KSČM

Pád Berlínské zdi v roce 1989 a následná reunifikace Německa v říjnu 1990 zahájily proces postupného rozpadu sovětské vlády nad Střední Evropou. Jedním ze symbolů tohoto úpadku byl i poměrně náhlý konec sovětským Ruskem vedené vojenské aliance Varšavské smlouvy v roce 1991.

Varšavská smlouva a Sovětský svaz představovaly po několik desetiletí opodstatnění pro existenci Severoatlantické aliance (NATO), společenství evropských a severoamerických států, které se zavazovalo severoatlantickou (Washingtonskou) smlouvou k společné obraně.

Pokud jde o otázku zrušení či omezení NATO, ta se řešila spíše akademicky ve smyslu „co bude dál“ a případně ze strany Ruska. NATO tak řešilo otázku svého opodstatnění, avšak obecné cíle aliance i po zrušení Varšavské smlouvy přetrvaly: odrazení vzestupu militantního nacionalismu a spolupráce v oblasti bezpečnosti tak, aby se státy mohly nadále demokraticky rozvíjet. Ukončení či omezení nebylo oficiálně nikdy deklarováno. Obecně členové NATO prezentovali v devadesátých letech chuť k pokračování NATO a nalezení dalších oblastí pro opodstatnění jeho existence (kolektivní obrana, kolektivní bezpečnost a aliance společných zájmů, .pdf).

V současné době neexistují žádné oficiální či akademické analýzy nebo studie nákladů vystoupení ČR z NATO.

Určitý omezený náhled do problematiky nám může dát jen například vyjádření jednotlivých rezortů a úřadů k otázce vydání ústavního zákona o referendu o vypovězení Severoatlantické smlouvy Českou republikou, který vláda zamítla 17. řijna 2016.

Zde se Ministerstvo obrany vyjadřuje k nákladům negativně takto (doc., s. 3):

„...nelze souhlasit s tvrzením předkladatelů v důvodové zprávě, že ‚je zcela nepochybné, že dochází k výraznému zatěžování státního rozpočtu výdaji na armádu, která je více využívána a cvičena pro potřeby NATO než obranu České republiky'. Kromě toho, že se jedná o ničím nepodložené tvrzení a není předložena jiná alternativa, jak by ČR svoji bezpečnost měla zajišťovat, je třeba konstatovat, že v případě, že by ČR nebyla součástí Severoatlantické aliance, výdaje státního rozpočtu by byly rozhodně vyšší než doposud, jelikož Česká republika by si musela sama zajistit obranu v oblastech, v nichž dnes využívá spolupráce spojenců.“

V podobném duchu se nese i odpověď Ministerstva financí (tamtéž, s. 2):

„Přetvoření současného typu armády na sbor schopný účinné obrany by si vyžádalo nemalé finanční i lidské zdroje, které by s největší pravděpodobností převážily náklady spojené s členstvím v NATO, a je v této souvislosti otázkou, zda by toho ekonomika země byla schopna.“

Stejně negativně se k otázce vystoupení z NATO vyjádřil například bývalý náčelník generálního štábu generál Bečvář v rozhovoru pro Právo v květnu 2018:

„Dnes není jiná alternativa než být součástí NATO. Je nutné se ptát: To se budeme bránit sami? Jako starý generál říkám, to nejde. Máme jednu přezbrojenou a jednu nepřezbrojenou brigádu a to je vše. Je naprosto zbytečné o tom diskutovat.“ [...] „Kolik myslíte, že ty dvě brigády dokážou vydržet z hlediska munice a zásobování? Půl roku. Byla by to naprosto fatální záležitost. Naše obrana je postavena na koaliční bázi, a to nás dělá společně silnými. Pokud bychom byli sami, museli bychom mít úplně jinou armádu – větší, dražší...“

Konkrétní výše nákladů vystoupení z NATO, případně způsob, jakým by se změnil rozpočet Ministerstva obrany, případně ČR, se nám nepodařilo dohledat, hodnotíme tedy výrok jako neověřitelný.

Rakousko lze označit za vojensky neutrální stát. Cíl zachování neutrality Rakouska je definován v čl. 9a část 1 ústavy (.pdf, str. 9): ,,Austria subscribes to comprehensive national defence. Its task is to preserve the external independence as well as its inviolability and its unity, in particular as regards the maintenance and defence of permanent neutrality."

