Hnutí Úsvit přímé demokracie, my jsme měli, tuším, něco přes 350 kandidátů, a protože jsme hnutí, tak jsem se rozhodl dát prostor, tuším, asi 29 členům různých stran, to znamená, byl to zlomek prostě z celkového počtu.
Obdobný výrok jsme již hodnotili v rámci předvolebního ověřování pořadu Interview Daniely Drtinové.
Úsvit přímé demokracie je hnutím, nekandidovalo za něj ale přes 350 kandidátů, nýbrž jen 343 kandidátů. S počtem příslušníků jiných politických stran byl ale senátor Okamura naprosto přesný - 29 kandidátů je příslušníky následujících stran: Moravané (10), Věci veřejné (8), Občané 2011 (5), ČSSD (2), NO! (2), Balbínova poetická strana (1), KSČM (1).
Přes faktickou nepřesnost o počtu kandidátů Hnutí Úsvit přímé demokracie hodnotíme výrok Tomia Okamury jako pravdivý.
Třeba, právě třeba ekonom Pavel Kohout, který byl i ve správní radě Transparency International, protikorupční organizace, tak veřejně říká, a já jsem to sám na vlastní uši slyšel i veřejně na veřejném plénu, že Vít Bárta prý byl jediným ministrem, který realizoval protikorupční program na ministerstvu dopravy.
Pavel Kohout se skutečně vyjádřil v pozitivním slova smyslu k působeni Víta Bárty na Ministerstvu dopravy, nicméně se nám nepodařilo dohledat přesné vyjádřeni, na které se Okamura odkazuje.
Pavel Kohout skutečně na webových stránkách novaustava.cz píše: „Fakt číslo dvě. Během svého krátkého působení na ministerstvu dopravy, Vít Bárta vyměnil šéfa Ředitelství silnic a dálnic. Během působení Reného Poruby se věci začaly měnit k lepšímu. Začala se zkoumat kvalita staveb. Byla například provedena expertíza mostů za pomoci německých technických expertů, kteří neměli důvod být zaujatí. Začalo se pracovat na nové řídící struktuře, aby byly odstraněny možné konflikty zájmů. A co se dělo pak? „Od té doby, co odešli Bártovi lidé, se věci vracejí do původního stavu,“ konstatoval nejmenovaný zdroj z ŘSD."
Pavel Kohout byl dle výročních zpráv Transparency International v letech 2007- 2010 členem dozorčí, nikoliv správní rady, jak tvrdí Tomio Okamura.
Vít Bárta není členem Úsvitu, to, že ho, to je, on je předsedou Věcí veřejných.
Vít Bárta je v současné době členem Věcí veřejných a předsedou této strany.
Mimochodem v tom Švýcarsku mají nejvyšší sazbu DPH, tuším, dokonce ze zákona 7,8 %, v Japonsku je nejvyšší sazba DPH 5 %.
Daň z přidané hodnoty je ve Švýcarsku vybírána pouze na federální úrovni a její sazba je zakotvena v Ústavě země. Z jejího znění uvedeného na oficiálních stránkách švýcarských federálních orgánů (platí do 31.12. 2017) vyplývá, že základní sazba daně je 8 % (bod 3 pod čarou), snížená sazba daně je ve výši 2,5 % (bod 3 pod čarou; pro plnění základních potřeb, týká se například potravin, nealkoholických nápojů a léků) a 3,8% činí zvláštní daň (bod 2 pod čarou; pro turistické a ubytovací služby).
DHP v Japonsku je skutečně na výši 5 %. V současná vláda však deklaruje jeho navýšení. Více údajů lze nalézt na stránkách National Tax Agency.
I přes mírnou nepřesnost 0,2 % v případě výše DPH ve Švýcarském případě, označujeme výrok jako pravdivý.
Je to také švýcarská ústava, kde jsou vlastně, řeknu to hodně jednoduše, dvě věci v ústavě. Že, že výdaje státu nesmí překročit příjmy a druhá věta je, že pakliže ty výdaje státu v době krize překročí příjmy, tak v následujících letech má vláda povinnost to uvést do souladu.
Rozpočtu se ve švýcarské ústavě týká článek 126. Podle něj má federální vláda udržovat rozpočet v rovnováze. Maximální možné výdaje v předpokládaném rozpočtu závisí na ekonomické situaci a na předpokládaných příjmech. Pokud je třeba, může být rozpočet navýšen. Pokud výdaje přesáhnou maximální možnou částku, musí být výdaje kompenzovány v následujících letech.
