ODS

Na základě níže uvedeného rozboru smlouvy a dalších informačních zdrojů jsme označili výrok europoslance Zahradila o novém mechanismu kontroly fiskální odpovědnosti států eurozóny evropskými orgány za pravdivý.

Zásadní body ve Smlouvě (.pdf) o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii (tzv. fiskální pakt) jsou následující:

Hned v preambuli je uvedeno, že rozpočtový schodek nesmí překročit 3 % HDP a deficit veřejných financí musí být podle této smlouvy nižší než 60 % HDP. V tomto ohledu nejde o nic nového, k těmto hodnotám se již země eurozóny zavázaly v Paktu růstu a stability. O těchto hodnotách se píše také ve článku třetím, kde je dále uvedeno, jak mají vstoupit daná pravidla v platnost ve vnitrostátních právních řádech. Optimální řešení je dle smlouvy ustanovení ústavního charakteru. Případně je ovšem možné také ustanovení jinak závazného charakteru.

Zde je zajímavé podotknout, že v programové prohlášení (.pdf) Nečasova kabinetu se píše, že "vláda předloží ústavní zákon o rozpočtové kázni a odpovědnosti."

Článek pátý uvádí:

"Smluvní strana, vůči které se dle smluv, na kterých je založena Evropská unie, uplatňuje postup při nadměrném deficitu, zavede program rozpočtového a ekonomického partnerství obsahující podrobný popis strukturálních reforem, které se musí zavést a vykonat za účelem zabezpečení účinné a udržitelné korekce nadměrného deficitu. Obsah a forma takových programů se vymezí v rámci práva Evropské unie. Jejich předkládaní Radě Evropské unie a Evropské komisi na účely jejich schválení a monitorování se uskuteční v kontextu existujících postupů dohledu stanovených v Paktu stability a růstu.
Vykonávaní programu rozpočtové a ekonomického partnerství a ročních rozpočtových plánů, které jsou s nimi v souladu, bude monitorovat Rada Evropské unie a Evropská komise. "

Jak uvádí dále rozbor serveru aktuálně. cz, další články obsahují následující:

"Článek 6 předpokládá koordinační a oznamovací povinnost týkající se emisí dluhopisů.
Článek 7 navrhuje zakotvit v zásadě ,,automatické" přijetí navrženého opatření Komise vůči příslušnému státu v řízení pro nadměrný rozpočtový schodek, pokud není kvalifikovaná většina členských států eurozóny proti.
Článek 8 zakotvuje pravomoc Soudního dvoru Evropské unie přezkoumávat správnost a úplnost transpozice pravidel o vyrovnaném státním rozpočtu v právních řádech členských států EU. Nově je umožněno, aby SDEU sankcionoval smluvní stranu, která nesplní jeho první odsuzující rozsudek.
Článek 12 zavádí orgán EU složený z hlav států a vlád zemí eurozóny. Článek navrhuje pravidelné neformální zasedání (nejméně dvakrát ročně) na úrovni hlav států a předsedů vlád členských států eurozóny v rámci tzv. Euro summitů a předsedy Evropské komise. Na jednání by byl zván i prezident Evropské centrální banky. Tento Euro Summit bude mít také svého zvoleného šéfa."

V analýze smlouvy provedené Tomášem Břicháčkem v časopisu Revue politika se opravdu píše o přenosu pravomocí, je zde uvedeno následující:

