KDU-ČSL

Během hlasování o novele zákona o registru smluv z pera poslanců KDU-ČSL se dospělo do třetího čtení. V něm se nejprve vždy hlasuje (dle zákona o jednacím řádu) o jednotlivých pozměňovacích návrzích a dále o zákonu jako celku ve znění pozměňovacích návrhů.

Poslanci tedy nejprve přijali návrh, který z registru smluv vyjímá státní podniky (a některé další návrhy). Je poměrně zajímavé, že tento návrh prošel až během pátého hlasování. Např. poslanec KDU-ČSL Kudela během těchto pěti hlasování nehlasoval nikdy dvakrát po sobě stejně, byť šlo o rozhodování v řádu minut.

V každém případě Jurečka pro tento pozměňovací návrh nehlasoval. Když se však rozhodovalo o zákonu jako celku, hlasovalo se již o verzi upravené i tímto pozměňovacím návrhem. To Jurečka podpořil. Dá se tedy konstatovat, že Marian Jurečka podpořil vyjmutí státních podniků (a např. krajských i obecních firem) z veřejné kontroly prostřednictvím registru smluv, a to i přesto, že pro daný pozměňovací návrh nehlasoval. Prakticky jeho finální hlasování toto umožnilo.

V případě první části výroku je pravdou, že oba návrhy jsou poslaneckou iniciativou - služební zákon (novela zákona č. 218/2002 Sb.) i zákon o registru smluv .

Co se týče otázky analýz, tak není pravdou, že by k problematice neexistovaly žádné analýzy. Ministerstvo vnitra si například objednalo 29. února 2016 zpracování analýzy o možných rizicích a dopadech zveřejňování smluv na vybrané státní firmy u soukromé firmy Deloitte. Bohužel tento text není veřejně dostupný.

Problematiku narušení volné hospodářské soutěže také komentoval ve svém stanovisku ÚOHS, který připustil možnost, že uveřejňováním smluv v registru může nastat u části subjektů újma a nerovnost v případě praxe volné hospodářské soutěže. Text stanoviska je k dispozici zde.

Nutno podotknout, že obě stanoviska analýz byla kritizována, a to především ze strany neziskové organizace Rekonstrukce státu, jež se zákonem o registru smluv dlouhodobě zabývá. Poměrně podrobné stanovisko k výtkám ÚOHS je dostupné zde a k analýze společnosti Deloitte existuje vyjádření zde.

Otázka argumentace těmito analýzami je bohužel neověřitelná, přesto lze souhlasit, že k problematice zveřejňování dokumentů v registru smluv existují analýzy a vyjádření, které zaobírají celou škálu od kritiků až po zastánce registru smluv.

Dodejme, že i přes tyto neduhy pro oba zmíněné návrhy poslanci KDU-ČSL hlasovali.

V řádném legislativním procesu má Senát 30 dnů na projednání návrhu zákona. Pokud se do té doby nevyjádří, platí, že návrh je přijat.

Pokud jde o první část výroku, tak dle prohlášení předsedy KDU-ČSL Pavla Bělobrádka chce jeho strana napravit výsledek hlasování v Poslanecké sněmovně a vrátit část o zařazení státních podniků zpět do registru smluv. Lidovci se dle svého předsedy budou chtít pokusit o změnu zákona na půdě Senátu (Twitter).

V rámci pozměňovacích návrhů jsou dohledatelné četné poslanecké změny. V jejich rámci lze najít i různé části toho, co Jurečka popisuje. Např. část návrhu A, popř. pozměňovací návrh poslance Vondráčka. Zda byl ovšem takový postup založen na dohodě, není možné potvrdit.

Co se týče samotného závěrečného hlasování, je možné doložit, že jeho zpravodaj poslanec Farský zopakoval stav novely včetně pozměňovacích návrhů, které byly odhlasovány a přijaty. K otázce vyjmutí, či nevyjmutí národních podniků se vyjádřil takto:

„Schválen byl tedy pozměňovací návrh B1, který vyjímá všechny - ne národní podnik Budvar, ale všechny státní podniky bez ohledu na jejich povahu.“

Zároveň je nutné připomenout, že poslanci nejen KDU-ČSL museli v případě závěrečného hlasování vědět (pokud poslouchali slova zpravodaje zákona), že hlasují pro novelu, jež tyto podniky vyjímá z registru smluv. To také někteří (včetně Mariana Jurečky) učinili.

