SPD

Výrok je hodnocen jako pravdivý, jelikož Okamurova historická poznámka se dá ověřit v knize Donalda Kendricka "The A to Z of the Gypsies".

Kendrick přímo popisuje Květkovu dynastii (Kwiek Dynasty), která na začátku 20. století emigrovala z Rumunska do Polska. Založili královskou dynastii, která ale nebyla nikdy uznána dlouho dobu usazenými polskými Romy. Král Michal II., zvolený roku 1930, byl pozván na Bukurešťskou konferenci (1934) a rok později oslovil Londýnské shromáždění a předložil návrh Romského státu v Africe. Janusz Kwiek, korunovaný roku 1937, požádal přímo Benita Mussoliniho o přidělení území Romům v zemi dnes nazývané Etiopie. Janusz Kwiek zmizel během nacistické okupace v Polsku roku.

Za Hnutí Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury kandiduje plný počet 343 kandidátů, nikoliv tedy 400 kandidátů.

Pravdu neříkal Tomio Okamura ani v počtu kandidátů s jinou stranickou příslušností, než je Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury.

K Věcem Veřejným se hlásí osm kandidátů, konkrétně to jsou: Zdeněk Bakovský, Vít Bárta, Lydie Bayerová, Olga Havlová, David Kádner, Karel Pražák, Peter Spálenka a Josef Suchý

K Moravanům se hlásí deset kandidátů: Jiří Bílý, Milan Buček, Pavel Dohnal, Míla Hudečková, Tomáš Ingr, Tomáš Jarský, Veronika Kašpříková, Petr Puchnar, Radomír Šuhej a Vladimír Talla

Občané 2011 pět kandidátů: Tomáš Čedroň, Dušan Dostál, Karel Fiedler, Ariana Parýzková a Barbora Ruta

ČSSD: Eva Hingarová a Jaroslav Staník

Balbínova poetická strana: Jiří Hrdina

NO!: Marie Kindermannová a Josef Kronych

KSČM: Vladimír Smetana

Celkový počet členů jiných stran na kandidátní listině Hnutí Úsvit je tedy dvacet devět, nikoli patnáct.

Jak dokládá grafika serveru aktuálně.cz, Poslaneckou sněmovnu v posledních dvaceti letech obsazují nejčastěji inženýři, následováni poslanci s magisterským titulem,právníky a lékaři. Nedokážeme ovšem přesně určit, jaký počet profesí odpovídá počtu poslanců s daným titulem, výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

obdobíIng.Mgr.JUDr.MUDr. 1992-1996751125181996-1998812219131998-2002872116112002-20061052523122006-201096311592010-72421722 Celkem 51615211585

Hodnota výroku byla změněna na základě podnětu z Facebookového profilu Demagoog.CZ. Děkujeme za vaši zpětnou vazbu, která nám pomáhá zlepšovat naši práci.

Špidlova, resp. Grossova vláda prodaly menšinový státní podíl v OKD společnosti Karbon Invest, ve které Bakala nefiguroval.

Proces privatizace OKD, a.s. (dříve Ostravsko-karvinské doly) blíže popisuje např. ČT. Státní podíl na této akciové společnosti klesal od roku 1997, a to až na menšinový podíl. Když v březnu 2004 vláda Vladimíra Špidly rozhodla o prodeji tohoto podílu za 2,25 mld. korun společnosti Karbon Invest a v září 2004 vláda Stanislava Grosse navýšila (přesněji zde, .doc) cenu na 4,1 mld. korun, držel již stát pouze 45,8831 % akcií podniku.

Pravdou na tvrzení senátora Okamury je, že OKD prodala vláda, jejímiž členy byl Bohuslav Sobotka a Stanislav Gross. Sobotka byl jako ministr financí podle výše uvedených usnesení vlády prodejem dokonce pověřen. I v tom je však výrok zavádějící, jelikož vláda prodávala pouze menšinový podíl: společnost Karbon Invest měla po nákupu státního podílu držet 96 % akcií OKD (dle Ihned.cz) a jen menší část svého podílu získala od státu.

Zcela nepravdivé pak je, že Sobotka s Grossem prodali OKD "panu Bakalovi ". Již v září jsme ověřovali výrok Bohuslava Sobotky, který to popíral. Podnikatel Zdeněk Bakala odkoupil společnost Karbon Invest několik týdnů po její dohodě se státem a také jeden z tehdejších klíčových vlastníků Karbon Invest, Petr Otava, prohlásil (Novinky.cz): "Vláda nebyla o jednáních o vstupu RPG Industries [Z. Bakaly, pozn. Demagog] informována".

Výrok Tomia Okamury hodnotíme jako neověřitelný. Států, ve kterých funguje princip odvolatelnosti, je více a v každém z nich existuje specifická varianta. Je to tedy spíše téma na analýzu v rámci komparativní politologie.

Odvolatelnost (.pdf) volených zástupců skutečně existuje např. v kanadské provincii Britská Kolumbie, Spojených státech, ve Švýcarsku na Filipínách, ve Venezuele a několika dalších.

Například ve Švýcarsku je možnost odvolání zavedena v šesti z dvaceti šesti kantonů a na federální úrovni tato možnost chybí. V každém kantonu pak jsou podmínky odvolání nastaveny jinak. Počet podpisů (.pdf; s. 5) na petici pro odstarování odvolávací procedury se pak v každém kantonu různí. V kantonu Schaffhauses činí hranice např. 1000 podpisů, kdežto v Ticinu 15000 tisíc podpisů.

