ODS

Na oficiálních webových stránkách tibetského duchovního vůdce dalajlamy lze nalézt výčty jeho setkání s vysokými představiteli světových zemí. Dle seznamu za roky 1990 až 1999 byla jeho návštěva Václava Havla v Praze 3. února 1990 jeho první schůzkou s některým ze světových státníků v 90. letech.

V předcházejícím období se pak dalajlama podle výčtu setkání za léta 1954 až 1989 sešel mimo jiné 11. prosince 1989 s tehdejším norským premiérem Janem Pederem Sysem. Dodejme, že tento den přijal také v Oslu Nobelovu cenu za mír. 10. prosince 1989 se dalajlama setkal i s norským králem Olafem V. Dále můžeme zmínit jeho schůzku s tehdejší předsedkyní Německého spolkového sněmu Ritou Süssmuth z 8. prosince téhož roku nebo schůzky s prezidenty Kostariky a Mexika v červnu a červenci 1989.

Co se týče setkání tibetského duchovního vůdce se státníky západní Evropy, 13. května 1986 se ve Vídni sešel s rakouským prezidentem Rudolfem Kirchschlägerem. V říjnu 1973 pak proběhla jeho schůzka s irským prezidentem a předsedou vlády.

Z tohoto úhlu pohledu nelze popřít, že po návštěvě Václava Havla v únoru 1990 se dalajlama začal více setkávat s ostatními státníky nejen Evropy (například v říjnu 1990 s německým prezidentem či v prosinci 1991 s britským premiérem atd.), ale také s vysokými představiteli Spojených států. V dubnu 1991 navštívil ve Washingtonu tehdejšího amerického prezidenta George Bushe, o dva roky později pak jeho nástupce Billa Clintona. Je tak možné, že v tomto ohledu Václav Havel skutečně učinil jistý pokrok, či dokonce průlom. Tvrzení Alexandra Vondry, že se v období začátku 90. let s dalajlamou nesetkával „žádný státník“, je nicméně nepravdivé.

Předně uveďme, že při ověřování tohoto výroku považujeme výraz „nedal červený koberec“ pouze za obrazné vyjádření, a nebereme ho tedy doslovně.

Jan Fischer se s tibetským duchovním vůdcem dalajlamou setkal 11. září 2009, tedy v době, kdy předsedal tzv. úřednické vládě, která byla jmenována v květnu 2009 po pádu vlády Mirka Topolánka. Ke schůzce došlo v Kramářově vile, která slouží jako „rezidence předsedy vlády České republiky“. Čínské velvyslanectví se tehdy proti návštěvě dalajlamy v ČR a jeho účasti na konferenci o míru a demokracii v Asii ohradilo.

Podle tehdejšího prohlášení tiskového mluvčího Jana Fischera však zmiňované přijetí dalajlamy v Kramářově vile bylo „soukromou schůzkou“. Toto tvrzení později zopakoval Jan Fischer i v roce 2012 ve svém článku pro Parlamentní listy: „(…) s ohledem na citlivost této věci pro čínskou stranu jsem zvolil setkání soukromé, v rezidenci – Kramářově vile, a bez médií.“ Dodejme, že tehdy Jan Fischer reagoval na kritiku, která k němu směřovala právě ze strany Alexandra Vondry.

Nepřísluší nám hodnotit, do jaké míry byla schůzka Jana Fischera s dalajlamou skutečně soukromá. Pro hodnocení výroku je nicméně důležité zmínit, že například setkání dalajlamy a Václava Havla v únoru 1990 mělo do jisté míry podobnou formu jako setkání tibetského duchovního vůdce s Janem Fischerem. Jako úřadující československý prezident tehdy Václav Havel pozval dalajlamu „do prezidentské rezidence na zámek v Lánech“ (video, čas 01:50). Jednalo se také o „soukromé setkání“ (video, tamtéž). I proti této návštěvě čínská strana protestovala a nepřijala „názor, že návštěva má ryze soukromý charakter a že nepoškodí společné zájmy obou zemí“ (video, čas 02:14).