Koncepci vojenské neutrality a jejímu vývoji konkrétně na případu Rakouska se věnuje článek Mgr. Kristýny Maťátkové, vydaný v recenzovaném akademickém časopise Obrana a strategie. Upozorňuje, že koncepce vojenské neutrality nemá u akademiků jasně vymezené hranice a není tak ani možné ji přesně definovat. Neutralitu dělíme na dočasnou a permanentní. Dočasná neutralita je mezinárodně vymezena Haagskými konvencemi z let 1899-1907 a vztahuje se pouze na neutralitu státu v probíhajícím válečném konfliktu. Permanentní neutralita naopak nevyplývá z žádného oficiálního právního dokumentu a řídí se zvykovým právem.

Permanentní neutralita předpokládá zachování neutrálního stavu i v době míru. Jak uvádí Maťátková, v případě permanentní neutrality je hlavní, aby neutrální státy v době míru nevstupovaly do smluvních svazků, které by jejich neutralitu ohrožovaly v době válečného konfliktu. Akademické definice a výklady permanentní neutrality se však liší a některé zahrnují i zákaz přítomnosti cizích vojenských jednotek na území neutrálního státu nebo vstup do mezinárodních vojenských či obranných organizací.

Ačkoli vojenská neutralita dle článku patří k charakteristickým rysům rakouské identity, s koncem studené války a zapojením do procesu evropské integrace došlo v Rakousku k adaptaci a odklonu od permanentní neutrality směrem k neutrální politice neúčasti v aliancích a politice solidarity.

Rakousko se stalo neutrálním státem v roce 1954. Svou neutralitu pak stvrdilo v ústavě z roku 1955. V permanentní neutralitě Rakousko pokračovalo i první dekádu po konci studené války. V rámci podání přihlášky o vstup do EU došlo k úpravě Rakouské ústavy, která nově deklarovala možnost účasti Rakouska na evropské Společné zahraniční a bezpečnostní politice (SZBP), kterou nově zaváděla Maastrichtská kritéria v rámci druhého pilíře, a to aniž by došlo k porušení neutrálního postoje Rakouska. Zde se mj. projevuje pružnost výkladu permanentní neutrality, na kterou ve svém článku upozorňuje Maťátková: ,,Jinými slovy, každý stát může svou neutrální politiku v praxi uplatňovat trochu jiným způsobem a zároveň ji i jinak interpretovat."

V roce 1995 se Rakousko stalo součástí programu Partnerství pro mír, spadajícím pod NATO. Tímto bylo Rakousku umožněno navázat spolupráci s NATO bez závazku kolektivní obrany, plynoucím z článku 5.

Další úprava rakouské ústavy v souvislosti s neutrálním statusem země proběhla v roce 1998. Důvodem bylo přijetí Amsterodamské smlouvy, která dále rozvíjela principy fungování EU, dříve stanovené v Maastrichtské smlouvě z roku 1992. Ústava nově stanovila, že se Rakousko může zúčastnit všech misí v rámci SZBP uvedených v Amsterodamské smlouvě.

Další prohlubování spolupráce členských zemí EU v oblasti bezpečnosti a obranné politiky, které vedlo k zavedení Společné zahraniční a obranné politiky (SBOP) však Rakousko donutilo, aby v roce 2001 přijalo novou bezpečnostní a obrannou doktrínu. Bezpečnostní a obranná politika Rakouska byla nově definována jako nealianční s plněním principu evropské solidarity. Současná (ke 14. březnu 2019) bezpečnostní strategie Rakouska z roku 2013 (.pdf, str. 6) uvádí: ,, Security policy based on solidarity takes into account that the security of neutral Austria is now largely interconnected with the security of the EU as a whole." Dle Maťákové tím Rakousko odkazuje na neutralitu ve smyslu nečlenství v NATO, ale zároveň je zdůrazněna solidarita s členskými zeměmi EU v rámci plnění závazků SZBP/SBOP.

