ODS

Dle paragrafu 2 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, je ombudsman (tedy veřejný ochránce práv) volen Poslaneckou sněmovnou na dobu 6 let. Sněmovna vybírá z kandidátů, které nominuje Senát a prezident. Konkrétně každá instituce může nominovat 2 kandidáty. Přípustné jsou také shodné nominace.

Stejná pravidla se pak vztahují i na zástupce ombudsmana, který veřejného ochránce práv zastupuje v době jeho nepřítomnosti. Ombudsman může svého zástupce rovněž pověřit výkonem části své působnosti.

Na začátek uveďme, že jednání o návrzích zákonů v Senátu se dle jeho jednacího řádu účastní také jeho navrhovatel, který návrh odůvodní. To v případě vládních zákonů bude právě některý z ministrů. Předseda Senátu Vystrčil pak kritizuje údajný nešvar, že návrhy jsou v Senátu představovány ministry, kteří danou problematiku nemají ve své kompetenci.

Během 15. schůze ministr průmyslu a obchodu a ministr dopravy Karel Havlíček takto představoval na konci ledna Senátní tisk č. 172, který měl být představen předsedou vlády. V jiném případě na stejné schůzi pak Adam Vojtěch zastoupil Jana Hamáčka. Na této schůzi se projednávalo celkem osm návrhů vládních zákonů.

Pokud se podíváme na 14. schůzi Senátu, tak zjistíme, že v tisku č. 157 zastoupila Klára Dostálová ministryni Benešovou. Všechny ostatní vládní návrhy pak byly představeny tím, kým měli, celkem šlo o pět návrhů.

Během 13. schůze ministr zemědělství Miroslav Toman zastupoval ministryni práce a sociálních věcí Janu Maláčovou a ministra vnitra Jana Hamáčka. Celkově pak bylo projednáno pět vládních návrhů zákonů.

Při 12. schůzi ministryně spravedlnosti zastoupila premiéra Babiše při projednávání tzv. nominačního zákona. Celkem na této schůzi Senát projednal pět vládních návrhů zákonů.

Na 11. schůzi bývalý ministr Kremlík zastupoval Jana Hamáčka, a to rovnou třikrát. Následně pak zastoupil Miroslava Tomana. Při této schůzi tedy celkem čtyřikrát z pěti případů navrhovaných zákonů některý ministr zastupoval jiného.

Z celkových 28 vládních návrhů, projednávaných na posledních 5 schůzích Senátu, bylo 9 prezentováno jiným ministrem, než který je ve sněmovním, resp. následně v senátním tisku zapsán jako navrhovatel. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako pravdivý, neboť k jevům popisovaným Milošem Vystrčilem došlo v cca třetině případů, což můžeme označit za jev velmi častý.

Po vzniku samostatného Československa v říjnu 1918 byla Národním výborem na krátkou dobu schválena prozatímní ústava, podle které zákonodárnou moc představovalo jednokomorové Národní shromáždění. Jeho primární funkcí bylo přijetí oficiální ústavy.

Mezi lety 1919 a 1920 se v rámci příprav nové ústavy vedly spory především o otázce zřízení dvoukomorového systému. Na jedné straně stáli zástupci strany agrární, národně demokratické a slovenského klubu. Ti se vzhledem k předchozímu fungování jednokomorového systému přikláněli k variantě dvou komor, strana sociálně demokratická byla výrazně proti.

Zatímco příznivci dvoukomorového systému argumentovali tím, že ,,dvoukomorový parlament je pojistkou proti omylnosti – a to na obou stranách. Činnost dvou komor je prevencí ukvapených rozhodnutí či přílišného vlivu vůdců v jediném kolektivu“, jeho odpůrci, tedy především Československá strana sociálně demokratická, oponovali historií druhé komory a nelibostí dělníků vůči senátu. Ústavní listina nakonec zahrnovala senát jako výraz kompromisu, ale předcházely (I.1 kapitola) tomu četné konflikty ne pouze o jeho zřízení, ale také o jeho podobě. Ke schválení první oficiální československé ústavy, a tedy i zakotvení parlamentu o dvou komorách, došlo 29. února 1920. První senátní volby proběhly v dubnu 1920.

