neudělali nic dobrého pro nejskvělejší světovou socialistickou revoluci minulého století v roce 1917 v Rusku.“

Zmiňovanými legionáři, kteří v červnu 1918 bojovali v povolžské Samaře (PLESKÝ, Metoděj. 4. pluk Prokopa Velikého. 1936, str. 219) a u stanice Lipjagi v nedalekém městě Novokujbyševsk (tamtéž, str. 202–203), jsou vojáci 4. čs. střeleckého pluku Prokopa Holého a 1. čs. střeleckého pluku Mistra Jana Husi (LANGER, František. Pamětní kniha 1. střeleckého pluku Jana Husi. 1920, str. 44). Ti zde zvítězili nad bolševickými vojsky, se kterými se dostali do sporu především kvůli tomu, že z ruské strany nebyla dodržována dohoda o odchodu československých legionářů přes Vladivostok do Francie. Historik Vojenského historického ústavu Tomáš Jakl k tomu uvádí:

„Na konci dubna 1918 se však přeprava československých transportů na nátlak Německa prakticky zastavila. Na konci května se navíc sovětská vláda pokusila čs. sbor zcela odzbrojit a převést Čechoslováky buď do Rudé armády, nebo do pracovních jednotek. Čs. vojáci na tento pokus reagovali rozhodnutím o odjezdu do Vladivostoku vlastními silami.“

Před začátkem rozporů s bolševiky již měli tito českoslovenští legionáři v Rusku za sebou řadu vojenských úspěchů v bojích s rakousko-uherskou a německou armádou. V březnu 1918 se například 4. čs. střelecký pluk Prokopa Holého zúčastnil bitvy u Bachmače, kde se nacházel významný železniční uzel. A především, vojáci 1. čs. střeleckého pluku Mistra Jana Husi na začátku července roku 1917 vítězně bojovali u Zborova.

V současnosti se obě města nacházejí na Ukrajině, v době bojů pak byl Bachmač součástí samostatné Ukrajinské lidové republiky a Zborov Rakousko-uherské monarchie. Nicméně je důležité zmínit, že například Bachmač byl ještě na začátku 1. světové války součástí Ruského impéria. Dodejme, že u Zborova byla celá čs. střelecká brigáda přímo podřízena ruskému 49. armádnímu sboru (KAVENA, Karel. Dějiny dělostřeleckého pluku 1 Jana Žižky z Trocnova v ruské revoluci a ve vlasti. 1937, str. 44). Je také nesporným faktem, že 4. a 1. čs. střelecký pluk svým dílem (spolu s mnohými jinými) pomohl Rusku ke konečnému vítězství na východoevropském bojišti.

Porážka rakousko-uherské armády u města Zborov podle historiků také sehrála (MOJŽÍŠ, Milan, RAK, Michal a kol. Zborov 1917–2017. 2019, str. 150) spolu s dalšími bojovými akcemi československých legionářů v Rusku velmi důležitou úlohu při politických vyjednáváních o vzniku samostatné Československé republiky. Při příležitosti 100. výročí bitvy u Zborova v roce 2017 pak například Poslanecká sněmovna přijala usnesení, které končí slovy: „Činy legionářů by neměly být nikdy zapomenuty. Hrdinové od Zborova zasloužili se o stát.“

Z těchto důvodů lze vyjádření Vojtěcha Filipa do jisté míry opravdu považovat za zpochybňování historické role těchto jednotek, jak ve výroku uvádí Vít Rakušan. Z výroku však vyznívá, že Vojtěch Filip přímo zpochybňoval roli legionářů při vzniku samostatného Československa. Filip přitom hovořil pouze o jejich významu pro Rusko a pro revoluci v Rusku. Rakušan tak Filipovo vyjádření uvádí v zavádějícím kontextu.

Socha maršála Koněva byla odhalena 9. května 1980 v Praze při příležitosti 35. výročí konce 2. světové války. 

Povstání v Maďarsku započalo v říjnu 1956 poklidnou demonstrací, která následně vyústila v odpor vůči tamějšímu režimu. Maďarská armáda procházela reorganizací a nebyla schopna zasáhnout. Proto někteří maďarští představitelé požádali o pomoc SSSR. Akce „Vichr“, v jejímž čele stál maršál Ivan Stěpanovič Koněv, začala 4. listopadu 1956. Koněv tak plnil rozkaz potlačit invazi za jakoukoliv cenu. Boje si vyžádaly životy až 4 000 lidí.

Roku 1961 byl maršál Koněv kvůli druhé berlínské krizi vyslán do východního Berlína, kde velel skupině sovětských vojsk. Druhá berlínská krize následně vyvrcholila stavbou Berlínské zdi.

