Vojtěch Filip

Rozpočet Ministerstva zemědělství pro rok 2020 byl skutečně navýšen o miliardu korun, a to krátce po premiérově červencové cestě na Šumavu. Dohodli se tak ministryně financí Alena Schillerová a ministr zemědělství Miroslav Toman na schůzce, která se uskutečnila 5. srpna 2019. Původní návrh rozpočtu Ministerstva zemědělství pro rok 2020 byl stanoven na 23 miliard korun. Rozpočet tohoto ministerstva byl nakonec navýšen o miliardu, ačkoli ministerstvo zemědělství původně požadovalo navýšení rozpočtu o 1,5 miliardy.

Ministerstvo zemědělství by tak mělo v roce 2020 hospodařit s rozpočtem z národních zdrojů ve výši 24 miliard korun, přičemž celkový rozpočet je naplánován ve výši 55,9 miliard korun. Ministerstvo má možnost požádat o další peníze, dojde-li na řešení mimořádných událostí, zejména na boj s kůrovcem.

„Peníze, které jsme dnes vyjednali, chceme použít zejména na boj s kůrovcem a obnovu lesů po kalamitě. Část peněz také půjde do projektů, které mají zmírnit dopady sucha. Prioritou pro nás zůstává zajištění pitné vody pro obyvatele a bezpečnost potravin,“ uvedl Toman po schůzce se Schillerovou. Z dodatečné miliardy půjde 700 milionů korun na podporu lesního hospodářství a 300 milionů korun na dotace do vodního hospodářství.

Ve zprávě (.docx) ke státnímu rozpočtu na rok 2020 je mimo jiné uvedeno (str. 52), že rozpočet počítá s posílením výdajů na vodní hospodářství (1,8 miliardy korun) a výdajů na lesní hospodářství (1,1 miliardy korun).

Vedení KSČM dále skutečně uvedlo, že chce od vlády získat více prostředků ze státního rozpočtu na nákup akcií vodáren. KSČM konkrétně požaduje, aby miliarda navíc v rozpočtu Ministerstva zemědělství byla využita k ochraně vod, přičemž do ochrany vod patří podle jejich názoru i možnost vykoupení akcií obcemi zpět do soukromého vlastnictví. O tom, že by tato diskutovaná miliarda měla sloužit k výkupu akcií vodárenských společností či investicím do vodovodů se však v prohlášení nezmiňuje ani ministryně Schillerová, ani ministr Toman.

Žádný z těchto bodů není součástí tolerančního patentu (.docx), který podepsalo hnutí ANO s KSČM při vzniku druhé vlády premiéra Andreje Babiše. K programu KSČM se v dokumentu vztahuje pouze informace o tom, že „minimální programová shoda je obsažena v samotném programovém prohlášení a to včetně řazení priorit.“ Pouze v programovém prohlášení vlády (.pdf) je zmínka o ochraně vody (str. 38) a o kalamitním stavu lesů (str. 39). Je zde i slib k podpoře získání vodohospodářského majetku zpět do rukou státu rep. obcí: „Podpoříme v rámci existujícího právního rámce možnost získání vodohospodářského majetku zpět do rukou obcí, krajů a státu. Zajistíme podporu těm obcím, které samy nejsou schopny zajistit investiční prostředky na obnovu vodohospodářské infrastruktury." Plnění tohoto vládního slibu jsme ověřovali již dříve.

Rozpočet Ministerstva zemědělství na rok 2020 byl tedy nakonec navýšen o miliardu korun. Tato částka je primárně určena na projekty, které souvisejí s bojem proti kůrovci, obnovou lesů a zmírněním dopadů sucha. Ministr zemědělství Toman se zatím nezmínil o tom, že by se tato částka mohla použít na nákup akcií vodárenských společností či investice do vodovodů a kanalizací. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Podle zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny je vláda povinna předložit Poslanecké sněmovně návrh státního rozpočtu nejpozději tři měsíce před začátkem následujícího roku, respektive 30. září. Tento zákon však platí pouze pro samotný návrh rozpočtu, nevztahuje se k dílčím zákonům týkajících se rozpočtu, o kterých mluví Filip ve svém výroku.

