KDU-ČSL

Nepodařilo se nám zjistit, zda se KDU-ČSL plánuje vydat na sudetoněmecký sněm, který se každoročně koná vskutku o letnicích.

Sněmy připadají na svatodušní svátky, sedm týdnů po Velikonocích se konaly v roce 2015 (.pdf), 2016 a budou se konat i letos. O záměru KDU-ČSL vydat se na sněm pořádaný v Augsburgu 3. a 4. června 2017 jsme se bohužel ve veřejných zdrojích nikde nedočetli.

Protože jsme nedokázali zjistit informace k druhé části výroku, řadíme jej k neověřitelným.

Dne 27. ledna 2017 při příležitosti Mezinárodního dne památky obětí holokaustu a předcházení zločinům proti lidskosti proběhlo v Hlavním sále Senátu Parlamentu ČR vzpomínkové setkání, jež již poněkolikáté pořádá Federace židovských obcí v ČR a Nadační fond obětem holocaustu. Mezi jeho účastníky patřili mimo jiné Milan Štěch, jakožto zástupce horní komory ČR i místopředseda Poslanecké sněmovny Jan Bartošek. Události se zúčastnila i předsedkyně Bavorského zemského sněmu Barbara Stammová s početnou delegací Mnichovského parlamentu. Jak uvádí oficiální stránky Bavorského zemského sněmu, tento rok poprvé došlo k uctění památky holocaustu v zahraničí.

Witikobund skutečně prosazuje náhradu pro vysídlené sudetské Němce a jako extremistická organizace, která je součástí SL nepodpořila většinovou snahu o změnu stanov spolku. Hermanův (KDU-ČSL) výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Sudetoněmecké krajanské sdružení (SL) byla založena trojicí spolků: Selingerovým sdružením, Witikobundem a Ackermannovým sdružením. Nejsme však schopni dohledat, jakou pozici či zastoupení měli, respektive mají dílčí členové.

Witikobund je spolek sudetoněmeckých nacionalistů, který už v roce 2005 označilo ministerstvo vnitra (.pdf, str. 202) za neonacisty, kteří šíří v landsmanschaftu (SL) protičeské názory. Dále uvádí, že "od r. 2001 je Witikobund považován ze strany německé zpravodajské služby BfV za extremistickou organizaci."

O jedenáct let později, tedy roku 2015 (1:10), kdy chtělo 71,8 % členů SL odejmout požadavek na navrácení konfiskovaného majetku se Witikobund jako jediný veřejně vymezil vůči těmto snahám. Zastřešuje při tom asi 2-3 % vysídlených Němců, u kterých usiluje o odškodnění.

Současně na postup většiny členů podal předseda Witikobundu Felix Vogt Gruber žalobu, kterou Mnichovský soud zamítl. Přesto byla změna stanov zrušena a SL v čele s Berndem Posseltem proto návrh na úpravu stanov začátkem roku 2016 podala znova.

Zákon o církevních restitucích se projednával již v roce 2008, kdy Herman působil na tiskovém oddělení ministerstva kultury. KDU-ČSL, jako člen Sněmovny, se na tvorbě zákona podílela. Zákon tehdy neprošel 1. čtením, jeho projednávání bylo odročeny hlasy ČSSD, KSČM a 3 poslanci ODS a opětovně se k němu legislativci již nedostali.

Znovu se začal zákon projednávat v roce 2012, kdy KDU-ČSL neměla poslanecké zastoupení a nepodílela se na rozhodování o zákonu (vyjma Senátu). Hermanův postoj k oběma situacím při projednávání zákona nejde z veřejně dostupných zdrojů doložit. Tedy apel současného ministra na to, že se má více jednat s tehdejší opozicí, je neověřitelný.

Zákon 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církev. a nábož. společnostmi vstoupil v platnost 5. prosince 2012. V té době byla u vlády Nečasova ODS, TOP 09 a VV. Jak Herman správně uvádí, KDU-ČSL vůbec nehlasovala o zákoně (resp. pouze v Senátu), protože se nedostala do Sněmovny, jelikož ve volbách 2010 získala pouze 4,39 %.

Na nočním hlasování o majetkovém vyrovnání s církví byl patrný přetrvávající nejednotný postoj mezi vládou a opozicí. Vládní strany zákon nakonec prosadily.

Stanovisko Generální prokuratury cituje Daniel Herman správně. Vlastnictví církevního majetku se zabýval také Ústavní soud v roce 2013, který potvrdil, že církevní subjekty měly za svůj majetek plnou způsobilost. V jeho usnesení (.pdf, str. 48) je uvedeno:

"Ze stanoviska Generální prokuratury ze dne 20. května 1954 č. T 282/54-ZO-33 plyne, že majetek církví a náboženských společností není v socialistickém vlastnictví osobním a nebyl nikdy zestátněn (čímž je nutno rozumět majetek do té doby nezestátněný). Vlastnictví církví a církevních institutů trvá, přičemž stát na majetek toliko dozírá. Konstatuje tedy, že se jedná o vlastnictví soukromé, které je pod dozorem a zvláštní ochranou státu."

Usnesení dále jmenuje rozhodnutí Nejvyššího soudu, která potvrzují, že vlastníkem majetku církví není stát. Na str. 51 pak potvrzuje, že církevní subjekty jako právnické osoby měly zásadně plnou majetkovou způsobilost.

