ODS

Aktuálně platné Pražské stavební předpisy byly schváleny radou města v květnu 2016. Tedy přijímaly se skutečně během funkčního období Adriany Krnáčové. Matěj Stropnický v době jejich přijímání byl zastupitelem, pozici radního opustil již dříve. Na stavebních předpisech Stropnický z pozice radního pracoval, po odvolání však již nikoli. Výsledná podoba tedy nejde za ním, dokonce předpisy kritizoval z toho pohledu, že málo regulují možné jednání developerů. Výrok je tedy hodnocen jako zavádějící, neboť Stropnický na předpisech sice také pracoval, konečná podoba však již vznikla bez něj a on sám, soudě podle veřejně dostupných prohlášení, s nimi není zcela srozuměn. Samotné schvalování provázel spor Krnáčové právě se Stropnickým.

Alexandra Udženija nejprve diváky informovala, že v Praze trvá osm let, než začne investor na svém vlastním pozemku stavět. Karla Šlechtová jí odvětila, že má hlavní město vlastní „slavné“ stavební předpisy (myslela patrně předpisy (.pdf) z pera primátora Hudečka), na což reagovala nynější pražská zastupitelka tímto výrokem.

Kromě sociální demokracie nebyla ani jedna ze současných stran koalice dříve součástí výkonného orgánu hlavního města, nemůže tedy za nestandardně dlouhou dobu stavebního řízení. Současné pražské stavební předpisy (.pdf) navazují na podobné dokumenty vydávané podle stavebního zákona minimálně od roku 2007, podle paragrafu 194 e) totiž: „Hlavní město Praha stanoví nařízením vydaným v přenesené působnosti obecné technické požadavky na výstavbu v hlavním městě Praze.“

V září roku 2016 ministr dopravy Ťok oznámil, že vláda pravděpodobně nebude schopná do konce svého volebního období přijmout zákon (zákon o liniových stavbách), který by urychlil stavbu důležitých dopravních staveb (např. dálnice).

Na plánu přijmout uvedený zákon se podíleli ministři Ťok a Brabec (ministerstvo životního prostředí). Podle jejich názoru je klíčem k významnému urychlení výstavby dopravních staveb v Česku snížení počtu ministerstev, která mají právo do stavebního řízení vstupovat. Nutná je proto podle nich mimo jiné změna kompetenčního zákona.

Schválení tohoto zákona přitom bylo jednou z priorit vlády, a to proto, že v České republice existuje značný problém s délkou a administrativní náročností povolovacích řízení. Například podle hodnocení Světové banky, která se zabývá tím, jak dlouho povolovací řízení trvá a jak je byrokraticky náročné, obsadila Česká republika na základě dat z léta 2016 127. místo ze 189 hodnocených ekonomik.

Při kombinaci kritérií délky povolovacích procesů na dny (time) a množství administrativních procedur (procedures) se Česká republika nachází dokonce na 183. místě.

Pro úplnost je třeba dodat, že současná vláda jednu novelizaci původního zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury provedla, a to zákonem č. 49/2016 Sb. Tato novelizace se však týkala problematiky výkupních cen pozemků potřebných pro dopravní stavby.

Ministerstvo informatiky fungovalo v České republice v letech 2003–2007. Zrušeno bylo skutečně za vlády ODS, konkrétně za druhé vlády Mirka Topolánka v roce 2007. Od té doby již další ministerstvo nevzniklo a ani nezaniklo.

Někteří členové vlády zastávají své pozice, aniž by přímo kontrolovali nějaký resort. Za vlády Mirka Topolánka to byl např. vicepremiér pro evropské záležitosti Alexandr Vondra. V současné vládě jde o Pavla Bělobrádka a Jana Chvojku. Pokud ale přihlížíme k ministerstvu jako čistě ústřednímu orgánu státní správy, má Udženija pravdu. Jako jediné fakticky zaniklo ministerstvo informatiky.

Připomeňme ovšem zánik, vznik či úpravu kompetencí ministerstev v 90. letech. To bylo však spojeno s transformací země a šlo o výjimečnou situaci, tudíž k ní v hodnocení nepřihlížíme. Pouze pro informaci uveďme, že existovalo např. ještě v době první vlády Václava Klause (1992–1996) ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci nebo ministerstvo státní kontroly. Ta však byla v průběhu těchto období zrušena.