Dobrým příkladem jsou tzv. daňové balíčky. Jedná se o zákony upravující určité zákony v oblasti daní. Nejsou součástí samotných zákonů o státním rozpočtu, nicméně generují příjmy, se kterými státní rozpočet může pracovat a mohou být do rozpočtu započítány.

Poslední vládou připravovaný daňový balíček, týkající se zvýšení spotřební daně na líh a tabák, prošel 25. září 2019 už druhým čtením. Toto zvýšení daní má příští rok přinést celkem 8,7 miliardy korun navíc. Konkrétně by mělo jít o 7,7 miliardy za tabák a cca 1 miliardu za alkohol.

Na druhou stranu zákon č. 80/2019 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti daní, prošel prvním čtením až 23. října 2018. To je více než tři týdny po datu uvedeném Vojtěchem Filipem. Změnami prošly daně z příjmu, DPH a také daně z hazardních her. Tento daňový balíček měl dělenou účinnost, různá ustanovení novely tedy měla rozdílná data účinnosti, a to ode dne vyhlášení (27. března 2019) až do 1. ledna 2021. Nicméně při představení daňového balíčku ministryně financí Schillerová hovořila o potřebě provedení změn v zákonech od 1. ledna 2019, tedy se začátkem rozpočtového roku. S účinností od tohoto data pro většinu ustanovení počítal také původní (.pdf, str. 82) návrh zákona. Že Ministerstvo financí s daňovými příjmy z balíčku počítalo ve svých rozpočtových predikcích na rok 2019 dokazuje i tisková zpráva, podle které MF pro rok 2019 predikuje „po započtení dopadů daňového balíčku predikuje růst daňových příjmů obcí o + 2,9 mld. (tzn. o + 1,3 %) a krajů o + 1,1 mld. (tzn. o + 1,6 %). Příjmy obcí a krajů tedy budou i nadále meziročně růst.“

Taktéž v roce 2016 zákon 170/2017 Sb., respektive daňový balíček pro rok 2017, prošel prvním čtením až 18. října 2016. Po senátním vrácení zákona s pozměňovacími návrhy vstoupil zákon po schválení Sněmovnou v platnost až 16. června 2017, účinný byl od 1. července 2017. Tehdejší ministr financí Andrej Babiš navrhoval účinnost zákona od 1. ledna, ale vzhledem k času zbývajícímu do počátku nového rozpočtového období (2017) připustil možnost pozdější účinnosti se zpětnou použitelností některých ustanovení od 1. ledna. V důvodové zprávě je uvedeno (.pdf, str. 49), že účinnost novely je plánována na 1. ledna 2017. Ministerstvo financí již při schválení daňového balíčku počítalo s úsporou způsobenou v balíčku obsaženou změnou daňového bonusu na vyživované děti.

Vzhledem k tomu, že v posledních čtyřech letech neprošel daňový balíček pro následující rok prvním čtením do 30. září dvakrát, nelze hovořit o ustáleném pravidle.

V příštím roce se skutečně budou starobní důchody zvyšovat (.docx, str. 1) v průměru o 900 Kč, jak uvádí poslanec Filip. Díky automatické valorizaci přitom měly důchody vzrůst přibližně o 750 Kč. Novela zákona navržená vládou Andreje Babiše tedy přidá důchodcům navíc cca 150 Kč.

Část výroku týkající se období minulých vlád však pravdivá není. Jak je patrné z tabulky, průměrný důchod byl v době vlády Petra Nečase (2010–2013) i Bohuslava Sobotky (2014–2017) navýšen vždy o mnohem více než o 30 či 40 Kč, o kterých mluví Filip. Nejnižší částka přibyla v roce 2010, a to 93 Kč. V následujících letech se však nárůst průměrného důchodu pohyboval v řádu stovek korun.

Co se týče vztahu k inflaci, rostly důchody zpravidla rychleji než spotřebitelské ceny. Výjimkou jsou však roky 2010 a 2012.

Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý, neboť v čase Sobotkovy i Nečasovy vlády rostly důchody rychleji, než tvrdí poslanec Filip. Ve valné většině případů také tento růst pokryl či převýšil inflaci.

Zákonná valorizace důchodů znamená navázání růstu důchodů na růst cen (inflaci) a růst mezd. Zákon č. 155/1995 Sb o důchodovém pojištění (aktuální znění) uvádí k valorizaci v § 67 odst. 1.: „Vyplácené důchody se zvyšují v závislosti na růstu indexu spotřebitelských cen (dále jen „růst cen“) a na růstu mezd. Vyplácenými důchody se rozumí důchody přiznané ode dne, který spadá do období před kalendářním měsícem, do něhož spadá den, od něhož se důchody zvyšují.“ Zákon byl přijat první vládou samostatné České republiky, jejímž premiérem byl Václav Klaus.

Tento zákon z roku 1995 obsahoval zákonnou valorizaci již ve svém prvním znění, tedy v roce 1995. Od té doby se její podstata téměř neměnila (viz verze zákona). V roce 1995 vládla první Klausova vláda (1992–1996), která se zajisté dá označit za pravicovou. Od této doby se vystřídala celá řada pravicových vlád - druhá Klausova (1996–98), první Topolánkova (2006–2007), druhá Topolánkova (2007–2009) a vláda Petra Nečase (2010–2013). Ve všech těchto obdobích byla v nějaké formě účinná povinná zákonná valorizace důchodů.

Na tomto výroku neověřujeme to, jestli chce někdo sekyrárnu vymístit a přesunout. Zaměřujeme se na to, jestli MPO využívá prostory bývalé sekyrárny.

Ministerstvo průmyslu a obchodu sídlí ve čtyřech budovách v Praze. Adresy všech budov Ministerstva průmyslu a obchodu jsou:

• MPO – Na Františku 32, 110 15, Praha 1.
• MPO – Politických vězňů 20, 112 49  Praha 1.
• MPO – Washingtonova 13, 112 49  Praha 1.
• MPO – Gorazdova 24, 128 00  Praha 2.

Sekyrárna bylo místo, které obecně sloužilo jako popraviště vězňů stínáním hlavy. Jedním z těchto míst byla i známá Pankrácká sekyrárna. Umístěna byla ve třech místnostech Pankrácké věznice.

V první místnosti se scházela komise dohlížející nad výkonem trestu, zde byl vězeň identifikován, obeznámen s vykonáním trestu smrti a předán popravčímu Aloisi Weissovi do druhé místnosti. Ta sloužila jako popraviště. Katovi pomocníci (jeden Němec a dva Češi) položili odsouzeného břichem na lavici a hlavu mu upevnili do dřevěného límce. Následně byl vězeň ostřím gilotiny sťat. Tělo bylo přemístěno do poslední místnosti ke kanálku, do něhož odtekla krev. Na závěr bylo tělo i s hlavou uloženo do dřevěné rakve. Celý proces trval asi jednu minutu.

Poprvé zde gilotina ukončila životy pěti lidí 5. dubna 1943. Poslední poprava byla vykonána 26. dubna 1945. Dohromady zde podle několika pramenů zemřelo celkem 1075 lidí, z toho 155 žen.

Během komunistického režimu se Pankrác stal věznicí Ministerstva vnitra, ve kterém byla držena celá řada politických vězňů, označovaných za tzv. třídní nepřátele. Byla zde popravena například i Milada Horáková.

V pankrácké věznici postupně po roce 1989 vznikla tři pietní místa. V bývalé sekyrárně, kde je zřízen Památník, na bývalém popravišti za vězeňskou nemocnicí a v popravčí cele v suterénu objektu věznice.

Předseda KSČM Filip v rozhovoru mohl zaměnit pankráckou sekyrárnu za Petschkův palác (též Pečkárna), ve kterém má dnes sídlo MPO. Tato budova byla za války zabrána gestapem a byli zde vyslýcháni a mučeni čeští vlastenci. Krátce po válce zde byl zřízen památník. V současnosti suterén budovy slouží k potřebám MPO.

