Mimochodem v tom Švýcarsku mají nejvyšší sazbu DPH, tuším, dokonce ze zákona 7,8 %, v Japonsku je nejvyšší sazba DPH 5 %.
Daň z přidané hodnoty je ve Švýcarsku vybírána pouze na federální úrovni a její sazba je zakotvena v Ústavě země. Z jejího znění uvedeného na oficiálních stránkách švýcarských federálních orgánů (platí do 31.12. 2017) vyplývá, že základní sazba daně je 8 % (bod 3 pod čarou), snížená sazba daně je ve výši 2,5 % (bod 3 pod čarou; pro plnění základních potřeb, týká se například potravin, nealkoholických nápojů a léků) a 3,8% činí zvláštní daň (bod 2 pod čarou; pro turistické a ubytovací služby).
DHP v Japonsku je skutečně na výši 5 %. V současná vláda však deklaruje jeho navýšení. Více údajů lze nalézt na stránkách National Tax Agency.
I přes mírnou nepřesnost 0,2 % v případě výše DPH ve Švýcarském případě, označujeme výrok jako pravdivý.
Je to také švýcarská ústava, kde jsou vlastně, řeknu to hodně jednoduše, dvě věci v ústavě. Že, že výdaje státu nesmí překročit příjmy a druhá věta je, že pakliže ty výdaje státu v době krize překročí příjmy, tak v následujících letech má vláda povinnost to uvést do souladu.
Rozpočtu se ve švýcarské ústavě týká článek 126. Podle něj má federální vláda udržovat rozpočet v rovnováze. Maximální možné výdaje v předpokládaném rozpočtu závisí na ekonomické situaci a na předpokládaných příjmech. Pokud je třeba, může být rozpočet navýšen. Pokud výdaje přesáhnou maximální možnou částku, musí být výdaje kompenzovány v následujících letech.
Výrok Tomia Okamury proto hodnotíme jako pravdivý.
Švýcarsko je dokonce nejméně zadluženou zemí ve srovnání se všemi zeměmi EU.
Eurostat bohužel neeviduje data o dluhu pro Švýcarsko, švýcarské hodnoty tedy bereme ze serveru Trading Economics. Podle tohoto serveru činil dluh Švýcarska v roce 2012 35,5 % HDP, což by jej řadilo v EU na čtvrté místo (za Estonsko, Bulharsko a Lucembursko).
Ve Skandinávii mají vyšší daně než u nás a mají mnohem vyšší spokojenost.
Podle světového výzkumu (strana 22) spokojenosti, publikovaného v roce 2013, se skutečně skandinávské země umístily v první pětici (společně se Švýcarskem a Nizozemskem, Česko 39.). Co se týče sazeb daně z příjmu, ta je pro fyzické osoby skutečně vysoká, Švédsko má horní sazbu nejvyšší v EU (56,6 %), Dánsko 55,6 %, Norsko pak až 54,3 % - v Česku tato sazba činí 22% pro osoby s příjmem nad přibližně 100 000 korun měsíčně.
Pro právnické osoby už takové rozdíly nejsou. Zatímco v České republice odvádí firmy 19 % z příjmu, v Dánsku je to 25 %, ve Švédsku 22 % a v Norsku 28 %.
Výrok tedy na základě výše uvdených údajů hodnotíme jako pravdivý
(Švýcarsko je dokonce nejméně zadluženou zemí ve srovnání se všemi zeměmi EU) a zároveň má i nejvyšší spokojenost obyvatel nebo jednu z nejvyšších.
Švýcarsko ve světové studii (strana 22) zabývající se spokojeností lidí skončilo třetí za Dánskem a Norskem (Česká republika skončila na 39. místě ze 156 sledovaných zemí).
Ale ten, kdo za podhodnocenou cenu, mnohonásobně podhodnocenou cenu prodal OKD panu Bakalovi, byl právě ministr financí Bohuslav Sobotka se Stanislavem Grossem.
Výrok hodnotíme jako neověřitelný, neboť existují protichůdné názory na cenu, za kterou byl privatizován podíl v OKD.
Pokud jde o údajné podhodnocení ceny OKD, agentura Ernst & Young vytvořila posudek, podle kterého měl státní podíl na společnosti v r. 2005 hodnotu až 24 miliard korun (ČT).
Prodej byl nicméně prověřován, a to dokonce několikrát, Evropskou komisí pro podezření ze státní podpory kupujícímu. Komise však nenašla, což potvrdil také její závěr v roce 2011 (iHNed.cz), pochybení související s cenou prodeje. Cena měla být "spravedlivá".
Tak co se týče mě, tak my máme řešení v Úsvitu jasné. Majitelé firem, které například těží stejně jako ve světě, tak tyto těžařské firmy by měly odvádět mnohem vyšší peníze do takzvaného fondu a tento fond, protože u těchto firem je jasné, že se někdy dotěží, proto v těch západních firmách je to tak, že odvádějí určité peníze do takového solidárního fondu, aby když ta těžba skončí, tak aby se o ty horníky bylo mnohonásobně lépe postaráno, než je u nás.
