KDU-ČSL

Z jednání vlády jsou pořizovány písemné záznamy, které mimo jiné obsahují stručný průběh rozpravy a její závěry. Kompletní záznam jednání ovšem zveřejňován není a kompetenční spory, ke kterým během nich dochází, proto nejsou dohledatelné. Výrok tedy považujeme za neověřitelný.

Ke kompetenčním sporům ovšem dochází. Na začátku tohoto roku předložilo ministerstvo pro místní rozvoj návrh novelizace stavebního zákona, který byl jedním z hlavních témat námi ověřované debaty v Otázkách Václava Moravce. Návrh usiloval o zavedení jednotného řízení, které by zjednodušilo a zefektivnilo proces povolování staveb. Proti se však postavila některá ministerstva, která se nechtěla vzdávat svých kompetencí.

Dalším příkladem je zákon o sociálním bydlení, kdy jeho novelizaci zdržoval kompetenční spor mezi ministerstvem pro místní rozvoj a ministerstvem práce a sociálních věcí. Důvodem neshod byly zejména otázky správy a financování systému. Návrh zákona pak vláda schválila až v březnu 2017 a Poslanecká sněmovna o něm naposledy jednala v květnu, kdy bylo jednání přerušeno.

Podle Zprávy o stavu Romské menšiny za rok 2015 (str. 35–36) Úřad práce nijak neeviduje příslušnost uchazečů k Romské menšině, sledování přesné nezaměstnanosti Romů je proto velmi složité. Je však možné usuzovat, že jejich zaměstnanost roste nebo klesá podle toho, jak se vyvíjí celková nezaměstnanost v ČR. Ta dlouhodobě klesá, takže je možné usuzovat, že klesá i míra nezaměstnanosti Romů.

To například dokládá porovnání odhadovaného procenta nezaměstnanosti Romů ve sledovaných sociálně vyloučených lokalitách z let 2006a 2015. Zde došlo ke snížení z původně odhadovaných 90–100 % na 80–85 % v roce 2015. Tento rozdíl hovoří o zlepšení situace, nicméně nezaměstnanost Romů v těchto lokalitách je podle odhadu stále velmi vysoká.

Jak však již bylo zmíněno, Úřad práce ČR nerozlišuje, zda se uchazeč hlásí k Romské menšině, není proto možné najít přesné statistiky, které by se na nezaměstnanost Romů zaměřovaly. Výrok je proto hodnocen jako neověřitelný.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný. Z veřejně dostupných zdrojů se nám prohlášení zmíněného ministra nepodařilo dohledat, nelze ovšem vyloučit, že padlo na jednání obou politiků.

Postoj KDU-ČSL ke krizi na Ukrajině, potažmo anexi Krymu, byl jasný – lidovci se postavili proti anexi Krymu a odsoudili kroky Ruska vůči Ukrajině. Během hlasování 25. března 2014 podpořili návrh ODS odmítající anexi ukrajinského polostrova Ruskou federací všichni lidovečtí poslanci kromě Pavla Bělobrádka, který byl z jednání omluven, a Jana Bartoška, jenž nebyl přihlášen.

V únoru 2014 vydala poslankyně KDU-ČSL Zuzana Roizhová prohlášení, ve kterém odsoudila ruské jednání, žádala uplatnění sankcí a zároveň apelovala na společný postup členských států EU v rámci této krize.

Podobné stanovisko vydali lidovci 10. a 20. března – v něm opět odsuzují postup Ruska a zároveň upozorňují na fakt, že v roce 1994 dostala Ukrajina záruky (pokud se vzdá jaderných zbraní) bezpečnosti a územní celistvosti, a to díky podepsání Budapešťského memoranda (kapitola 3; popřípadě originální znění), které Rusko porušilo.

Zajímavou analýzu postojů jednotlivých stran k událostem na Ukrajině vypracoval think-tank Evropské hodnoty pro Hospodářské noviny.

Ukrajinský ministr pro energetiku skutečně přijel do Prahy dne 13. září a sešel se s Pavlem Bělobrádkem a zástupci českého průmyslu. Nicméně se mělo jednat o plánu USA a EU na zvýšení energetické soběstačnosti a bezpečnosti Ukrajiny.

Poděkování za neuznání anexe Krymu a celkový postoj ČR ke krizi na Ukrajině pronesl ukrajinský ministr Stepan Poltorak, a to v květnu letošního roku, když se sešel s ministrem obrany Martinem Stropnickým. Zda podobné prohlášení přednesl i ministr pro energetiku, nevíme.