Je důležité zdůraznit rozdíl mezi sekyrárnami obecně a Petschkovým palácem (Pečkárnou). Pečkárna sloužila gestapu jako mučírna; nešlo o věznici a popraviště, jako tomu bylo právě u sekyráren, včetně té pankrácké. Jde tedy o dva pojmy, které popisují dvě odlišná zařízení, která byla zřízena pro dva různé účely – jedno zařízení na mučení a výslech vězňů, druhé na jejich popravování.

Tomu, že předseda KSČM Filip pravděpodobně zaměnil sekyrárnu za Petschkův palác, napovídá i fakt, že budova Českého rozhlasu a Pečkárna jsou od sebe vzdáleny jen osm minut chůze. Zde by byl Filipův obrat „tady na rohu“ více na místě, než v případě Pankrácké sekyrárny, která je od budovy Českého rozhlasu vzdálena 36 minut pěší chůze.

Vojtěch Filip svým výrokem naznačuje, že žádný uvedený český nebo světový politik nezpochybňuje či nezpochybňoval politiku jedné Číny. Pro kontext je nutné uvést, že Filipův výrok se týká vypovězení partnerské smlouvy mezi Pekingem a Prahou kvůli odstavci, který slibuje uznání politiky jedné Číny (problematikou jsme se zabývali při ověřování tohoto výroku).

Problematiku jedné Číny jsme již rozebírali například zde. Česká republika uznává takzvanou politiku jedné Číny, podle níž je to vláda Čínské lidové republiky (ČLR), která jediná vládne entitě zvané „Čína“, a podle které Čínská republika (Tchaj-wan) není oficiálně uznávána jako samostatný stát. Diplomatické styky s vládou Tchaj-wanu byly přerušeny již v roce 1949, kdy byla zároveň uznána Čínská lidová republika. Vztahy s Tchaj-wanem jsou od té doby pouze (.pdf, str. 15) na ekonomické a kulturní úrovni, diplomatické vztahy jsou vedeny s vládou Čínské lidové republiky. Ovšem samotné uznání politiky jedné Číny nemusí automaticky znamenat popření nezávislosti Tchaj-wanu (.pdf str. 11–12). Existence oficiálních diplomatických vztahů s Tchaj-wanem je však faktickou překážkou pro navázání hlubších diplomatických a obchodních vztahů s Čínskou lidovou republikou.

Tento přístup zastává také Evropská unie, postoj ČR je tedy zcela v souladu s evropskou politikou. EU uznává politiku jedné Číny a Tchaj-wan bere jako ekonomickou entitu, s kterou má silné obchodní vztahy. Dále vyzývá k dialogu mezi oběma stranami a jakákoliv dohoda mezi Čínskou lidovou republikou a Tchaj-wanem podle ní musí být akceptována oběma stranami a přihlížet k zájmům tchaj-wanského obyvatelstva.

Současná koncepce zahraniční politiky ČR je z roku 2015. Tato koncepce vztahy k Tchaj-wanu doslovně nezmiňuje, navazuje ale na koncepci (.pdf, str. 15) z roku 2011, ve které je doslovně uvedeno: „Ve vztahu k Tchaj‐wanu zastává ČR politiku jedné Číny, což však nebrání pragmatickému rozvoji styků. Tchaj‐wan zůstane pro ČR významným investorem a obchodním partnerem.“ Styky s Tchaj-wanem tak stále zůstávají na ekonomické a kulturní úrovni. Především ale současná koncepce zdůrazňuje zakotvení České republiky v Evropské unii. Zmiňuje se v ní jasné hodnotové zakotvení ČR v EU a unijní politika je základním rámcem, ve kterém se česká zahraniční politika uskutečňuje. Vzhledem ke státům mimo EU se v ní doslovně píše: „Zahraniční politika ČR vůči státům mimo EU se pohybuje v rámci Společné zahraniční a bezpečnostní politiky a dalších politik EU, rovněž využívá jejich nástrojů a snaží se je uzpůsobit svým zájmům.“

Nyní se zaměříme na vztah politiků uvedených poslancem Filipem k politice jedné Číny.