Za dobu, kdy byl Václav Havel českým a dříve československým prezidentem, navštívil dalajlama Českou republiku celkem čtyřikrát: v letech 1990, 1997, 2000 a 2002. Dodejme, že ve výroční zprávě Správy Pražského hradu za rok 2002 (.pdf, str. 19) je mezi „společenskými a pracovními akcemi“ na zámku v Lánech uvedena právě také návštěva delegace dalajlamy.

Je pravdou, že zástupci Čínské lidové republiky se ohradili proti návštěvě dalajlamy v ČR v roce 2009, kdy proběhlo také jeho setkání s Janem Fischerem. Jelikož však tato schůzka měla v zásadě stejnou formu jako schůzka dalajlamy s Václavem Havlem v roce 1990 (oba v době setkání vykonávali vysokou funkci, oba dalajlamu pozvali do své oficiální rezidence a oba označili tato setkání za soukromá), hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Tchaj-wan udržuje diplomatické vztahy s 15 státy, konkrétně jsou to Marshallovy ostrovy, Nauru, Palau, Tuvalu, Svazijsko, Vatikán, Belize, Guatemala, Haiti, Honduras, Nikaragua, Paraguay, Svatý Kryštof a Nevis, Svatá Lucie a Svatý Vincenc a Grenadiny.

Navázání diplomatických vztahů s Čínskou lidovou republikou (Čínou) nebo Čínskou republikou (Tchaj-wanem) se odvíjí od politiky jedné Číny. Podle ní platí, že „státy udržující diplomatické vztahy s ČLR nemohou mít vztahy s Taiwanem, a naopak.“ Oněch vyjmenovaných 15 států tedy nemá navázané diplomatické vztahy s Čínou. Toto platí i pro jedinou evropskou zem, která je na daném seznamu, a sice pro Vatikán. Ten nemá s Čínou navázané oficiální diplomatické vztahy od 50. let minulého století.

V roce 1949 v Číně skončila občanská válka mezi komunisty v čele s Mao Ce-tungem a nacionalisty ze strany Kuomingtan vedené Čankajškem. Válka dopadla vítězstvím pro komunisty, kteří vytlačili zbytky Čankajškova Kuomingtanu na Tchaj-wan. Tchaj-wan se tak de facto stal na pevninské Číně nezávislým územím, představitelé Kuomintangu však tvrdili, že existuje jen jedna Čína (tzv. princip jedné Číny), jejímiž oni jsou představiteli, kteří ovšem nemají území celé Číny pod svou kontrolou. Cílem bylo ji znovu ovládnout, ovšem ne pod komunistickým vedením. Jako zástupce Číny vystupoval po válce Tchaj-wan i v Radě bezpečnosti OSN a mnohými státy západního světa byla jeho vláda uznávána jako jediný legitimní zástupce Číny.

Samostatnost Tchaj-wanu však nikdy neuznala samotná pevninská Čína. Ta také prosazuje princip jedné Číny, tedy že existuje pouze jedna legitimní politická moc, která zahrnuje pevninskou část Číny i Tchaj-wan. Princip tedy vylučuje existenci dvou čínských států. Podle výkladu ČLR je pak jediným legitimním útvarem zastupujícím „jednu Čínu“ právě pevninská Čína. V 70. letech došlo ke změnám ve světě diplomatických vztahů, když OSN začala uznávat vládu Čínské lidové republiky a zástupci Čínské republiky z Tchaj-wanu tak v Radě bezpečnosti ztratili své místo. Prudce klesl i počet států, které Čínskou republiku diplomaticky uznávají.

Postupem času se plán na invazi do pevninské Číny ukázal jako neproveditelný. Zároveň se Tchaj-wan postupně evolučně proměnil v prakticky fungující demokratický stát s pluralitním politickým systémem. S demokratizací země si od 70. let Tchaj-wan postupně přestává činit nároky na území celé Číny. V posledních letech pak opakovaně zaznívají požadavky, které usilují o Tchaj-wan jako samostatný suverénní stát nezávislý na zbytku Číny. Tenze pak narostly zejména v roce 2000 po zvolení prezidenta Chen Shui-biana, který se otevřeně hlásil k nezávislosti země. Současná prezidentka Tsai Ing-wen je zástupcem Demokratické pokrokové strany, která tradičně podporuje nezávislost Tchaj-wanu. Při své inauguraci se prezidentka Tsai odmítla přihlásit k principu jedné Číny.