Na základě doplňujících informací bylo odůvodnění doplněno.

Bývalý ministr Kalousek de facto spustil vydávání korunových dluhopisů soukromými společnostmi, a to především tím, že "oživil" legislativu pocházející z 90. let. Především ministerskými návrhy vypustil a následně vrátil ustanovení o nedanění korunových dluhopisů, zejména ale také ještě předtím, než bylo toto ustanovení opětovně zrušeno (pozměňovacím návrhem hospodářského výboru PSP), vydal sérii státních korunových dluhopisů, čímž spustil vlnu emisí soukromých firem. Lze tedy říci, že státní emisí legitimizoval takovýto postup.

Pátráme-li po původu nedaněných korunových dluhopisů, dostaneme se až do 90. let. Nezdanění takových dluhopisů zakládá na dvou ustanoveních - zaprvé umožňujícího zdanění jednotlivých cenných papírů (nikoli v jejich souhrnu), zadruhé ustanovení zaokrouhlujícího takto určenou daň směrem dolů. Z korunového dluhopisu je pak daň zaokrouhlena na nulu.

Ustanovení o zdanění jednotlivých dluhopisů stejného emitenta najdeme v zákoně o daních z příjmů k počátku roku 1995 (bod 128, odst. 3). Ustanovení o zaokrouhlení má původ již v roce 1993, a to v novele zákona o správě daní a poplatků (bod 41). V této době však Kalousek působil jako náměstek na ministerstvu obrany, jejich tvorbu mu tak nelze připsat.

V roce 2009 (s účinností 2011) je zákon o správě daní a poplatků zrušen novým daňovým řádem, navrženým ministrem financí Kalouskem. "Zaokrouhlovací" ustavení pro zvláštní sazbu daně v něm tehdy nebylo obsaženo,daň na dluhopisy od účinnosti zákona dopadala podle obecnéhopravidla zaokrouhlování nahoru. S odůvodněním, že při této změně zákonů však došlo k vytvoření dvojího rozporného postupu, byla ovšem takto vybraná daň subjektům následně vrácena a novela zákona o daních z příjmů, předložená opět ministrem financí Kalouskem, zaokrouhlování dolů (ergo nedanění korunových dluhopisů) do daňového systému vrací.

Ne ovšem na dlouho. Tři měsíce po účinnosti této novely byla navržena další změna zákona o dani z příjmů, tentokrát vládou zastoupenou ministerstvem průmyslu a obchodu. Opětovné zaokrouhlení nahoru (a prakticky tedy zdanění korunových dluhopisů) je pozměňovacím návrhem hospodářského výboru, přičemž ovšem ze záznamu z jednání výboru nelze zjistit, kdo je jeho autorem.

V mezidobí, tedy od poloviny roku 2011 do poloviny roku 2012, Miroslav Kalousek vydal několik sérií nedaněných korunových dluhopisů. Podle serveru Kurzy.cz byl stát prvním emitentem takových papírů, a to v roce 2011, kdy byl Kalousek ministrem financí. To spustilo vlnu dalších emisí, zejména ze strany soukromých subjektů, vzestup na konci roku 2011 následovalo markantní vyvrcholení na konci roku 2012. Od roku 2013 totiž měly být nově úroky z těchto dluhopisů zdaněny (bod 6) výše zmíněným návrhem z pera MPO. Lze tedy říci, že Kalousek svou praxí "posvětil" takovýto postup a umožnil firmám jej bez obav z porušení daňového systému následovat.

Zákon o daních z příjmů je v platnosti již od 18. prosince 1992, v roce 1993 nastala jeho účinnost. Přestože zákon byl ve všech směrech aktivní a účinný již od roku 1993, korunové dluhopisy byly dle dat serveru Kurzy.cz poprvé státem vydány (tzv. emitovány) v roce 2011, kdy byl Kalousek ministrem financí.

