ODS

Předně zmiňme kontext výroku, kdy Petr Fiala před samotným výrokem říká: „Já jenom připomenu, že už 28. ledna jsme chtěli být v Poslanecké sněmovně o této věci informováni. Nepovedlo se to.“ Poslanec Fiala tedy zjevně odkazuje na 40. schůzi Poslanecké sněmovny PČR, která se konala 28. ledna 2020 a na které téma koronaviru zaznělo. Od poslance za ODS Bohuslava Svobody padly dotazy týkající se například kapacity nemocničních lůžek, zdravotnického materiálu, personálu, způsobu spolupráce ČR s okolními zeměmi a možné reakce v případě rozšíření viru v ČR.

Od ministra Vojtěcha následně zaznělo, že: „Všechny orgány ochrany veřejného zdraví jsou v plné pohotovosti, zejména samozřejmě krajské hygienické stanice, ale i všechna infekční oddělení nemocnic.“ O hospitalizaci pacientů dodal: „V tuto chvíli mohou být hospitalizováni ve všech nemocnicích, které mají standardní infekční oddělení, a také se tomu tak děje.“ Dále poslance informoval o probíhající komunikaci s ostatními zeměmi v rámci ECDC (European Centre for Disease Prevention and Control – Evropské centrum pro prevenci a kontrolu nemocí, pozn. Demagog.cz) a dostatečných opatřeních prováděných na pražském letišti.

Co se týče průběhu testování na koronavirus, ministr Vojtěch uvedl, že „všichni jsou v pohotovosti. Funguje Státní zdravotní ústav, kde je národní referenční laboratoř. Národní referenční laboratoř v tuto chvíli pracuje tak, jak pracovat má, je schopna vzorek vyšetřit do šesti hodin. Poté jej posílá na konfirmaci v případě pozitivního nálezu do laboratoře v Berlíně, kde do 48 hodin je to potvrzeno. Takže laboratoř funguje, má dostatečné kapacity. Bulovka má kapacity, všechna infekční oddělení“.

V souvislosti s kapacitou zdravotnického materiálu ministr Vojtěch ujistil poslance o dostatečné zásobě roušek: „(...) prověřoval jsem u dodavatelů roušek, že jich bude dostatek, že se připravuje další dodávka 25 tisíc roušek, a jeden český výrobce jich má v tuto chvíli celkově milion na skladě, takže roušky skutečně budou. Možná byl jeden den výpadku, kdy byl nějaký run na lékárny v některých částech, ale jinak by s rouškami žádný zásadní problém být neměl.“

O počtu respirátorů a dalšího zdravotnického materiálu se ministr Vojtěch nevyjádřil, a přímo tak neslíbil, že „je všeho dost“, jak řekl poslanec Fiala ve svém výroku. O respirátorech se zmínil pouze v souvislosti porovnání účinnosti roušek a respirátorů: „Samozřejmě, mediální panika způsobila, že se lidé snaží chránit, byť reálně ty roušky příliš nechrání, to asi jako lékaři velmi dobře víte, jsou spíše dobré jako protekce právě pro ty, kteří jsou třeba nachlazeni nebo mají chřipku, aby nenakazili ostatní. V takovém případě je to dobré, ale aby to chránilo lidi, kteří jsou zdraví, tak to nechrání, to by skutečně musely být roušky s respirátory, což samozřejmě možné je, ale v tuto chvíli to vůbec není nutné, není to namístě.“ Na druhou stranu řekl, že si nemyslí, „že je něco, co bychom zanedbali, nebo že bychom nebyli na něco připraveni.“ Proto si lze v kontextu celého jeho projevu domyslet, že byla ČR skutečně podle ministra Vojtěcha na koronavirovou nákazu připravena, a to včetně dostatečné zásoby zdravotnických materiálů, i když tehdy explicitně nevyjmenoval jejich početní stavy a zdali jsou dostatečné.

Poslanec Fiala hovoří o kritice nedostatku zdravotnických materiálů, kterých je v ČR potřeba v době současné koronavirové krize.