"Smlouva by z hlediska českého ústavního pořádku byla nepochybně smlouvou podle článku 10a Ústavy, tj. takovou, jíž jsou některé pravomoci orgánů České republiky přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci. Na jejím základě by totiž jednak byly svěřeny konkrétní pravomoci mezinárodním institucím, jednak, jak již bylo řečeno, by došlo k faktické změně zakládacích smluv EU.
Přenos kompetencí na mezinárodní instituce je nejlépe patrný u pravomocí svěřených Soudnímu dvoru v článku 8, tj. pravomoci přezkoumávat zakotvení pravidla vyrovnaného rozpočtu a případně ukládat sankce. Dále je případné o takovém přenosu hovořit v souvislosti s rolí, jakou by měly hrát Rada a Komise při schvalování zmíněných „programů rozpočtového a hospodářského partnerství" či v případě vytvoření eurosummitu a jeho úkolů při řízení eurozóny. V širším smyslu lze považovat za přenos pravomocí i posílení postavení Komise v rámci změny hlasovací procedury v řízení o nadměrném schodku (čl. 126 SFEU), protože zde získává prakticky možnost přijímat rozhodnutí sama, nejsou-li kvalifikovanou většinou vetována.
Ze závěru o faktické změně zakládacích smluv EU, které jsou z pohledu českého práva smlouvami podle článku 10a, vyplývá logicky nutnost kvalifikovat navrženou smlouvu stejným způsobem.
Na tomto posouzení nic nemění skutečnost, že pro smluvní státy, které (zatím) neplatí eurem, by se povinnosti ze smlouvy (pokud by se iniciativně nepřihlásily k těm, kde to smlouva umožňuje) bezprostředně nevztahovaly a aktivovaly se až okamžikem přijetí eura. Už ratifikací smlouvy by byl dán nevratný souhlas s přenosem pravomocí, který bude účinný ke dni přijetí eura. Šlo by tedy jen o přenos s odloženou účinností.
K souhlasu s ratifikací tohoto druhu mezinárodních smluv vyžaduje Ústava ČR souhlas Parlamentu daný ústavní většinou, popř. souhlas daný občany v referendu."

Ano, tento výrok je pravdivý.

Hlava třetí Ústavy České Republiky, článek 76:

(1) Vláda rozhoduje ve sboru.
(2) K přijetí usnesení vlády je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech jejích členů.

Výrok hodnotíme jako závadějící. V rámci zemí ležících mimo eurozónu je ale ČR až na čtvrtém místě "nejbohatších" zemí, před ní se umístilo Dánsko, Velká Británie a Švédsko. Jan Zahradil zmiňuje konkrétní příklady Maďarska a Polska, v postavení vůči nim nebo obecně vůči zemím, které přistoupily zároveň s nebo později než ČR, jsme podle statistik nejbohatší. Mimo eurozónu však stojí i některé starší státy Evropské unie.

Europoslanec Zahradil, když hovoří o "bohatství ČR", má pravděpodobně na mysli index kupní síly obyvatelstva (PPS) vztažený k HDP země. Pokud bereme do úvahy tento index (ang.), tak je Česká republika podle dat za rok 2010 skutečně na 80% průměru eurozóny. Zmiňované Polsko a Maďarsko se drží na 63%, resp. 65% průměru EU, i v tomto má tedy Zahradil pravdu. Mezi státy eurozóny ovšem v současnosti nespadá Velká Británie, Švédsko a Dánsko. Obě tyto země jsou na tom statisticky lépe než ČR (112%, 123%, resp. 127%). Zahradil tak sice tvrdí pravdu, když srovnává země tzv. bývalého východního bloku (a zároveň země, které prozatím nejsou čistými plátci do rozpočtu Unie), ze kterých je na tom ČR statisticky nejlépe, ovšem mezi státy mimo eurozónu je ČR celkově až na 4. místě.

Index kupní síly obyvatelstva je umělě vytvořená měnová jednotka, která se nejčastěji používá při mezinárodních srovnáních tohoto druhu. Na rozdíl od pouhého srovnávání domácích národních produktů dokáže reflektovat a do jisté míry vyrovnávat rozdíly mezi kupní silou národních měn jednotlivých států.

Pro přehled ještě uvádíme tabulku zemí stojících mimo eurozónu podle jejich indexu kupní síly:

ZeměPPS (% průměru EU) Dánsko127Švédsko 123VB112 ČR80 Maďarsko65Polsko63Litva57Lotyšsko51Rumunsko46Bulharsko44

Na základě veřejně přístupných zdrojů byl výrok Jana Zahradila označen za pravdivý. Oficiální znění daného vládního mandátu není sice dohledatelné, pokud však nebudeme striktně lpět na doslovnosti, tak vyjádření premiéra Nečase a ministra Kalouska daný výrok potvrzují.

Úřad vlády ČR uvedl v emailové komunikaci následující: " Mandát byl projednán a schválen (.pdf) Výborem pro Evropskou unii dne 29. února 2011. Vzhledem k tomu, že jednání Evropské rady jsou neveřejná, jsou i dokumenty, obsahující informace k těmto jednáním (a to je právě případ i zmíněného mandátu) dokumenty interními a tudíž veřejnosti nepřístupnými."

