Co se týče hmotné a trestní odpovědnosti, je to běžné u vedení jakékoli firmy.
Zákon č. 418/2011 Sb. o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim upravuje podmínky trestní odpovědnosti právnických osob.
Paragraf 7 tohoto zákona taxativně vymezuje možné trestné činy, jejichž skutková podstata je dále definována v trestním zákoníku.
Paragraf 8, odst. 1 poté specifikuje, co se rozumí trestným činem spáchaným právnickou osobou. Jde o čin, který spáchá mimo jiné “a) statutární orgán nebo člen statutárního orgánu, anebo jiná osoba, která je oprávněna jménem nebo za právnickou osobu jednat, b) ten, kdo u této právnické osoby vykonává řídící nebo kontrolní činnost, i když není osobou uvedenou v písmenu a)” čili vedení firmy. Za trestný čin mohou být uloženy specifické tresty, definované v paragrafu 15 zákona (zrušení právnické osoby, propadnutí majetku, peněžitý trest, propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, zákaz činnosti, zákaz plnění veřejných zakázek, účasti v koncesním řízení nebo ve veřejné soutěži, zákaz přijímání dotací a subvencí, uveřejnění rozsudku).
Hned při první návštěvě senátu jsem šel za politiky ČSSD, kteří mají v Senátu většinu a bez nich mi neprojde nic, lobbovat za své návrhy.
Jelikož se nám nepodařilo dohledat žádné informace o zmíněné cestě senátora Okamury za jeho kolegy z ČSSD s cílem lobbovat za jeho návrhy, hodnotíme výrok jako neověřitelný.
Co se týče hmotné a trestní odpovědnosti, například ekonom Pavel Kohout spočítal, že kdyby se daly dohromady všechny neúčelně vynaložené státní prostředky za uplynulých dvacet let, krásně bychom pokryli celý schodek státního rozpočtu.
Okamurova slova neodpovídají přesně tomu, co tvrdí ekonom Kohout. Pavel Kohout v tomto rozhovoru pro Hospodářské noviny konkrétně říká, že “ pokud by se zakázky lépe vypisovaly a organizovaly, ušetřené peníze by smazaly většinu schodku státního rozpočtu.”
Na otázku redaktora, zda je tento výrok podložen určitými výpočty nebo zda se jedná pouze o odhady Kohout odpovídá, že “je to podloženo zkušenostmi z aukcí na dodávky pro veřejný i soukromý sektor.”
Pokud se tedy Okamura odkazuje k tomuto rozhovoru, musíme jeho výrok hodnotit jako zavádějící. Kohout jednak nic takového doopravdy nespočítal, dále nemluví o všech neúčelně vynaložených prostředcích, ale pouze o plýtvání v oblasti veřejných zakázek a do třetice a hovoří o umazání většiny, nikoliv celého schodku.
Pavel Kohout ve své knížce popisuje, že poslanci by se mohli volit v senátních obvodech přímou volbou – s tím já souhlasím – mohli by být tedy i přímo odvolatelní, ale vždy větším počtem hlasů, než kterým byli zvoleni.
Výrok se nám na základě dostupných informací nepodařilo ověřit. Web novaustava.cz,který prezentuje názory P. Kouhouta, autora zmiňované knihy se zmiňuje o odvolatelnosti poslanců a senátorů. Bližší informace se nám bohužel nepodařilo dohledat.
Šedesát procent lidí hlavně vůbec nešlo k volbám (ke krajským -pozn. Demagog.cz)
Podle serveru volby.cz byla celková volební účast do zastupitelstev krajů 36,89 %. K volbám tedy nepřišlo zaokrouhleně 63 % oprávněných voličů. Tento údaj zhruba odpovídá Okamurově vyjádření, hodnotíme tedy výrok jako pravdivý.
Já jsem hlasoval proti Kalouskovu balíčku. (myšlen je vládní stabilizační balíček - pozn. demagog.cz)
Tzv. stabilizačním balíčkem je myšlen Vládní návrh zákona o změně daňových, pojistných a dalších zákonů. Senát návrh zákona zamítl usnesením na své schůzi konané 5. prosince 2012. Na stránkách Senátu lze dohledat přehled o hlasování. Senátoři hlasovali o přijetí usnesení o zamítnutí. Pokud by tedy Tomio Okamura hlasoval proti stabilizačnímu balíčku, musel by hlasovat pro přijetí usnesení. Dle výše uvedeného přehledu však nebyl přítomen.