Pavel Bělobrádek v předchozí části zmiňuje situaci v Číně a v Kubě a mluví o pronásledování v celosvětovém kontextu. Opravdu můžeme nalézt velké množství lidí a skupin pronásledovaných z náboženských, politických a dalších důvodů.

Pokud začneme pronásledováním kvůli víře, pak například podle organizace Open Door je ve světě pronásledovaných okolo 200 milionů křesťanů (.pdf, str. 19). Ti jsou perzekuováni, zabíjeni či znevýhodňováni. Nejhorší situace je podle této studie v Severní Koreji, Somálsku a Afghánistánu.

V buddhistické Barmě v současnosti probíhá konflikt s muslimskou menšinou Rohingů, která je odtamtud podle pozorovatelů vyháněna a vyhlazována.

Kvůli náboženství, ale i kvůli politickým názorům jsou lidé pronásledováni například v Číně nebo v KLDR. V Turecku byla během roku od pokusu o puč a svržení prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana uvalena vazba na zhruba 50 tisíc lidí. Více než 150 tisíc policistů, vojáků, soudců, učitelů a dalších lidí přišlo kvůli podobným obviněním o práci.

Pronásledováni jsou lidé také na základě etnické příslušnosti (což může být někdy kombinované s náboženskými a politickými důvody), jako třeba Kurdové v již zmíněném Turecku.

K pronásledování dochází většinou v totalitních státech, kde opozice nemá téměř žádné slovo a lidé smýšlející jinak než provládně jsou pronásledováni.

Pavel Bělobrádek je předsedou KDU-ČSL od 20. listopadu 2010. Pod jeho vedením se tak strana účastnila opakovaně krajských a také senátních voleb, ve kterých skutečně posilovala.

Krajské volby

Lidovci se pod vedením Bělobrádka účastnili krajských voleb dvakrát – konkrétně to bylo na podzim 2012 a 2016. V prvně uvedených volbách získali celkem 53 mandátů (ať již na samostatných kandidátkách, nebo v různých krajských koalicích – za všechny koalice pro Královéhradecký kraj, na jejíž kandidátce získal mandát i Bělobrádek).

O čtyři roky později pak lidovci posílili o celkem pět mandátů. Celostátně dosáhli na 58 krajských zastupitelů.

Senátní volby

V roce 2012 získali lidovci dva mandáty. O dva roky později získali pět senátorů a další dva byli zvoleni ve společné koalici s dalšími subjekty. V roce 2016 získali pět mandátů, v koalici s dalšími subjekty pak další tři mandáty.

Pokud budeme srovnávat stejný druh voleb, tak je pravdou, že pod Bělobrádkem se lidovci postupně zlepšují. Bereme-li tedy ty volby, kdy se KDU-ČSL pod tímto předsedou ucházela o podporu opakovaně. Do srovnání tedy nepočítáme období před Bělobrádkovým nástupem, kdy lidovci vypadli z Poslanecké sněmovny.

Z hlediska výkonnosti daného odvětví je nutné sledovat jak hrubý domácí produkt (HDP), tak hrubou přidanou hodnotu (HPH). HDP je z hlediska strany nabídky určován hrubou přidanou hodnotou a saldem daní z produktů a dotací na produkty. Samotná hrubá přidaná hodnota reflektuje souhrnnou výkonnost odvětví a je čistým ukazatelem výkonnosti ekonomiky. HPH tvoří asi 90 % HDP.

Podle posledních dostupných dat Eurostatu (viz graf níže) za rok 2015 měla Česká republika podíl průmyslu na hrubé přidané hodnotě 32,1 %, a z tohoto pohledu tedy byla druhou nejprůmyslovější zemí v Evropské unii, hned za Irskem. V případě Irska ovšem dodejme, že Eurostat upozorňuje na specifičnosti případu, proto i výrok hodnotíme jako pravdivý.

U Německa byl podíl průmyslu na HPH 25,9 % a v žebříčku zemí EU skončilo na osmém místě.

Eurostat také provedl srovnání vývoje podílu průmyslu na HPH v čase. V tomto ohledu se ČR od roku 1995 téměř nikam neposunula – v roce 1995 byl tento podíl 31,4 %. I tak se ale ČR v tomto ohledu drží na vrcholu ve srovnání s ostatními zeměmi EU.