Pravomoci někdejšího senátu spočívaly (oddíl druhý, ústavní postavení senátu) ve funkci legislativní, kontrole moci výkonné a spoluúčasti na moci soudní. Zákonodárnou iniciativu měl Senát při minimálním počtu 11 navrhujících senátorů. Stejně jako je tomu dnes, i dříve Senát projednával zákony postoupené Poslaneckou sněmovnou a tvořil tak jakousi funkci kontrolora; ústavní zákony nebylo možné uvést v platnost bez souhlasu obou komor, tedy i Senátu. Mimo jiné měl prvorepublikový senát možnost usnášet se o zákonech vrácených prezidentem nebo se podílet na jeho volbě. Na rozdíl od aktuálních kompetencí se dříve Senát podílel například i na schvalování státního rozpočtu.

Co se týče druhé části výroku, z dostupných zdrojů nelze vyhledat konkrétní citaci Aloise Rašína na podporu vytvoření dvoukomorového parlamentu; je však pravdou, že byl členem Československé národní demokracie, která dvoukomorový parlament podporovala.

S odkazem na úvahu na webu Senátu pak lze potvrdit tvrzení, že Tomáš G. Masaryk byl jednoznačně pro myšlenku dvoukomorového parlamentu. Vyjádřil se takto již 8. září 1918 po jednání s prezidentem Wilsonem.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, neboť i přesto, že se nám nepodařilo dohledat důkazy o aktivní podpoře dvoukomorového parlamentu ze strany zmíněných politiků, můžeme na základě dohledatelných informací dojít k závěru, že Masaryk s Rašínem skutečně u zrodu Senátu a dvoukomorového parlamentu stáli.

Místopředseda ODS Martin Kupka zde hovoří o dvou různých studiích k návrhu stavebního zákona. První z nich je Hodnocení dopadů regulace neboli RIA (Regulatory Impact Assessment, .doc), které je v ČR neodmyslitelnou součástí legislativního procesu. Druhou z nich je dopadová studie (.pdf) vypracovaná Ministerstvem vnitra.

RIA vyznívá na rozdíl od studie Ministerstva vnitra velice optimisticky. Co se týče počátečních jednorázových nákladů, počítá RIA maximálně (.doc, str. 2) s částkou ve výši stovek milionů až jednotek miliard korun. V této verzi jsou započítány náklady na vytvoření nové institucionální struktury, tj. vytvoření Nejvyššího stavebního úřadu, přesun zaměstnanců, zajištění vybavení, ICT a vozového parku. Provozní náklady, v případě scénáře „na zelené louce“ jsou pak odhadovány na 3-4 miliardy korun.

RIA zároveň počítá s vysokou návratností celého projektu. Kromě naplnění cíle (.doc, str. 2) celého návrhu, tj. zefektivnění a zkrácení celého procesu stavebního řízení, zvýšení transparentnosti a poklesu nákladů, počítá s nárůstem efektivity národního hospodářství. Konkrétně počítá například s ročními přínosy ve výši (.doc, str. 3) 7,1 miliard Kč, růstem nabídky bydlení a celkovým zpomalením či zastavením růstu cen nemovitostí (.doc, str. 4). Rekodifikace stavebního práva by navíc měla snížit (.doc, str. 4) korupční potenciál.

Dopadová studie Ministerstva vnitra přináší poněkud jiné informace. Pokud jde o počáteční jednorázové náklady, počítá studie (.pdf, str. 4) v minimální variantě s 2,2 miliardy Kč, v maximální až s 31,6 miliardy. Zprávě RIA je vytýkáno hlavně nezapočtení některých nákladů na provoz a údržbu.

Ministerstvo vnitra dále nesouhlasí s tím, že by návrh byl schopen snížit korupci. Naopak návrhu vyčítá příliš silnou koncentraci v rozhodování u jednoho orgánu, ztrátu nezávislosti opravných prostředků a celkové omezení veřejné kontroly (.pdf, str. 61). Studie navíc předpokládá možný negativní (.pdf, str. 4) dopad na ekonomiku státu z důvodu paralýzy systému stavebních úřadů, a to až ve výši 204 miliard Kč (3,5 % HDP).