Václav Havel (československý a český prezident v letech 1989–2003) byl znám svými dlouhodobými negativními postoji k porušování lidských práv v Číně. V roce 1995 se v Praze dokonce účastnil neoficiálního setkání s tchaj-wanským premiérem Lien Čanem. Po tomto setkání pak prohlásil, že nepřítomnost Tchaj-wanu na zasedáních OSN je politováníhodná (.pdf, str. 1). Čína toto považovala za zpochybnění zmíněného principu jedné Číny, což uvádí i na stránkách svého velvyslanectví.

Vzhledem k Havlovu rezervovanému postoji k Číně založenému na zdůrazňování lidských práv a třeba také vzhledem k Dalajlámově návštěvě Prahy v roce 1990 se čínská strana snažila o uznání svých hlavních politických cílů. Jako projev této snahy můžeme považovat sérii bilaterálních setkání a rozhovorů mezi zástupci Číny a středoevropských zemí v letech 1991 až 1995, které vyústily ve vznik „Budapešťských principů“ (str. 4–5). Účastníkem těchto jednání byl v letech 1991–1992 právě předseda vlády Československé federace Marián Čalfa (v úřadě 1989–1992), který například při státní návštěvě Pekingu vysvětlovat postoje Československa k Číně (str. 4–5). Demagog.cz nedohledal, že by Marian Čalfa zpochybnil politiku jedné Číny. Účast na jednáních s Čínou spíše svědčí o opaku.

Miloš Zeman (předseda vlády ČR v letech 1998–2002 a od roku 2013 prezident ČR) je v otázce Číny dlouhodobě konzistentní, o čemž může například svědčit snaha Zemanovy administrativy v roce 1999 pozvat čínského premiéra do Prahy na státní návštěvu (str. 2). V době prezidentství pak rozvíjí vztahy s Čínou dále, a to především na základě svého pragmatismu (str. 1), ale rovněž v souladu s vládní politikou (viz výše). Postoj Zemana je jasně patrný například z vyjádření se ve sporu týkajícího se vypovězení partnerské smlouvy mezi Pekingem a Prahou. Zeman totiž k rušení kulturních akcí pražských umělců čínskou stranou uvedl, že takové akce respektuje jako odvetu za neuznání politiky jedné Číny.

Andrej Babiš (předseda vlády ČR od roku 2017) se nechal slyšet, že jeho vláda politiku jedné Číny respektuje. Oficiální zahraniční politika české vlády k politice jedné Číny je ostatně popsána v tomto článku výše.

Pro úplnost ještě doplníme pozici Donalda Trumpa. Pozice Donalda Trumpa je v této otázce poněkud rozkolísaná. V prosinci 2016 svým výrokem zpochybnil politiku jedné Číny, když si pro její uznání kladl požadavky při vyjednávání obchodní dohody, ovšem již v únoru 2017 toto tvrzení odvolal.

Pro kontext nabídneme ještě pozici Václava Klause a několika dalších evropských politiků:

Hlavní otěže v zahraniční politice a tím i v česko-čínských vztazích převzal po Mariánu Čalfovi v roce 1993 právě Václav Klaus (předseda vlády ČR v letech 1992–1997 a prezident ČR v období 2003–2013). Klaus již jako premiér samostatné České republiky při své návštěvě Číny v roce 1994 čínské představitele ujišťoval, že ČR plně respektuje princip jedné Číny (str. 5), čímž se o rok později dostane do sporu s Havlem a jeho výroky na adresu Tchaj-wanu (str. 5). O konzistentnosti Klausových postojů v delší časové rovině může svědčit i jeho prohlášení týkající se cesty do Číny v roce 2004, ve kterém se vyjadřuje o vzájemném respektu, který je nutné s Čínou udržovat. Faktem rovněž je, že Klausova zahraniční politika je typická velkým pragmatismem, který mu umožňuje neřešit lidskoprávní otázky a tím se vyhýbat sporným bodům s Čínou.