Na zasedání poslanecké sněmovny však premiér Nečas informoval poslance ohledně rámcové pozice přijaté vládou na schůzi 18. ledna 2012. Řekl, že "rámcová pozice, schválená vládou 18. ledna, jasně říká - cituji: "S ohledem na změnu podmínek pro přijetí eura v důsledku ratifikace smlouvy se v souladu s programovým prohlášením vlády jeví nezbytné, aby byl souhlas s ratifikací této smlouvy vyjádřen v referendu nebo aby referendem bylo podmíněno pozdější přijetí eura, jež nastane účinností smlouvy, jímž nastane účinnost smlouvy vůči ČR. Bez jasné politické shody na této věci nemůže pověřený zástupce vlády ČR smlouvu podepsat.
Znovu opakuji citaci poslední věty z rámcové pozice, schválené jednomyslně vládou 18. ledna letošního roku: "Bez jasné politické shody na této věci nemůže pověřený zástupce vlády ČR smlouvu podepsat."
Ohledně premiérova vystoupení se píše také na stránkách Vlády ČR. Také slova Miroslava Kalouska, místopředsedy TOP 09, na tiskové konferenci po jednání vlády z 18. ledna 2012, potvrzují danou diskuzi ohledně způsobu ratifikace smlouvy:

"Velmi vážnou diskuzi jsme vedli o způsobu ratifikace této smlouvy, kdy vláda většinou obou dvou našich koaličních partnerů, z důvodů, které bereme na vědomí a respektujeme, si přeje ratifikaci referendem.Ministři za TOP 09 jsou opačného názoru, nehlasovali jsme pro referendum a nedomnívám se, že by TOP 09 jako politická strana podpořila tento zákon o referendu v PS i v Senátu, sdělili jsme našim koaličním partnerům 3 důvody, které proto máme."
To jasně ukazuje situaci, při níž opravdu obdržel premiér Nečas od vlády mandát, o kterém hovoří europoslanec Zahradil, ošem za situace vyplývající z Jednacího řádu vlády (článek VI hovoří o schvalování usnesení vlády nadpoloviční většinou všech členů vlády), tedy za nesouhlasu jedné ze tří koaličních stran. Výše uvedenou rámcovou pozici vlády k návrhu mezinárodní smlouvy o posílené hospodářské unii schválil také vládní orgán Výbor pro Evropskou unii.

Premiér Nečas skutečně, spolu s dalšími dvanácti premiéry, poslal dopis týkající se dokončení jednotného trhu EU. Dopis byl adresován předsedovi Evropské komise José Manuelu Barrosovi a předsedovi Evropské rady Hermannu van Rompuyovi. Tuto informaci oficiálně potvrdil informační portál Euroskop.cz. Summit Evropské rady také zohlednil požadavky tohoto dopisu. 12 zemí (Švédsko, Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Slovensko, Irsko, Španělsko, Itálie, Polsko a Nizozemí), které tento dopis iniciovaly, se přiklonilo k požadavkům tohoto dopisu, navíc se k nim připojilo i Německo a Malta. Přesné znění dopisu se dá najít zde. Výrok tedy můžeme označit za pravdivý.

Tento výrok lze považovat za zavádějící.

Jediným existujícím výzkumem (časový rámec publikovaných výzkumů je vztažen od počátku roku 2012) veřejného mínění, který odpovídá na otázku, jež koreluje s faktickým výrokem řečníka, a která zní: "Pokud by se v tuto chvíli konalo všelidové referendum o vstupu ČR do eurozóny, souhlasili byste i se vstupem ČR do eurozóny a přijetím eura jako hlavní společné měny?", je výzkum agentury Sanep, publikovaný 22. ledna 2012. V něm 71,3% respondentů vyjádřilo svůj nesouhlas s účastí ČR v eurozóně. Pokud tedy použijeme argument "odmítnutí eurozóny veřejností" (na základě uvedeného průzkumu) a následně jej konfrontujeme s postojem vlády, je dále nutné uvést, že oficiální postoj vlády, který by deklaroval odmítnutí vstupu do eurozóny, a tudíž by byl v souladu se zmíněným průzkumem, neexistuje. Vláda v samotném vztahu a závazku k přijetí jednotné evropské měny není jednotná. Tento postoj dokládají následující uveřejněné výstupy z vládních jednání či vystoupení předsedy vlády a jejích členů (časově vymezeny opět počátkem roku 2012) - např. ČTK - novinky.cz, zpravy.rozhlas.cz, týden.cz, idnes.cz atd.