Premiéra korunových dluhopisů vyvolala vlnu emise takových dluhopisů na konci roku 2011, jejich vydávání zcela markantně vrcholilo na konci roku 2012. Od roku 2013 totiž měly být nově úroky z těchto dluhopisů zdaněny (bod 6). V době před rokem 2013 však kromě státu rozsáhle emitovaly i soukromé firmy.

Co se týče mediální pozornosti, té se korunovým dluhopisům dostalo opravdu hojně, zejména pak v roce 2012 (příkladně iDNES.cz, Patria.cz, Finance.cz či IHNED.cz). Přímo jako legální formu optimalizace jej popisují například server Ucetni-portal.cz nebo Investujeme.cz. Oproti tomu vyjádření ministerstva financí bylo zdrženlivější k výzvám k optimalizaci, potvrzuje však legalitu celého procesu a vysvětluje jeho fungování a původní záměr.

Podíváme-li se na mediální zprávy před rokem 2011, je zjevné, že korunové dluhopisy v podstatě nebyly tématem. I občasné zmínky vyznívaly spíše skepticky a bez vidiny potenciálu v jejich optimalizačním charakteru.

Informace k verifikování výroku nejsou dohledatelné ve veřejných zdrojích, proto jsme se obrátili na Generální finanční ředitelství. Tisková mluvčí Petra Petlachová pro Demagog.cz uvedla:

"z vyjádření není dostatečně zřejmé, co myslí pan ministr Jurečka vratkou daně či párováním faktur. Obecně lze uvést, že se zavedením institutu kontrolního hlášení (s účinností od 1.1.2016) má Finanční správa ČR k dispozici v aktuálním čase informace o vybraných vzájemných transakcí mezi dodavatelem a odběratelem. Na základě tohoto je tedy schopna před vrácením tzv. nadměrného odpočtu ve smyslu zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty ověřit, zda daň na vstupu, kterou vykázal odběratele v rámci daňového přiznání (a kontrolního hlášení) a ze které si uplatňuje nárok na odpočet, byla uvedena a odvedena v daňovém přiznání (a kontrolním hlášení) dodavatele. Před zavedením kontrolního hlášení bylo nezbytné tyto informace získat v rámci daňového řízení, které bylo časově velmi náročné a v případě, kdy dodavatel byl tzv. nekontaktní obchodník, i někdy zcela nemožné provést."
Z odpovědi tedy vyplývá, že před zavedením kontrolního hlášení existovaly situace, za kterých finananční úřad nebyl schopný spolehlivě dohledat informace o oprávnění žádosti o vratku. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako pravdivý.

Vliv registru smluv na Budvar je v tomto ohledu spíše spekulativní. Konkrétní dopady na podnik ve smyslu jeho zániku není možné korektně posoudit, jde spíše o hodnocení ministra zemědělství. Výrok tedy hodnotíme jako neověřitelný.

O novele o střetu zájmů se v Poslanecké sněmovně hlasovalo celkem třikrát. Nejprve 14. září 2016 ve 3. čtení, kdy byla schválena. Senát 19. října 2016 vrátil novelu s pozměňovacími návrhy zpět do Poslanecké sněmovny. PS tuto podobu přijala. Následně však zákon vetoval prezident, který byl 11. ledna 2017 přehlasován Sněmovnou.

Daniel Herman hlasoval pro tento zákon celkem dvakrát. Ze schůze konané 14. září 2016 byl omluven a hlasování se tedy neúčastnil. Po vrácení Senátem hlasoval pro na 53. schůzi. Rovněž po vetu prezidenta hlasoval 11.ledna 2017 pro tento zákon.

Ministr Herman reaguje ve výroku na vyjádření Vojtěcha Filipa, které srovnává polský a český přístup vůči svým hranicím s Německem, resp. jejich smluvní ošetření. Herman popisuje korektně, že narozdíl od Polska, které získalo po 2. světové válce na úkor tehdejšího Německa území, Československo zůstalo v předmnichovských hranicích. Resp. v hranicích, které mu vytýčila Versailleská smlouva (kromě postoupení Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu). Popisuje tak rozdíly korektně, uvádí rovněž výjimku při okleštění hranic, kterou ale popisuje správně co do nulitního aktu. Smluvní otázka hranic s Německem je řešena v předchozím výroku.