Na 23. schůzi Senátu PČR navrhl kvůli čínskému vyhrožování senátor Pavel Fischer, pověřený Výborem pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, k projednání „Návrh usnesení Senátu k pokusům Čínské lidové republiky o vměšování do vnitřních záležitostí České republiky." Z přítomných 52 senátorů hlasovalo 50 pro, Jiří Cieńciała, člen senátorského klubu hnutí ANO, aktuálně bez politické příslušnosti, se zdržel hlasování a nezařazený senátor Jaroslav Doubrava, aktuálně za Severočeši.cz, jako jediný hlasoval proti. „Zdůvodnil to tím, že se s dokumentem z čínské ambasády, který byl nalezen v pozůstalosti Vystrčilova předchůdce Jaroslava Kubery (ODS) a je veřejně dostupný, prý neměl možnost seznámit.“ Zahraniční výbor Senátu vydal usnesení už 11. března 2020, avšak k projednání na plénu došlo až 20. května. V jednom z bodů tohoto usnesení bylo i vyjádření podpory, „aby právě v tomto kontextu to byl předseda Senátu PČR, kdo v doprovodu podnikatelské delegace navštíví Tchaj-wan.“ Čína se proti české cestě na Tchaj-wan tvrdě ohrazovala.

Cestu pak Vystrčil oficiálně oznámil 9. června 2020. Na Tchaj-wan odletěl 29. srpna 2020.

V devadesátičlenné delegaci bylo pak kromě Vystrčila dalších sedm senátorů, například 1. místopředseda Senátu Jiří Růžička, předseda Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Pavel Fischer nebo předseda Výboru pro zdravotnictví a sociální politiku Lumír Kantor.

To, že se cesta na Tchaj-wan uskutečnila za podpory Senátu PČR, pak Miloš Vystrčil zmínil i ve svém projevu 31. srpna na Národní univerzitě Chengchi na Tchaj-wanu.

Závěrem doplňme, že neověřujeme, zda je krok Miloše Vystrčila sympatický, či nikoliv. Jedná se o hodnotový soud Alexandra Vondry a jako takový jej ověřovat nemůžeme.

O slibu, který europoslanec Vondra zmiňuje, jsme psali například v tomto výroku. K přechodu vlády nad Hongkongem od Velké Británie k Čínské lidové republice došlo roku 1997. Stalo se tak na základě britsko-čínské dohody přijaté roku 1984, kdy byl ustanoven právě systém „jedna země, dva systémy“. Ten Hongkongu zaručuje zachování značné míry autonomie, a to po dobu padesáti let (do roku 2047). Čína se tak zavázala k zachování společenského a hospodářského systému, právního řádu a občanských svobod Hongkongu. Konkrétně je tato záležitost stanovena v článku 5 (.pdf, str. 58) Základního zákona, který říká, že socialistický systém a jeho politika se nebudou v Hongkongu uplatňovat a po dobu 50 let se nebude měnit předchozí kapitalistický systém a způsob života. 

V případě „totálního pošlapání (slibu) Pekingem“ pak lze předpokládat, že Alexandr Vondra naráží především na nedávné přijetí tzv. bezpečnostního zákona Všečínským shromážděním lidových zástupců. K němu jsme se vyjádřili podrobněji zde. Od 28. května 2020, kdy byl zákon přijat, panuje obava, že by mohl narušit svobody a práva daná Hongkongu při jeho znovupřipojení k Číně. Po přijetí tohoto předpisu Čínou vydala Evropská unie prohlášení, v němž vyjadřuje obavy z narušení autonomie Hongkongu a zároveň je hluboce znepokojena snahou Číny neplnit své mezinárodní závazky, které přijala při převzetí Hongkongu. 