Ministerstvo pro místní rozvoj spolupracuje s ICT UNIÍ a specialisty na e-government na projektu digitalizace stavebního řízení. Zmiňovaná novela (.pdf, str. 1) zákona o zeměměřičství, stavebního zákona a dalších byla navržena skupinou poslanců a podle vyjádření ministryně Dostálové pro server euro.cz se na jejím obsahu podílelo i Ministerstvo pro místní rozvoj.

K projednávání této novely v Poslanecké sněmovně došlo v druhé polovině roku 2019. Ve třetím čtení, které proběhlo 4. prosince 2019, byla novela zákona Poslaneckou sněmovnou schválena, a to včetně komplexního pozměňovacího návrhu, u jehož přípravy (.pdf, str. 5) bylo i Ministerstvo pro místní rozvoj. Novela byla 6. ledna 2020 poslána do Senátu, který o ní bude teprve jednat. Podle důvodové zprávy k předložené novele hy jedním z přínosů uvedené novely mělo být „zrychlení přípravy, umisťování a povolování staveb v České republice“ (.pdf, str. 12).

Tato novela by měla umožnit vznik geoportálu územního plánování a mělo by být možné elektronické povolování staveb. Mimo jiné je do zákona přidán paragraf 4b–4d. Paragraf 4b se věnuje digitální technické mapě kraje. Určuje, kdo ji spravuje a které prvky v ní mají být zahrnuty. Podle odstavce 4 paragrafu 4b (.doc, str. 1–2) „obsah digitální technické mapy kraje tvoří údaje o:

a)       druzích, umístění, průběhu a vlastnostech objektů a zařízení dopravní a technické infrastruktury včetně údajů o jejich ochranných a bezpečnostních pásmech a údajů o záměrech na provedení změn dopravní a technické infrastruktury v území,

b)       umístění, průběhu a vlastnostech vybraných stavebních a technických objektů a zařízení a vybraných přírodních objektů na zemském povrchu, pod ním nebo nad ním, které charakterizují základní prostorové uspořádání území“.

Paragraf 4c (.doc, str. 3) se věnuje digitálním mapám obcí a 4d (.doc, str. 3) digitální mapě veřejné správy. Digitální mapy města budou spravovat obce v samostatné působnosti. Digitální mapa veřejné správy „bude tvořena propojením katastrální mapy, ortofotomapy a digitálních technických map krajů“.

Součástí novely je také změna (.doc, str. 6–7) stavebního zákona č. 183/2006 Sb. a zákona o základních registrech č. 111/2009 Sb. Celkově má vzniknout tzv. portál stavebníka, ve kterém budou obsaženy informace, jak proces postupuje, a veškerá dílčí stanoviska. Vznikne také datové úložiště projektové dokumentace, úkonů v řízení a rozhodnutí. Elektronicky bude možné vést stavební deník.

Jak plyne z kontextu rozhovoru, tabulkou je v tomto případě myšlen žebříček zemí „Dealing with Construction Permits“ („Řešení stavebních povolení“) v průzkumu Světové banky „Doing Business Report 2020“. V tomto žebříčku jsou zjednodušeně řečeno srovnány jednotlivé země světa podle snadnosti získání stavebního povolení v dané zemi. Česká republika se umístila se skóre (.pdf, str. 12) 56,2 na 157. místě.

V roce 2015 byla Česká republika v žebříčku (.pdf, str. 181) na 139. místě s indexem 62,91. V letech 2016 (.pdf, str. 197), 2017 (.pdf, str. 202) a 2018 (.pdf, str. 156) se index udržoval na stejné hranici až do roku 2019, kdy index klesl (.pdf, str. 166) na hodnotu 56,20. Stejnou hodnotu Česká republika získala (.pdf, str. 12) i v roce 2020.