V USA existuje možnost odvolatelnosti v devatenácti státech a podmínky opět variují. Například v r. 2003 došlo v Kalifornii k aplikaci této procedury, v případě pozice guvernéra. Žadatelé museli na petici za „odvolací volby" shromáždit počet podpisů ve výši minimálně 12% z volební účasti v minulých volbách. Po dosažení této hranice pak byly vypsány nové volby, kterých se mohlo účastnit více kandidátů. Kritéria odvolatelnosti tedy v tomto případě nebyla stanovena tak, že by muselo být dosaženo většího počtu hlasů, než kolika dosáhl v minulých volbách odvolaný guvernér.

O tom, zda je omezena možnost odvolat voleného zástupce jednou za rok se nám bohužel nepodařilo dohledat informace.

Výrok senátora Okamury je hodnocen jako zavádějící, neboť i když je pravda, že ve Švýcarsku funguje institut odvolatelnosti politiků, reálně nefunguje v celé zemi, ale v pouze v 6 z celkových 26 kantonů. Navíc v několika byl tento institut dokonce zrušen.

Ve Švýcarsku sice existuje tzv. institut odvolání (něm. Abberufung, ang. recall), nikoli však na federální, ale pouze kantonální úrovni (Dvořákova, Vladimíra a kolektiv. 2008: Základní modely politických systémů, str. 244) a to pouze v šesti kantonech z celkových 26 - Bernu, Schaffhausenu, Solothurnu, Ticinu, Thurgau a Uri.

Naopak v kantonech Aargau (1980), Basilej (1984) a Lucerne (2007) byl tento institut ústavně zrušen.

Odvolatelnost politiků tedy nefunguje v celém Švýcarsku, ale pouze v jeho menší části, v některých kantonech je tento institut dokonce rušen. Právě z tohoto důvodu je výrok hodnocen jako zavádějící. Senátor Okamura má nicméně pravdu v tom, že k odvolávání politiků skrz "odvolatelnost referendem" prakticky vůbec nedochází.

Senátor Okamura hovoří o případu série přepadení poštovních doručovatelek, které policie na Znojemsku vyšetřovala v letech 2003 a 2004.

Policie zadržela a soud následně shledal vinnými dvojici mladíku, Tomáše Čepuru a Jaroslava Schindlera. Otázka pádnosti důkazů není součástí hodnocení, neboť není možné dohledat konkrétní spis, který by potvrzoval nebo vyvracel tuto věc.

Tomáš Čepura byl odsouzen za více trestných činů k odnětí svobody v délce šesti let. Soud mu posléze udělený trest o rok zkrátil.

Jaroslav Schindler strávil půl roku ve vazbě a od soudu odešel s tříletou podmínkou.

V únoru roku 2010 podal Jaroslav Schindler žádost o obnovení procesu. Tato jeho žádost byla ovšem zamítnuta.

Senátor Okamura ve svém vyjádření situaci mírně zjednodušuje. I přes to však hodnotíme jeho výrok jako pravdivý.

Chápání výroku senátora Okamury se může různit. Pokud "mandátem" myslel soudcovský mandát obecně, toto nemůžeme potvrdit, protože se nám nepodařilo najít zemi, kde by soudci byli jmenováni jen na dobu určitou a poté museli znovu obhajovat že jsou pro soudcovskou funkci způsobilí.

Pokud je však mandátem myšleno přidělení k určitému soudu, pak toto funguje například u Nejvyššího soudu státu Wisconsin, USA, kde se soudci ucházejí o desetiletý mandát v obecných volbách.

Na dobu určitou jsou také jmenování soudci specializovaných soudů, například Evropského soudu pro lidská práva (9 let), některých specializovaných amerických soudů nebo třeba českého Ústavního soudu.

V některých zemích navíc existuje institut tzv. laických soudců, kteří jsou jmenováni na dobu určitou. Tento institut najdeme například v Německu.

Výrok označujeme, jako neověřitelný, a to i přesto, že ve standardních demokraciích západního typu neexistuje instituce stojící mimo soudní moc, která by měla právo "přehodnocovat" (tedy měnit) soudní rozsudky. K charakteristikám jednotlivých systémů soudní moci v zemích EU viz např.

zde.

Takováto instituce by v českém případě byla v rozporu s článkem 90 Ústavy ČR, kde je uvedeno "Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.

Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy."

Z kontextu debaty je však zřejmé, že senátor Okamura má pravděpodobně na mysli spíše instituci sloužící ke kritické reflexi soudní moci a jednotlivých nespravedlivých rozsudků známou jako tzv.

court of the last resort– soud

posledního odvolání.

Původně to byla organizace založená na konci 40. let duchovním otcem

Perryho Masona, známým americkým právníkem a spisovatelem Erle Stanley

Gardnerem. Zabývala se případy nespravedlivých procesů v USA. V

roce 1968 k tomu i u nás vyšel překlad jeho stejnojmenné knihy. Po

jeho vzoru takové tribunály vznikají čas od času i v jiných státech

(nedávno např. v Indii). Jejich členy jsou kromě právníků (zejména

bývalých soudců

) i významné osobnosti, které se chtějí v této oblasti

angažovat, a cestou obvykle nezávislých novinářů upozorňovat na soudní

přehmaty apod.

V případě České republiky se této formě činnosti

blíží např. spolek Šalomoun.