Průmysl se pak v roce 2016 podílel na HDP (.pdf, str. 6) z 32,3 %.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť vláda sice valorizovala platby za státní pojištěnce (a bude se tak dít dle schváleného zákona až do roku 2020), nicméně v rozporu se svým vlastním slibem (str. 19) nejde o pravidelné valorizace, které by byly vázány např. na růst platů ve zdravotnictví nebo inflaci.

Platba za státního pojištěnce znamená, že stát je prostřednictvím státního rozpočtu plátcem zdravotního pojištění za studenty, nezaměstnané a důchodce. Za tyto osoby platí stát měsíčně pojistné ve výši 13,5 % z částky rovnající se vyměřovacímu základu pro platbu pojistného státem.

Vyměřovací základ je přitom stanoven v zákoně o pojistném na veřejné zdravotní pojištění. Částku zde uvedenou může vláda vždy do 30. června změnit svým nařízením, kterým vždy jednorázově zvyšuje platbu za státní pojištěnce. Pravidelná valorizace by však měla být zajištěna novelou tohoto zákona, která jasně stanoví ekonomické parametry, k nimž bude pravidelné navyšování vázáno.

Pravidelnou valorizaci prosazovalo ministerstvo zdravotnictví za bývalého ministra Němečka a jeho plán převzal i nynější ministr Ludvík. V lednu 2016 přišlo ministerstvo zdravotnictví s návrhem na pravidelnou valorizaci. Proti návrhu se postavilo ministerstvo financí (MF) pod vedením Andreje Babiše především kvůli jeho přílišné finanční nákladnosti pro státní rozpočet.

V návrhu zákona byla pravidelná valorizace platby navázána na všeobecný vyměřovací základ pro účely důchodového pojištění. Součástí návrhu zákona měl být anticyklický mechanismus, který by v době ekonomické krize zajistil kompenzaci výpadku prostředků pro systém zdravotního pojištění (viz zde).

Ministerstvo financí s anticyklickým mechanismem nesouhlasilo a v návrhu podle něj chyběla provázanost se zvýšením výběru pojistného na zdravotní pojištění při ekonomickém růstu a možností snížení plateb státu. Podle MF měla být valorizace plateb navázána na ekonomické parametry, jako jsou růst inflace či růst průměrné mzdy ve zdravotnictví.

Valorizace plateb byla ovšem předmětem sporu mezi ministry Němečkem a Babišem již dříve, neboť Andrej Babiš jakékoliv navyšování odmítal.

Sobotkova vláda navýšila platbu za státního pojištěnce několikrát, až na poslední případ vždy pomocí vládního nařízení, což dokazuje následující tabulka, která ukazuje vývoj výše této platby:

Navyšování plateb za státní pojištěnce bylo pro období mezi červencem 2014 a koncem roku 2018 realizováno vládou vždy formou vládního nařízení. Ve všech případech se jednalo o navýšení této platby po domluvě koaličních stran jednorázově, nikoliv na základě automatického mechanismu, podle něhož by docházelo k pravidelnému zvyšování podle stanovených parametrů.

V červnu 2017 schválili poslanci novelu zákona č. 592/1992 Sb., která byla výsledkem dohody ministrů Ludvíka a Babiše. Tato novela znamenala zvýšení vyměřovacího základu a měsíční částky za státního pojištěnce pro roky 2019 a 2020. Stát bude v těchto letech dávat do systému zdravotního pojištění za státní pojištěnce přibližně 3,5 mld. Kč ročně navíc. I když se jedná o novelu zákona zaručující valorizaci platby v obou zmíněných letech o přibližně stejnou částku, nejedná se o pravidelnou valorizaci platby vázanou na ekonomické parametry.

Eurostat vydává každým rokem statistiku, která se zabývá počtem lidí, kteří používají internet k interakci s veřejnými autoritami, tedy k eGovernmentu.

Podle této statistiky je na posledním místě Rumunsko, ale Česká republika je až sedmá od konce. Za ní se umisťuje ještě Chorvatsko, Polsko, Itálie, Bulharsko, Makedonie a již zmíněné Rumunsko.

Pokroku jednotlivých zemí v rámci eGovernmentu se týká také zpráva vypracovaná Evropskou komisí 3. října 2016. Ta srovnává data z let 2014–2015 a 2012–2013.

