KSČM

Na základě znění zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění a záměru Fisherovy vlády zvednout základ pro výpočet pojištění označujeme výrok za pravdivý.

Zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, který byl naposled novelizován v roce 2009, určuje vyměřovací základ pro pojistné hrazené státem ve výši 5 355 Kč na kalendářní měsíc. Výše pojistného činní 13,5 %, tzn. 723 Kč. Výši vyměřovacího základu může měnit vláda vždy k 30. červnu s účinností od 1. ledna. V poslední době však k takovému kroku nedošlo. Pojistné za státní pojištěnce naposledy stouplo k 1. lednu 2010, tzn. ještě před parlamentními volbami 2010.

Nicméně ministerstvo zdravotnictví navrhuje od roku 2013 tento vyměřovací základ zvýšit minimálně na částku 5 714 Kč, tzn. na 772 Kč pojistného měsíčně. K úpravám vyměřovacích základů dalších kategorií pojistitelů, např. OSVČ, přitom dochází pravidelně.

Vláda Jana Fishera na doporučení ministryně zdravotnictví Dany Juráskové slíbila zvýšit vyměřovací základ pro výpočet pojištění státních pojištěnců, rozhodla se však nakonec tento krok nechat na nadcházející vládě. ODS, TOP 09 a VV se přitom ke zvyšování standardů klaněly spíše negativně. Zvýšení plateb slíbila přímo ČSSD.

Na to, že se systém veřejného zdravotnictví dlouhodobě potýká s propadem příjmů, je upozorňováno bilancemi zdravotních pojišťoven. Negativně se do příjmů systému veřejného zdravotního pojištění promítá hlavně globální ekonomická situace ČR, tzn. propad HDP z důvodu ekonomické recese, nezaměstnanost a také pomalý růst průměrných mezd. Navýšení plateb za státní pojištěnce by mělo tento trend redukovat.

Na základě statistik OECD tento výrok označujeme za nepravdivý.

Poslední dostupné informace OECD o délce roční pracovní doby jsou z roku 2010. Údaje pro rok 2011, které mohou vypadat jinak, zveřejněny nejsou. Přesto se poslanec Opálka přímo odvolává na údaje OECD, a z tohoto důvodu budeme považovat za výchozí poslední dostupná data, tzn. data z roku 2010.

Tato data České republice přisuzují průměrně 1 947 pracovních hodin ročně, což je méně než 2 000. Přitom poslanec Opálka hovoří o "více než 2 000 hodinách" za rok. Proto hodnotíme výrok jako primárně nepravdivý, protože poslanec chybně pracuje s čísly a upravuje je ve svůj prospěch.

Zavádějící se může zdát srovnání se Spolkovou republikou Německo. Německo se skutečně nachází pod hranicí 1 500 pracovních hodin ročně, avšak tato země je extrémním příkladem, a je pod hranicí průměru zemí OECD, tj. 1 749 pracovních hodin ročně. Vhodnější srovnání tak představuje srovnání s průměrem, než s jedinou zemí vytrženou z kontextu. Dále nás poslanec těmito čísly přirovnává k Řecku či Korei. Kromě Řecka a Korey však komunistický poslanec "zapomněl" zmínit další země, které jsou v žebříčku před Českou republikou, např. Chile, Maďarsko a Rusko, či jí jsou velice blízko, jako např. Polsko.

country20062007200820092010Korea2 3462 3062 2462 2322 193Greece2 1482 1152 1162 1192 109Chile2 1572 1652 1282 0952 068Russian Federation1 9992 0001 9971 9731 976Hungary1 9891 9851 9861 9681 961Czech Republic1 9971 9851 9921 9421 947Poland1 9851 9761 9691 9481 939zdroj OEDC

Eurostat uvádí právě tyto hodnoty.

Předesíláme, že nemůžeme hodnotit, zda podíl výdajů na sociální ochranu je "vynikající", neboť jde pouze o názor pana poslance. Co se týče faktických základů výroku, Opálka zřejmě cituje nedávnou studi Eurostatu (.pdf), která srovnává výdaje na sociální zabezpečení v evropských zemích. Všechny citované hodnoty najdeme hned na její první straně. Srovnatelná data uvádí i statistika OECD (.xls), byť se v konkrétních číslech liší.

Výrok poslance Opálky je pravdivý, neboť popisuje předně index reálné mzdy v letech 2010 a 2011.

Poslanec Opálka popisuje indexy reálné mzdy v letech 2010 a 2011. Ty popisuje také Český statistický úřad a uvádí (.xls), že v roce 2010 dosáhl index reálné mzdy 100,475 (dopočítáno z indexů za všechny kvartály roku) a v roce 2011 byl tento index 100,3 (dopočítáno z indexů za všechny kvartály roku). Jeho výrok je tedy pravdivý.

