Klára Liptáková
Jenom 5 % prostituujích je na ulicích.
Výrok Kláry Liptákové hodnotíme jako pravdivý na základě dat získaných z organizace Rozkoš bez rizika.
Podle statistiky Rozkoše bez rizika (pdf., s. 10) z roku 2012 poskytovalo sexuální služby na ulicích 5,3 % z celkového počtu prostituujících.
Vzhledem k tomu, že neexistuje žádná oficiální statistika, která by určovala počty prostitutek, jedná se spíše o odhad.
Ve Švédsku klesla prostituce, když byli kriminalizováni ti, kteří nakupují sexuální služby na 10 % sousedního Dánska, přitom předtím to bylo podobné.
Po zavedení tohoto typu regulace prostituce ve Švédsku se skutečně podíl prostitutek a prostitutů ve vztahu k Dánským údajům přiblížil na téměř 10 %. Bohužel jsme nenašli data, která by potvrzovala dřívější podobné hodnoty. Navíc v poklesu hrály svoji roli také další faktory.
Ve Švédsku jsou postihováni pouze ti, kdo si za sexuální služby platí, nikoliv nabízející prostitutky či prostituti. Legislativně byl tento model přijat v roce 1998 (švédsky) a platí od 1. ledna 1999.
Prostituce v Dánsku je sice dekriminalizována, ale samotní zákazníci nejsou trestáni jako ve Švédsku. Přestože Švédsko má téměř o čtyři miliony více obyvatel než zmíněné Dánsko, počet švédských prostitutek a prostitutů je téměř desetinový (zhruba 650 oproti 5500).
Švédské odhady z roku 1995 přitom hovořily až o třech tisících (švédsky). Nordic Gender Institute ovšem připouští, že přijetí zákona nemusí být jedinou příčinou poklesu. Dánská data ze stejného období bohužel nejsou k dispozici, nicméně by tehdejší hodnoty musely být o polovinu nižší než ty dnešní, aby se alespoň blížily švédské realitě.
O švédské praxi, která se později rozšířila i do dalších zemí (nikoliv však do Dánska), psal před několika lety také ihned.cz.
V roce 2004, tuším, byla snaha o legalizaci prostituce a byla zamítnuta.
Poslanecká sněmovna odsouhlasila (.doc) v roce 2004 vládní návrh zákona o souhlasu s výpovědí Úmluvy o potlačování obchodu s lidmi a využívání prostituce druhých osob z roku 1950.
Stránky Poslanecké sněmovny PČR uvádějí, že návrh zákona o prostituci vláda předložila Poslanecké sněmovně v červenci 2005. Návrh zákona byl ovšem stažen v prvním čtení v březnu 2006.
Web Ministerstva vnitra (tedy zástupce navrhovatele tehdejšího zákona) popisuje tehdejší situaci následovně:
"Vzhledem k tomu, že Česká republika je vázána Úmluvou o potlačování a zrušení obchodu s lidmi a využívání prostituce druhých osob z roku 1951, se kterou je věcný záměr(zákona o prostituci - pozn. Demagog.cz) v rozporu, byl v usnesení rovněž uložen úkol zpracovat a vládě do 30. září 2004 předložit návrh na vypovězení této Úmluvy. Začátkem roku 2006 byl návrh zákona předložen Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR spolu s návrhem na vypovězení výše zmíněné úmluvy. Poslanecká sněmovna návrh na vypovězení úmluvy zamítla. Z tohoto důvodu se nezabývala ani samotným návrhem zákona."
95 % prostituujícíh osob bylo v dětství zneužíváno.
Výrok byl označen jako závádějící, protože zpráva Evropského parlamentu z roku 2011 konstatuje, že 80–95 % osob, které se prostituují, bylo před zahájením prostituce vystaveno některé formě násilí (znásilnění, incestu, pedofilii), přičemž 62 % z nich uvedlo znásilnění, nelze ale mluvit pouze o zneužívání v dětství.
Ví se, že v Německu je legální prostituce od roku 2002 a mají tam přihlášeno slovy 44 prostitujících osob.
Prostituce v Německu byla skutečně legalizována (snahou bylo především " posílit práva sexuálních pracovnic ") od roku 2002. Bod AA dokumentu Evropského parlamentu uvádí skutečně počet 44 "legálních prostitutek". Odhaduje však, že reálně jich může být až 400 tisíc. Vzhledem k tomu, že Liptáková korektně pojmenovává dané počty, je výrok hodnocen jako pravdivý.
Zbyněk Pražák
Tahle problematika (sociálně vyloučené lokality) se týká všech velkých měst všude v Evropě, všude ve světě.
Sociální exkluze (ang.) je problémem na celém světě i v Evropské unii. O tom svědčí existence speciální politiky zaměřené na boj proti chudobě a sociální exkluzi v rámci EU nebo studie popisující problematiku v rámci USA, v rámci Latinské Ameriky nebo Asie.