Jistou roli sehrál maršál Koněv i v souvislosti s přípravou invaze zemí Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa. 8 května 1968 do Prahy přijela skupina sovětských generálů vedených maršálem Koněvem. Jejich cílem bylo podat o zprávu o vnitropolitické situaci v Československu. Navštívili prezidenta Ludvíka Svobodu a následně i průmyslové oblasti, jednotky armád a pohraniční stráž. Zda však o přípravě invaze Koněv skutečně věděl, není jisté ani podle historiků.

O těchto třech zmiňovaných událostech informovalo domácí Rudé právo (1956, 1961, 1968). Dále o nich informovala i západní média, například The New York Times nebo Daily Telegraph, na který se odkazovalo samotné Rudé právo. 

Tyto informace ovšem byly zkreslovány tehdejším režimem a maršál Koněv byl představován (video, reportáž ze slavnostního odhalení pomníku) výhradně jako osvoboditel a symbol konce války roku 1945. Ukazuje to například i samotný text na desce z roku 1980, která doplňovala sochu maršála Koněva, a na níž stálo, že Koněv byl „velitel vojsk 1. ukrajinského frontu, která zachránila 9. května 1945 Prahu před zničením“. Stejně tak článek v Rudém právu ze dne 12. května 1980 s názvem „V Praze odhalen pomník maršála Koněva“ uvádí, že socha bude „navždy připomínat historické májové dny roku 1945“. Ani v uvedené reportáži, ani na soše, ani v uvedeném článku nenajdeme žádnou zmínku o Koněvově roli v událostech roku 1956, 1961 a 1968.

Závěrem tedy můžeme říci, že Vít Rakušan ve svém výroku uvádí řadu pravdivých skutečností. Ovšem jeho tvrzení, že existovala nějaká jednoznačná znalost o Koněvově roli při událostech z uvedených let, je problematická. Jistě mohli existovat lidé, kteří si jeho podíl na uvedených událostech pamatovali. V roce 1980 se ale zdůrazňovaly Koněvovy zásluhy z druhé světové války a zásluhy na osvobození ČSR. O jeho podílu na dalších událostech se spíše mlčelo. Proto hodnotíme tento výrok jako zavádějící.

Andrej Babiš ve svém pravidelném hlášení Čau lidi! z 5. dubna, které vychází na YouTube profilu vládní strany ANO, nechtěně ukázal výtisk e-mailu od ministra Vojtěch (v čase 5:37). E-mail nesl název Report pro pana premiéra. Ministr Vojtěch zaslal korespondenci na adresu s doménou „e-babis.cz". IP adresa této domény má vazby na e-maily Agrofertu a další firmy spadající do této skupiny.

E-mail si nechal patrně premiér vytisknout na tiskárně v Sokolovně Průhonice, která firmě IMOBA patří. V záhlaví bylo uvedeno jméno „Eliška Šilingrová IMOBA“. Eliška Šlingrová je dcera Františka Šlingra, jednoho z manažerů IMOBY, jí patrně e-mail přeposlal k vytisknutí, a proto se její jméno objevilo v záhlaví dokumentu. Podle premiérova mluvčího Vladimíra Vořechovského toto nebylo ojedinělé: „Pan premiér o víkendu běžně pracuje ve své kanceláři v Průhonicích a některé podklady a e-maily mu občas tisknou na recepci Sokolovny Průhonice, která je přes ulici.“

Není jasné, zda tento soukromý e-mail premiér využívá dál. E-mail pravděpodobně již vůbec neexistuje. 

Výrok hodnotíme jako zavádějící. E-mailová adresa má vazby na Agrofert, materiály byly vytištěny mimo úřad vlády, ale o tom, že by na zmíněný soukromý mail byly materiály přeposlány až sekundárně, nejsou žádné zmínky. Premiér soukromý e-mail využíval jako pracovní, ministr Vojtěch materiály poslal přímo na tuto adresu. Andrej Babiš tedy zmíněný email sám nepřeposlal na svůj soukromý mail, nicméně email došel zaměstnankyni IMOBY pravděpodobně za účelem tisku.

Vratislav Mynář je v současné době vedoucím kanceláře prezidenta Miloše Zemana, kde působí od března 2013. Kancelář prezidenta republiky je organizační složkou státu, která ve vymezené oblasti veřejné správy dané zákonem č. 219/2000 Sb. zastupuje stát a nakládá se státním majetkem, i přestože nemá vlastní právní osobnost. Kancelář je zřízena zákonem 114/1993 Sb.

