KDU-ČSL

Je pravdou, že po skončení 2. světové válce měl proces potrestání kolaborantů a válečných zločinců mnoho podob. Od lynče a živelných trestů domnělých kolaborantu, přes státem organizované procesy s tzv zrádci - ve Francii například známé tzv. "legální čistky (Epuration Legale)", mezinárodními soudy s vrcholnými představitely nacistického režimu (soudy v Norimberku), až po hromadné odsuny/vyhnání německy mluvících obyvatel.

Faktem zůstává, že tyto tresty vůči Němcům a místním kolaborantům probíhaly po celé Evropě, jen ve střední a východní Evropě, kde existovaly významné historické německé menšiny došlo i k trestání německých obyvatel bez ohledu na skutečnou vinu či podporu nacistického režimu formou odsunu/vyhnání.

Velké posuny obyvatelstva proběhly také v Polsku, kterému se více na západ posunuly hranice. Německé obyvatelstvo z Polska bylo odsunuto dále do Německa a z území Sovětského svazu byli do nového Polska přesunuti Poláci, kteří zde do té doby žili.

Obecně lze tedy konstatovat, že země, které se měly zanedlouho ocitnout za tzv. Železnou oponou, přistoupily k vypořádání po 2. světové válce plošněji, podle etnického klíče. Je ovšem třeba dodat, že právě na území těchto zemí žily široké německé menšiny. To se dělo na základě tzv. Postupimské smlouvy. Šlo o výstup z Postupimské konference mezi Spojenými státy, SSSR a Velkou Británií, na jehož zákadě mělo být z Polska, Československa a Maďarska odsunuto německé obyvatelstvo (článek XII).

V případě československých německých antifašistů či odbojářů dle odhadů historiků, tehdejší republika uznala do roku 1946 jen 150 tisicům českých Němců status antifašisty. Odhaduje se, že je to jen přibližně polovina těch, kterým tento status měl náležet (pdf., s.22). Otázkou zůstáva i skutečnost, že přiznání statusu antifašisty a s ním spojených "úlev a lepšího zacházení" bylo pro některé skupiny německých antifašistů nedosažitelné. Jednalo se především o katolické německé občany či Němce nestraníky (tamtéž., s.21). Z tohto počtu se vědomím toho, že se stávají i tak jen občany druhé kategorie rozhodla většina německých antifašistů k "dobrovolnému" odstěhování se. Do roku 1946 odešlo takto v rámci antifašistických transportů 96 176 osob a s tím, že dalších cca 30 tisíc čekalo na potvrzení dokladů k vystěhování.

Česko-německé vztahy hodnotí politici z obou zemí kladně, Německo také představuje našeho nejvýznamnějšího obchodního partnera.

Na nedávné berlínské schůzce českého ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka s jeho německým protějškem Frankem-Walterem Steinmeierem se na dobrém stavu česko-německých vztahů shodli oba aktéři, dokonce za nejlepší v naší novodobé historii je označil v říjnu minulého roku premiér Sobotka. Ze strany Německa chválila vztahy obou zemí kancléřka Merkelová při srpnové návštěvě v Praze. Přestože v superlativech mluvil pouze český předseda vlády, česko-německé vztahy popisují čelní představitelé obou zemí jako dobré a první část výroku považujeme za pravdivou. Spolková republika Německo představuje skutečně nejdůležitějšího obchodního partnera Česka, předloni se vzájemná výměna zboží podílela na celkovém zahraničním obchodu 29,5 %, což je zdaleka nejvíc mezi ostatními českými obchodními partnery (viz graf). V pořadí zemí obchodujících s Německem se s takovýmto objemem Česko umístilo (.pdf, str. 44) na 11. místě, nejvíce si obě země vyměňují automobilové příslušenství. Celkový obrat v roce 2015 se vyšplhal na 75,67 miliard euro, při dnešním kurzu tato částka přesahuje hranici dvou bilionů korun.

Graf znázorňuje podíl obratu zahraničního obchodu s devíti největšími českými obchodními partnery vzhledem k celkovému zahraničního obchodu ČR. Vytvořili jsme jej pomocí aplikace ČSÚ, země uvedeny pod svým kódem (AT – Rakousko, CN –Čína, DE – Německo, FR – Francie, IT – Itálie, NL – Nizozemsko, PL – Polsko, RU – Rusko, SK – Slovensko).

Sudetoněmecké krajanské sdružení (SL) se skutečně vzdalo majetkových nároků (0:30) a diskuze nad otázkou vysídlených Němců byla bezprostředně po válce i v nedávné minulosti značně konfrontační. Dnes se politický diskurz orientuje na přátelské navázání vztahu a řešení otázky. Hermanův (KDU-ČSL) výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, jakožto odnož německé SL, působí v Česku od roku 2009. Oficiálně zaregistrován byl ale až v roce 2015. Ve stejném roce chtěla německá SL vypustit ze svých stanov článek d) (.pdf), kde požaduje navrácení nebo náhradu za konfiskovaný majetek po druhé světové válce. Namísto toho přichází s alternativou v článku c), kde se vymezuje vůči vyvlastňování po celém světě.

