Není možné, aby i z ČR se vyvážely stovky miliard korun někam - do daňových rájů, do jiných států EU.
Prohlášení Kateřiny Konečné o stovkách miliard hodnotíme jako nepravdivé. Podle dostupných informací se jedná řádově o desítky miliard.
Odhady výše daňových úniků kvůli vyvádění peněz do daňových rájů či do „offshore“ nebo „onshore“ společností se velmi liší. Mezi daňové ráje se počítají i některé další členské státy EU, především Nizozemsko či Kypr.
V tisku se nejčastěji hovoří obecně o desítkách miliard korun, které má na svědomí třináct tisíc společností, které mají vlastníka registrovaného v některém z tzv. daňových rájů.
Analýza Transparency International uvádí, že „z veřejných prostředků tak do firem z daňových rájů a anonymních společností za posledních pět proteklo nejméně 200 miliard korun“.
Organizace Social Watch pak ztráty odhaduje na 40 miliard korun ročně (strana 13). Tento odhad za použití tzv. zbytkové metody zahrnuje veškeré nelegální přeshraniční toky, tedy nikoliv pouze uznávané daňové ráje.
Server Peníze.cz uvádí částku 200 miliard ročně. O takový objem peněz však přichází státní kasa kvůli všem neplatičům, nikoliv pouze kvůli vyvádění peněz do jiných států.
Evropa je ve stagnaci, Evropa neroste.
Evropská unie skutečně od roku 2012 spíše stagnuje. Pohybuje se v rozmezí půlprocenta kolem nulové hodnoty růstu. Poslankyni Konečné tedy dáváme za pravdu.
07080910111213HDP Evropské unie (28 států)3,20,4-4,52.01,6-0,40,1 Tabulka ukazuje růsty a poklesy HDP Evropské unie v posledních 7 letech.
Dneska paní Marksová-Tominová vyhlásila, jak chce vláda podporovat (i v souladu s tímto dokumentem) to, že bude zaměstnávat mladé lidi a bude podporovat zaměstnavatele. Já bych chtěla upozornit, že KSČM v roce 2004 dala do zákona o zaměstnanosti, ona dokonce 2 roky platila a potom vláda ODS, Strany zelených a Lidovců tuto klauzuli zrušili.
Projev ministryně Marksové-Tominové se zaměřuje na podporu zaměstnavatelů v zaměstnávání mladých lidí do 30ti let.
Původní znění zákona o zaměstnanosti z roku 2004 skutečně v § 33 odst. 1 písm. b a c demonstrativně vyjmenovává podporu mladých lidí do 25 let a absolventů vysokých škol jako jedny z cílových skupin pro zvýšenou péči při zprostředkování zaměstnání.
Šlo o vládní návrhkoalice ČSSD - KDU-ČSL - Unie Svobody.
Ani první (.doc), ani druhá série (.doc) pozměňovacích návrhů tento paragraf nikterak nezasáhly. Není tedy jasné, jak by KSČM mohla do podoby zákona zasáhnout, ať už ve fázi jeho tvorby, nebo jeho projednávání. K žádné novele zákona roku 2004 nedošlo.
Navíc v závěrečném hlasování v Poslanecké sněmovně pro tento návrh zástupci KSČM nezvedli ani jednu ruku. Celý klub (až na pár výjimek) se zdržel hlasování.
Vládní novela č. 382/2008 druhé Topolánkovy vlády toto skutečně modifikovala na podporu osob do 20 let a zcela vyškrtla podporu absolventů. Stalo se tak ale 3 roky po vstoupení zákona v platnost. Klauzule samotná byla v platnosti více než čtyři roky.
Vzhledem k tomuto a skutečnosti, že nemáme doklad o tom, že by se na jejím zakomponování do zákona podílela KSČM, hodnotíme výrok jako nepravdivý.
Byla to právě Evropa, která donutila Řecko k tomu, že třetinu svého rozpočtu dávalo na výdaje na zbrojení.
Výrok hodnotíme jako nepravdivý, neboť Řecko nevydává tak obrovský podíl veřejných výdajů na obranu.