Pragmatický postoj v Evropě není výjimkou. Například kancléřka Angela Merkelová Čínu navštěvuje velmi často. Za dobu svého úřadování ji navštívila celkem dvanáctkrát. Pevnost jejího postoje k Číně je doložitelná například jejím distancování se od Trumpova zpochybnění politiky jedné Číny. Podobně jako kancléřka Merkelová k Číně přistupuje francouzský prezident Emanuel Macron, který na společném setkání s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem prohlásil: „Máme mezi sebou rozdíly… Nikdo z nás není naivní. Ale my respektujeme Čínu… a přirozeně očekáváme od našich velkých partnerů, že také respektují jednotu Evropské unie stejně jako její hodnoty.“

Pokud jde o asijské velmoci, tak například Japonsko jednotnou Čínu a Tchaj-wan jako součást Čínské lidové republiky uznává od roku 1972, a navíc se za vlády japonského premiéra Šinzó Abe mluví o výrazném zlepšení čínsko-japonských vztahů. Jižní Korea pak ustanovila své vztahy s Čínskou lidovou republikou až v roce 1992 po přerušení diplomatických vztahů s Tchaj-wanem.

Čínskou republiku (Tchaj-wan) uznává celkem 17 nezávislých států (většinou zemí třetího světa), mezi nimiž je například africké Svazijsko.

Výrok Vojtěcha Filipa hodnotíme jako nepravdivý, protože u celkem dvou jím jmenovaných příkladů osobností se nám povedlo najít výroky zpochybňující politiku jedné Číny. Konkrétně se jedná o Václava Havla, jehož návrh prosadit Tchaj-wan za člena OSN může být považován za zpochybnění námi diskutované politiky. Donald Trump rovněž svým výrokem v minulosti zpochybnil nedotknutelnost politiky jedné Číny.

Národní úřad pro kybernetickou bezpečnost vydal 17. prosince 2018 zprávu (.pdf, str.1), která zní:

„Použití technických nebo programových prostředků následujících společností, včetně jejich dceřiných společností, představuje hrozbu v oblasti kybernetické bezpečnosti: Huawei Technologies Co., Ltd., Šen-Čen, Čínská lidová republika.“

Z tohoto varování vyplývá, že se jedná jak o hardware, tak i software společnosti Huawei.

Podle bodu 7 (.pdf, str.2) je odůvodněním např.:
„Technické a programové prostředky uvedených společností jsou dodávány do informačních a komunikačních systémů, které mají či mohou mít z hlediska bezpečnosti státu strategický význam. Narušení bezpečnosti informací, tedy narušení dostupnosti, integrity nebo důvěrnosti informací v takových informačních a komunikačních systémech může mít zásadní dopad na bezpečnost České republiky a její zájmy.“

Společnost Huawei byla založena roku 1987 ve městě Šen-čen, provincii Guangdong. Zakladatelem je Žen Čeng Fej, absolvent stavebního inženýrství a architektury na Chongqingské univerzitě. V roce 1974 narukoval do armády Čínské lidové republiky, kde působil jako technik a inženýr. Nakonec se vypracoval na zástupce ředitele (nejednalo se o armádní hodnost). Za své výkony byl pozván v roce 1978 na Národní vědeckou konferenci a v roce 1982 na Národní sněm Komunistické strany Číny. V roce 1983 z armády odešel a posléze založil Huawei.

Společnost Huawei je v soukromém vlastnictví. Podle vyjádření české mluvčí společnosti Huawei, Magdy Teresy Partyky, jsou veškeré akcie společnosti rozděleny mezi její zaměstnance a vstup na burzu společnost neplánuje.