V kontextu zásobování zdravotnickým materiálem se na adresu vlády kriticky vyjádřil hejtman Moravskoslezského kraje Ivo Vondrák (ANO). Ten 14. března na svém facebookovém profilu informoval o nedostatečném zásobování ochrannými pomůckami a napsal, že považuje „tento způsob zajišťování ochranných pomůcek za nepřijatelný“. Po mimořádném brífinku Moravskoslezského kraje 17. března 2020, což je však až po vydání námi ověřovaného rozhovoru s Petrem Fialou, informoval o povinnosti pro občany kraje, aby si chránili nos a ústa ve veřejném prostoru. Moravskoslezský hejtman uvedl, že se jeho kraj rozhodl nečekat a objednal si půl milionu roušek sám, „protože to vypadá, že se od státu ničeho nedočkáme. Je jasné, že problém je v tom, že se o ochranné prostředky nyní pereme nejen v rámci naší republiky, ale globálně. Vyzval jsem ale vládu, ať zastropuje cenu u roušek tak, jako to udělala u respirátorů.“

Kritické hlasy nejhlasitěji zaznívají z řad opozičních politiků, pro kontext uvádíme několik z nich: Pražský primátor Zdeněk Hřib (Piráti) například kritizoval neefektivitu distribuce zdravotnického materiálu do Prahy: „Mrzí mě, že vláda v médiích prezentuje, že zdravotnický materiál Praha dostala už včera (13. března 2020, pozn. Demagog.cz). Ve skutečnosti je realita naprosto odlišná. Kromě 50 respirátorů určených pražské Záchranné službě jsme nedostali vůbec nic. Apeluji na vládu, aby sdělovala veřejnosti pravdivé údaje a doručila Praze ochranné pomůcky co nejdříve.“ Miroslav Kalousek (TOP 09) nedávno kritizoval vládu za neschopnost zajistit ochranné prostředky pro město Uničov, které je od 16. března 2020 kvůli nákaze koronavirem uzavřené.

Humanitární pomoc do Číny byla odeslána armádním speciálem 1. března 2020. V tento den měla Čína podle Světové zdravotnické organizace (dále jen „WHO“) „pouze“ 579 (.pdf, str. 1) nových případů nákazy z celkového počtu 79 968 nakažených. V posledních deseti dnech před 1. březnem počet nově nakažených nikdy nepřesáhl jeden tisíc (srovnej: denní zprávy WHO). Podle těchto čísel je možné hovořit o ústupu epidemie, není však jasné, jestli se čísla opět nezačnou prudce zvedat.

Počet nakažených v Číně

Zdroj: Johns Hopkins University

Vývoj epidemie COVID-19 zobrazuje i následující graf, který pro jednotlivé dny kromě počtu nakažených zobrazuje také počty vyléčených a zemřelých za den.

Zatímco především v Itálii čísla nakažených prudce vzrůstala (29. února už měla Itálie přes tisíc nakažených) a Francie a Německo se blížily stovce (.pdf, str. 4), v České republice, stejně jako v Polsku, na Slovensku, ve Slovinsku nebo Maďarsku nebyl (.pdf) tou dobou ohlášen zatím jediný případ nákazy. První případy nemoci COVID-19 pak byly v Česku potvrzeny až právě 1. března 2020. Nebylo tedy „jasné“, že se naše země ocitne ve stejné situaci a že budeme postrádat tuto humanitární pomoc.

Přestože první část výroku lze hodnotit jako pravdivou, druhá část výroku o jasnosti potřeby zdravotnických prostředků ve dnech, kdy u nás není jediný potvrzený případ nákazy (29. února) nebo se ukazují první tři případy (1. března 2020), u kterých hygiena provádí epidemiologická šetření, je značně zavádějící. Z toho důvodu hodnotíme i celý výrok jako zavádějící.

Česká republika patří mezi země, které mají svůj parlament rozdělený na dvě komory. U nás se tedy skládá z Poslanecké sněmovny a Senátu. Obě tyto komory jsou stěžejní v procesu navrhování a následného schvalování zákonů.

Pokud je zákon po 3. čtení schválen Poslaneckou sněmovnou, přesouvá se diskuze o zákonu do Senátu. Ten se pak musí zachovat podle ústavního článku 46:

„(1) Senát projedná návrh zákona a usnese se k němu do třiceti dnů od jeho postoupení.