K tomuto prohlášení se připojily i některé další evropské státy, které přitom nejsou součástí EU, např. Island, Norsko, Černá Hora či Albánie. O situaci v Hongkongu se ovšem zajímají i další státy světa a své znepokojení nad tamní situací vyjádřila například i Velká Británie, Kanada, USA nebo Austrálie. Zákon posílil již probíhající protesty, které měly za cíl mimo jiné vyjádřit nesouhlas s navrhovaným zákonem, který by umožnil vydávání podezřelých do pevninské Číny a následný soudní proces před orgány ovládanými Komunistickou stranou. Demonstrace se však dlouhodobě střetávají s represivními akcemi.

Vzhledem k postoji zmíněných evropských i mimoevropských zemí, stejně jako řady tuzemských (Euro, iRozhlas nebo Novinky) i zahraničních (Financial Times či The Guardian) medií lze konstatovat, že Čína skutečně podkopává slib, spočívající v záruce demokracie, vytvářením nástrojů pro jeho destrukci. Stejného názoru je i Úřad Vysokého komisaře OSN pro lidská práva.

Pokud jde o předpověď Tchaj-wanu jako dalšího území, které bude čelit tlaku Čínské lidové republiky, nezbývá než se omezit na tvrzení, že budoucnost nikdo nezná. Tchaj-wan tak může být další na řadě, ale nemusí. Vzhledem ke zhoršujícím se vztahům mezi oběma zúčastněnými lze ale scénář, ve kterém spor eskaluje, vidět jako reálnou možnost.

Občanská demokratická strana (ODS) vznikla v roce 1991 rozdělením Občanského fóra na Občanskou demokratickou stranu a Občanské hnutí. Europoslanec Vondra hovoří o velikosti strany v souvislosti s existencí rozdílných názorů jejích členů. Na velikost strany se můžeme dívat optikou počtu členů ve straně nebo také optikou jejích volebních výsledků. Politickou stranu lze tedy považovat za velikou, pokud dokáže přitáhnout široké spektrum voličů a ve výsledcích voleb tak obsazuje zpravidla přední místa.

Ve volbách do Poslanecké sněmovny od roku 1996 (roky 1998, 2002, 2006, 2010) do posledních voleb z roku 2017 ODS s výjimkou roku 2013 vždy zaujímala první nebo druhé místo. V roce 2013 skončila jako pátá. Její volební výsledky se jinak pohybovaly přibližně mezi 20 a 35 % hlasů. V roce 2017 skončila jako druhá, ale pouze s 11,32 % hlasů. V tomto ohledu tedy lze říci, že ODS skutečně vždy byla velikou stranou. Zároveň je dobré zmínit i slova Alexandra Vondry, která následují po ověřovaném výroku „a zase budeme velká strana“. Je tedy vidět, že europoslanec Vondra si uvědomuje současný pokles „velikosti“ strany.

Co se týče počtu jejích členů, v roce svého založení jich měla ODS 18 557. Nejvyššího počtu členů dosahovala okolo let 2009 a 2010 – až necelých 34 tisíc. V následujících letech počet členů značně klesal. Tento úbytek (.pdf, str. 2) se přisuzuje několika příčinám. Jednou z nich byl vznik nových konkurenčních stran, které některé členy odvedly – zejména nová TOP 09 a hnutí ANO 2011. Dalším důvodem pak bylo i zbavování se tzv. mrtvých duší. Dále je také na vině i rušení některých oblastních organizací. V roce 2012 ODS měla už jen 25 892 členů, v roce 2014 18 tisíc. V letech 2015–2017 se členská základna držela přibližně na 14 tisících, v současnosti čítá 13 600 členů.