Podíl výdajů na obranu Řecka vzhledem k celkovým veřejným výdajům v procentech:
2003
2004
20052006
2007
2008
2009
2010
20112012
7,837,03
6,73
5,51
5,68
5,93
6,48
4,67
4,62
4,48
Data: Eurostat
Lze vidět, že v posledních 11 letech nepřesáhl tento podíl ani 8procentní hranici.
Informace o tom, že by EU nutila Řecko vydávat velké výdaje na obranu, se nepodařilo dohledat.
Řecko skutečně dlouhodobě podporuje své ozbrojené složky a má velmi početnou a tudíž i drahou armádu.
V roce 2011 bylo Řecko na druhém místě v Evropě právě ve výdajích na zbrojení, pokud je počítáme jako podíl ku HDP. (pdf., tabulka 3).
Řecko předběhla pouze Velká Británie.
Jisté podněty k řeckým výdajům na obranu by mohly mít Francie s Německem, které mají právě s Řeckem armádní kontrakty.
Výrok poslankyně Konečné hodnotíme jako nepravdivý kvůli naprosto mylným údajům o řeckých armádních výdajích.
Až 70 % evropské legislativy nám přichází do legislativy národní.
Otázce vlivu Evropské unie na národní legislativu se věnovalo několik zahraničních článků. Vzhledem k tomu, že je obtížné definovat onen „vliv“, natož vyrukovat s konkrétními čísly, která by průkazně dokazovala konkrétní závěry, hodnotíme výrok jako neověřitelný.
Annette Elisabeth Toellerová ve svém článku zmiňuje fakt, že konkrétní hodnoty dávají smysl pouze v případě, že rozlišíme různé oblasti politiky. Dále tvrdí, že: „Současnéúdaje o evropeizaci v různých oblastech nejsou srovnatelné mezi zeměmi, protože jsou založeny na různě postavených portfoliích.“
Ve Velké Británii se touto otázkou zabýval také fact-check FullFact.org, který vycházel mj. ze studie knihovny Dolní sněmovny, která konstatuje, že „je možné odůvodnit jakoukoliv míru mezi 15 % a 50 %.“ A dodává: „Neexistuje žádný přesný, racionální a použitelný způsob, jak vypočítat procento národní legislativy ovlivněné Evropskou unií.“
Jedinou demokratickou institucí Evropské unie je Evropský parlament, který je volen. Všechny ostatní instituce jsou byrokratické.
Vzhledem k povaze hlavních institucí Evropské unie hodnotíme výrok jako zavádějící.
Evropský parlament je skutečně jedinou institucí EU, do které jsou zástupci přímo voleni evropskými občany. Nicméně označení všech ostatních institucí jako byrokratických už se za přesné označit nedá. S tímto označením můžeme souhlasit u Evropské komise, kde naprostou většinu činnosti vykonávají úředníci. Další hlavní instituce Evropské unie - Evropská rada a Rada Evropské unie jsou však naopak zcela politické. Tvoří je zástupci národních exekutiv (premiéři či prezidenti v Evropské radě a ministři či jejich náměstci v Radě EU) jednotlivých členských států. Ti jsou sice primárně voleni do národních úřadů, činnost v orgánech EU je však v rámci popisu práce funkcí, do nichž byli občany zvoleni.
Podívejte se na to, jakým způsobem se odstraňovaly při přijímání Lisabonské smlouvy demokratické procedury v Evropě. Když to nevyšlo, tu v Holandsku, tu v Irsku, tak se prostě referendum zrušilo, udělalo se to znovu a donutily se ty státy, aby přijaly ten projekt, přestože ho ti lidé neakceptovali.
Dle níže uvedených zdrojů je výrok hodnocen jako nepravdivý, neboť žádné referendum nebylo ignorováno a nebyly přijaty dokumenty, proti kterým by občané vyjádřili v referendu nesouhlas. Pokud se zaměříme na Irsko, tak tam proběhla dvě referenda o přijetí Lisabonské smlouvy (v Holandsku se referendum o Lisabonské smlouvě nekonalo). V prvním referendu (.pdf, str. 22) 12. června 2008 Irové podpis Lisabonské smlouvy odmítli. Poté, co byly Irsku přislíbeny záruky a ústupky členskými státy EU, však Irové Lisabonskou smlouvu v druhém referendu 3. října 2009 dobrovolně přijali 61,7 % hlasů.