Ta inkluze řeší otázku bydlení, zaměstnanosti a vzdělávání těch dětí, akorát problém je ten, že se jedná o řekněme desítky lidí. A když si vezmeme, kolik lidí žije vlastně v těch vyloučených zónách, tak to jsou tisíce.
V Ostravě běží program sociální inkluze Ostrava. Program začal s komplexní pomocí čtyřem rodinám, dále se počítalo s účastí cca 50 lidí. Podle publikace (pdf. S.10) programu z roku 2012 v Ostravě žije v sociálně vyloučených lokalitách přibližně 6000 lidí. Program skutečně zahrnuje podporu bydlení, zaměstnanosti a vzdělávání, proto hodnotíme výrok jako pravdivý.
V některých zemích − Norsko, Holandsko − tam se řekněme na 100 obyvatel, tak je jedna sociální pracovnice. U nás je jedna sociální pracovnice na 350 obyvatel a někde i větší počet.
V České republice vychází průměrně jedna sociální pracovnice na zhruba 254 obyvatel − vycházeli jsme přitom z posledních dostupných údajů MPSV (str. 83) a ČSÚ. Zbyněk Pražák tedy velmi výrazně nadhodnocuje počet klientů na jednu pracovnici u nás, z toho důvodu je výrok hodnocen jako nepravdivý.
Pro úplnost dodáváme, že konkrétní data za Norsko a Nizozemsko se nám nepodařilo dohledat. Oceníme, pokud nás naši čtenáři odkáží na příslušné zdroje, výrok následně rádi doplníme.
Sociální pracovníci, kteří řešili dávky hmotné nouze, tak to bylo odebráno obcím a přešlo to na úřad práce. Někteří ti lidé přešli na úřad práce.
Výrok Zbyňka Pražáka je hodnocen jako pravdivý, neboť v roce 2011 skutečně došlo ke schválení legislativních změn, které znamenaly přechod řešení dávek hmotné nouze od obcí na úřady práce, a to včetně pracovníků.
Dávky v hmotné nouzi jsou legislativně upraveny zákonem č.111/2006 Sb., o hmotné hnouzi. Ten popisuje v § 6 orgány, které mají činnost spojenou s touto dávkou na starosti. Původní znění zákona dávalo pravomoc následovně:
"Orgány pomoci v hmotné nouzi jsou a) pověřené obecní úřady, b) obecní úřady obcí s rozšířenou působností, c) krajské úřady, d) Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen "ministerstvo"). " Sociální reforma z pera Jaromíra Drábka z roku 2011 však novelizovala také tento zákon a změnila tento paragraf. Nově přešly kompetence skutečně pod jednotlivé úřady práce:
"Orgány pomoci v hmotné nouzi jsou a) Úřad práce České republiky - krajské pobočky a pobočka pro hlavní město Prahu (dále jen „krajská pobočka Úřadu práce“), b) Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen „ministerstvo“). " V souvislosti s takto zavedenou změnou (v rámci změn výplat dávek v celé sociální reformě) přešlo z obcí na úřady práce, jak informuje Ministerstvo práce a sociálních věcí, zhruba 1600 pracovníků. Co se týče samotných dávek hmotné nouze, úřad uvádí, že úřady práce přebraly po obcích stávající zaměstanance. " V případě dávek hmotné nouze, příspěvku na péči a dávek osobám se zdravotním postižením jsou tyto dávky vypláceny v řadě případů také na stejném místě, neboť ÚP převzal pracovníky obce a bude platit obci nájem. "
Když si vezmeme ty ubytovny, tak zhruba 2000 lidí na ubytovnách pobírá doplatek na bydlení. Ne všichni. Je třeba říct, že na ubytovnách bydlí i lidé, kteří ten doplatek nepobírají, a je jich víc, protože dneska máme v Ostravě asi 8000 míst na ubytovnách, obsazených je asi 6000.
Podle "ANALÝZY A ŘEŠENÍ PROBLEMATIKY UBYTOVEN NA ÚZEMÍ SMO V KRÁTKODOBÉM A DLOUHODOBÉM HORIZONTU" (.pdf, str. 29 a dále) bylo v září minulého roku (poslední dostupná data) obsazeno 5 417 míst z celkové kapacity ostravských ubytoven v počtu 8 212 míst. Vzhledem ke skutečnosti, že příspěvek na bydlení každoročně roste (.pdf, str. 18), je důvodné předpokládat, že roste i počet lidí pobírající tento příspěvek a zároveň žijící na ubytovnách.
Tato studie dále (str. 34) také uvádí, že počet osob s doplatkem na bydlení činil ve zmiňovaném období 1 996 osob. Z celkového počtu 5 417 ubytovaných jde přibližně o 37 % a je tedy zjevné, že většina obyvatel ostravských ubytoven tento příspěvek skutečně nepobírá.