Část členů, kteří nesouhlasili s vyjmutím zmíněných bodů, dala změnu stanov k Mnichovskému soudu. Ten jejich snahu zamítl, ale stanovy přesto zrušil. SL v čele s Berndem Posseltem proto návrh na úpravu stanov začátkem roku 2016 podala znova. Tzv. sudetští Němci se tedy skutečně ve většině vzdali majetkových nároků.

Otázka sudetských Němců byla původně zakotvena v Benešových dekretech z roku 1945. Dekret č. 33/1945 Sb., čl.5, který odjímal české nebo slovenské občanství i dekret o konfiskaci majetku 12/1945 Sb. byly hojně diskutovány i v prezidentských volbách roku 2013. Miloš Zeman v té době kriticky vystupoval vůči Karlu Schwarzenbergovi, který se přikláněl k navrácení majetku odsunutým Němcům (2:15) i sudetské otázce obecně.

Naproti tomu německá kancléřka Angela Merkelová odsoudila odsun poměrně jasně. Snahu o navázání diskuze se sudetskými Němci se pokusil Petr Nečas (ODS) už v roce 2013 v Bavorsku.

"Litujeme, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny. (...) Je ale nadevší pochybnost jasné, že se nemůžeme vrátit do doby před 80 lety. Musíme si přiznat, že můžeme napravit jen velmi málo z toho, co špatného se v dějinách stalo."

Sudetoněmecké dny navštívil v roce 2015 i vicepremiér Pavel Bělobrádek (.pdf)(KDU-ČSL). Je tedy patrné, že existuje snaha o navázání pozitivních vztahů mezi oběma stranami.

Nepodařilo se nám zjistit, zda se KDU-ČSL plánuje vydat na sudetoněmecký sněm, který se každoročně koná vskutku o letnicích.

Sněmy připadají na svatodušní svátky, sedm týdnů po Velikonocích se konaly v roce 2015 (.pdf), 2016 a budou se konat i letos. O záměru KDU-ČSL vydat se na sněm pořádaný v Augsburgu 3. a 4. června 2017 jsme se bohužel ve veřejných zdrojích nikde nedočetli.

Protože jsme nedokázali zjistit informace k druhé části výroku, řadíme jej k neověřitelným.

Dne 27. ledna 2017 při příležitosti Mezinárodního dne památky obětí holokaustu a předcházení zločinům proti lidskosti proběhlo v Hlavním sále Senátu Parlamentu ČR vzpomínkové setkání, jež již poněkolikáté pořádá Federace židovských obcí v ČR a Nadační fond obětem holocaustu. Mezi jeho účastníky patřili mimo jiné Milan Štěch, jakožto zástupce horní komory ČR i místopředseda Poslanecké sněmovny Jan Bartošek. Události se zúčastnila i předsedkyně Bavorského zemského sněmu Barbara Stammová s početnou delegací Mnichovského parlamentu. Jak uvádí oficiální stránky Bavorského zemského sněmu, tento rok poprvé došlo k uctění památky holocaustu v zahraničí.

Witikobund skutečně prosazuje náhradu pro vysídlené sudetské Němce a jako extremistická organizace, která je součástí SL nepodpořila většinovou snahu o změnu stanov spolku. Hermanův (KDU-ČSL) výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Sudetoněmecké krajanské sdružení (SL) byla založena trojicí spolků: Selingerovým sdružením, Witikobundem a Ackermannovým sdružením. Nejsme však schopni dohledat, jakou pozici či zastoupení měli, respektive mají dílčí členové.

Witikobund je spolek sudetoněmeckých nacionalistů, který už v roce 2005 označilo ministerstvo vnitra (.pdf, str. 202) za neonacisty, kteří šíří v landsmanschaftu (SL) protičeské názory. Dále uvádí, že "od r. 2001 je Witikobund považován ze strany německé zpravodajské služby BfV za extremistickou organizaci."

O jedenáct let později, tedy roku 2015 (1:10), kdy chtělo 71,8 % členů SL odejmout požadavek na navrácení konfiskovaného majetku se Witikobund jako jediný veřejně vymezil vůči těmto snahám. Zastřešuje při tom asi 2-3 % vysídlených Němců, u kterých usiluje o odškodnění.

Současně na postup většiny členů podal předseda Witikobundu Felix Vogt Gruber žalobu, kterou Mnichovský soud zamítl. Přesto byla změna stanov zrušena a SL v čele s Berndem Posseltem proto návrh na úpravu stanov začátkem roku 2016 podala znova.