(2) Senát svým usnesením návrh zákona schválí nebo zamítne nebo vrátí Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy anebo vyjádří vůli nezabývat se jím.

(3) Jestliže se Senát nevyjádří ve lhůtě podle odstavce 1, platí, že je návrh zákona přijat.“

Jak vidíme podle druhého odstavce článku 46, Senát opravdu může upravovat projednávané zákony.

Svoje funkce Senát také uvádí na svých webových stránkách, kde mimo jiné zmiňuje, že „hlavním posláním Senátu je činnost zákonodárná. Senát projednává návrhy zákonů postoupené Poslaneckou sněmovnou, které může zejména schválit, zamítnout či vrátit dolní parlamentní komoře s pozměňovacími návrhy“.

Nikde není výslovně zmíněno, že by pravomocí Senátu bylo zpomalovat legislativní proces anebo zabraňovat tomu, aby se Česká republika pohybovala tzv. ode zdi ke zdi. To však ale neznamená, že by to nebylo jednou z rolí Senátu.

Ve skutečnosti Senát legislativní proces opravdu zpomaluje. Senát je totiž součástí legislativního procesu, v jehož rámci přebírá zákony z Poslanecké sněmovny a následně je sám projednává. Podle článku 46 Ústavy má Senát právo návrhy zákonů nejenom schvalovat, ale i pozměnit či zamítnout. Zejména v posledních dvou případech pak Senát doopravdy funguje jako brzda legislativního procesu.

Na článek 46 navazuje článek 47, podle kterého platí, že pokud by byl zákon Senátem pozměněn nebo upraven, vrací se zpět do Poslanecké sněmovny. V případě, že Senát návrh zákona zamítne, Sněmovna hlasuje o svém původním znění znovu a pro jeho schválení je potřeba souhlasu nadpoloviční většiny všech poslanců, tedy 101 poslanců. Jestliže Senát vrátí zákon Sněmovně s pozměňovacími návrhy, tak se v dolní komoře nejdříve hlasuje o schválení senátního znění. K tomu je zapotřebí nadpoloviční většina přítomných poslanců. V případě, že senátní znění není schváleno, hlasují poslanci o návrhu zákona ve znění bez senátních pozměňovacích návrhů, tentokrát je však k přijetí zákona opět třeba alespoň 101 hlasů.

Více o průběhu legislativního procesu se můžete podrobněji dozvědět na stránkách Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.

Zdroj: senat.cz

Tento celý proces dělá ze Senátu jakéhosi kontrolora Poslanecké sněmovny, který ztěžuje schvalování kontroverzních zákonů. Pokud chce Poslanecká sněmovna nějaký zákon prosadit bez spolupráce Senátu, musí zákon získat podporu více než poloviny všech poslanců, což u kontroverznějších zákonů nebývá jednoduché.

Senát také může fungovat jako stabilizační prvek a zabraňovat tomu, aby se Česká republika, jak uvádí Miloš Vystrčil, pohybovala ode zdi ke zdi. Na rozdíl od Poslanecké sněmovny Senát nemůže být rozpuštěn a v době rozpuštění Poslanecké sněmovny může Senát přijímat tzv. zákonná opatření, tedy jakousi obdobu zákonů. Senátoři, jejichž funkční období trvá 6 let, jsou tak částečně mimo dosah mezistranického politikaření vlády a Poslanecké sněmovny. Senátoři jsou také voleni vždy průběžně – každé 2 roky se volí nová 1/3 senátorů. Tento systém dělá z obsazení Senátu poměrně různorodou skupinu, která nemusí reflektovat momentální popularitu politických stran a složení Poslanecké sněmovny, a funguje tak jako jakási protiváha právě dolní komory parlamentu.

Role Senátu je také zcela zásadní při změně ústavních zákonů. V Ústavě stojí, že „k přijetí ústavního zákona a souhlasu k ratifikaci mezinárodní smlouvy uvedené v čl. 10a odst. 1 je třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů“. Jinými slovy, ústavní zákony (a např. zákony volební) musí schválit jak Poslanecká sněmovna, tak Senát. Zamítavé stanovisko Senátu tedy v těchto případech nemůže Poslanecká sněmovna přehlasovat. Stejně tak nemůže Sněmovna v případě pozměňovacích návrhů ze strany Senátu přijmout znění ústavního zákona bez těchto senátních návrhů. To opět vypovídá o stabilizační roli Senátu.