Výrok Tomia Okamury proto hodnotíme jako pravdivý.
Švýcarsko je dokonce nejméně zadluženou zemí ve srovnání se všemi zeměmi EU.
Eurostat bohužel neeviduje data o dluhu pro Švýcarsko, švýcarské hodnoty tedy bereme ze serveru Trading Economics. Podle tohoto serveru činil dluh Švýcarska v roce 2012 35,5 % HDP, což by jej řadilo v EU na čtvrté místo (za Estonsko, Bulharsko a Lucembursko).
Ve Skandinávii mají vyšší daně než u nás a mají mnohem vyšší spokojenost.
Podle světového výzkumu (strana 22) spokojenosti, publikovaného v roce 2013, se skutečně skandinávské země umístily v první pětici (společně se Švýcarskem a Nizozemskem, Česko 39.). Co se týče sazeb daně z příjmu, ta je pro fyzické osoby skutečně vysoká, Švédsko má horní sazbu nejvyšší v EU (56,6 %), Dánsko 55,6 %, Norsko pak až 54,3 % - v Česku tato sazba činí 22% pro osoby s příjmem nad přibližně 100 000 korun měsíčně.
Pro právnické osoby už takové rozdíly nejsou. Zatímco v České republice odvádí firmy 19 % z příjmu, v Dánsku je to 25 %, ve Švédsku 22 % a v Norsku 28 %.
Výrok tedy na základě výše uvdených údajů hodnotíme jako pravdivý
(Švýcarsko je dokonce nejméně zadluženou zemí ve srovnání se všemi zeměmi EU) a zároveň má i nejvyšší spokojenost obyvatel nebo jednu z nejvyšších.
Švýcarsko ve světové studii (strana 22) zabývající se spokojeností lidí skončilo třetí za Dánskem a Norskem (Česká republika skončila na 39. místě ze 156 sledovaných zemí).
Ale ten, kdo za podhodnocenou cenu, mnohonásobně podhodnocenou cenu prodal OKD panu Bakalovi, byl právě ministr financí Bohuslav Sobotka se Stanislavem Grossem.
Výrok hodnotíme jako neověřitelný, neboť existují protichůdné názory na cenu, za kterou byl privatizován podíl v OKD.
Pokud jde o údajné podhodnocení ceny OKD, agentura Ernst & Young vytvořila posudek, podle kterého měl státní podíl na společnosti v r. 2005 hodnotu až 24 miliard korun (ČT).
Prodej byl nicméně prověřován, a to dokonce několikrát, Evropskou komisí pro podezření ze státní podpory kupujícímu. Komise však nenašla, což potvrdil také její závěr v roce 2011 (iHNed.cz), pochybení související s cenou prodeje. Cena měla být "spravedlivá".
Tak co se týče mě, tak my máme řešení v Úsvitu jasné. Majitelé firem, které například těží stejně jako ve světě, tak tyto těžařské firmy by měly odvádět mnohem vyšší peníze do takzvaného fondu a tento fond, protože u těchto firem je jasné, že se někdy dotěží, proto v těch západních firmách je to tak, že odvádějí určité peníze do takového solidárního fondu, aby když ta těžba skončí, tak aby se o ty horníky bylo mnohonásobně lépe postaráno, než je u nás.
Výrok hodnotíme na základě dostupných informací jako pravdivý.
Co se týče tzv. fondů solidarity, takové iniciativy na Západě můžeme opravdu nalézt.
Lze například zmínit kanadský Fonds de solidarité FTQ (oficiální stránka organizace v angličtině), jehož účelem je do určité míry podporovat a chránit pracovní místa v různých ekonomických sektorech (včetně těžebního průmyslu). Tento fond také cíleně vede své členy a podporované organizace k vytváření rezerv pro důchody. Nejedná se však o iniciativu přímo ze strany těžařských firem.
Okamura také ve svém textu (Okamura: Bakala vytáhl miliardy, zbyla bída. Je to hnus) popisuje stručně řešení, o kterém mluvil také v tomto výroku. Konkrétně píše: "Majoritní vlastník OKD Zdeněk Bakala by se měl podle mého názoru finančně podílet na zmírnění sociálního napětí zapříčiněného krizí OKD a na sanaci podniku. V civilizovaném světe vytváří takto velké firmy fondy pro případ krizí, ze kterých podporují své propouštěné zaměstnance."
