Totiž dosavadní restituční legislativa umožňovala restituce pouze fyzických osob. Církev a řády jsou právnickými osobami, a proto je zde jistý rozpor z hlediska právního.
Skutečně dochází ke změně v definici "oprávněné osoby".
Platná restituční legislativa (zákon č. 87/1991 Sb., v §3) určuje jako osoby oprávněné si nárokovat vydání majetku pouze občany ČR, fyzické osoby.
Přesto ovšem byly v omezené míře umožněny restituce majetku právnických osob, když například zákon č. 298/1990 Sb., navrací část majetku právě " řeholním řádům, kongregacím a arcibiskupství olomouckému ". Zvláštním předpisem tedy může k restituci církevního majetku dojít, ačkoli by jinak restituce právnických osob měly být vyloučeny.
Existuje tedy "právní rozpor", který poslanec Ohlídal zmiňuje. Vládní návrh zákona (.doc) o majetkovém vyrovnání skutečně stanoví (v §3) církve i další právnické osoby oprávněnými osobami, což dosavadní legislativa nečiní.
Restituční legislativa předpokládala pouze částečnou nápravu křivd a jen částečné odškodnění (církvím, pozn.). Návrh zákona je vůči církvím z tohoto hlediska více než velkorysý a předpokládá náhradu celého původního majetku včetně finanční dotace, finanční prémie přesně řečeno.
Výrok odpovídá znění vládního návrhu zákona.
Dosavadní legislativa, která upravovala "církevní restituce" (zákon č. 298/1990 Sb.) se opravdu omezovala pouze na malou, vyjmenovanou část původního majetku církví ČR. Nešlo o plné odškodnění. Právnické osoby jinak podle restitučních zákonů (zejména zákon č. 87/1991 Sb.) o navrácení majetku žádat nemohly. Vládní návrh zákona o majetkovém vyrovnání (.doc) pak skutečně přepokládá vydání významně větší části majetku spolu s finančí náhradou.
"Celý původní majetek" podle návrhu církvím vydán nebude (§8 jmenuje celou řadu věcí, které vydat nelze). Poslanec ovšem říká, že návrh předpokládá "náhradu" celého původního majetku, což je pravda. Celý původní majetek by tak měl být církvím vrácen či nahrazen, což definitivně vypořádá jejich nároky vzhledem k historickým křivdám. Ohlídalův výrok je tedy pravdivý.
Počet lidí se základním vzděláním v Moravskoslezském kraji je, pravda, o 1,9 % vyšší než v kraji Královéhradeckém.
Lubomír Zaorálek v tomto výroku uvádí rozdíl 1,9 %. Předpokládáme, že zde operuje s rozdílem 1,9 procentního bodu a na základě tohoto tvrzení hodnotíme výrok jako nepravdivý.
Podle zdrojů (.pdf) Českého statistického úřadu z roku 2011 je v Královéhradeckém kraji z celkového počtu 473,5 tisíc obyvatel starších patnácti let klasifikováno v kategorii "základní vzdělání" 72,9 tisíc lidí. Podíl těchto osob na celkovém počtu je tedy 15,4 %. V Moravskoslezském kraji se do této kategorie řadí 200,3 tisíc lidí z celkového počtu 1 062,0 tisíc, což je 18,9 %. Rozdíl mezi kraji je tedy 3,5 procentního bodu.
Ale kupodivu procento vysokoškoláků v našem kraji (Moravskoslezském, pozn.) je o 1 % vyšší než v kraji Královéhradeckém.
V návaznosti na předchozí výrok pana Zaorálka předpokládáme, že zmiňuje počet lidí s ukončeným vzděláním. V tomto případě mu však nemůžeme dát za pravdu.
Podle zdrojů (.pdf) Českého statistického úřadu, hodnotících vzdělanostní strukturu populace ČR, konkrétně průměr roku 2011, je počet vysokoškoláků v Moravskoslezském kraji srovnatelný s počtem vysokoškoláků v kraji Královéhradeckém. V obou krajích je tato hodnota na 12 %.
Nečasově vládě se povedl smutný rekord. Stala se první vládou po listopadu 1989, proti které přišlo na Václavské náměstí demonstrovat více než sto tisíc občanů.
Výrok Bohuslava Sobotky je nepravdivý, neboť podobné demonstrace (co do počtu účastníků odhadovaných organizátory) již proběhly v České republice dvě.
Demonstrace odborů 21. dubna 2012, která se uskutečnila v Praze (nejvýznamnějším místem akce bylo Václavské náměstí) se zúčastnilo podle odhadů organizátorů 120 tisíc lidí (odhad policie 80 - 90 tisíc). Bohuslav Sobotka zmiňuje fakt, že tato demonstrace byla první, na kterou se dostavilo 100 tisíc lidí, a ti demonstrovali proti vládě. Server ceskenoviny.cz však vydal přehled největších odborářských demonstrací, ze kterého je patrné, že podle odhadu organizátorů již obdobná demonstrace (co do rozsahu) proběhla v roce 1997 (odhad pořadatelů až 120 tisíc lidí, odhad policie poloviční).
V době tzv. Opoziční smlouvy nastal také moment, kdy v čase tzv. "Krize v České televizi" demonstrovalo (3. ledna 2001) na Václavském náměstí podle odhadů tehdejších organizátorů 130 tisíc lidí (pořádáno iniciativou Děkujeme, odejděte). Jedním z jejich hlavních požadavků (mimo výzev směřující ke změnám v České televizi) bylo zrušení tzv. Opoziční smlouvy, která fakticky umožňovala fungování vlády Miloše Zemana. Na této zmíněné demonstraci vystoupil za iniciativu Děkujeme, odejděte Igor Chaun a konkrétně vyzval (filmový dokument "Vládneme, nerušit" - čas 43:30) ke zrušení tzv. Opoziční smlouvy, a také k odchodu Miloše Zemana a Václava Klause z politiky, což by zapříčilo konec tehdejší vlády a tudíž lze tuto demonstraci chápat jako protivládní.