Více o fungování Senátu se můžete dozvědět na stránkách Senátu Parlamentu České republiky.

Dle Ústavy České republiky (čl. 9 odst. 1) může být Ústava „doplňována či měněna pouze ústavními zákony“. K přijetí ústavního zákona, a tedy také k přijetí změny Ústavy, je pak zapotřebí „souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů“ (čl. 39 odst. 4). Určitý návrh ústavního zákona tak musí odsouhlasit jak Poslanecká sněmovna, tak i Senát.

Horní komora může návrh ústavního zákona schválit, vrátit jej dolní komoře s pozměňovacími návrhy nebo zamítnout. Pokud senátoři takový návrh při hlasování zamítnou, pak jeho projednávání v Parlamentu neúspěšně končí. To samé nastane, jestliže naopak s pozměňovacími návrhy senátorů nesouhlasí Sněmovna.

V každém případě se však návrh ústavního zákona v rámci legislativního procesu nedostane k prezidentu republiky, aniž by s jeho zněním souhlasil Senát.

Proces schvalování ústavních zákonů (.pdf) se tak odlišuje od schvalování běžných zákonů (.pdf), kdy poslanci mohou Senát v určitých případech přehlasovat a zákon tak může projít i bez souhlasu horní komory.

Zvláštním případem je ve výroku zmíněná Listina základních práv a svobod. Nejedná se zcela doslovně o „přílohu Ústavy“ (viz hlasování o postavení Listiny z prosince 1992), ale odkaz na Listinu se v Ústavě objevuje – je definována jako součást „ústavního pořádku České republiky“ (čl. 3). Zároveň není Listina základních práv a svobod jasně vymezena jako „ústavní zákon“, k jehož změně je potřeba souhlas Senátu.

Od vzniku samostatné České republiky však byla Listina základních práv a svobod změněna pouze jednou, a to právě ústavním, nikoli běžným, zákonem. A jak například uvádí důvodová zpráva k návrhu ústavního zákona senátora Martina Červíčka /ODS/ (.pdf, str. 2), kterým by se nově změnila Listina základních práv a svobod, „změnitelnost Listiny ústavním zákonem dokazuje již to, že Listina byla takto změněna ústavním zákonem č. 162/1998 Sb., aniž by to bylo v právní praxi i teorii zpochybňováno“. Podobně se k povaze Listiny staví kolektiv autorů komentáře k Ústavě z roku 2016: „Ústavní zákony je možno revidovat rovněž výhradně formou ústavního zákona. Totéž platí pro změnu či doplnění LPS, která je podle čl. 3 součástí ústavního pořádku.“ Podle současné teorie i praxe je tedy ke změně Listiny pomocí ústavního zákona potřeba souhlas Senátu.

Miloš Vystrčil (ODS) byl 19. února 2020 zvolen předsedou Senátu Parlamentu ČR. V prvním kole tajné volby získal 52 hlasů ze 76. Jeho protikandidát Jiří Růžička (TOP 09 a STAN) získal 21 hlasů.


Nově zvolený Miloš Vystrčil povede horní komoru do pravidelných voleb do Senátu, které se budou konat pravděpodobně v říjnu 2020 a v nichž se obmění třetina senátorů. Podle povolebního rozložení sil si horní komora zvolí nové vedení.

Politici napříč celým politickým spektrem gratulovali novému šéfovi Senátu osobně i na sociálních sítích.

„Myslím si, že je to dobrá volba. Sám jsem mu dal hlas a pevně věřím, že bude důstojným reprezentantem Senátu. Přeji mu ve funkci hodně štěstí,“ vyjádřil se předseda senátorského klubu ČSSD Petr Vícha.

„Myslím si, že nový pan předseda měl vynikající nominační projev, ve kterém řekl, jakou má vizi vedení Senátu … Myslím si, že bude chtít navázat – a to mi bylo velmi sympatické – na práci svých dvou předchůdců,“ uvedl místopředseda senátorského klubu ANO Jaroslav Větrovský

Vystrčilovi přál i předseda hnutí STAN:

Gratuloval také šéf KDU-ČSL:

Institut veřejných slyšení Senátu je formulován v části 21 zákona č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu. Může jít jak o veřejné slyšení Senátu (§ 144), tak o veřejné slyšení senátního výboru (§ 145). Veřejné slyšení je určeno k projednání určitého tématu s pozvanými znalci a jinými osobami. Ke slyšení se zveřejňuje pozvánka. Ze slyšení se pořizuje zvukový a těsnopisný záznam a veřejně přístupný protokol ze slyšení.