Před Českou republiku se v rámci tohoto žebříčku opravdu řadí některé africké státy. S indexem 56,5 se před ČR umístil v letošním roce např. Kamerun, s indexem 57,4 Pobřeží slonoviny a Tanzánie s 57,9 body. V každém roce za posledních 6 let se před ČR umístil některý z afrických států. V roce 2015 (.pdf, str. 186) to byl např. Gabon s indexem 74,36, v roce 2016 (.pdf, str. 199) např. Egypt s indexem 65,97, v roce 2017 (.pdf, str. 239) např. Jihoafrická republika s indexem 68,21, v roce 2018 (.pdf, str. 157) např. Džibuti s indexem 68,48 a v roce 2019 (.pdf, str. 181) to byla např. Keňa s indexem 63,49. Od roku 2015 tedy vždy některý z afrických států byl v rámci indexu řešení stavebních povolení před Českou republikou a staví to Českou republiku za některé africké země.

Mezi lety 2011–2014 byla délka stavebního řízení poměrně stálá poté, co klesla na hodnotu 120 dnů ve zprávě z roku 2012 (.pdf, str. 91). V roce 2015 (.pdf, str. 181) stoupla délka na 143 dnů, avšak od roku 2016 (.pdf, str. 197) vzrostla délka řízení až na 247 dnů, na nichž se drží dodnes. V průzkumu z roku 2020 (.pdf, str. 4) se délka oproti roku 2019 (.pdf, str. 166) nezměnila a k většímu posunu tedy ani tento rok nedošlo (viz tabulka).

Údaje za rok 2011 (.pdf, str. 159), 2013 (.pdf, str. 159) a 2014 (.pdf, str. 187).


Andrej Babiš píše na svém facebookovém profilu opakovaně o pomalosti výstavby dopravní infrastruktury. Například 22. prosince 2019 cituje slova šéfa Ředitelství silnic a dálnic Radka Mátla:


„Věřte, že bych stavěl nejradši vše a hned. Od toho tady jsem. Ale prostě to v ČR nejde, všichni se neustále odvolávají a blokují, úřady nefungují, na 4 roky se zastavila příprava, propadly EIA a normálně připravovat můžeme tak od roku 2017. Příklad za všechny, D1 u Přerova. Už teď vím, že dřív než za 2 roky stavět nebudu, a to mám vše nachystané. Budu čekat na úřady... Beznaděj. (...) S těmi odpůrci se sejdu, bavím se s nimi – je mi jedno kdy a kde, klidně celou noc. Ale oni stejně řeknou – nikdy nedopustím, aby ta dálnice tady byla. A přes všechny ty úřednické boje se jim to podaří zablokovat. A ta byrokracie – dříve mělo ÚR na dálnici 15 stran a teď má 300 stran – a v tom vždy někdo něco podělá.“

O práci úřadů se vyjádřil Andrej Babiš v jiném facebookovém příspěvku 8. prosince 2019 v souvislosti s novelou stavebního zákona:



„Určitě se taky nemůžete dočkat, až začne nový stavební zákon platit. Státní úředníci budou muset dodržovat lhůty, stejně jako je musí dodržovat občan vůči státu. Už si nebudou moct přehazovat občana mezi sebou, ale budou většinu věcí řešit za něj a elektronicky. Už se nebudou moct vymlouvat na dovolenou nebo nemoc, ale v nově nastaveném systému jim budou umět vypomoct kolegové na jiném úřadě. Už se nestane, že by významné stavby, jako třeba dálniční obchvat, řešily malé stavební úřady, které na to nemají lidi ani zkušenosti.“

Na úředníka z ministerstva dopravy si Andrej Babiš před nedávnem stěžoval ve svém příspěvku ze dne 24. listopadu 2019. Jednalo se však podle jeho slov o nečinnost ve věci zákazu předjíždění kamionů.