Poslanec Zahradil pravdivě tvrdí, že operačních programů zde bylo a je realizováno několik desítek.

V období 2004-2006, tedy zejména za vlád ČSSD (Špidlovy, Grossovy a Paroubkovy) bylo financování z evr. fondů realizováno v podobě 5 operačních programů (OP) a několika iniciativ společenství (až 12 iniciativ, některé byly ale realizovány v rámci OP). V rámci těchto 5 programů bylo ovšem čerpání prostředků dále děleno, např. pro Společný regionální OP do 5 priorit, 11 opatření a dalších 6 podopatření.

Pro léta 2007-2013, tedy období vlád Topolánka, Fischera a Nečase, bylo stanoveno dokonce 26 OP, které zahrnují i dřívější iniciativy. 26 OP je dále strukturováno do priorit, resp. prioritních os, jejichž souhrnný počet už přesahuje stovku.

Evropské prostředky jsou poskytovány skrze desítky operačních progamů, které jsou dále složitě děleny. Poslanec Zahradil má v tomto pravdu. Necháme na posouzení čtenáře, zda více než 650 miliard korun, které na tyto programy připadají, by mělo být rozděleno na větší či menší množství programů, a zda desítky jsou " strašně moc ".

Výroky politiků v koaličních jednáních nejsou k dispozici.

Další případ, kdy není možné posoudit, jakým způsobem probíhala jednání, a zvláště kdo z politiků co řekl. Nedá se ověřit, jestli se předseda TOP 09 Schwarzenberg na jednáních vyjadřoval ohledně kontrasignace prezidentských milostí negativně nebo ne. Nutno zmínit, že na veřejně přístupných zdrojích o vládních jednáních jsou k dispozici pouze výsledky hlasování členů vlády, programy usnesení a výsledky těchto jednání, nikoliv už samotný průběh. O prezidentských milostech se přitom na oficiální úrovni ještě nejednalo.

Podle volně dostupných údajů o počtu udělených milostí (do 27. října 2011) musíme výrok hodnotit jako pravdivý.

V letech 1992 - 2002 bylo podle archívu oficiálních webových stránek prezidentské kanceláře uděleno prezidentem Václavem Havlem celkem 1453 milostí. V období od 10. prosince 2003 do 27. října 2011 bylo pak podle výčtu prezidentských milostí zveřejněných na oficiálních webových stránkách prezidentské kanceláře uděleno prezidentem Václavem Klausem celkem 370 milostí. To dohromady dává celkový počet 1823 milostí udělených oběma prezidenty.

Institut milosti hlavy státu skutečně existuje v mnoha státech, tento výrok je pravdivý.

Určitý reprezentativní výčet zemí lze nalézt na anglické Wikipedii. Milost může udílet hlava státu např. Ruska (článek 89 ústavy), Spojených států amerických (Hlava II. článek 2. odstavec 1.), Řecka (.pdf) (Hlava III. článek 49.) nebo Iránu (článek 110 ústavy). Liší se však v proceduře nutné k jejich udělení. Hlava státu může udělovat milosti bez dalších omezení, může dbát na doporučení komisí k tomuto účelu zřízených případně ministra spravedlnosti, může vyžadovat kontrasignaci. V některých zemích, např. Kanadě, milosti může udílet jak generální guvernér, tak komise zřízená pro udělování milostí. Ve Švýcarsku milosti, v případě menších provinění, uděluje federální parlament (článek 173 ústavy).

Najít nějakou jinou srovnatelnou demokracii, kde by byl stejný právní i faktický stav prezidentských milostí, tzn. kde by prezident měl pravomoc jak agraciace (odpuštění části nebo zbytku pravomocně uděleného trestu), abolice (nezahájení nebo nepokračování v trestním řízení) tak i rehabilitace (zahlazení následků odsouzení, tedy považování osoby za bezúhonnou) bez výjimky pro jakékoliv trestní řízení, dále neměl povinnost své rozhodnutí odůvodňovat, nebyl ze své funkce komukoliv odpovědný, jeho rozhodnutí nebylo kýmkoliv přezkoumatelné, nemusel ho s kýmkoliv konzultovat a počet milostí se pohyboval v řádu desítek ročně, nejednalo by se tedy o zcela výjimečně udělené milosti pro několik jednotlivců za volební období, je však téměř vyloučeno.