Senát Parlamentu ČR uvádí na svých webových stránkách pozvánky s programem, těsnopisné záznamy a protokoly z veřejných slyšení na plénu, kterých bylo dle tohoto seznamu za historii Senátu ke dni 20. února 2020 pouze 18. Historicky první veřejné slyšení Senátu se pořádalo na plénu 12. ledna 2001 během 3. funkčního období a jeho tématem byla média veřejné služby, viz příslušný protokol.

Veřejných slyšení senátních výborů proběhlo jen v současném 12. funkčním období Senátu již 10, další veřejné slyšení jednoho z výborů, týkající se odolnosti veřejných institucí vůči zahraničním vlivům, je plánováno na květen 2020.

Veřejné slyšení Senátu se v jednacím řádu Senátu PČR objevuje v části dvacáté první Veřejná slyšení (§ 144):

㤠144

Veřejné slyšení Senátu

(1) Na základě návrhu skupiny nejméně 5 senátorů nebo výboru Senátu se Senát může usnést na konání veřejného slyšení Senátu. Veřejné slyšení Senátu je určeno k projednání určité otázky v působnosti Senátu se znalci a jinými osobami, které mohou podat informace o projednávané otázce.

(2) Návrh na konání veřejného slyšení Senátu obsahuje předmět jednání, okruh účastníků a termín konání. Konání veřejného slyšení Senátu oznamuje předseda nebo místopředseda Senátu zveřejněním pozvánky v Senátu, popřípadě i prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků. Pozvánka se současně zašle účastníkům veřejného slyšení podle rozhodnutí Senátu.

(3) Veřejné slyšení Senátu zahajuje, řídí a ukončuje předseda Senátu nebo jím pověřený senátor.

(4) Pro účast na veřejném slyšení Senátu platí obdobně § 50 o účasti na schůzi Senátu. Pozvaní účastníci mají přístup do jednacího sálu, právo vystoupit v rozpravě k projednávané otázce a podávat písemné návrhy a stanoviska k ní. Řečnickou dobu v rozpravě je možné omezit nejvýše na 5 minut.

(5) Z veřejného slyšení Senátu se pořizuje zvukový a těsnopisecký záznam. O veřejném slyšení Senátu se vyhotovuje protokol, jehož součástí jsou údaje o jeho konání, účasti na něm, úplné texty vystoupení v rozpravě a písemně podané návrhy a stanoviska účastníků. Protokol je veřejný.“

Předseda Senátu Vystrčil v první části výroku uvádí, že slyšení může navrhnout jednotlivý senátor a může prosadit to, aby ho podporoval „nějaký“ výbor. V jednacím řádu Senátu PČR (§ 144 odstavec 1) se ovšem uvádí, že slyšení se může uspořádat na základě návrhu skupiny nejméně 5 senátorů, případně výboru.

V druhé části svého výroku se předseda vyjadřuje o významu konaného veřejného slyšení a povinnosti pozvaných osobností zúčastnit se veřejného slyšení. Ovšem v odstavci 4 § 144, který se zabývá účastí na veřejném slyšení, ani v § 50 zabývajícím se účastí na schůzi Senátu, není uvedeno nic o povinnosti zúčastnit se veřejného slyšení, pouze o možnosti.

Senát projednává všechny návrhy zákonů kromě návrhu státního rozpočtu.

Návrh státního rozpočtu vytváří Ministerstvo financí (podrobné schéma viz .pdf) a je vládou předkládán Sněmovně. Když návrh projde Sněmovnou (.pdf), je předán k podpisu prezidentu republiky a publikován ve Sbírce zákonů.

Senát o státním rozpočtu nerozhoduje ani v době rozpuštění Poslanecké sněmovny, kdy má v jiných věcech pravomoc vydávat zákonná opatření Senátu.