Když sociální demokracie navrhla jasné zákony, které by sloužily jako prostředek proti tomuto korupčnímu prostředí, tak vláda a koalice tyto zákony zamítla. Mám například na mysli zákony týkající se anonymních akcií, zákon týkající se majetkového přiznání, atd..
Poslanci ČSSD skutečně navrhli zákon, který upravoval majetková přiznání. Vláda jej na jednání z 5. října 2011 zamítla (plné znění návrhu zákona dostupné zde).
ČSSD rovněž předložila pozměňovací návrhy k občanskému zákoníku a k zákonu o obchodních korporacích, které měly zcela zrušit tzv. "anonymní akcie". Vláda však v tomto případě dala přednost vlastnímu návrhu z pera ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila (ODS). Ministr Pospíšil má v úmyslu upravit postavení vlastníků anonymních akcií, kteří si budou muset anonymní akcie zaregistrovat, a zároveň plánuje zavést databázi, do které v případě potřeby bude moci Policie ČR či jiné úřady nahlížet.
Nehodnotíme kvalitu návrhů ČSSD. To, zda úpravy, které ČSSD chtěla prosadit, by byly "jasné zákony, které by sloužily jako prostředek proti korupčnímu prostředí", je na zvážení.
Od roku 2006, kdy byl dluh, když končila vláda sociální demokracie, 0,9 bilionu korun, v tuto chvíli je 1,6 bilionu a pokud tato vláda vydrží dva roky, tak pravděpodobně 1,8, tedy dvojnásobek od doby, kdy sociální demokracie opustila posty ve vládních lavicích.
Na základě statistik OECD má Jeroným Tejc pravdu, ovšem s níže uvedenými výhradami.
Zde není jasné, o jakém typu dluhu poslanec Tejc mluví, jako nejčastější ukazatel se ovšem v tomto případě bere míra tzv. veřejného dluhu, pracujeme proto tedy s ní.
Podle statistik OECD byla v roce 2006 míra českého veřejného dluhu na úrovni 28,3 % HDP ČR (tj. cca. 912 mil. korun), čísla pro letošní rok udávají hodnotu 41,7 %, (podle únorové prognózy ČNB má letošní HDP vykazovat kladný nulový růst, výše dluhu by tedy odpovídala 1588 mil. korun).
Co se týče aktuálních čísel, má poslanec Tejc pravdu (drobné odchylky v hodnotách mohou být způsobeny jinou metodikou výpočtu veřejného dluhu, jelikož ne všechny instituce vycházejí ze zcela identických podkladů jako OECD), ovšem s přihlédnutím k tomu, že pokud hovoříme o letošním roce, pohybujeme se spíše na rovině spekulací.
Střednědobý výhled státního rozpočtu (.doc) hovoří pro příští rok o plánovaném dluhu ve výši 100 mld. korun, pro rok 2014 pak 70 mld. korun. Pokud by se tato prognóza naplnila, výše českého dluhu by mohla na konci řádného volebního období sněmovny dosahovat 1758 mld. korun, tj. tato částka se skutečně může přiblížit až Tejcem avizovanému 1,8 bilionu korun dluhu.
A vláda rozpočtové odpovědnosti, jak se hrdě tituluje, řeší dluhovou problematiku způsobem sobě vlastním. Tedy plošným, tupým škrtáním a zvyšováním daní, byť ve svém programovém prohlášení nemá o tom ani zmínku.
První vláda Petra Nečase, která byla sestavena po volbách v létě 2010 a skončila na konci dubna 2012, ve svém programovém prohlášení jasně uvádí jak škrty (např. snižování mezd ve veřejném sektoru), tak zvýšení nebo zavedení nových daní (např. zdanění hazardu, paušálních náhrad).
Již dnes má naše země deváté nejlevnější pracovníky v rámci EU.
Na základě statistiky Eurostatu označujeme tento výrok za pravdivý.
Z dokumentu, který vydal Eurostat 24. dubna 2012 vyplývá, že průměrná hodinová mzda českého pracovníka je 10,5 € (cca. 258 Kč), čímž se řadíme na devátou příčku od konce před Bulharsko, Rumunsko, pobaltské státy, Polsko, Maďarsko a Slovensko. Průměr EU se pohybuje okolo 23,1 € (cca. 567 Kč).
Zároveň se postupně zvětšuje počet lidí, kteří se dostávají na hranici chudoby. Dnes je to, pane premiére, každý desátý člověk naší země.
Výrok poslance Sedi je nepravdivý, neboť se odklání od oficiálních statistik Eurostatu. Podle těchto statistik se navíc počet lidí, kteří se ocitají na hranici chudoby, nezvyšuje, ale naopak zůstává konstantní.
Eurostat nabízí data o lidech, kteří se dostávají na hranici chudoby. Tato data se vztahují na roky 2008 (.pdf) a 2010 (.pdf), aktuálnější informace nejsou k dispozici. Z těchto dat vyplývá, že v obou letech bylo v České republice ohroženo chudobou 9 % lidí.
Počet obyvatel ČR pak byl v České republice (k 1.1. 2010) 10 553 000, což znamená, že ve smyslu výroku poslance Sedi by bylo v té době ohroženo chudobou 1 055 300 lidí. Podle statistik Eurostatu to však bylo "jen" 949 779 občanů ČR. Tento rozdíl je značný. Navíc, jak bylo zmínění výše, podle těchto dat procentuální počet lidí ohrožených chudobou neroste, nýbrž zůstává konstantní.