Nicméně tento zákon (tzv. Církevní restituce) je nešťastný v tom, že na jednu stranu bere katolické církvi spoustu majetku ve prospěch jiných církví, které nikdy žádný majetek neměly...
Zákon (.pdf) o majetkovém vyrovnání s církvemi a náb. společnostmi v §15 jmenuje řadu subjektů, kterým je určena finanční náhrada, přičemž 20 % z celkové částky je určeno jiným subjektům, než Římskokatolické církvi.
V důvodové zprávě (.pdf) zákona se mj. dočteme (str. 26): “ menší církve a náboženské společnosti by v případě naturální restituce nedostaly v podstatě žádný majetek, neboť historicky neměly v českých zemích takové postavení jako římskokatolická církev ”.
Zákon tedy přiznává menším církvím a náb. spol. právo na náhradu, kterou by nezískaly při “naturální restituci”, tedy pokud by byl přímo nahrazován ztracený majetek. Žádný majetek tím ale Římskokatolické církvi nebere. Ta je stále osobou oprávněnou žádat o svůj neprávem odebraný (apod., dle §5 zákona) majetek. Menší církve a náb. spol. získávají pouze finanční náhradu, přičemž i důvodová zpráva zákona (např. na str. 21-22) uvádí i jiné důvody pro tuto náhradu, než je náprava křivd, jako je nutnost financovat platy duchovních.
Nicméně tento zákon (tzv. Církevní restituce)je nešťastný v tom, že na jednu stranu bere katolické církvi spoustu majetku ve prospěch jiných církví, které nikdy žádný majetek neměly a zároveň neřeší financování církví.
Zákon (.pdf) o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), tedy takzvané církevní restituce se například mimo výše finančních náhrad pro jednotlivé církve zabývá také v §17 příspěvkem na podporu činnosti dotčených církví a náboženských společností, kdy má stát po dobu 17 let vyplácet určitý (výše určena v odst. 2 a 3) příspěvek.
Mimo tento příspěvek se tématem financování církví zabývá v §19 s názvem Zrušovací ustanovení, kde zrušuje mj. také Zákon (.doc) č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem a další zákony, které tento později měnily. Např. Ministerstvo kultury zmiňuje, jak financování na základě tohoto zákona funguje. Není tedy pravda, že by tento zákon vůbec neřešil financování církví.
Navrhoval bych daňové určení tak jako v Německu, aby si každý plátce daně mohl u části určit, komu ji dá.
V Německu funguje tzv. systém církevní daně, kdy mohou církve a náboženské společnosti od svých věřících vybírat na svou činnost od členů jejich církve prostředky formou srážky příjmu (podrobněji o tom např. pojednává tento či tento text). Nejedná se ovšem o systém daňové asignace, o kterém hovoří Okamura (a který funguje např. v sousedním Slovensku), kdy může plátce daně prakticky volně odvést část svého příjmu na libovolnou veřejně prospěšnou službu (německá církevní daň se vztahuje pouze na příslušníky dané církve a navíc je pro ně povinná). Hodnotíme proto výrok jako nepravdivý.
To je přesně ten ústavní problém, který napadají odborníci i ústavní právníci, že na kandidátech se žádala odpovědnost za platnost údajů na petičních arších, přestože zákon neumožňuje, abychom ty údaje při sběru podpisů kontrolovali.
Senátor Okamura odkazuje k tomu, že kandidáti nemají přístup do základních registrů obyvatel, ve kterých by mohli zkontrolovat údaje poskytnuté občany. Mezi subjekty s přístupem do této evidence, které vyjmenovává např. web Ministerstva vnitra (MV), kandidáti a jejich kampaně nepatří (jde o úřady, občany samotné, nebo zvláštním předpisem oprávněné subjekty). O tom, že nemožnost údaje předem zkontrolovat může umožnit neregistrovaným kandidátům napadnout rozhodnutí MV, napsali např. Marek Antoš pro Respekt, nebo Pavel Uhl pro blog Jiné právo.