Prvně je třeba podotknout, že debata se týkala českoněmeckých vztahů. Tento výrok je proto hodnocen zejména z pohledu hranic Česka a Německa. Pro hodnocení je též relevantní pouze období od roku 1918, kdy vznikl samostatný československý stát („stoletá hranice“).

Právně relevantní vytyčení hranic s Německem pochází z Versailleské mírové smlouvy, podepsané v r. 1919. S určitou mírou tolerance se dá potvrdit, že současné hranice ČR souhlasí s hranicí tehdejší českou částí ČSR. Jedná se tedy o hranici stoletou.

Po většinu doby své existence se první Československá republika ve své české části měla teritoriálními rozpory s Rakouskem (Sudetenland, Deutschböhmen, Böhmenwaldgau, Deutschsüdmähren), Německem (Sudetenland), tak Polskem (Těšínsko). Ve slovenské části to byly územní nároky Maďarska. Ze států, které měly s ČSR hranice, to byl pouze Sovětský svaz a Rumunsko, kdo plně respektoval územní celistvost Československé republiky. (cit. ve VOJÁČEK, Vladislav, et al., České právní dějiny, Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, s. 318-322).

Jen pro úplnost, Mnichovská dohoda (a následné vytvoření protektorátu) byla markantní změnou českých hranic. Z pohledu mezinárodního práva veřejného a ústavního práva ČSR je Mnichovská dohoda smlouvou neplatnou od svého počátku (tamtéž, s. 331). Dle norem mezinárodního práva není možné uzavřít smlouvu v neprospěch třetí strany. Stejně tak neplatnost způsobuje nedostatek svobodné vůle státu – ČSR dle smlouvy konala pod výhrůžkou války. Ze strany Německa je neplatnost dána tím, že tento signatář neměl vůli své závazky nikdy dodržet, jak je patrno z historického vývoje v r. 1939. Z důvodů ústavněprávních se jedná o zjevné porušení ústavy. Mnichovský diktát přijala jen vláda a prezident, nikoliv Národní shromáždění, které bylo jediným orgánem, které bylo pro toto pravomocné. Dá se tedy souhlasit s tím, že se jedná o akt nulitní (tamtéž, s. 332).

Diskuze se točila kolem poválečných hranic, v tomto konkrétním výroku šlo o smluvní nastavení mezi ČR a znovusjednoceným Německem. Zde je mu třeba dát za pravdu v tom, že o českých hranicích nebylo dále diskutováno. V průběhu května 1945 byly obnoveny hranice ČSR ke stavu před Mnichovskou dohodu (tamtéž, s. 371) a tak již zůstaly.

Vývoj hranic Polska je odlišný od vývoje českých hranic. Hranice moderního Polska mají původ v r. 1918, kdy byla ustanovena Prozatimní lidová vláda Polské republiky. Na základě Versailleské smlouvy sahaly východní hranice Polska až k městům Tarnopol, Lachva a Vilnius. Na počátku druhé světové války bylo Polsko napadeno Německem a Sovětským svazem a r. 1939 přestalo existovat. Polsko bylo rozděleno na dvě části, a to podél tzv. Curzonovy linie (cit. ve SCHELLE, Karel, Právní dějiny, Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, s. 786). Je třeba podotknout, že „Curzonova linie“ poměrně věrně kopíruje současnou východní hranici Polska.

Zde je zároveň třeba dát za souhlas tvrzení, že „polská státnost měla být vygumována“. Zatímco u českého národa byla vytvořena alespoň iluze samostatného státu, tedy Protektorátu Čechy a Morava, u polska zvolili Němci přístup „vygumování státnosti“. Část území byla připojena k Německu, na zbylé části byl vytvořen tzv. Generální gouvernement. Karel Schelle k tomu uvádí: „[generální gouvernement] byl jakousi zemědělskou kolonií Říše, dočasná rezervace polského národa…“ Po válce nedošlo k obnovení původních hranic Polské republiky. Namísto toho byla západní hranice posunuta na západ, a to až k řece Odře. Polsko od Německa též obdržela jižní část Východního Pruska.