Státní úředník je v zákoně o státní službě 234/2014 Sb. definován jako „fyzická osoba, která byla přijata do služebního poměru a zařazena na služební místo nebo jmenována na služební místo představeného k výkonu některé z činností uvedených v § 5.“ Kancelář prezidenta republiky ani její pracovníci nespadají pod služební zákon, neboť nesplňují podmínky vymezené § 3, kde je dáno, že „správním úřadem pro účely tohoto zákona je ministerstvo a jiný správní úřad, jestliže je zřízen zákonem a je zákonem výslovně označen jako správní úřad nebo orgán státní správy.“ Kancelář prezidenta republika je zřízena již zmíněným zákonem, ale v něm není výslovně označena jako správní úřad či orgán státní správy, a nejedná se tedy o služební úřad.

I přestože je vedoucí kanceláře Vratislav Mynář placen státem a může se zdát, že pro něj platí stejná pravidla jako pro úředníky, není tomu tak. Mynář nepodléhá služebnímu zákonu a jeho práce se od úředníků značně liší. Jak popisují oficiální stránky Pražského hradu: „Vedoucí Kanceláře prezidenta republiky je vedoucí organizační složky státu, který činí právní úkony ve věcech týkajících se Kanceláře prezidenta republiky navenek. Řídí a kontroluje činnost Kanceláře a odpovídá za ni. Schvaluje vnitřní předpisy Kanceláře, předkládá návrh rozpočtu kapitoly Kanceláře, zřizuje podřízené příspěvkové organizace a schvaluje jejich organizaci. Vedoucí Kanceláře prezidenta republiky přímo řídí Sekci vnitřní a Kabinet vedoucího Kanceláře.“ 

Vratislav Mynář je placen státem a lze ho v širším slova smyslu považovat za úředníka, neboť Kancelář prezidenta republiky je organizační složkou státu. Přesto se na něj ale nevztahují stejná pravidla jako pro úředníky. Státní úředník je právním pojmem, který je v zákoně interpretován jinak.

Výrok poslance Rakušana se vztahuje k usnesení č. 132 zahraničního výboru Poslanecké sněmovny z 2. dubna 2020 „k novým informacím týkajících se výhružného dopisu velvyslanectví Čínské lidové republiky adresovanému Kanceláři prezidenta České republiky ve věci plánované cesty někdejšího předsedy Senátu J. Kubery na Tchaj-wan“.

V samotném obsahu (.pdf, str. 1) usnesení se nachází celkem 7 bodů:

„Zahraniční výbor 

I. konstatuje, že neobdržel v souladu s usnesením výboru č. 124 od Kanceláře prezidenta ČR oficiálně celé znění dopisu velvyslanectví Čínské lidové republiky adresované Kanceláři prezidenta ČR; 

II. vyjadřuje politování nad nerespektováním usnesení výboru Kanceláří prezidenta ČR;

III. vyzývá znovu v souladu s usnesením výboru č. 124 Kancelář prezidenta ČR, aby předala zahraničnímu výboru Poslanecké sněmovny celý originál dokumentu, který obdržela od velvyslanectví Čínské lidové republiky; 

IV. vyzývá Kancelář prezidenta ČR, aby předala výboru veškeré další písemné záznamy o komunikaci s velvyslanectvím Čínské lidové republiky v této věci; 

V. žádá o osobní účast na dalším jednání výboru vedoucího Kanceláře prezidenta ČR pana Vratislava Mynáře a ředitele Odboru zahraničního Kanceláře prezidenta ČR pana Rudolfa Jindráka; 

VI. zve na další jednání výboru J. E. velvyslance Čínské lidové republiky v Praze Zhang Jianmina; 

VII. zve na další jednání výboru předsedu Senátu Parlamentu ČR pana Miloše Vystrčila.“

Dle zápisu (.pdf, str. 11) jednání výboru se o jednotlivých bodech usnesení hlasovalo samostatně a všechny body byly většinou hlasů schváleny. Přičemž v případě prvních dvou bodů se zdrželi poslanci SPD Holík a Kobza a poslanec KSČM Pawlas. Při hlasování o třetím a čtvrtém bodě usnesení se zdržel pouze komunistický poslanec Daniel Pawlas. Páty až sedmý bod byl schválen hlasy všech 17 poslanců zahraničního výboru.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, protože je sice pravda, že pro diskutované usnesení se vyslovili poslanci ANO, sociální demokracie, SPD, KDU-ČSL a TOP 09, ale pro poslední tři body jednání se kladně vyslovil rovněž i komunistický poslanec Daniel Pawlas. Vít Rakušan dále svým výrokem vytváří dojem, že poslanci za SPD hlasovali bezvýhradně pro návrh usnesení stejně jako poslanci ostatních stran, poslanci Kobza a Holík však první dva body usnesení nepodpořili.