Výrok první místopředsedkyně ODS je hodnocen jako nepravdivý, protože vláda sice přijala 31 000 nových státních zaměstnanců, ale to zdaleka nejsou jen úředníci. Jedná se např. i o vojáky nebo policisty.

Tento graf s „apokalyptickým filtrem“ je obsažen přímo v návrhu státního rozpočtu na rok 2017, a to na straně 52. Jak je vidět, od roku 2014, kdy nastoupila sestava Bohuslava Sobotky, se počet státních zaměstnanců a zaměstnanců příspěvkových organizací zvedl o bezmála 30 000.

Budeme-li vycházet ze schválených zákonů o státním rozpočtu na období 2015–2017 (tedy z těch navržených současnou vládou), zjistíme následující:

Pro rok 2015 (.pdf, str. 40, sešit B) vláda posílila o 600 míst úřady práce a Generální finanční ředitelství. Rovněž ale přibylo 800 pedagogů v kapitole MŠMT. V roce 2016 (.pdf, str. 45–46, sešit B) pak přijala dalších zhruba 500 lidí na ministerstvo financí a Generální finanční ředitelství v souvislosti s rozjezdem EET, přes 700 nových lidí posílilo úřady práce a desítky nových míst pak přibyly v České inspekci životního prostředí, Státní zemědělské a potravinářské inspekci, Energetickém regulačním úřadu a České obchodní inspekci. Ovšem přibylo také necelých 1000 vojáků a zhruba podobný počet míst vznikl u Policie České republiky a v Hasičském záchranném sboru.

Pokud se podíváme na meziroční nárůst (.pdf, str. 48–51) pro rok 2017, jde o zhruba 7000 míst. Konkrétně:

• 2796 z nich přibývá v rámci kapitoly ministerstva školství.
• Nově má vzniknout 2001 vojáků.
• Ministerstvo financí na své nejrůznější agendy (EET, kontrolní hlášení, kontrolní oddělení, prokazování majetku, kontrola hazardního zákona) chce nabrat 607 lidí.
• 543 lidí chce získat ministerstvo spravedlnosti. Mají působit jako vychovatelé či vězeňská ostraha.
• Ministerstvo práce a sociálních věcí má v plánu posílit své řady o 284 lidí, zejména chce navýšit počty na úřadech práce a České správě sociálního zabezpečení.
• Další nárůsty jsou již o 140 lidí (ministerstvo průmyslu a obchodu) a nižší.

Obecně lze tedy říct, že vláda navyšuje počet státních zaměstnanců. Přibývá úředníků (v tisících), ovšem není pravda, že by jich nabrala 31 000. Udženija pracuje s číslem nárůstu státních zaměstnanců, což ovšem automaticky nejsou úředníci. Patří sem i vojáci, policisté, hasiči nebo učitelé. Výrok je proto hodnocen jako nepravdivý.

Místopředsedkyně Udženija směšuje počty státních zaměstnanců a úředníků. Je pravda, že například za vlády Petra Nečase (ODS, 2010 až 2013) byl počet státních zaměstnanců relativně stabilní. Nejedná se však jen o úředníky, ale o veškeré zaměstnance organizačních složek státu. Samostatná statistika pouze pro úředníky neexistuje. I proto výrok hodnotíme jako zavádějící.

Počet státních zaměstnanců naplánovaných ve státních rozpočtech v letech 2010 až 2017 znázorňuje následující graf:

Zdroj: Zpráva k návrhu zákona o státním rozpočtu za rok 2011, 2012, 2013, 2014, 2015, 2016, 2017

Jak je z grafu patrné, v letech 2011 až 2015 byl počet státních zaměstnanců poměrně stabilní s výjimkou roku 2012, kdy se snížil o 8 tisíc. V roce 2016 pak počet státních zaměstnanců narostl o 13 tisíc a pro rok 2017 je v rozpočtu plánovaný další nárůst o 7,6 tisíc.

Nejedná se však jen o úředníky, ale také o ústavní činitele, soudce, učitele na základních školách, vojáky, hasiče nebo policisty. Zároveň je potřeba přiznat, že minimálně částečně je nárůst v posledních letech způsoben počátkem účinnosti služebního zákona, kvůli kterému bylo nutné přijmout řadu úředníků.