V porovnání s ostatními stranami patří ODS skutečně mezi strany větší. Více členů má v současnosti KSČM (31 456) a KDU-ČSL (21 706), prakticky stejně pak ČSSD (13 845). Méně mají naopak SPD (6 459), ANO (2 861), TOP 09 (2 761), STAN (1 653) a Piráti (1 020). I v minulosti KSČM byla (.pdf, str. 2) vždy politickou stranou s největší členskou základnou – v roce 1992 měla přes 350 tisíc členů, v roce 2010 přes 100 tisíc. Větší počty členů má tradičně také KDU-ČSL. V devadesátých letech dosahovaly (.pdf, str. 2) až 90 tisíc, teprve po přelomu tisíciletí počty klesly pod 50 tisíc. ČSSD měla naopak spíše méně členů než ODS. V 90. letech a na přelomu tisíciletí měla pod 20 tisíc, poté začal počet jejích členů růst – v roce 2014 jich měla necelých 23 tisíc (.pdf, str. 2). Od té doby ale také dochází ke kontinuálnímu úbytku až na současných necelých 14 tisíc.

ODS tedy skutečně patří ke stranám s největší členskou základnou v Česku. Pokud se podíváme na její volební výsledky, patří taktéž k nejúspěšnějším českým stranám.

Zrušení daně z nabytí nemovitosti jsme poprvé navrhli v dubnu 2015. Jsem rád, že ministryně Schillerová změnila názor a zrušení podporuje. Nyní návrh konečně prošel prvním čtením. Jsme na dobré cestě, aby peníze zůstaly lidem a bydlení bylo dostupnější.

— Petr Fiala (@P_Fiala) May 27, 2020

Povinnost placení daně z nabytí nemovitosti je upravena zákonným opatřením Senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí, jež vstoupilo v platnost 30. října 2013 a účinné je od 1. ledna 2014.

ODS v minulosti skutečně navrhovala jeho zrušení, jak říká místopředseda Fiala.

• 11. března 2015 předložila skupina poslanců ODS návrh zákona Sněmovně. Stanovisko vlády bylo nesouhlasné. Na 31. schůzi PS 29. září 2015 byl návrh zákona zamítnut.
• 1. prosince 2017 byl skupinou poslanců ODS Sněmovně předložen návrh zákona znovu. Stanovisko vlády však bylo opět nesouhlasné. Na 6. schůzi PS 21. ledna 2018 byl návrh zákona zamítnut.

Pro kontext dodejme, že návrh zákona na zrušení zmiňovaného zákonného opatření Senátu předložila i skupina poslanců SPD, a to 29. listopadu 2019. Stanovisko vlády bylo tehdy také nesouhlasné a tento návrh zákona na plénu PS projednáván nebyl. Místo toho se přes první čtení dostal vládní návrh zákona, který zákonné opatření Senátu ruší, a to 27. května 2020. Další projednávání se plánuje až od 7. června.

Ačkoliv místopředseda Fiala uvedl ve svém výroku duben 2015, a ne březen 2015, vzhledem k velké časové blízkosti hodnotíme tuto část výroku jako pravdivou. 16. dubna 2015 byl návrh zákona doporučen Organizačním výborem PS na projednání (.pdf).

Musíme však pro úplnost dodat, že pro přijetí zákonného opatření Senátu č. 340/2013 Sb. 27. listopadu 2013 na plénu PS hlasovala s ostatními politickými kluby i ODS, včetně Petra Fialy.

Co se týče ministryně Schillerové, ta v r. 2015 žádnou politickou funkci nezastávala a členkou vlády se stala až v r. 2017. Následně však opravdu vyjádřila odmítavý postoj vůči zrušení daně z nabytí nemovitosti, např. v pořadu Partie 29. září 2019:

Terezie TOMÁNKOVÁ, moderátorka: „Zrušení daně z nabytí nemovitosti. Teď to neprošlo Sněmovnou po návrhu v Senátu.“ (Jednalo se o návrh zákona, předložený vládním poslancem Raisem, kterým se měnilo zákonné opatření Senátu, Senát podal pozměňovací návrh na jeho úplně zrušení, byl však přehlasován a zákon vstoupil v platnost v původním vládním znění, pozn. Demagog.cz.)