Odmítavé referendum v Nizozemí zaměňuje Vojtěch FIlip pravděpodobně s ratifikačním procesem Ústavní smlouvy pro Evropu v roce 2005. V Nizozemsku se totiž referendum k Lisabonské smlouvě nekonalo, rozhodnutí bylo přijato pouze představiteli státu. Odmítavá referenda v Holandsku a Francii způsobila svrhnutí schvalovaného dokumentu pod stůl. Nedá se tedy říct, že by hlas občanů byl ignorován.
Já si pamatuju na Lisabonskou smlouvu, o tom se ani ve sněmovně diskutovat nesmělo.
Výrok předsedy KSČM je hodnocen jako nepravdivý, neboť schvalování Lisabonské smlouvy probíhalo v Poslanecké sněmovně zcela obvykle a jednotliví poslanci nebyli omezeni na svém právu diskutovat o této otázce. To dokládá také řada vystoupení jednotlivých poslanců KSČM včetně opakovaných vystoupení samotného Filipa.
Lisabonská smlouva byla do Poslanecké sněmovny předložena v únoru 2008 a následně prošla standardním legislativním procesem pro mezinárodní smlouvy, který trval od 1. čtení do schválení ve 2. čtení téměř rok.
Vojtěch Filip mluví o nemožnosti diskutovat o Lisabonské smlouvě ve sněmovně. První čtení k tomuto bodu proběhlo celkově ve 3 dnech - 19. a 20. března 2008 a pak 1. dubna stejného roku. Diskuze probíhala obvyklým způsobem. Během 1. čtení vystoupili za KSČM uvedení poslanci (odkaz obsahuje stenozáznam jejich vysoupení): Václav Exner, Pavel Kováčik, Kateřina Konečná a Vojtěch Filip sám.
Ve 2. čtení se opět v jednotlivých jednacích dnech o Lisabonské smlouvě klasicky diskutovalo. Šlo o dny 9. prosince 2008 a následně 3., 7. a 18. února 2009. Přikládáme také všechna vystoupení poslanců KSČM při tomto druhém čtení.
Stenoprotokoly jsou vloženy postupně podle pořadí vystoupení poslanců KSČM: Vojtěch Filip, Jiří Dolejš, Václav Exner, Vojtěch Filip, Pavel Kováčik, Vojtěch Filip, Václav Exner, Stanislav Grospič, Miroslav Grebeníček.
Dokládáme také záznam finálního hlasování v Poslanecké sněmovně.
Evropa nemá žádnou politiku proti zemím BRICSu vymezenou.
Na webových stránkách Europarlamentu je k dispozici dokument, jehož název by se dal přeložit jako "Zahraniční politika EU vůči zemím BRICS a dalším rychle se rozvíjejícím mocnostem: cíle a strategie", která v poslední kapitole obsahuje i politická doporučení. Není tedy pravdou, že by nebyla vymezena žádná politika vůči zemím BRICS.
Já jsem se zúčastnil několikrát za sebou jednání mezi evropskými politickými stranami a Komunistickou stranou Číny (...), tam zasedá 80 představitelů pol. stran z celé Evropy odleva doprava (...) Hostem takové akce na např. předsedkyně frakce strany lidové nebo předseda EP Martin Schulz.
Dle námi dohledaných informací o účastnících vysokého fóra čínsko-evropských politických stran hodnotíme Filipův výrok jako pravdivý.
Toto fórum se koná každoročně od roku 2010. Zasedá na něm kolem 80 představitelů 43 politických stran z 26 zemí Evropy a přibližně 100 evropských i čínských expertů. Podrobný seznam účastníků třetího fóra, které se konalo v roce 2012, můžete nalézt zde (.pdf).
Druhého fóra, které se konalo v Bruselu v roce 2011, se zúčastnil současný předseda Evropského parlamentu Martin Schulz i nynější předseda (nikoliv předsedkyně, jak uvedl Filip) frakce strany lidové Joseph Daul.
Zároveň se Filip tohoto fóra opravdu již několikrát zúčastnil.