Adresa hlavního sídla společnosti zní: Huawei Base, Bantian, Longgang District, Shenzhen, China. Ani s pomocí ChinaCheckup se nám podařilo nalézt čínský Národní vyhledávací systém registrovaných firem. Stránka je však pouze v čínské lokalizaci a vyhledávání je možné pouze s originálními čínskými názvy firem. Za použití funkce automatického překládání v prohlížeči Chrome se nám podařilo nalézt údaje o zapsání společnosti Huawei k 15. září 1987 ve městě Šen-čen (Shenzhen). Spolehlivost těchto výsledků je však vzhledem k výhradně čínské jazykové lokalizaci diskutabilní. Hypertextový odkaz na vyhledané údaje je nefunkční. Pro případné ověření navštivte National Enterprise Credit Information Publicity System a do vyhledávacího pole zkopírujte 华为. Následně vyřešte captcha kód a pomocí překladu stránky v Google Chrome můžete přečíst nalezené výsledky v češtině. Pro zjednodušení uvádíme screenshot z výsledků našeho vyhledávání:

Jelikož se jedná o soukromou společnost registrovanou v ČLR, má vůči tomuto státu určité závazky. Upozornil na to v prosinci 2018 Národní úřad pro kybernetickou bezpečnost (NÚKIB). Ve zprávě NÚKIB (.pdf, str. 1-2) se mj. v bodě 4. uvádí: „Právní a politické prostředí Čínské lidové republiky, ve kterém uvedené společnosti primárně působí, a jejímiž zákony jsou povinny se řídit, vyžaduje po soukromých společnostech součinnost při naplňování zájmů ČLR včetně podílu na zpravodajských aktivitách aj. tyto společnosti se zároveň takové spolupráci se státem povětšinou nebrání; úsilí chránit zájmy zákazníků na úkor zájmům ČLR je v tomto prostředí značně sníženo. Podle dostupných informací existuje organizační a personální propojení mezi těmito společnostmi a státem. Uvedené tedy vytváří obavy, že zájmy ČLR mohou být stavěny nad zájmy uživatelů technologií uvedených společností (Huawei a ZTE, pozn. Demagog.cz).“

Podle vyjádření IT expertů pro server HlídacíPes.org je tak například možné obávat se odposlechů, monitoringu provozních a lokalizačních údajů nebo dokonce kompletního vyřazení komunikační infrastruktury.

Podobně se pro BBC vyjádřil australský expert na kybernetickou bezpečnost Tom Uren, který prohlásil, že "spojitost mezi firmami a čínskou vládou podněcuje obavy, že by stát mohl skrze tyto firmy provádět špionáž", neboť "dle loni schválených čínských zákonů mohou čínské zpravodajské služby vyžadovat pro své snahy na čínských firmách spolupráci".

Proti těmto zprávám se do médií vyjádřil i zakladatel Žen Čeng Fej. Uvedl, že by Huawei odmítla případné žádosti Číny o důvěrné informace zahraničních zákazníků Huawei, dále uvedl: „Miluji svou zemi a podporuji komunistickou stranu. Neudělal bych ale nic, co by poškodilo jinou zemi světa. (...) Mezi mými politickými názory a podnikatelskou činností firmy Huawei neexistuje žádná spojitost.“

Znění Mezinárodního paktu o politických a občanských právech přijalo usnesením č. 2200 na svém 21. zasedání Valné shromáždění OSN v roce 1966. V účinnosti je tento pakt od 23. března 1976, přičemž do dnešního dne k němu přistoupilo 172 států, šest dalších (např. Čína či Kuba) pakt sice podepsalo, avšak nepřistoupilo k němu a není pro ně tedy závazný. Není tedy pravda, že by tento pakt platil všude, samotné OSN má totiž 193 členů, kromě již zmíněné Číny a Kuby pakt nebyl přijat např. Saúdskou Arábií, Spojenými arabskými emiráty či Singapurem.

Mezinárodním paktem o politických a občanských právech je chráněno např. právo na život (čl. 6) či je zakázáno otroctví a mučení (čl. 7 a čl. 8). Listovní tajemství je pak chráněno v rámci čl.17, podle kterého „nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo
korespondence ani útokům na svou čest a pověst.“

Výslovně pak pojem listovní tajemství používá až česká Listina základních práv a svobod v čl. 13:
„Nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství jiných písemností a záznamů...“