Alena SCHILLEROVÁ, ministryně financí, vicepremiérka /nestr. za ANO/: „To nepodpořím z jednoho prostého důvodu. Víte, opozice, když je v opozičních lavicích, tak navrhuje takovéto cupování rozpočtu salámovou metodou. Je to 13 a půl miliardy minus. Já jsem podpořila osvobození bytů v rodinných domech, to jsem velice aktivně, to byl návrh pana poslance Raise, podpořila, ale pokud bychom měli zrušit daň z nabytí. A do budoucna si myslím, že ta vize je svým způsobem správná, tak to musíme zasadit do kompletní reformy majetkových daní.“

Před květnovým hlasováním o vládním návrhu zákona však obrátila a řekla:

„Je to daň, která sice přináší ročně třináct miliard, ale je to daň velmi nespravedlivá.“

„Zrušením daně z nabytí nemovitých věcí dojde ke snížení nákladů na pořízení vlastního bydlení, které se pro nabyvatele nemovitých věcí rapidně zvyšují růstem cen nemovitých věcí, a tím se komplikují možnosti získání vlastního bydlení zejména pro mladé rodiny.“

Jan Zahradník se v minulosti vyjádřil pro výstavbu přehrad a také pro lepší využití přehrad stávajících. Nelze dohledat, jestli byl Jan Zahradník „vždy“ pro výstavbu přehrad, avšak z dostupných zdrojů jsme našli pouze zmínky podporující toto tvrzení.

„Byl jsem pro to (výstavbu přehrad, pozn. Demagog.cz) vždycky, ať už jako hejtman nebo i jako v politice jinak angažovaný a jsem pro to samozřejmě nadále,“ uvedl Jan Zahradník 3. srpna 2018 v rozhovoru pro ČT24 (čas 16:33).

V roce 2017 Jan Zahradník v rozhovoru pro ČRo Plus pronesl: „Nelikvidovat vody, naopak třeba i zajistit možné potenciální prostory a plochy pro vybudování přehrad, které by akumulovaly vodu. Voda, tam bude veliký, veliký problém.“

„Požadujeme, aby se již s předstihem věnovala zvýšená pozornost odbahnění stávajících vodních nádrží v zájmu zvýšení jejich retenční schopnosti. Podle odborných odhadů jen u jihočeských rybníků činí míra zabahnění od 10 až do 50 procent původního objemu zadržované vody,“ uvádí také například na svém webu Jan Zahradník v příspěvku z roku 2013.

Jako jihočeský hejtman Zahradník musel řešit katastrofické povodně, které v roce 2002 postihly nejenom jih Čech. I tehdy ocenil přehrady jako užitečné. 

Dle dokumentu (.pdf, str. 31) Ministerstva zemědělství o ochraně před následky sucha jsou, vedle zadržování vody v krajině (str. 42), vodní nádrže důležitým nástrojem v boji proti suchu:

„Jedním z adaptačních opatření v boji proti suchu je výstavba víceúčelových vodních nádrží.“ (str. 31)

„S ohledem na očekávané dopady změny klimatu může nová vodní nádrž pro některé deficitní oblasti představovat jediné dostatečně efektivní řešení nedostatku vody.“ (str. 31)

Povodí Vltavy plánuje stavbu vodní nádrže Chlum na Malši s objemem 23 milionů kubíků, datum stavby ale neuvedlo.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, jelikož se Jan Zahradník v minulosti vyjádřil pozitivně k výstavbě nových přehrad a lepšímu využití přehrad stávajících. Zároveň Ministerstvo zemědělství uvádí přehrady jako efektivní nástroj v boji proti suchu.

Pro ověření výroku je pro nás klíčové uchopení výrazu „fiskální prostor“, který lze v kontextu výroku interpretovat jako prostor pro fiskální diskreci vlády. Se zvyšujícím se podílem mandatorních výdajů se zmenšuje fiskální prostor, což následně snižuje schopnost vlády volně nakládat s prostředky obsaženými ve státním rozpočtu.