Zákon o církevních restitucích se projednával již v roce 2008, kdy Herman působil na tiskovém oddělení ministerstva kultury. KDU-ČSL, jako člen Sněmovny, se na tvorbě zákona podílela. Zákon tehdy neprošel 1. čtením, jeho projednávání bylo odročeny hlasy ČSSD, KSČM a 3 poslanci ODS a opětovně se k němu legislativci již nedostali.

Znovu se začal zákon projednávat v roce 2012, kdy KDU-ČSL neměla poslanecké zastoupení a nepodílela se na rozhodování o zákonu (vyjma Senátu). Hermanův postoj k oběma situacím při projednávání zákona nejde z veřejně dostupných zdrojů doložit. Tedy apel současného ministra na to, že se má více jednat s tehdejší opozicí, je neověřitelný.

Zákon 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církev. a nábož. společnostmi vstoupil v platnost 5. prosince 2012. V té době byla u vlády Nečasova ODS, TOP 09 a VV. Jak Herman správně uvádí, KDU-ČSL vůbec nehlasovala o zákoně (resp. pouze v Senátu), protože se nedostala do Sněmovny, jelikož ve volbách 2010 získala pouze 4,39 %.

Na nočním hlasování o majetkovém vyrovnání s církví byl patrný přetrvávající nejednotný postoj mezi vládou a opozicí. Vládní strany zákon nakonec prosadily.

Stanovisko Generální prokuratury cituje Daniel Herman správně. Vlastnictví církevního majetku se zabýval také Ústavní soud v roce 2013, který potvrdil, že církevní subjekty měly za svůj majetek plnou způsobilost. V jeho usnesení (.pdf, str. 48) je uvedeno:

"Ze stanoviska Generální prokuratury ze dne 20. května 1954 č. T 282/54-ZO-33 plyne, že majetek církví a náboženských společností není v socialistickém vlastnictví osobním a nebyl nikdy zestátněn (čímž je nutno rozumět majetek do té doby nezestátněný). Vlastnictví církví a církevních institutů trvá, přičemž stát na majetek toliko dozírá. Konstatuje tedy, že se jedná o vlastnictví soukromé, které je pod dozorem a zvláštní ochranou státu."

Usnesení dále jmenuje rozhodnutí Nejvyššího soudu, která potvrzují, že vlastníkem majetku církví není stát. Na str. 51 pak potvrzuje, že církevní subjekty jako právnické osoby měly zásadně plnou majetkovou způsobilost.

V otázce vlastnictví majetku církví odkazujeme zejména na výše uvedený výrok Vojtěcha Filipa o josefínských reformách. Tvrzení Hermana dále odpovídá usnesení Generální prokuratury i Ústavního soudu. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Velmi diskutovaný zákon o střetu zájmů měl podporu napříč celým stranickým spektrem. Dokazuje to hlasování Poslanecké sněmovny ve třetím čtení tohoto návrhu i hlasování o návrhu vráceném Senátem. Jediným, kdo se stavěl proti oběma verzím novely, bylo hnutí ANO.

Při projednávání třetího čtení návrhu dne 14. září byl za přítomnosti 182 poslanců návrh schválen – pro bylo 135 poslanců, přičemž negativně se vyjádřilo jen 37 poslanců z ANO a 2 nezařazení. Postoupený návrh novely zákona pak byl Sněmovně vrácen Senátem s pozměňovacími návrhy – o revidovaném návrhu se hlasovalo 29. listopadu. Ze 174 přítomných jej podpořilo 125 poslanců. Proti byla drtivá většina příslušníků ANO a 5 nestraníků, mimo jiné i členové Okamurovy SPD.

Tento výrok hodnotíme jako pravdivý, protože regulace vlastnictví médií je odložena o patnáct dnů ode dne vyhlášení zákona. Zákon nabývá platnosti od 1. ledna 2017.

Návrh zákona, který byl přijat Poslaneckou sněmovnou i Senátem, říká v čl. I bodu 17 § 4a odst. 1:

„Veřejný funkcionář uvedený v § 2 odst. 1 nesmí být provozovatelem rozhlasového nebo televizního vysílání nebo vydavatelem periodického tisku ani společníkem, členem nebo ovládající osobou právnické osoby, která je provozovatelem rozhlasového nebo televizního vysílání nebo vydavatelem periodického tisku.“
V části sedmé tohoto návrhu zákona se pak uvádí:

„Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2017, s výjimkou čl. I bodu 17 v části týkající se § 4a, bodu 30, čl. II bodu 6 a čl. IV, které nabývají účinnosti patnáctým dnem po jeho vyhlášení.“

Zároveň se tento zákon podle čl. II bodu 6 nevztahuje na již zvolené veřejné funkcionáře:

„Zákazy a omezení podle § 4a zákona č. 159/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se nevztahují na veřejného funkcionáře, který zahájil výkon veřejné funkce přede dnem nabytí účinnosti tohoto ustanovení.“

Senátní verze obsahovala také posunutí části zákona až na září 2017.