Rakousko zároveň deklaruje, že si je vědomo nutnosti mezinárodní spolupráce při implementaci bezpečnostní politiky, a zavazuje se k účasti svých vojáků na misích s charakterem krizového managementu v rámci EU, OSN a NATO.

Předseda Filip dle webu KSČM navštívil v polovině ledna 2019 Čínu, kde se setkal mj. s místopředsedou Všečínského shromáždění lidových zástupců Wang Dongmingem. Kdy byla návštěva předsedy českých komunistů v Číně dohodnuta, však z veřejně dostupných zdrojů české ani čínské strany neplyne.

Pracovnice Sekretariátu místopředsedy Poslanecké sněmovny Kateřina Nováková odpověděla na náš mail, že návštěva Vojtěcha Filipa v Číně nebyla oficiální „parlamentní zahraniční cestou, a tedy nepodléhala schválení orgánů Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR“.

Podle serveru Neovlivni.cz „vyráží Filip do Číny na vlastní pěst“.

Podle webu KSČM se v Číně jednalo o mezistátních a mezistranických záležitostech, přesto nemůžeme s jistotou potvrdit, že se jednalo o „stranickou cestu“.

Vzhledem k nedostatku informací hodnotíme Filipův výrok jako neověřitelný.

Podle oficiální webové stránky KSČM navštívil Vojtěch Filip Čínu ve dnech 14.–17. ledna 2019. Setkal se mimo jiné s místopředsedou Všečínského shromáždění lidových zástupců, s předsedou Všečínské federace odborů Wang Dongmingem a náměstkem ministra Mezinárodního oddělení ÚV KS Číny Guo Yezhou. Předmětem jejich jednání bylo posouzení aktuálního stavu mezistranických styků mezi KSČM a KS Číny a jejich další rozvoj a např. aktuální stav mezistátních vztahů mezi Českou republikou a Čínou.

V průběhu návštěvy Číny se Filip 16. ledna v provincii Sečuan ve městě Chengdu setkal s 1. tajemníkem této provincie, kterým je Peng Qinghua. Ve zprávě, která byla zveřejněna na oficiální webové stránce Komunistické strany Číny, je Filip titulován jako první předseda KSČM a místopředseda PSP ČR. Politici na této schůzce projednávali, jak pokračují práce na vývoji společného česko-čínského dopravního letadla a otevření nového leteckého spojení mezi Prahou a čínským městem Shen Zhen.

Pro upřesnění dodejme, že oficiální web Komunistické strany Číny je dostupný v dané verzi pouze v čínštině, proto je alespoň pro nedokonalou úroveň porozumění využit automatický překlad prohlížeče Chrome. Podstatné je, že tiskové zprávy na daném webu jsou po čase mazány. Proto nejsme schopni dohledat zprávu o setkání Filipa s jeho čínským protějškem a potvrdit či vyvrátit tvrzení o titulování Filipa v čínském parlamentu.

Nelze tedy tvrdit, že Filip vystupoval jako místopředseda PSP ČR pouze u svého partnera Wang Dongminga. Není však jisté ani to, že byl Filip u Dongminga skutečně titulován jako místopředseda Sněmovny.

Předseda Filip dle webu KSČM navštívil v polovině ledna 2019 Čínu, kde se setkal mj. s místopředsedou Všečínského shromáždění lidových zástupců Wang Dongmingem. Jakým způsobem byla návštěva předsedy českých komunistů v Číně dohodnuta však z veřejně dostupných zdrojů české ani čínské strany neplyne.

Web Čínské komunistické strany informuje pouze o setkání Filipa s prvním tajemníkem provincie Sečuan Pengem Qinghua. Pro upřesnění dodejme, že oficiální web Komunistické strany Číny je dostupný v dané verzi pouze v čínštině, proto byl alespoň pro nedokonalou úroveň porozumění využit automatický překladač prohlížeče Chrome. Podstatné také je, že jsou tiskové zprávy na daném webu po čase mazány. Proto nejsme schopni dohledat zprávu o setkání Filipa s jeho čínským protějškem Dongmingem.

Z veřejně dostupných informací tedy nelze výrok fakticky ověřit.