Česká republika se z tří výsledných kategorií: Accelators, Steady performers a Moderate performers umisťuje spolu s Polskem, Slovenskem, Maďarskem, Rumunskem, Bulharskem, Řeckem, Tureckem, Kyprem, Chorvatskem, Slovinskem, Itálií, Švýcarskem, Velkou Británií a Irskem v poslední kategorii. Jasné pořadí mezi těmito zeměmi ale není jasné.

Stejně pak vychází Česká republika také v the Digital Economy and Society Index (DESI), který zpracovává taktéž Evropská komise. Index shrnuje relevantní ukazatele evropské digitální výkonnosti a sleduje vývoj členských států EU v oblasti digitální konkurenceschopnosti.

V profilu (.pdf, str. 1) České republiky pro letošní rok se uvádí, že jsme v tomto idexu na osmnáctém místě. V kategorii (.pdf, str. 4), která sleduje eGovernment, jsme na 22. místě, a i když jsme si oproti loňskému 26. místu polepšili, stále zůstáváme pod průměrem Evropské unie.

Za posledních 20 let (1996–2016) se narodilo 2 161 901 živých dětí. V předchozích 20 letech (1976–1996) to bylo 2 891 454 živých dětí. Za posledních 20 let je tedy úbytek pouze 729 553, ne milion, jak je vidět v následujícím grafu:

Podle dat českého statistického úřadu počet žáků na učňovských oborech opravdu každoročně klesá. V porovnání školního roku 2005/06 a posledních dat za rok 2015/2016 klesl o zhruba 46 tisíc:

Podívejme se ale na to, kolik procent z žáků na středním stupni vzdělávání tvoří studenti v oborech s výučním listem. Od roku 2005 do 2016 došlo k poklesu o 2 %: v roce 2005/2006 studovalo 24 % studentů obor s výučním listem, o deset let později 21 % ze všech studentů na středních školách. Na procentuální zastoupení se zaměřujeme proto, že na rozdíl od absolutního počtu není zkreslen celkovým poklesem studentů, ke kterému kvůli nižší porodnosti nepochybně dochází. Ve výroku Bělobrádka by proto mělo jít hlavně o proporcionální (tj. procentuální) zastoupení žáků na oborech s vyučením.

Nyní se vyjádříme ke Gaussově křivce, kterou Bělobrádek zmiňuje. Gaussovo rozdělení, nebo také normální, je rozdělení v populaci, v tomto případě myšleno inteligenční rozdělení. Opět platí, že zde jde o procenta lidí v populaci, kteří mají konkrétně vysokou inteligenci (měřenou testy IQ) – tato proporce se v čase nemění, největší procento populace se pohybuje okolo průměru (68 % populace) a menší dosahuje geniality nebo je naopak mentálně na nižší úrovni.

Pokud tedy Pavel Bělobrádek říká, že na Gaussově křivce kvůli menšímu počtu dětí něco „chybí“, není to úplně korektní argumentace: rozložení inteligence dětí se nemění, pouze se „kopec“ z grafu sníží, takže je ve všech částech populace méně lidí.

Změna ovšem může nastat například v tom, že gymnázia nebo školy zakončené maturitou nenaplní své kapacity dětmi s vyšším IQ, a proto mohou snižovat požadavky na studenty a nabírat více dětí s nižším IQ. To bude pravděpodobně případ propadu u škol s výučním listem: jak ukazuje výše publikovaná tabulka, skoro u všech typů vzdělání došlo k poklesu žáků, nárůst najdeme hlavně u všeobecných škol s maturitou (ze kterých poté žáci nejčastěji míří na vysokou školu).

Duální vzdělávání je propojení výuky na středních odborných školách s praxí ve firmách, kdy žák bývá zároveň zaměstnancem firmy. V Německu tento systém již existuje, podle srovnávací studie (.pdf, str. 6) Národního ústavu pro vzdělávání tam bylo v roce 2012 možné získat vzdělání v rámci duálního systému v 344 profesích.

CDU vstupuje do voleb s programem na roky 2017–2021, který nese název Pro Německo, ve kterém je dobré žít. V rámci sekce (.pdf, str. 10, německy) věnující se dobrým pracovním příležitostem pro všechny zmiňuje také duální vzdělávání. Přesně svou vizi formuluje takto: „V Německu má vzdělávání pro budoucí zaměstnání dvě části: První z nich je ve firmě tady se lidé naučí o své práci a druhá z nich ve škole, která učí zase jiným důležitým věcem. Tak je to správně, a tak by to také mělo zůstat.“