Ve vládě Petra Nečase se na ministerských postech od počátku jejího fungování vyměnilo již 8 ministrů. Pavel Drobil, Vít Bárta, Martin Kocourek a Jiří Besser odešli, podle slov Jiřího Dolejše, na základě "sporné finanční transakce". Radek John na základě "problematických personálních vazeb". Ministrů, kteří spadají do těchto kategorií je tedy pět, výrok přesto hodnotíme jako pravdivý. Zbylí tři ministři - Radek Šmerda, Ivan Fuksa a Josef Dobeš - ukončili výkon funkce z jiných důvodů, než které Jiří Dolejš zmiňuje.

Pavel Drobil odešel z funkce ministra životního prostředí 21. prosince 2010 kvůli podezření z korupčního jednání na Státním fondu životního prostředí.

Dalšími ministry, kteří odešli z vlády, byli Radek John a Vít Bárta, kteří ukončili své působení v rezortu ke dni 21. dubna 2011. Radek John byl odvolán z funkce ministra vnitra na návrh premiéra Petra Nečase, Vít Bárta podal rezignaci na post ministra dopravy osobně. Premiér své rozhodnutí zdůvodnil takto: "situace, která vznikla v posledních hodinách a dnech, otvírá znovu naprosto legitimně diskusi o tom, zda je možné nadále tolerovat propojení firmy ABL a dalších soukromých bezpečnostních agentur se státní správou nebo dokonce s ústavními funkcemi a že zrovna tak naprosto legitimně znovu otevírá diskusi, zda je možné, aby představitel Věcí veřejných nesl odpovědnost za chod resortu ministerstva vnitra." Vít Bárta je navíc spojen s korupční kauzou (.pdf) podplácení v poslaneckém klubu Věci Veřejných.

Po Vítu Bártovi se stal ministerm dopravy Radek Šmerda. Ten však nebyl členem strany Věci Veřejné, které měly právo jmenovat do funkce člověka ze svých řad, proto byl nucen výkon funkce k 1. červenci 2011 ukončit.

4. října 2011 opustil post ministra zemědělství Ivan Fuksa. Návrh na jeho odvolání podal premiér Petr Nečas z důvodu dlouhodobé nespokojenosti s jeho prací.

Dalším ministrem, který odešel z Nečasovy vlády, byl Martin Kocourek, jehož demise na post ministra průmyslu byla premiérem přijata 14. listopadu 2011. Kocourek takto jednal kvůli podezření z korupčního jednání - "odklonění" milionů své matce Jindřišce Kocourkové.

Jiří Besser složil mandát ministra kultury 16. prosince 2011. Rezignoval po zveřejnění informace o zamlčení vlastnictví luxusního bytu na Floridě v majetkovém přiznání.

Posledním ministrem, který doposud ve vládě Petra Nečase skončil ve funkci, je Josef Dobeš. Dobešova demise, kterou podal na základě vlastního rozhodnutí a z důvodu rozsáhlé kritiky, byla přijata 30. března 2012.

Komise sněmovny do věcí, kde je BIS stále činná, opravdu nemá možnost vstoupit.

Kontrolu Bezpečnostní informační služby provádí sněmovna především skrze Stálou komisipro kontrolu činnosti Bezpečnostní informační služby.

Ředitel BIS této komisi předkládá (podle §19 zákona o BIS) mj. zadání úkolů od vlády či prezidenta a podklady ke kontrole plnění rozpočtu. Komise si může od ředitele další informace vyžádat: zejména jde o "zprávu o použití zpravodajských prostředků ", která se ale vztahuje pouze na " věci a případy, ve kterých Bezpečnostní informační služba svou činnost již ukončila ". V tomto smyslu tedy komise nemůže vstupovat do živých věcí.

O věcech, ve kterých je BIS činná, může komise (podle §19 zákona) žádat pouze souhrnné informace o počtu případů použití zpravodajské techniky, s uvedením jejího druhu. BIS rovněž uvede, o jakou oblast její působnosti jde (pět oblastí dle §5 zákona o zpr. službách).

Nehodnotíme, zda může svazek zůstat záměrně otevřený nebo ne. Je-li v dané věci činná, nemusí BIS o svém konání podávat sněmovní komisi zprávu. Komise tedy, jak pravdivě tvrdí Filip, "do svazku nemůže".

(Obsahem zde mají V.Filip a F.Bublan identické výroky, proto se téměř shodují naše odůvodnění).

Výrok hodnotíme jako pravdivý na základě §48 zákona o jednacím řádu PS.