Vojtěch Filip ještě před odletem do Číny telefonicky vystoupil ve studiu České televize (čas 7:07) a zpochybnil Varování (.pdf) před používáním softwaru i hardwaru společností Huawei a ZTE, které vydal Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost

DRAHOŇOVSKÝ: „Rozumím, tak když tedy Národní úřad pro kybernetickou bezpečnost říká: používání prostředků společností Huawei a ZTE představuje bezpečnostní hrozbu, tak to není pravda?“

FILIP: „Já jsem přesvědčen, že to pravda není, že to je postoj úředníka České republiky, který je ve vysoké funkci v Národním úřadu pro kybernetickou bezpečnost, který stojí na jedné straně konkurenčního boje. (...)“

DRAHOŇOVSKÝ: „Já se přiznám, pane předsedo, že nerozumím tomu, proč by měl předseda NÚKIBu stát na jedné straně konkurenčního boje. (...)“

FILIP: „Prohlásil to vůči jedné firmě.“

DRAHOŇOVSKÝ: „No, protože mají důkazy o tom, že tomu tak je.“

FILIP: „Ale já ty důkazy musím zpochybnit, protože přeci to je technické zařízení, a to zařízení se nějak využívá a my přeci snad umíme dát naše techniky, kteří potom spravují bezpečnostní síť toho nebo onoho úřadu. Já jsem přeci nebyl ten, který tady horoval pro privatizaci (...)."

Společnost Huawei se podle dat International Data Corporation (IDC) stala ve druhém kvartálu roku 2018 druhým největším prodejcem mobilních telefonů na světě. Měřítkem žebříčku IDC je celkový počet prodaných jednotek a celkový podíl na trhu s mobilními telefony. V prvním kvartálu roku 2018 byla společnost Huawei s celkovým podílem 11,8 % na třetím místě za společnostmi Apple (15,7 %) a Samsung (23,5 %). Ve druhém čtvrtletí roku 2018 společnost Huawei prodala 54 milionů zařízení a celkový podíl firmy na trhu vzrostl na 15,9 %. Ve třetím kvartálu roku 2018 si společnost Huawei druhou pozici udržela s celkovým podílem 14,6 %.

Druhé místo společnosti Huawei se však váže pouze k podílu na trhu s mobilními telefony. Magazín Fortune například nabízí žebříček Global 500 největších společností roku 2018 podle celkového ročního zisku. V tomto žebříčku je Huawei až na 72. příčce a mezi technologickými společnostmi je Huawei na sedmém místě, mj. za společnostmi Apple a Samsung. Vyjádření poslance Filipa (KSČM) je tedy zavádějící.

Pro zavedení technologie 5G je třeba provést současně dva kroky a to zavedení 5G infrastruktury a instalování 5G čipů do mobilních telefonů a dalších zařízení, které se na 5G síť mají připojit. U infrastruktury jsou dle Reuters třemi hlavními hráči společnosti Nokia, Sony Ericsson a Huawei. Dominantní pozici v čipech do koncových zařízení má americká společnost Qualcomm. Tato společnost úspěšně patentuje technologie, které odpovídají mezinárodním standardům. Tyto standardy jsou definovány pro to, aby různé telefony fungovaly v různých sítích. Qualcomm tak může díky vlastnictví těchto patentů prodávat návrhy čipů a má dominantní pozici nad dalšími výrobci mobilních čipů, jako jsou např. Huawei (a jeho dceřiná společnost HiSillicon) nebo Samsung Electronics.

Technologickým náskokem Huawei oproti konkurenci se také v kontextu současné skepse vůči jejím produktům hájí zástupce předsedy společnosti, Ken Hu. Hu se 18. prosince 2018 pro CNN vyslovil, že Huawei má oproti konkurenci náskok 12 až 18 měsíců. Konkrétní důkazy technologického náskoku jsou však neověřitelné.