V otázce vlastnictví majetku církví odkazujeme zejména na výše uvedený výrok Vojtěcha Filipa o josefínských reformách. Tvrzení Hermana dále odpovídá usnesení Generální prokuratury i Ústavního soudu. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Velmi diskutovaný zákon o střetu zájmů měl podporu napříč celým stranickým spektrem. Dokazuje to hlasování Poslanecké sněmovny ve třetím čtení tohoto návrhu i hlasování o návrhu vráceném Senátem. Jediným, kdo se stavěl proti oběma verzím novely, bylo hnutí ANO.

Při projednávání třetího čtení návrhu dne 14. září byl za přítomnosti 182 poslanců návrh schválen – pro bylo 135 poslanců, přičemž negativně se vyjádřilo jen 37 poslanců z ANO a 2 nezařazení. Postoupený návrh novely zákona pak byl Sněmovně vrácen Senátem s pozměňovacími návrhy – o revidovaném návrhu se hlasovalo 29. listopadu. Ze 174 přítomných jej podpořilo 125 poslanců. Proti byla drtivá většina příslušníků ANO a 5 nestraníků, mimo jiné i členové Okamurovy SPD.

Tento výrok hodnotíme jako pravdivý, protože regulace vlastnictví médií je odložena o patnáct dnů ode dne vyhlášení zákona. Zákon nabývá platnosti od 1. ledna 2017.

Návrh zákona, který byl přijat Poslaneckou sněmovnou i Senátem, říká v čl. I bodu 17 § 4a odst. 1:

„Veřejný funkcionář uvedený v § 2 odst. 1 nesmí být provozovatelem rozhlasového nebo televizního vysílání nebo vydavatelem periodického tisku ani společníkem, členem nebo ovládající osobou právnické osoby, která je provozovatelem rozhlasového nebo televizního vysílání nebo vydavatelem periodického tisku.“
V části sedmé tohoto návrhu zákona se pak uvádí:

„Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2017, s výjimkou čl. I bodu 17 v části týkající se § 4a, bodu 30, čl. II bodu 6 a čl. IV, které nabývají účinnosti patnáctým dnem po jeho vyhlášení.“

Zároveň se tento zákon podle čl. II bodu 6 nevztahuje na již zvolené veřejné funkcionáře:

„Zákazy a omezení podle § 4a zákona č. 159/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se nevztahují na veřejného funkcionáře, který zahájil výkon veřejné funkce přede dnem nabytí účinnosti tohoto ustanovení.“

Senátní verze obsahovala také posunutí části zákona až na září 2017.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, ovšem s malou výhradou. Nenárokové dotace totiž byly součástí návrhu zákona ještě předtím, než byl projednáván v Senátu. Zařazení dotací do návrhu zákona navrhl pozměňovacím návrhem č. 4619 poslanec za TOP 09 Martin Plíšek. Pozměňovací návrh byl beze změny zapracován do návrhu zákona. Návrh zákona byl poté přijat poslaneckou sněmovnou. Senát ustanovení týkající se nenárokových dotací nezměnil a odsouhlasil.

Návrh zákona v čl. I bodu 17 § 4c říká:

„Je zakázáno poskytnout dotaci podle právního předpisu upravujícího rozpočtová pravidla nebo investiční pobídku podle právního předpisu upravujícího investiční pobídky obchodní společnosti, ve které veřejný funkcionář uvedený v § 2 odst. 1 písm. c) nebo jím ovládaná osoba vlastní podíl představující alespoň 25 % účasti společníka v obchodní společnosti.“

Podle zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech § 2 odst. 3 na finanční prostředky ze státního rozpočtu není právní nárok, jedná se tedy o nenárokové dotace. O nenárokové dotace se musí žádat.

Oproti tomu nárokové dotace jsou přidělovány automaticky například na jeden hektar půdy, v případě obcí pak podle vykonávání daných služeb. O nárokové dotace není třeba žádat, navíc žádný ministr nemá vliv na jejich rozdělování.

Poslanecká sněmovna skutečně byla v minulosti svolána v období těsně před Vánocemi. Příkladem ze současného volebního období může být 23. schůze Poslanecké sněmovny, která skončila až 22. 12. 2014.

Důvodem pro svolání schůze PS byla potřeba dolní komory schválit návrhy zákonů, které jí byly vráceny Senátem s pozměňovacími návrhy. Jednalo se o návrh zákona o dani z přidané hodnoty a také tzv. lázeňskou novelu (novela zákona o veřejném zdravotním pojištění).

Oba návrhy zákonů PS přijala a ještě 23. 11. byly doručeny premiérovi k podpisu.

Informace o tom, že v politice přibývá osob se střety zájmů, není možné z veřejně dostupných zdrojů dohledat. Přesto se však o této záležitosti stále hlasitěji hovoří nejen v Česku v souvislosti s Andrejem Babišem, ale i v zahraničí.

Nabízí se případ nově zvoleného prezidenta USA Donalda Trumpa, jehož podnikatelské aktivity by mohly mít vliv na provádění politiky. Známých případů je světě je více – například bývalý italský premiér Silvio Berlusconi. Až po 10 letech, co vstoupil do politiky, byl přijat zákon o střetu zájmů. V Itálii totiž na rozdíl od Velké Británie či USA absentovala právní úprava těchto záležitostí. Zákon z roku 2004 v Itálii zakazoval politikům stát v čele mediálního podniku, ovšem nikoli jej vlastnit.

Druhou stranu představuje třeba současná Ukrajina, kde neexistuje zákon upravující střet zájmů v politice. Příkladem je současný prezident Petro Porošenko.

V České republice je také možné nalézt několik případů osob se střetem zájmů. Příkladem může být podnikatel Aleš Řebíček, bývalý poslanec a ministr dopravy; senátor Ivo Valenta; bývalý ministr dopravy a předseda VV Vít Bárta, nebo třeba Kamil Jankovský.