Výrok hodnotíme jako zavádějící ze dvou důvodů. Je sice pravdou, že po přijetí služebního zákona (resp. po nabytí jeho účinnosti) došlo k navýšení počtu státních zaměstnanců, ovšem řada z nich jednak vůbec nespadá mezi úředníky (vojáci, učitelé,...), jednak mnoho úředníků bylo nabráno v souvislosti s domácí agendou (posílení úřadů práce, finančních úřadů atd.). ODS proti návrhu skutečně vystupovala, ve finále ovšem aktuální zákon v Poslanecké sněmovně podpořila.

K přijetí zákona o státní službě se Česká republika zavázala již při vstupu do Evropské unie v roce 2004. Zákon slouží jako nástroj k odpolitizování státní správy. Byl schválen na podzim 2014 a jeho plná účinnost nastala 1. ledna 2015.

Fungující služební zákon byl kondicionalitou pro čerpání fondů EU v programovém období 2014–2020.

Je pravda, že počet úředníků od schválení výše zmíněného zákona narostl (počty státních úředníků jsme ověřovali zde), nicméně jde spíše o nárůst zapříčiněný politikou vlády Bohuslava Sobotky než nařízením Evropské komise. Ze strany Komise přišel v průběhu roku 2014 požadavek, aby se zákon vztahovalna vyšší počet úředníků, než bylo původně zamýšleno.

Ostatně navyšování počtu úředníků ze strany premiéra kritizoval v rozhovoru pro Českou televizi v červenci 2015 i předseda ODS Petr Fiala.

Přijetí zákona plánovala pravicová opozice oddálit obstrukcemi ve Sněmovně, nakonec od nich ale ODS i TOP 09 ustoupily. Kritika směřovala primárně k tomu, že původní návrh měl „zabetonovat“ státní správu, tj. umožnit dosadit vlastní lidi na jednotlivé pozice, ze kterých je nebude možné případně odvolat. ODS nakonec pro současný návrh v Poslanecké sněmovně dokonce aktivně hlasovala.

Premiér Sobotka na kauzu týkající se Andreje Babiše a dluhopisů reagoval, je však otázkou, zda se k tomu rozhodl na základě Fialových výzev. Jde spíše o domýšlení předsedy ODS, resp. není možné jakkoliv doložit, že se premiér řídil veřejným vystoupením předsedy jedné z opozičních stran.

Na situaci kolem nevyjasněných příjmů, z nichž si Babiš nakoupil od daní osvobozené dluhopisy Agrofertu za bezmála 1,5 miliardy korun, reagoval 31. ledna Petr Fiala (14:13) tweetem požadujícím vysvětlení. V opačném případě vybízel premiéra k odvolání Babiše. Jiná Fialova výzva zněla takto: „Pane premiére Sobotko je na vás, abyste požadoval po ministru financí vysvětlení, abyste požadoval objasnění. A abyste v zájmu občanů této země, v zájmu politické kultury, v zájmu demokracie trval na tom, že tyto věci musejí být ze strany ministra financí vysvětleny. Jedině tak si zachováte autoritu předsedy vlády.“

Premiér Sobotka poté žádal na svém twitterovém účtu (31. ledna 16:16) ministra financí o objasnění svých minulých příjmů a glosoval, že by jakýmikoliv podezřeními mohla být zatěžována činnost celé vlády. Přestože Bohuslav Sobotka nezmínil, že by se jednalo o reakci na Petra Fialu, ten si je svým vlivem jistý. „Mně připadá smutné, že mám panu premiérovi radit. Já bych od premiéra Sobotky očekával, že nebude Andreje Babiše vyzývat, aby vysvětlil nejasnosti ve svých příjmech až poté, co ho k tomu vyzvu já, což se stalo minulý týden,“řekl Fiala deníku Echo24.

Předseda vlády má více pravomocí než její „běžný“ člen - je to právě on, kdo určuje, jaké personální složení bude vláda mít.

Je „rovným mezi rovnými“, pokud hlasuje ve vládě. Zároveň je ale „rovnější“ než ostatní, neboť má možnost rozhodovat o tom, zda daný člen vlády nadále jejím členem bude.

Z hlediska toho, jak vláda funguje, je to ze všech členů pouze premiér, kdo má pravomoc podepisovat zákony, zákonná opatření Senátu a nařízení vlády. Kontrasignuje také rozhodnutí prezidenta. Je to rovněž předseda, kdo určuje, jak budou jednání vlády probíhat. Vystupuje jménem vlády a reprezentuje ji.