K tomu, aby sněmovna mohla vyšetřovací komisi zřídit, je (dle §48 zákona o jednacím řádu PS) potřeba návrh nejméně 40 poslanců.

„(1)Na návrh nejméně jedné pětiny všech poslanců může Sněmovna zřídit pro vyšetření věci veřejného zájmu vyšetřovací komisi. Předsedu a členy vyšetřovací komise, kterými mohou být jen poslanci, volí Sněmovna. Poslanec, který je členem vlády, nemůže být členem vyšetřovací komise.
(2) Usnesení Sněmovny, kterým se zřizuje vyšetřovací komise, obsahuje přesné určení věci, která má být vyšetřena, a lhůtu, ve které vyšetřovací komise předloží svá zjištění s návrhem Sněmovně. O návrhu rozhodne Sněmovna usnesením.“

Dne 15. září, 8 dní po po zveřejnění výroční zprávy Bezpečnostní informační služby, byla svolána na základě žádosti 49 poslanců 24. schůze poslanecké sněmovny na 22. září.

Poslanci ČSSD a KSČM před projednáváním programu vznesli kritiku vůči vládě a neefektivnímu boji proti korupci. Kritika byla namířena i proti některým ministrům spojených s korupcí. Na pořadu programu schůze byly následující body spojené s těmito údajnými korupčními kauzami.

1. Informace ministra obrany Alexandra Vondry o podezřelých okolnostech nákupu transportních letadel CASA

2. Stanovisko předsedy vlády Petra Nečase k podezřením týkajícím se majetkových poměrů bývalého ministra dopravy za ODS Aleše Řebíčka

3. Informace ministra zdravotnictví Luboše Hegera k veřejné zakázce na vymáhání pohledávek Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky

4. Informace předsedy vlády Petra Nečase o plnění usnesení poslanecké sněmovny č. 569 z 16. června 2011 ve věci návrhu na odvolání ministra obrany Alexandra Vondry z funkce člena vlády

Program schůze byl v hlasování zamítnut, tudíž byla schůze před projednáváním navrhovaných bodů ukončena. Pro návrh programu hlasovalo 68, proti 77 poslanců.

Z přítomných opozičních poslanců hlasovali pro návrh všichni poslanci. Z řady koalice hlasovali pro návrh programu Aleš Rádl (ODS) a Petr Skokan (VV), zdrželi se z ODS Zbyněk Stanjura, za TOP 09 a Starosty Jaromír Drábek a Rudolf Chlad a za VV Radek John.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, protože proti nebylo 115 koaličních poslanců, ale pouze 77 z vládní koalice, někteří koaliční poslanci dokonce hlasovali pro.

Výrok označujeme jako neověřitelný, neboť neexistuje žádné oficiální ustanovení, které by přesně definovalo úkoly kontrolního výboru.

Činnost výborů upravuje Zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny (Část šestá) a nutno podotknout, že ne příliš konkrétně. Nehovoří ani konkrétně o úkolech kontrolního výboru. Jediný článek týkající se pravomocí výboru navenek je § 39, kde se v bodě 2 stanoví: (2) Člen vlády a vedoucí jiného ústředního správního úřadu je povinen dostavit se osobně na schůzi výboru, jestliže o to výbor požádá, a podat požadované informace a vysvětlení, pokud jejich poskytnutí nebrání zákony upravující mlčenlivost anebo zákaz jejich zveřejnění.

Pokud se podíváme na činnost kontrolního výboru, můžeme konstatovat, že vydává usnesení k nálezům NKÚ. S těmito usneseními následně seznamuje poslaneckou sněmovnu, případně vládu, a navrhuje patřičná opatření. Primární funkci tedy není kontrolovat práci NKÚ, ale na základě správ tohoto úřadu kontrolovat hospodaření jiných státních orgánů.

Na závěr však podotýkáme, že vymezení kompetencí mezi kontrolním výborem a NKÚ je nejasné a problematické, v minulosti bylo důvodem soudních sporů (viz kauza Dohnal - přibližné info zde, nebo v dalších výrocích této debaty).

Druhou část výroku Vojtěcha Filipa označujeme jako pravdivou.

Kontrolní výbor skutečně kontroluje státní závěrečný účet, zprávu za rok 2010 můžete nalézt zde.

Děje se tak na základě § 30 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), kde se říká: "Správci kapitol sestavují o výsledcích rozpočtového hospodaření minulého roku návrh závěrečného účtu své kapitoly v rozsahu a termínech, které stanoví ministerstvo vyhláškou ve shodném členění, v jakém byl sestaven státní rozpočet. Správce kapitoly jej projednává v příslušných výborech Poslanecké sněmovny před projednáváním návrhu státního závěrečného účtu Poslaneckou sněmovnou."