„Určitě se teď ptáte, proč máme dosud zákaz předjíždění kamionů jen na 54 kilometrech? Za to poděkujte zákonu o státní službě. Představte si, že i když já jako premiér v této zemi na to tlačím, a se mnou ministr dopravy, nějaký úředník pod ním to už tři měsíce ignoruje. Prostě to neřeší a nejsou na něj žádné páky.“

Andrej Babiš tedy často píše na svém facebookovém profilu o pomalosti výstavby dopravní infrastruktury (např. i v příspěvku z 1. prosince 2019 nebo v příspěvku z 5. ledna 2020) a upozorňuje, že problém je i na straně úřadů. V nedávné době si ale nestěžoval na úředníka, který by mu zastavil výstavbu dálnice. Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý.

Místopředseda ODS Martin Kupka zde hovoří o Dopadové studii (.pdf) k návrhu stavebního zákona, vypracované Ministerstvem vnitra. Studie MV, která je k návrhu zákona poměrně kritická, kromě jiného předpokládá možný negativní (.pdf, str. 4) dopad na ekonomiku státu z důvodu paralýzy systému stavebních úřadů, a to až ve výši 204 miliard Kč (3,5 % HDP).

Nepodařilo se nám ověřit tvrzení, že by ODS nebo Výbor pro veřejnou správu a regionální rozvoj, jehož místopředsedou je poslanec Kupka, už od léta tvrdil, že je nový stavební zákon schopen vygenerovat škody až 204 miliard.

Kritika návrhu stavebního zákona ze strany ODS operující s odhadem finančních nákladů, kterou se nám podařilo dohledat, se začala objevovat až po zveřejnění Dopadové studie v listopadu 2019. Sám poslanec Kupka například zveřejnil svůj komentář 23. prosince 2019.

Ministr kultury Antonín Staněk (ČSSD) 15. května 2019 oznámil, že hodlá k 31. květnu 2019 skončit ve funkci. Učinil tak na přání Jana Hamáčka v návaznosti na reakce, které se na něj vyrojily zejména po odvolání ředitele Národní galerie Praha Jiřího Fajta a ředitele Muzea umění Olomouc Michala Soukupa. Prezident Zeman demisi 28. května nepřijal. Andrej Babiš podle čl. 74 Ústavy navrhl odvolání Staňka prezidentovi 31. května 2019. Prezident Zeman odvolal Staňka až po dvou měsících, tj. 31. července 2019. Po sporech, kdo bude jeho nástupce, byl nahrazen bývalým ministrem zahraničních věcí Lubomírem Zaorálkem (ČSSD), který nastoupil do funkce 27. srpna 2019.

Zdroj: iRozhlas

Předně se věnujeme tomu, zda má prezident „nárok“ spolurozhodovat o složení vlády. Pokud budeme chápat ve výroku slovo nárok jako právní nárok, v české ústavě jej nenajdeme. Absenci takového nároku potvrdil i předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský v rozhovoru pro Respekt: „Současný ústavní model zejména v případě odvolávání a jmenování ministrů svěřuje jednoznačně tuto pravomoc do kompetencí předsedy vlády a prezidentovi neposkytuje žádný prostor pro diskreci, tedy uvážení.“

Role prezidenta v parlamentní demokracii, kterou Česká republika je i po zavedení přímé volby (.pdf, str. 17), se nevyznačuje pravomocemi přímo vytvářejícími vlastní politický program. Jak např. píše Jan Wintr ve své knize Principy českého ústavního práva na str. 66: „V parlamentní formě vlády (parlamentní demokracii) náleží politická moc parlamentu a vládě. Hlava státu je reprezentantem státu, garantem řádu a moderátorem politických sporů, není však určena k provádění vlastní politiky," a dále, že „Neodpovědnost hlavy státu je výsledkem historického vývoje evropských monarchií. Zásada princeps legibus solutus (panovník nepodléhá zákonům) vedla k tomu, že za panovníkovy činy byli hnáni k odpovědnosti jeho ministři, a posléze z panovníka na ministry (už odpovědné parlamentu) přešla i faktická politická moc.“ Tento vývoj se zrcadlí (mimo čl. 62) v Ústavě v čl. 54 odst. 3 a čl. 63 odst. 4. Souhlasný názor představuje i kniha Ústavní systém České republiky od kolektivu Gerloch, Hřebejk, Zoubek na stranách 168 a 169, kde se tvrdí, že prezident by měl „být garantem či prostředníkem kontinuity státní moci, a tudíž i představitelem identity a integrity státu (zastupuje stát navenek), tedy určitou konstantou ústavního a politického systému“.