ODS pro příští prezidentské volby zvažuje dvě alternativy – postavit vlastního kandidáta, nebo podpořit jinou osobnost. Primárním cílem občanských demokratů je porazit současnou hlavu státu. Fiala to uvedl v rozhovoru pro ČTK na počátku února.

Vyššího cíle prezidentské volby, která proběhne na začátku roku 2018, chce ODS dosáhnout i za cenu vzdání se vlastního kandidáta, pokud by se ukázalo, že není s to prezidenta Zemana porazit. V tom případě by pak podpořila kandidáta jiného. Zatím ale počítá s oběma variantami.

„Jsem připraven jednu z nich preferovat podle toho, co bude mít větší šanci na úspěch. Politický cíl je, aby nepokračoval Miloš Zeman ve funkci prezidenta, abychom měli prezidenta, který společnost sjednocuje, nikoli rozděluje, nezpochybňuje naši zahraničněpolitickou orientaci včetně euroatlantické vazby a chová se důstojně a nedělá alternativního premiéra na Hradě,“ řekl Fiala. Avizoval však, že adeptem na prezidentský post by měl být někdo, kdo má zkušenosti s veřejným prostorem.

Prvním našim sousedem, kde dopadla přímá prezidentská volba prohrou předvolebního favorita, bylo Slovensko v roce 2014. A to konkrétně prohrou předvolebního Roberta Fica v druhém kole.

V prezidentských volbách, které probíhaly v březnu 2014, byl jasným favoritem na výhru v prvním kole předseda strany SMER a premiér Robert Fico s náskokem skoro devíti procent na druhého kandidáta Andreje Kisku (nezávislý kandidát).

Slovensko - preference (únor 2014)

Zdroj: EUROPP

První kolo sice vyhrál Robert Fico, ale následně výrazně podlehl Kiskovi v kole druhém počtem 59,38 % ku 40,61 %.

Podobně i v Polsku, kde v květnu 2015 v prvním a druhém kole prohrál úřadující prezident a do té doby suverén předvolebních výzkumů Bronislaw Komorowsky (kandidát Občanské platformy) se současným prezidentem Andrzejem Dudou (kandidát Právo a Spravedlnost). Šlo v té době o jednoho z polských europoslanců a ne o tak známou politickou figuru. V druhém kole však získal vítěz Duda 51,55% hlasů proti 48,15%.

Polsko - preference

Zdroj: EUROPP

I poslední volby v Rakousku je možné považovat jako vítězství outsiderů, když přes původně vyrovnané předvolební průzkumy, vyhrál v prvním kole 24. dubna 2016 kandidát Svobodných Norbert Hopfer (FPÖ) a z druhého místa postoupil kandidát strany Zelených Alexander Van der Bellen. První kolo bylo považováno za překvapivé vzhledem k debaklu kandidátu obou vládních stran, lidovců (ÖVP) a sociální demokracie (SPÖ).

Rakousko - preference

Zdroj: EUROPP

Ani druhé kolo nebylo zcela jasné, když sice vyhrál Van der Bellen těsným vítězstvím 50,3 % hlasů, ale tento výsledek byl napaden stranou FPO a kandidátem Hopferem u rakouského Ústavního soudu. Ten dal napadené straně za pravdu a výsledky druhého kola zrušil. Druhé kolo se tedy opakovalo 4. prosince 2016. Vítězem se stal již více přesvědčivě staronový vítěz kola předchozího Van der Bellen se ziskem 53,8 %.

Pokud tedy budeme brát poslední prezidentské volby u našich sousedů, je možné tvrdit, že v případě systémů s přímou volbou prezidenta minimálně v Polsku a na Slovensku prohráli předvolební lídři na prezidentskou pozici. S trochou nadsázky je možné to samé tvrdit i v případě Rakouska, kde sice postoupili do prvního kola předvolební lídři, ale nakonec i zde vyhrál ten (Alexander Van der Bellen), který v předvolebních průzkumech byl až druhý. Vítězové nebyli vyloženě neznámí, ovšem přeci jen lze těžko srovnávat populárního premiéra Fica s podnikatelem Kiskou nebo europoslance Dudu s prezidentem Komorowskim. V tomto ohledu popisuje Fiala i tento faktor korektně.