Výrok hodnotíme na základě dostupných informací jako pravdivý.
Co se týče tzv. fondů solidarity, takové iniciativy na Západě můžeme opravdu nalézt.
Lze například zmínit kanadský Fonds de solidarité FTQ (oficiální stránka organizace v angličtině), jehož účelem je do určité míry podporovat a chránit pracovní místa v různých ekonomických sektorech (včetně těžebního průmyslu). Tento fond také cíleně vede své členy a podporované organizace k vytváření rezerv pro důchody. Nejedná se však o iniciativu přímo ze strany těžařských firem.
Okamura také ve svém textu (Okamura: Bakala vytáhl miliardy, zbyla bída. Je to hnus) popisuje stručně řešení, o kterém mluvil také v tomto výroku. Konkrétně píše: "Majoritní vlastník OKD Zdeněk Bakala by se měl podle mého názoru finančně podílet na zmírnění sociálního napětí zapříčiněného krizí OKD a na sanaci podniku. V civilizovaném světe vytváří takto velké firmy fondy pro případ krizí, ze kterých podporují své propouštěné zaměstnance."
...vždyť i renomovaná světová firma Ernest Young vyhodnotila ten prodej jako mnohonásobně podhodnocená, co tady předvedl pan Bohuslav Sobotka z ČSSD v případě dolu OKD.
Proces a okolnosti privatizace OKD, a.s., shrnuje např. Česká televize. Státní podíl na akciích OKD (45,9 %) byl v rpce 2004 na základě rozhodnutí vlády (přesněji zde, .doc) prodán společnosti Karbon Invest za 4,1 mld. korun. To znamená, že OKD byla v tomto prodeji ohodnocena přibližně na 8,9 mld. korun.
Agentura Ernst & Young přitom ve svém pozdějším posudku OKD ohodnotila až na 52,3 mld. korun (ČT). Opravdu tedy mělo jít o téměř šestinásobně podhodnocený prodej, ačkoli pozdější šetření ze strany Evropské komise takovéto pochybení neodhalilo (iHNed.cz).
Prezidentský systém, který navrhuje Úsvit přímé demokracie, je, že prezident je nejenom přímo volený, ale také přímo odvolatelný občany, protože odvolatelnost prezidenta je běžná ve světě i americký prezident je podle ústavy odvolatelný, to možná víte.
Výrok hodnotíme dle informací z iDnes.cz, wikipedie.org, hnutiusvit.cz a law.cornell.edu jako zavádějící.
V programu Hnutí Úsvit přímé demokracie Tomia Okamura skutečně stojí: "Vládu bude jmenovat a řídit občany přímo volený a odvolatelný prezident."
Prezident USA je z funkce odvolatelný jedině procesem impeachment, a to v případě obvinění a odsouzení z vlastizrady, zpronevěry nebo jiných těžkých zločinů. Jedná se o specifické soudní řízení v němž dolní komora parlamentu, Sněmovna Reprezentantů oficiálně vznáší obvinění. O vině hlasuje horní komora parlamentu,Senát, k odsouzení je zapotřebí dvoutřetinové většiny. Prezident USA je tedy odvolatelný jedině parlamentem a ne lidovým hlasováním.
Proto náš návrh je, jako je přesně model třeba ve Francii, ve Spojených státech, v mnoha zemích světa, ať parlament přijímá pouze zákony, ve kterých se všichni musíme pohybovat a vládu ať jmenuje přímo volený, avšak také občany odvolatelný prezident, aby měl přímou odpovědnost.
Výrok hodnotíme jako zavádějící vzhledem k tomu, že prezidenti obou zemí mohou být odvoláni pouze svými parlamenty, ve Francii pouze pro vlastizradu a v USA prostřednictvím proceduy zvané impreachment, nejsou tedy odvolatelní přímo.
Francouzský politický systém je označován jako semiprezidencialismus. To znamená, že přímo nejsou voleni jen poslanci (členové Národního shromáždění), ale také prezident. Tento systém s sebou nese také relativně striktně oddělenou moc zákonodárnou a výkonnou. Zatímco parlament tvoří a přijímá zákony, prezident spolu s vládou, kterou sám jmenuje, je vyhlašuje a provádí. Francouzský prezident je zásadně neodvolatelný, s výjimkou případu vlastizrady. (Srov. Parlamentní institut 10/2007 - .pdf)
Ve Spojených státech amerických je naproti tomu volen Sborem volitelů, kteří jsou voleni ve všeobecných a přímých volbách, tzv. primárních volbách. Tito volitelé se zavazují volit konkrétního prezidentského kandidáta; jejich mandát je tedy vázaný. Prezident je pak volen na společné kandidátce s viceprezidentem a společně sestavují vládu; de facto je tedy volen přímo. Prezident může být odvolán pouze legislativou, a to prostřednictvím institutu impeachmentu, což je v podstatě státní žaloba na prezidenta. Američtí poslanci jsou rovněž voleni přímo. (Srov. Americké centrum: Politický systém)