Dle expertů prezident Zeman nečiní ve svém postavení tak, jak je zamýšleno obecnými ústavními principy. Prezident má možnost se s potenciálním ministrem sejít, smí se k němu vyjádřit, může ho zkritizovat, může mu být proti srsti. Stejně jako se může scházet s úřadujícími ministry a prosit je, aby na svém postu zůstali. Nakonec má (až na případ, kdy přijme demisi ministra podle čl. 73 odst. 1 Ústavy) poslední slovo, kdo bude, či nebude ve vládě, vždy předseda vlády.

Praktické jednání prezidenta Zemana je pak s těmito principy v rozporu. To můžeme demonstrovat na případech, které jsme uvedli již v dřívější analýze:

• Když ministr kultury Antonín Staněk (ČSSD) 15. května 2019 oznámil, že hodlá k 31. květnu 2019 skončit ve funkci. Učinil tak podle svých slov na přání Jana Hamáčka v návaznosti na reakce, které se na něj vyrojily zejména po odvolání ředitele Národní galerie Praha Jiřího Fajta a ředitele Muzea umění Olomouc Michala Soukupa. Prezident Zeman demisi 28. května nepřijal. Andrej Babiš podle čl. 74 Ústavy navrhl odvolání Staňka prezidentovi 31. května 2019. Prezident Zeman odvolal Staňka až po dvou měsících, tj. 31. července 2019. Po sporech, kdo bude jeho nástupce, byl nahrazen bývalým ministrem zahraničních věcí Lubomírem Zaorálkem (ČSSD), který nastoupil do funkce 27. srpna 2019.
• Když odmítl jmenovat ministrem zahraničí Miroslava Pocheho. Rezortu se při vzniku vlády musel dočasně chopit předseda ČSSD a ministr vnitra Jan Hamáček. Přes pokračující odmítaní ze strany prezidenta jmenovat Pocheho ministrem zahraničí se nakonec této funkce ujal v říjnu 2018 Tomáš Petříček.
• Dále také v květnu 2017 vypukla krize Sobotkovy vlády, která skončila odvoláním Andreje Babiše z funkce ministra financí i prvního místopředsedy vlády. Premiér Bohuslav Sobotka dne 2. května 2017 oznámil, že podá demisi vlády. Vzápětí se rozhořel spor mezi premiérem Sobotkou a prezidentem Zemanem o povaze podané demise. Zeman tvrdil, že demisi je možné chápat pouze jako rezignaci premiéra, a ne celé vlády, a z kabinetu by tak odešel jen Sobotka. Takový výklad byl právníky hodnocen jako protiústavní. Rozdílný výklad Ústavy oběma činiteli nakonec způsobil, že se Sobotka rozhodl odvolat z vlády pouze ministra financí Andreje Babiše. Krize se následně prohloubila, jelikož Zeman odmítl Babiše neprodleně odvolat. Vládní krize skončila 24. května 2017, kdy prezident odvolal Andreje Babiše z vlády a jmenoval nového ministra financí Ivana Pilného. 
• V roce 2013 se prezident zdráhal jmenovat Lubomíra Zaorálka ministrem zahraničí v Sobotkově vládě, což bylo vnímáno jako protiústavní.

Schopnost Miloše Zemana vynutit si složení vlády záleží mj. na tom, zda předseda vlády bude, či nebude stát na svém právu. Konkrétně se to týká čl. 68 odst. 2 Ústavy. Petr Fiala má tedy pravdu v tom, že prezident Zeman má fakticky významný vliv na personální obsazení vlády, byť se mu nedostává opory v Ústavě. Václav Klaus se během své prezidentské funkce také snažil ovlivňovat a prosazovat své ministry, nicméně narazil na odpor ostatních ústavních činitelů.