Kritiku hospodaření vlády směřující právě k navyšování mandatorních výdajů státu lze dlouhodobě zaznamenat nejen ze strany opozice (například kromě ověřovaného Jana Skopečka i z úst Miroslava Kalouska), ale i ze strany státních orgánů, jako je například Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ).

NKÚ se vyjádřil (.pdf, str. 19) již ke státnímu závěrečnému účtu pro rok 2014 následovně:

„V roce 2014 tvořily mandatorní výdaje 60,4 % celkových příjmů a 56,5 % celkových výdajů SR. Spolu s quasi mandatorními výdaji čerpají tyto rostoucí výdaje převážnou část SR, čímž se snižuje prostor pro opatření vlády na stabilizaci a podporu ekonomiky.“

V roce 2018 pak NKÚ ve své zprávě shledával snižování odolnosti státního rozpočtu proti budoucímu ekonomickému ochlazení. Zásadní nedostatky viděl v příjmech státu, které jsou čím dál více závislé na přímých daních včetně sociálního pojištění, což může být v případě ochlazení ekonomiky rizikové. Podobně negativně hodnotil i růst mandatorních stálých výdajů. Ve svém stanovisku k návrhu státního závěrečného účtu za rok 2018 (.pdf., str. 12) shrnul NKÚ „zdraví“ rozpočtu  takto:

„V důsledku stále se zvyšujících mandatorních a kvazimandatorních výdajů a vlivem silné závislosti na plnění daňových příjmů, které reagují velmi citlivě na případné zpomalení ekonomického růstu, je státní rozpočet na případnou recesi připraven ještě hůře, než tomu bylo před deseti lety.“

Dalším rizikovým trendem, na který NKÚ již řadu let upozorňuje, jsou ale například také nároky z nespotřebovaných výdajů.

„Nároky z nespotřebovaných výdajů vznikají, když organizační složky státu nevyčerpají svůj rozpočet na daný rok a hypotetickou úsporu evidují právě jako nárok z nespotřebovaných výdajů. Tyto nároky nejsou finančně kryty, a pokud je chce daná organizační složka státu (OSS) uplatnit, musí na ně Ministerstvo financí (MF) zajistit prostředky. (...) Hlavní problém spojený s kumulací nároků z nespotřebovaných výdajů NKÚ spatřuje v riziku růstu státního dluhu a problémů spojených s likviditou státní pokladny,“ uvádí NKÚ v tiskové zprávě ke kontrolní akci č. 16/09.

NKÚ také dlouhodobě upozorňuje na nedostatečné investiční plnění. V roce 2013 činily kapitálové výdaje státu 8,7 % (tj. 102,3 mld., .pdf, str. 21, tabulka č. 5). V roce 2014 představovaly dle NKÚ 9,2 % (.pdf, str. 21). V roce 2017 pak klesly kapitálové výdaje až k hranici 6,4 % (.pdf str. 9), což – jak ostatně konstatuje ve svém stanovisku i NKÚ (.pdf, str. 18) – byly nižší hodnoty než v dobách ekonomické krize.

Pro kontext uvádíme plánované hospodaření vlády pro období 2014–2020 vyjádřené v podobě plánovaných deficitních rozpočtů. V grafu jsou zachyceny plánované a reálné schodky státních rozpočtů ve vymezeném období.

Následující grafické znázornění ukazuje ekonomický růst vyjádřený nárůstem hrubého domácího produktu v období 2014–2020 v procentech. Pro rok 2020 je uvedena predikce.

Zdroj: ČSÚ (.xlsx), MF

Jak vidíme, období hospodářského růstu se skutečně kryje s obdobím, během kterého dochází ke zvyšování mandatorních a kvazimandatorních výdajů, na které upozorňuje NKÚ. Během stejného období rovněž dochází k plánování deficitních rozpočtů, schodky se však postupně snižují. Reálné výsledky hospodaření státu pak ukazují místy přebytkové státní rozpočty, což ovšem nic nemění na faktu zvyšujících se mandatorních výdajů, které dle vyjádření NKÚ snižují akceschopnost státu ovlivňovat ekonomiku v případě krize.