Pro kontext však dodáváme, že Čína má oproti Spojeným státům náskok v rychlosti budování G infrastruktury. Podle zprávy analytické společnosti Deloitte z roku 2018 je včasné zavedení 5G sítě zásadní pro další ekonomický vývoj států. Ekonomická konkurenční výhoda získaná včasným zavedením 5G sítě může dle studie společnosti Deloitte pro dané státy trvat až 10 let (.pdf, str. 2). Právě z hlediska zavádění sítě 5G je Čína oproti USA ve vedoucí pozici. Měřítkem je počet 5G vysílačů na 10 čtverečních mil. V USA je tak 0,4 vysílače na 10 čtverečních mil oproti 5,3 vysílačům na 10 čtverečních mil v Číně. Nejrozvinutější síť má však v současnosti Japonsko s 15,2 vysílači na 10 čtverečních mil (tamtéž, str. 5). Zároveň je mezi USA a Čínou diametrálně odlišná rychlost výstavby nové 5G sítě. V roce 2017 společnost China Tower vystavěla v průměru 460 vysílačů za den. Za tři měsíce roku 2017 tak China Tower postavila v Číně více vysílačů než bylo vystavěno v celých USA mezi lety 2015-2017 (tamtéž, str. 7).

Můžeme tedy shrnout, že ačkoli Čína před USA vede co do tvorby infrastruktury, pro účinnost sítě 5G je nutno použít mobily s čipy pro danou síť určenými. Jak je zmíněno výše, technologii vyspělých čipů dominuje americká společnost Qualcomm a je proto zavádějící tvrdit, že Huawei "je dál než kolegové z USA".

Společnost T-Mobile Czech Republic, a. s. uzavřela se společností Huawei již v roce 2013 smlouvu o vybudování infrastruktury pro mobilní síť LTE.

Akciová společnost T-Mobile Czech Republic má jediného akcionáře, kterým je Deutsche Telekom Europe B.V. se sídlem v Maastrichtu v Nizozemsku. Obsah nizozemského obchodního rejstříku je placený, nicméně ze stránek Deutsche Telekom plyne, že přímo či nepřímo je Deutsche Telekom stoprocentním vlastníkem T-Mobile Czech Republic. Co se týče vlastnické struktury Deutsche Telekom, ten má 68,1 % akcií ve volném oběhu, přičemž 19 % z těchto akcií je ve vlastnictví německých subjektů. Zbývajících 31,9 % akcií vlastní Spolková republika Německo (14,5 %) a německá bankovní skupina KfW (17,4 %). Celkový podíl německých vlastníků Deutsche Telekom je tak přibližně 45 %.

Pokud mluvíme o zaměstnancích společnosti, v Německu jich pracuje téměř 47 % ze všech pracovníků Deutsche Telekom. Pro srovnání ve zbylých státech EU pracuje čtvrtina zaměstnanců Telekomu a v Severní Americe lehce přes pětinu. Společnost sídlí v německém Bonnu.

Ač nejsou výše zmíněná čísla absolutně většinová, je možné přijmout interpretaci předsedy Filipa, že Deutsche Telekom nevlastní nikdo v České republice, ale většinově (ne absolutně) Němci.

Na rozdíl od jiných států se Německo k 22. lednu 2018 nepřipojilo k opatření, které by zabránilo společnosti Huawei v budování síťové infrastruktury. Německé ministerstvo průmyslu a energetiky pouze vydalo prohlášení, podle kterého je otázka bezpečnosti sítí nové generace pro Spolkovou vládu velmi relevantní. Tímto prohlášením se bude řídit při výstavbě nových sítí. Německá vláda tak prozatím nedosáhla jednotného postoje, není však vyloučeno, že se firma Huawei nebude podílet na budování mobilní sítě páté generace (5G).

Národní úřad pro kybernetickou bezpečnost vydal 17. prosince 2018 zprávu (.pdf, str.1), která zní:

„Použití technických nebo programových prostředků následujících společností, včetně jejich dceřiných společností, představuje hrozbu v oblasti kybernetické bezpečnosti: Huawei Technologies Co., Ltd., Šen-Čen, Čínská lidová republika.“

Z tohoto varování vyplývá, že se jedná jak o hardware, tak i software společnosti Huawei.

Podle bodu 7 (.pdf, str.2) je odůvodněním např.:
„Technické a programové prostředky uvedených společností jsou dodávány do informačních a komunikačních systémů, které mají či mohou mít z hlediska bezpečnosti státu strategický význam. Narušení bezpečnosti informací, tedy narušení dostupnosti, integrity nebo důvěrnosti informací v takových informačních a komunikačních systémech může mít zásadní dopad na bezpečnost České republiky a její zájmy.“